ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.169.2017:46
sp. zn. 4 As 169/2017 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Bc. R. A., zast. Mgr.
Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem tř. Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému:
Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 5. 4. 2016, č. j. PPR-35391-11/ČJ-2015-990131, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
12. 7. 2017, č. j. 51 A 17/2016 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Jádro sporu
[1] Jádrem sporu je, zda žalovaný správně vyložil relevantní ustanovení zákona
č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění rozhodném
pro projednávanou věc (dále jen „služební zákon“), ohledně rozhodného okamžiku pro ukončení
zproštění výkonu služby žalobce. Ukončení záviselo na vyřešení předběžné otázky,
o níž rozhodoval trestní soud. Ten pravomocně skončil trestní stíhání žalobce a postoupil
věc k vyřízení příslušnému správnímu orgánu jako přestupek.
[2] Žalobce míní, že v této situaci měl služební funkcionář rozhodnout o ukončení zproštění
výkonu služby bezprostředně po vyhlášení usnesení soudu (které vyhlášením nabylo právní
moci), a to ex tunc, tedy s účinností ke dni vyhlášení usnesení. Služební funkcionář naopak
vyčkával na vyhotovení písemného znění usnesení a poté rozhodl o ukončení zproštění s účinky
do budoucna (ex nunc).
[3] Žalovaný dále nerozhodl explicitně o nároku na náhradu nákladů řízení (jak ukládá
§181 odst. 4 služebního zákona), ačkoli žalobce tento nárok uplatnil podle §177 odst. 2
služebního zákona. Druhou otázkou tedy je, zda tato okolnost představuje vadu řízení, která měla
vliv na zákonnost rozhodnutí, a to za situace, kdy žalovaný samotné odvolání žalobce zamítl.
[4] Ředitel Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje jako služební funkcionář ve věcech
služebního poměru svým rozhodnutím ze dne 18. 11. 2015, č. j. ŘKŘ-5373/2015, ukončil podle
§40 odst. 5 služebního zákona zproštění výkonu služby žalobce, a to dnem doručení tohoto
rozhodnutí.
[5] Žalobce proti rozhodnutí podal odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne
5. 4. 2016, č. j. PPR-35391-11/ČJ-2015-990131, a to v souladu s §190 odst. 8 služebního zákona.
[6] Podkladem pro rozhodnutí služebního funkcionáře bylo usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) ze dne 10. 9. 2015, č. j. 14 To 193/2015 - 917
(dále jen „trestní rozhodnutí“). Tím byl zrušen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Písku
ze dne 3. 2. 2015, č. j. 2 T 49/2013 - 827, a věc stěžovatele byla postoupena Městskému úřadu
v Písku, neboť zažalovaný skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen
jako přestupek.
II. Řízení před krajským soudem
[7] Proti rozhodnutí žalovaného (dle odst. [5] výše) brojil žalobce žalobou u krajského soudu.
Namítal, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, žalovaný nesprávně aplikoval §40 odst. 5
služebního zákona, a dále je jeho rozhodnutí nezákonné pro absenci výroku o nákladech řízení,
ačkoli žalobce tento nárok uplatnil v souladu s §177 odst. 2 služebního zákona.
[8] Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že žalovaný dostál
zákonným požadavkům na přezkoumatelnost svého rozhodnutí, je zřejmé, z jakých podkladů
při svém rozhodování vycházel, uvedl úvahy ohledně hodnocení důkazů a závěry, které z těchto
úvah plynou. Žalovaný také vypořádal jednotlivé námitky žalobce uplatněné v odvolání.
[9] Co se týče nesprávné aplikace §40 odst. 5 služebního zákona, krajský soud identifikoval
jako stěžejní právní otázku okamžik, kdy mělo dojít k ukončení zproštění výkonu služby žalobce.
Pravomocným skončením trestního řízení „nepochybně fakticky odpadl důvod zproštění služby“. Soud
však zdůraznil, že z dikce §40 odst. 5 plyne, že ukončení zproštění výkonu služby nenastává
samo o sobě přímo ze zákona, nýbrž pominutí důvodu zproštění posoudí služební funkcionář
ve správním řízení a – pokud z podkladů vyhodnotí, že důvod zproštění odpadl – vydá
o tom rozhodnutí.
