ECLI:CZ:NSS:2018:4.AFS.54.2018:49
sp. zn. 4 Afs 54/2018 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Bělecký Mlýn s.r.o.,
IČ: 26223571, se sídlem Šemberova 66/9, Olomouc, zast. Mgr. Markem Gocmanem, advokátem,
se sídlem 28. října 219/438, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství,
se sídlem Těšnov 17, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2014,
č. j. 58935/2014-MZE-14132, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 15. 12. 2017, č. j. 9 A 362/2014 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 10. 2014, č. j. 58935/2014-MZE-14132,
zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu
ze dne 21. 3. 2014, č. j. SZIF/2014/0099424, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně
reg. č. 13/019/2242a/671/000070 o poskytnutí dotace v rámci Programu rozvoje venkova ČR,
podopatření II.2.4.2 Neproduktivní investice v lesích. Odmítl, že by prvostupňový orgán zatížil
řízení závažnou procesní vadou, neboť ten žalobkyni dne 24. 7. 2013 zaslal žádost o doplnění
neúplné dokumentace a zároveň jí umožnil doplňovat podklady řízení a k předmětu řízení
se průběžně vyjadřovat. Žalobkyně tedy měla možnost se seznámit se spisovými podklady i přes
skutečnost, že takováto povinnost prvostupňovému orgánu ze zákona č. 256/2000 Sb., o Státním
zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů, nevyplývá. Žalovaný
konstatoval, že žalobkyně porušila Pravidla, kterými se stanovují podmínky pro poskytování
dotace na projekty Programu rozvoje venkova ČR, podopatření II.2.4.2 Neproduktivní investice
v lesích pro 19. kolo (dále jen „Pravidla“) část B - Specifické podmínky, kapitola 8, podle kterého
„projekt musí splňovat účel a rozsah opatření/podopatření, záměru; C“, kterým je, že opatření realizovaná
v rámci Programu mají sloužit návštěvníkům lesa a nikoliv soukromým účelům či jen vybraným
skupinám osob. Žalovaný tento závěr učinil především na základě obsahu veřejnoprávní smlouvy
o umístění a provedení stavby ze dne 6. 6. 2011, č. j. KoNH 1593/2011, uzavřené mezi žalobkyní
a Městským úřadem Kostelec na Hané, technické zprávy schválené dne 6. 6. 2011 Městským
úřadem Kostelec na Hané, sp. zn. KnH-1527/2011/Ku, a požárně bezpečnostního řešení stavby
k dokumentaci pro ohlášení stavby schváleného dne 6. 6. 2011 Městským úřadem Kostelec
na Hané, sp. zn. KnH-1527/2011/Ku. Doplnil, že prvostupňové rozhodnutí splnilo všechny
požadavky podle §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2017, č. j. 9 A 362/2014 - 55, žalobu zamítl.
Konstatoval, že žalobkyni nepřináleží veřejné subjektivní právo na poskytnutí dotace, ale že soud
může toliko přezkoumat proceduru rozhodování o jejím poskytnutí. Podle soudu je nedůvodná
námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, neboť žalobkyně s jeho obsahem věcně
polemizuje, a proto je zřejmé, že z obsahu rozhodnutí důvody seznala. Zároveň soud doplnil,
že odůvodnění rozhodnutí žalovaného v potřebném rozsahu vysvětluje, na základě jakých úvah
a podkladů dospěl k závěrům obsaženým v rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost nezakládá
ani skutečnost, že se žalovaný ztotožnil se závěry prvostupňového orgánu. Soud souhlasil
se závěry správních orgánů, které odmítly postup žalobkyně snažící se svými tvrzeními prokázat,
že oproti původní předložené dokumentaci bude předmětná stavba přístupná široké veřejnosti.