[10] Citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 14. 11. 2007,
č. j. 3 Ads 91/2007 - 65, podle něhož „[u]končení zproštění výkonu služby tedy nastane vlivem
pravomocného skončení trestního řízení. Nikoli však samo o sobě, nýbrž až na základě rozhodnutí služebního
funkcionáře o zrušení zproštění výkonu služby.“ Pokud by bylo správné tvrzení žalobce, podle něhož
je služební funkcionář povinen ukončit zproštění výkonu služby dnem právní moci trestního
rozhodnutí, kterým odpadl důvod tohoto zproštění, nebylo by nutné vydávat o tom zvláštní
rozhodnutí, nýbrž by k ukončení zproštění výkonu služby došlo ze zákona, právní mocí
rozhodnutí, kterým odpadá důvod zproštění. Tak tomu však není. K ukončení zproštění výkonu
služby dochází až na základě rozhodnutí služebního funkcionáře.
[11] Krajský soud dále přisvědčil názoru žalovaného, že služební funkcionář měl vyčkat
na doručení písemného vyhotovení usnesení trestního soudu. Tomu svědčí dikce §180 odst. 1
služebního zákona, podle něhož je služební funkcionář povinen zjistit stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí,
a za tímto účelem si opatřit podklady nezbytné pro toto rozhodnutí. Mezi podklady
pro rozhodnutí patří i písemné vyhotovení předmětného trestního rozhodnutí. Z něho služební
funkcionář zjišťuje, zda důvod zproštění výkonu služby odpadl či nikoliv. Sám neposuzuje,
zda byl trestný čin, pro který byl příslušník zproštěn výkonu služby, spáchán nebo ne, ale vychází
v této otázce z rozhodnutí soudu. Tato otázka je pak řešena nejen ve výrokové části trestního
rozhodnutí, ale též v jeho odůvodnění.
[12] Pokud by služební funkcionář vycházel toliko z písemné informace žalobce a telefonické
informace soudu o tom, že ve věci bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, nebyla by naplněna
zásada materiální pravdy. V postupu služebního funkcionáře nedošlo k průtahům, neboť
si sám v poměrně krátké době opatřil písemné vyhotovení trestního rozhodnutí s vyznačeným
datem právní moci.
[13] Pokud žalobce navrhoval, že služební funkcionář měl ukončit zproštění výkonu služby
zpětně ke dni právní moci trestního rozhodnutí, krajský soud uvedl, že služební funkcionář
není nadán oprávněním, aby práva a povinnosti mohl přiznávat zpětně, což plyne z §181 odst. 1
služebního zákona.
[14] Ani z hlediska finančního nebyl žalobce nikterak zkrácen na svých právech. Podle
§126 odst. 6 služebního zákona pokud je příslušník zproštěn výkonu služby, náleží mu po dobu
tohoto zproštění služební příjem ve výši 50 %, pokud není vzat do vazby. Pokud se v příslušném
přestupkovém, kázeňském či trestním řízení neprokáže příslušníkova vina, náleží mu ta část
služebního příjmu, o kterou mu byl příjem zkrácen. Žalobce tudíž má nárok na nevyplacenou část
služebního příjmu ze zákona, a to za celou dobu zproštění výkonu služby až ke dni jeho
ukončení.
[15] K námitce o absenci výroku o nákladech řízení v rozhodnutí žalovaného krajský soud
uvedl, že je nepochybné, že žalobce nárok na náhradu nákladů řízení řádně uplatnil. V takovém
případě byl žalovaný povinen tento nárok vypořádat a rozhodnout o něm ve formě výroku
se zvláštním odůvodněním (§181 odst. 4 služebního zákona). Pokud tak nepostupoval, dopustil
se vady řízení. Tato vada však nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ve smyslu
§76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). S ohledem na výsledek odvolacího řízení, ve kterém byl žalobce zcela
neúspěšný, by ve výroku o náhradě nákladů řízení nebylo nic jiného než to, že žalobce
nemá na náhradu nákladů řízení nárok. Absencí tohoto výroku tudíž žalobci fakticky žádná újma
nevznikla. Rušit napadené rozhodnutí pouze z tohoto důvodu by bylo přepjatým formalismem
a nemělo by vliv na právní postavení žalobce.
III. Kasační stížnost žalobce
[16] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[17] V kasační stížnosti shrnuje dosavadní průběh správního řízení a odůvodnění napadeného
rozsudku. Uplatňuje v zásadě tři kasační námitky – jednak že napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný, dále že krajský soud nesprávně posoudil zásadní otázku, tj. zda služební
funkcionář mohl vyčkat na písemné vyhotovení trestního rozhodnutí a k jakému datu mělo
být rozhodnutí učiněno (tj. zpětně k datu právní moci trestního rozhodnutí či nikoli), a též vytýká
chybné posouzení otázky absence výroku o náhradě nákladů řízení v rozhodnutí žalovaného.
[18] Co se týče první kasační námitky, stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud opomněl
reagovat na jeho citaci judikatury NSS v žalobě a tím zatížil rozhodnutí vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Konkrétně jde o citaci rozhodnutí ze dne
22. 1. 2004 č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, podle něhož „[r]ozhodnutí správního orgánu musí obstát samo o sobě
a pokud v něm nejsou uvedeny důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovozuje svoje závěry, pak je nutno
takové rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Správní orgán v odůvodnění
rozhodnutí uvede, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení
důkazů a při použití právních předpisů, na základě jakých rozhodl. Pokud důkazy nejsou obsaženy ve správním
spise, pak skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisech.“
[19] Co se týče druhé kasační námitky – nesprávného právního posouzení – poukazuje
stěžovatel na §40 odst. 5 služebního zákona. Z něho vyplývá, že zproštění výkonu služby
se ukončí, pominou-li důvody, které k tomuto zproštění vedly. Tímto důvodem bylo podezření,
že stěžovatel spáchal trestný čin, který nesouvisel s výkonem funkce příslušníka bezpečnostního
sboru. Trestním rozhodnutím ze dne 10. 9. 2015 byla trestní věc skončena. Toto rozhodnutí
nabylo právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 10. 9. 2015. Tím nepochybně fakticky odpadl důvod
zproštění výkonu služby.
[20] Stěžovatel nepolemizuje s rozhodnutím NSS sp. zn. 3 Ads 91/2007 (citovaným
v odstavci [10] výše), podle něhož ukončení zproštění výkonu služby nenastává bez dalšího
jako následek pravomocného skončení trestního stíhání, ale až na základě rozhodnutí služebního
funkcionáře o ukončení zproštění výkonu služby. Stěžovatel však poukazuje na to, že o zproštění
musí služební funkcionář rozhodnout co nejrychleji, neboť jde o omezující opatření. Není nutné
vyčkávat na písemné vyhotovení trestního rozhodnutí. Závazný je výrok trestního rozhodnutí,
tj. že jednání není trestným činem. Výrok je zachycen jak v protokolu o veřejném zasedání,
tak i ve zvukovém záznamu. Písemné vyhotovení rozhodnutí není důležité pro objasnění věci.
V opačném případě tato situace (tj. čekání na písemné vyhotovení – pozn. soudu) popírá
ustanovení trestního řádu o právní moci rozhodnutí.
[21] Stěžovatel také odmítl úvahu krajského soudu, že odůvodnění trestního rozhodnutí
je významné pro rozhodování služebního funkcionáře. Neví, v čem by mělo být toto odůvodnění
podstatné. Odmítl také názor, že služební funkcionář ve věci ukončení zproštění výkonu služby
nemůže rozhodovat se zpětnou účinností (ke dni právní moci trestního rozhodnutí). Podle
stěžovatele naopak k rozhodování se zpětnými účinky (ex tunc) běžně dochází např. ve věcech
výsluhových nároků – odchodného a výsluhového příspěvku. Podobně lze i o ukončení zproštění
výkonu služby rozhodovat zpětně.
[22] Stěžovatel krajskému soudu také vytýká nesprávné posouzení absence výroku o náhradě
nákladů řízení v rozhodnutí žalovaného. Poukazuje na jiné rozhodnutí krajského soudu (ze dne
11. 1. 2017, č. j. 10 A 142/2015 - 93), ve kterém soud zrušil výrok o náhradě nákladů řízení a věc
vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení, protože dotčený výrok nebyl odůvodněn. Stěžovatel
se podivuje, že chybějící odůvodnění výroku o nákladech řízení zrušujícím důvodem
bylo, v projednávané věci však ani chybějící výrok zrušujícím důvodem nebyl. Pokud krajský
soud předjímá, že by náhrada nákladů řízení stejně nebyla přiznána (s ohledem na to, že žalovaný
nevyhověl odvolání stěžovatele), takový postup zasahuje do pravomoci správního orgánu
a je v rozporu s právem na spravedlivý proces.