Podle soudu takovýto postup neobstojí. Jelikož mezi povinné přílohy žádosti patří i ověřená
projektová dokumentace předkládaná k územnímu a stavebnímu řízení, pak nelze chápat
tuto dokumentaci pro posouzení žádosti jako ryze formální náležitost, ale naopak je potřebné
vidět její účel, kterým je garance stavebně technických parametrů a účelu užití stavby
do budoucna. Soud nevyloučil možnost, že by při fyzickém zachování předmětu projektu mohlo
dojít ke změně záměru jeho užití, avšak je potřebné tuto změnu objektivně doložit. Jelikož
žalobkyně nepředložila žádnou dokumentaci, která by ke dni podání žádosti doložila změnu
původního záměru, pak správní orgány obou stupňů nemohly vycházet z ničeho jiného,
než jedině z objektivně existujících podkladů. Šetření na místě samém jako objektivní zjištění
prostoru a území, na kterém má být stavba provedena, nemohlo být podle soudu důkazem
o tom, k jakému účelu bude stavba po případném využití dotačních prostředků sloužit, a proto
jeho provedení nebylo nezbytné.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížnost. V ní poukázala na argumentaci, kterou uplatnila v žalobě. Žalovanému vytkla, že toliko
přejal argumentaci z prvostupňového rozhodnutí, aniž by se vypořádal s odvolacími námitkami.
Chybně tedy potvrdil závěr, že stěžovatelka porušila Pravidla část B - Specifické podmínky,
kapitola 8, podle kterých „projekt musí splňovat účel a rozsah opatření/podopatření, záměru; C“
a k tomu jen doplnil, že dokumentace k projektu musí být v souladu s dokumentací
ke stavebnímu povolení, aniž by tento závěr jakkoliv zdůvodnil. Stěžovatelka upozornila,
že reagovala na výtky, které vůči její žádosti o dotaci učinil prvostupňový orgán, a žádost
v návaznosti na to doplnila. Zdůraznila, že vždy splnila podmínky Pravidel, a proto odmítla,
že by její projekt neměl sloužit široké veřejnosti. Argumenty potvrzující nastíněný postup však
žalovaný nijak nevypořádal. Prvostupňový orgán vycházel z nerelevantních podkladů a nepřihlédl
k obsahu žádosti, ve které stěžovatelka jasně definovala své záměry. Namítla, že oplocení zde sice
existuje, neboť se jedná o oborní zařízení. Budou zde však zřízeny pro veřejnost přístupy
prostřednictvím přelezů. Pochybení správních orgánů spatřuje i v neprovedení místního šetření,
které by osvědčilo, že objekt vyhlídky neměl sloužit jako soukromé zařízení určené pro lov zvěře.
Podotkla, že prvostupňový orgán měl vycházet i z kolaudačního rozhodnutí, z nějž podle jejího
názoru bude zřejmé, že případní návštěvníci nebudou muset překonávat jakékoliv zamykatelné
prvky. Závěr správních orgánů, že nebude předmět projektu sloužit široké veřejnosti, odmítla
jako subjektivní a nepodložený. Naplnění kritérií stěžovatelka nepochybně doložila, a proto
neexistovaly důvody pro zamítnutí žádosti. Soud pochybil v tom ohledu, že rozhodnutí
žalovaného pro nepřezkoumatelnost nezrušil a ani se sám nijak námitkou nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného nevypořádal. Soudu vytkla, že nepřijal její tvrzení, že plánovaná stavba
bude určena pro širokou veřejnost. Odmítla závěr soudu, že svá tvrzení nepodepřela
žádnými důkazy, neboť sama opakovaně navrhovala provedení místního šetření. Neztotožnila
se s tím, že dokumentace pro umístění a povolení stavby jako jediná objektivním a zjistitelným
způsobem zaručuje, že projekt bude daným způsobem realizován. V takové situaci je jeden
důkazní prostředek nesprávně nadřazován ostatním. Nadto ani tímto způsobem nelze zajistit,
že bude určitá stavba do budoucna užívána v souladu s deklarovaným účelem. Naopak místní
šetření by takové závěry umožnilo učinit. Soud i správní orgány se mimoto nijak nevypořádaly
s tím, že lesní obory musí být přístupné veřejnosti, ani že daná stavba bude přístupná pomocí
koridoru. Doplnila, že obora jako taková je uzavřená jen z toho důvodu, aby stěžovatelka
dodržela podmínky fungování obory. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla
Nejvyššímu správnímu soudu, aby rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2017,
č. j. 9 A 362/2014 - 55, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že soud námitku stěžovatelky
ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného vypořádal. V daném rozhodnutí vysvětlil,
že nepřisvědčil subjektivnímu tvrzení stěžovatelky ohledně záměru změnit využití objektu, neboť
daný účel byl již dříve vymezen ve stavební dokumentaci a stěžovatelka žádné nové podklady
nepředložila. Subjektivní záměr změnit využití objektu nemohlo doložit ani místní šetření.