IV. Vyjádření žalovaného
[23] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s napadeným rozsudkem. Uvedl, že rozsudek
i své rozhodnutí považuje za věcně správné, v souladu se zákonem a náležitě odůvodněné.
[24] Vyjádřil se i k jednotlivým kasačním námitkám. Ohledně otázky nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku poukázal na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08), podle níž „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy
nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti
nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti
jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ S ohledem na uvedené nelze shledat pochybení ze strany
krajského soudu.
[25] Ohledně stěžejní otázky, zda měl vyčkávat vyhotovení písemného znění trestního
rozhodnutí, žalovaný uvedl, že se o výsledku řízení právně relevantně dozvěděl dne 9. 11. 2015,
kdy mu bylo doručeno písemné vyhotovení trestního rozhodnutí. Bezodkladně poté učinil kroky
vedoucí k ukončení zproštění výkonu služby, ke kterému došlo dne 18. 11. 2015. Je nepřípustné,
aby žalovaný jako správní orgán rozhodoval na základě nepodložené informace (sdělení žalobce)
o ukončení soudního řízení, aniž by mu byl znám obsah usnesení trestního soudu. Až teprve
na základě obsahu usnesení trestního soudu žalovaný seznal, že podmínky pro zproštění výkonu
služby již netrvají.
[26] Podle žalovaného trestní rozhodnutí samo o sobě nemusí být automatickým důvodem
pro ukončení zproštění výkonu služby, pokud trestní soud jednoznačně neshledá, že se skutek
nestal, nebo že jej nespáchal obžalovaný. Trestní soud v projednávaném případě nevyslovil vinu
či nevinu žalobce, nýbrž pouze konstatoval, že jednání jako takové není trestným činem, avšak
může být přestupkem. O případné odpovědnosti stěžovatele za přestupek však v době vydání
rozhodnutí žalovaného ještě nebylo rozhodnuto. Odmítl tvrzení stěžovatele, že žalovaný
nepotřeboval znát odůvodnění trestního rozhodnutí. Naopak právě s ohledem na možnou
odpovědnost za přestupek a názor soudu na ni se žalovaný potřeboval s obsahem usnesení
trestního soudu seznámit a uvážit, zda podmínky pro zproštění výkonu služby trvají.
[27] Žalovaný také odmítl názor stěžovatele, že by měl služební funkcionář rozhodovat
o ukončení zproštění výkonu služby zpětně ke dni právní moci trestního rozhodnutí. Rozhodnutí
služebního funkcionáře je konstitutivní a působí vždy do budoucnosti. Odmítl analogii
stěžovatele s rozhodováním o výsluhových nárocích. Poukázal na to, že ty se podle služebního
zákona přiznávají bývalým příslušníkům již ode dne ukončení služebního poměru za splnění
podmínek §157 služebního zákona. Rozhodnutí o výsluhovém příspěvku nezakládá nová
práva či povinnosti příslušníka, nýbrž pouze potvrzuje, že právo na výsluhový příspěvek
zde bylo ode dne ukončení služebního poměru a stanovuje konkrétní výši příspěvku. Stěžovatel
tedy „srovnává nesrovnatelné ve snaze jakkoli dokázat, že soud a žalovaný pochybili“.
[28] Ohledně otázky chybějícího výroku o náhradě nákladů řízení žalovaný odkázal
na odůvodnění napadeného rozsudku.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[29] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti. Kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem. Poté soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[30] Kasační stížnost není důvodná.
Va. Otázka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
[31] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Vlastní
přezkum je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria
přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130).
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky,
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[32] Výše uvedená kritéria napadený rozsudek splňuje. Jedná se o srozumitelné rozhodnutí,
z jehož obsahu je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Stěžovatel
vytýká to, že krajský soud výslovně nereagoval na jednu citaci judikatury obsaženou v žalobě.
Takové opomenutí samo o sobě může jen stěží založit nepřezkoumatelnost. Citovaný judikát
se totiž týkal žalobního bodu ohledně tvrzené nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí a tento
žalobní bod krajský soud zevrubně vypořádal na str. 6 až 9 napadeného rozsudku. Pokud přitom
opomněl reagovat na jednu citaci z judikatury, nezpůsobuje to nepřezkoumatelnost jeho
rozsudku.
[33] Naopak soud nemá povinnost reagovat vyčerpávajícím způsobem na každé dílčí tvrzení
žalobce: „[…] rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je, co do šíře odůvodnění, spjat s otázkou hledání
míry. Povinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze
interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku“ (rozsudek NSS ze dne 30. 8. 2017,
č. j. 2 Azs 179/2017 - 38). Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že „[n]ení porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (nález ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08).
Vb. Rozhodování žalovaného a písemné vyhotovení trestního rozhodnutí
[34] Jak je uvedeno v odstavcích [1] a [2] výše, stěžejní otázkou v projednávaném případě
je, zda při rozhodování o ukončení zproštění výkonu služby stěžovatele služební funkcionář
měl vyčkat doručení písemného vyhotovení trestního rozhodnutí (tj. včetně jeho odůvodnění)
a zda měl ukončit zproštění výkonu služby stěžovatele zpětně ke dni pravomocného trestního
rozhodnutí. Z jiného úhlu pohledu tatáž otázka vyniká svojí paradoxní povahou – stěžovatel
se totiž v průběhu správního řízení i řízení před správními soudy nebrání proti rozhodnutí
služebního funkcionáře jako takovému: „pouze“ namítá, že toto rozhodnutí nebylo včasné,
tedy mělo být vydáno dříve, případně mělo být vydáno se zpětnou účinností.
[35] Podle §40 odst. 1 služebního zákona příslušník musí být zproštěn výkonu služby na dobu,
po kterou je důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu, kázeňského přestupku nebo jednání, které má znaky
přestupku nebo jiného správního deliktu, jestliže by jeho ponechání ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem
služby nebo průběh prošetřování jeho jednání. Podle odstavce 5 téhož ustanovení pominou-li důvody,
pro které byl příslušník zproštěn výkonu služby, zproštění výkonu služby se ukončí.
[36] Podle §180 odst. 1 služebního zákona služební funkcionář je povinen zjistit stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a za tím účelem si opatřit
potřebné podklady pro rozhodnutí.
[37] Na téma stěžejní otázky již Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci
pod sp. zn. 3 Ads 91/2007 (viz odstavec [10] výše). Předmětem jeho posuzování byla věc
poněkud odlišná, konkrétně šlo o žádost žalobkyně o přiznání úroků z prodlení ze služebního
příjmu, jenž jí byl doplacen poté, kdy bylo ukončeno její zproštění služby. Je také pravda, že soud
aplikoval předchozí právní úpravu (zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků
Policie České republiky, jenž byl s účinností ode dne 1. 1. 2007 zrušen a nahrazen služebním
zákonem). Podstatná otázka však zůstává podobná jako v projednávaném případě. Soud se totiž
i tehdy musel nejprve zabývat otázkou, k jakému okamžiku se rozhodnutí o ukončení zproštění
služby vydává.
[38] Proto je vhodné ze zmíněného judikátu citovat obsáhleji: „Nejvyšší správní soud k tomuto
závěru (tj. k závěru, že zaměstnavatel nebyl v prodlení a nebyl tedy ani povinen platit žalobkyni
úroky z prodlení – pozn. soudu) vedla skutečnost, že příslušný služební funkcionář využil svého
oprávnění dané mu §27 odst. 1 zákona o služebním poměru (jehož obdobou je §40 odst. 1 služebního
zákona – pozn. soudu) a rozhodl se stěžovatelku zprostit výkonu služby. Je třeba zdůraznit, že důvodem
ke zproštění výkonu služby je mj. ta okolnost, že policista je důvodně podezřelý, že se dopustil trestného činu.