Žalovaný poukázal dále na to, že areál, v němž se měl realizovat daný záměr, byl ve stavební
dokumentaci označen za uzavřený nejen z hlediska uzavřenosti obory jako takové, jak namítala
stěžovatelka, nýbrž je potřeba chápat jej za uzavřený v tom smyslu, že jej nemůže navštěvovat
široká veřejnost. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že při posuzování kasační stížnosti vycházel ze svých
dřívějších závěrů, podle kterých žadatelům o dotaci nepřísluší veřejné subjektivní právo na její
poskytnutí s tím, že jim však právo na přezkum procedury rozhodování o jejím poskytnutí,
tedy jak byla jejich žádost projednána a zda byla posouzena podle pravidel pro poskytování
dotace (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010,
č. j. 2 As 52/2010 - 59, a ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 61/2013 - 43).
[8] Z hlediska skutkových okolností případu je významné, že stěžovatelka dne 1. 7. 2013 podala
žádost o dotaci z Programu rozvoje venkova, 19. kolo v rámci podopatření „Neproduktivní
investice v lesích“ se záměrem „Zvyšování společenské hodnoty lesů“, a to na projekt s názvem
„Zřízení stanice, vyhlídky k monitorování životního prostředí pro návštěvníky - laiky
či profesionály, na pozemku určeného k plnění funkcí lesa“. Stěžovatelka v průběhu řízení
postupně předložila veřejnoprávní smlouvy, které ji opravňovaly objekt postavit, společně
s podrobnou projektovou dokumentací a fotodokumentací. Zároveň uvedla jako způsob využití
objektu monitoring prostředí v okolí a záznam zpráv a dojmů z monitoringu. Stěžovatelka
současně uvedla, že vstup bude volný.
[9] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že podle veřejnoprávní smlouvy ze dne
6. 6. 2011 uzavřené mezi Městským úřadem Kostelec na Hané a stěžovatelkou jako stavebníkem
nahrazující stavební povolení plyne, že daný objekt má sloužit pro vybrané poučené osoby
zabývající se monitoringem specifických parametrů životního prostředí. Z technické zprávy
z dubna 2011 se jako účel objektu uvádí, že jde o stavbu umístěnou uvnitř uzavřeného areálu
obory s funkcí pozorovacího místa se specifickými monitoringy. Dále se zde uvádí, že přístup
jiných osob je v zásadě možný výhradně se svolením investora a že objekt bude zabezpečen proti
neoprávněnému vstupu (uzamykatelná branka v oplocení, uzamykatelná uzávěra vstupního
žebříku, zábrany proti šplhání na šikmých vzpěrách nad terénem atd.). Z požárně bezpečnostního
řešení stavby vyplývá, že objekt bude umístěn na volném prostranství uvnitř uzavřeného areálu
soukromého vlastníka bez volného přístupu veřejnosti a bude zabezpečen tak, jak uvádí technická
zpráva.