Nastane-li tato skutečnost předvídaná §27 odst. 1 zákona o služebním poměru, není sám o sobě rozhodující
výsledek vedeného trestního řízení. Policista může být zproštěn výkonu služby, bez ohledu na to, jak trestní řízení
dopadne. I to je důsledek výše zmíněných specifik služebního poměru. Ukončení zproštění výkonu služby nastane
vlivem pravomocného skončení trestního řízení. Nikoli však samo o sobě, nýbrž až na základě rozhodnutí
služebního funkcionáře o zrušení zproštění výkonu služby. To se v případě stěžovatelky uskutečnilo rozhodnutím
ředitele oblastního ředitelství Policie ČR ze dne 11. 2. 2004, č. 200/2004, neboť k pravomocnému skončení
trestného stíhání došlo ke dni 3. 2. 2004.“
[39] Z citace plyne, že i v judikovaném případě došlo k prodlevě mezi pravomocným
skončením trestního stíhání a rozhodnutím o ukončení zproštění výkonu služby. Již tehdy
Nejvyšší správní soud zjevně považoval za možné, ba dokonce přirozené, že k ukončení
zproštění dochází s určitou časovou prodlevou. Vůbec neuvažoval o tom, že by toto ukončení
mohlo být účinné zpětně k datu trestního rozhodnutí. Soud již tehdy použil formulaci,
že ukončení zproštění služebního poměru nastává vlivem pravomocného skončení. Z toho plyne
(a contrario), že ukončení zcela samozřejmě nenastane automaticky či zpětně ke dni právní moci
trestního rozhodnutí. Odpověď na dílčí otázku, zda ukončení zproštění výkonu služby
se má činit zpětně ke dni právní moci trestního rozhodnutí, je tedy záporná.
[40] Nejvyšší správní soud dále přisvědčuje argumentaci žalovaného, že povinnost služebního
funkcionáře dle citovaného §180 odst. 1 služebního zákona přímo vyžaduje, aby při rozhodování
nespoléhal na pouhou informaci stěžovatele o výsledku trestního řízení. Naopak musí vycházet
z „potřebných podkladů“ pro své rozhodnutí.
[41] Stěžovatel v kasační stížnosti rozvíjí úvahy, že by mohl postačovat protokol z jednání
před soudem, obsahující výrok trestního rozhodnutí. Tyto úvahy jsou opožděné, protože
ze správního spisu se nepodává, že by stěžovatel služebnímu funkcionáři protokol z hlavního
líčení doručil. Stejně tak (i přes výslovnou žádost služebního funkcionáře, viz č. l. 3 správního
spisu) nedoručil ani písemné vyhotovení trestního rozhodnutí. I kdyby však stěžovatel předmětný
protokol doručil, stejně by nebylo možné kritizovat služebního funkcionáře za to, že vyčkával
na písemné vyhotovení trestního rozhodnutí za situace, kdy bylo zřejmé, že bude odůvodněno.
[42] Žalovanému je třeba přisvědčit v tom, že jiná (alespoň teoreticky) by mohla být situace,
kdyby stěžovatel byl trestním rozhodnutím zproštěn obžaloby, protože nebylo prokázáno,
že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, případně protože nebylo prokázáno, že tento
skutek spáchal obžalovaný [§226 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „trestní řád“]. Stejně tak by byla jiná situace
tehdy, kdy by soud odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevyhotovoval (§136 odst. 3 trestního
řádu). V projednávané věci však již z výroku trestního rozhodnutí plyne, že soud postupoval
podle §222 odst. 2 trestního řádu, podle něhož soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde
o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek
nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. Soud tedy dospěl k přesvědčení
o tom, že se skutek stal, spáchal jej stěžovatel a může i nadále jít o jeho protiprávní jednání, avšak
protiprávnost zřejmě dosahuje jiné intenzity (tj. „pouze“ intenzity přestupku). V takové situaci
služební funkcionář potřebuje znát i odůvodnění trestního rozhodnutí.
[43] Na podporu uvedeného soud dodává, že i judikatura Nejvyššího soudu
(byť v občanskoprávních věcech) zná situace, kdy pro rozhodování soudu o předběžné otázce
je nutné znát odůvodnění a nikoli jen výrok rozhodnutí. Nejvyšší soud připustil, že v určitých
situacích „…posouzení výrokové a důvodové části rozsudku má totiž význam jednak z hlediska posouzení
překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu
mezi účastníky byla již pravomocně rozhodnuta“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 940/2017).
[44] Stěžovatel tvrdí, že rozhodování v projednávaném případě je obdobné rozhodování
o výsluhových nárocích podle §157 až §163 služebního zákona (viz odstavec [21] výše).
Tato analogie však není případná. Z uvedených ustanovení služebního zákona je patrné, že nárok
na výsluhový příspěvek vzniká se zánikem služebního poměru. Jakkoli to zákon výslovně
nestanoví, je evidentní, že zde existuje objektivní potřeba určit výši výsluhového příspěvku
autoritativním deklaratorním rozhodnutím zpětně ke dni zániku služebního poměru.
Bylo by zjevně nespravedlivé, kdyby jen kvůli nutné časové prodlevě mezi dnem zániku
služebního poměru a dnem rozhodnutí služebního funkcionáře se bývalý příslušník ocitl
po určitou dobu bez výsluhového příspěvku. Naopak rozhodování o ukončení zproštění výkonu
služby je rozhodnutím konstitutivním a má účinky výhradně do budoucnosti. Kdyby snad
zákonodárce zamýšlel, aby toto rozhodování mělo zpětné účinky, musel by tak normovat
výslovně ve služebním zákoně; to se však nestalo.
[45] Nakonec soud dodává, že v projednávaném případě není ani zřejmé žádné bezdůvodné
prodlení na straně služebního funkcionáře při jeho rozhodování. Naopak je patrné – a stěžovatel
to ostatně ani nečiní sporným – že služební funkcionář usiloval o doručení písemného
vyhotovení trestního rozhodnutí. Jestliže časový rozdíl mezi vyhlášením a právní mocí trestního
rozhodnutí a vydáním rozhodnutí služebního funkcionáře činí 69 dní (tj. ode dne 10. 9. 2015
do dne 18. 11. 2015), není to pro stěžovatele pochopitelně ideální, ale – jak je vysvětleno výše –
jsou pro to objektivní důvody (soud připravoval písemné vyhotovení trestního rozhodnutí a
služební funkcionář vyčkával na jeho doručení). Na druhé straně však trvalo pouze 9 dní
(tj. ode dne 9. 11. 2015 do dne 18. 11. 2015) od doby, kdy služební funkcionář obdržel písemné
vyhotovení trestního rozhodnutí, do dne vydání rozhodnutí o ukončení zproštění. Devět dní
nelze považovat za dobu nepřiměřeně dlouhou pro prostudování trestního rozhodnutí a vydání
rozhodnutí služebního funkcionáře.
Vc. Absence výroku o náhradě nákladů řízení
[46] Nejvyšší správní soud obecně přisvědčuje stěžovateli, že absence výroku o náhradě
nákladů řízení je vadou řízení a žalovaný měl o náhradě nákladů rozhodnout. Krajský soud však
správně konstatoval, že tato vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí. Přímo z textu zákona
(§177 odst. 2 služebního zákona) je patrné, že stěžovatel se svojí žádostí o náhradu nákladů
řízení nemohl uspět, protože tu lze přiznat jen tehdy, pokud by měl alespoň částečný úspěch
ve věci (tj. se svým odvoláním).
[47] Podle §177 odst. 2 služebního zákona jestliže je účastník v řízení o odvolání, rozkladu,
v obnoveném nebo přezkumném řízení úspěšný, má nárok na náhradu nákladů od bezpečnostního sboru. Jestliže
má účastník v řízení úspěch jen částečný, má nárok na poměrnou náhradu nákladů. Na základě argumentu
a contrario tedy platí, že pokud je účastník zcela neúspěšný, nárok na náhradu nákladů nemá.
[48] Je nepochybné, že stěžovatel úspěšný nebyl (ani zčásti), proto by správní orgán vskutku
musel – jak uvedl krajský soud – žádost stěžovatele o náhradu nákladů zamítnout a neměl
zde žádný prostor pro uvážení. Stěžovatel tedy kvůli této vadě nedošel žádné újmy.
[49] Stěžovatelem namítaná vada by ke zrušení rozhodnutí žalovaného mohla vést jen tehdy,
pokud by mohla mít vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51), tedy pokud by v jejím důsledku byl stěžovatel
zkrácen na svých subjektivních právech, k jejichž ochraně správní soudnictví primárně slouží.
Jak je