[10] Nejvyšší správní soud uvádí, že se Městský soud v Praze námitkou nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného konkrétně zabýval, neboť uvedl, že „[ž]alobce zcela zřejmě seznal, z jakých
důvodů správní orgány nevyhověly jeho žádosti o dotaci, totiž z toho, že vycházely z dokumentace k povolení
stavby. Namítá také, že důvod, který vedl k zamítnutí žádosti nemá oporu v ustanoveních Pravidel Žalobce
tedy vede polemiku se způsobem skutkového a právního hodnocení žádosti, je proto nedůvodné jeho tvrzení,
že napadené rozhodnutí neobsahuje důvody, pro jejichž absenci by bylo nepřezkoumatelné a postrádalo náležitost
odůvodnění rozhodnutí dle §68 odst. 3 správního řádu. (…) žalovaný seznatelně uvedl, jaké podklady řízení
byly pro něho relevantní a své závěry opřel o konkrétní ustanovení Pravidel. Skutečnost, že se ve svém závěru
v relevanci podkladů řízení ztotožnil se správním orgánem 1. stupně, neznamená, že se věcí sám nezabýval
a jen tyto závěry přejal. V dané věci neexistovaly žádné jiné podklady, které by měl žalovaný oproti správnímu
orgánu 1. stupně k dispozici. Žalobce založil své námitky na tvrzení, že změnil svůj subjektivní postoj k záměru
využití předmětného objektu a projektu a přestože předložila dokumenty, na základě nichž tento projekt
ve stavebním řízení vznikl a jehož účel byl určen, počal jen tvrdit, že záměr se během let změnil.“ Námitku
nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu tak Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
[11] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že se ztotožnil se soudem i správními orgány,
že v řízení o poskytnutí dotace stěžovatelce nepostačovalo, aby prokázala změnu svého záměru
toliko prostřednictvím svých ničím nepodložených tvrzení. Stavební dokumentace i další písemné
podklady řízení, které stěžovatelka k žádosti předložila, osvědčují, že předmětný objekt
není možné chápat jako volně přístupný veřejnosti. Tato skutečnost je významná zejména
z toho ohledu, že ověřená projektová dokumentace předkládaná k územnímu a stavebnímu řízení
je povinnou součástí žádosti o poskytnutí dotace, a z tohoto důvodu ji nelze vnímat
jen jako formální přílohu. Ve skutečnosti je tomu totiž právě naopak, neboť je nezbytné
z projektové dokumentace při posuzování žádosti a celého projektu vycházet, protože projektová
dokumentace má do budoucna garantovat účel stavby i její stavebně technické parametry.
Nejvyšší správní soud připouští, že i při fyzickém zachování objektu může nepochybně dojít
ke změně jeho využití objektu. Takovouto změnu je však nezbytné doložit odpovídajícími
podklady. Tuto povinnost stěžovatelka nesplnila, neboť nepředložila žádnou dokumentaci, která
by doložila změnu jejího původního záměru, a správním orgánům proto nezbylo nic jiného,
než vycházet z již předložených podkladů. Samotné tvrzení, že objekt bude volně přístupný
veřejnosti v daném případě, nebyl postačující. Nejvyšší správní soud ve vztahu k námitce,
že měl prvostupňový orgán vycházet z případného kolaudačního rozhodnutí, uvádí, že i případná
změna způsobu užívání schválená kolaudačním rozhodnutí by musela vycházet z písemných
podkladů splňujících potřebné obsahové náležitosti. Jinými slovy, i pro vydání kolaudačního
rozhodnutí, které by schvalovalo jiné využití objektu, než pro jaký bylo vydáno stavebního
povolení, by bylo potřebné doložit odpovídajícími podklady. Takovéto podklady
tedy stěžovatelka mohla případně doložit k žádosti o dotaci, avšak neučinila tak. Podle
Nejvyššího správního soudu je však potřebné zdůraznit, že součástí Pravidel byla povinnost
přeložit stavební dokumentaci již k žádosti samé, čímž prvostupňový orgán zřejmě sledoval
záměr poskytnout dotaci na projekty, u nichž bude předem jasné jejich budoucí využití. Postup
poskytovatele dotace, který předem stanoví podmínky jejího poskytnutí s tím, že požaduje jejich
splnění před poskytnutím dotace, je zcela legitimní. Přestože lze stěžovatelce přisvědčit,
že se stoprocentní jistotou poskytovatelé dotací nemohou dosáhnout toho, že nedojde k změnám
ve využití objektů, na které jsou poskytnuté dotace, a ve svém důsledku i k porušení dotačních
podmínek, samo o sobě to nevede k tomu, že by stěžovatelka nemusela prostřednictvím
odpovídající dokumentace a dopředu doložit, jaký účel má předmětný objekt plnit. Rovněž
ani případné šetření na místě samém nebylo způsobilé závěry správních orgánů změnit, neboť
jako takové nemohlo samo o sobě prokázat změnu využití předmětného objektu.
IV. Závěr
[12] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[13] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu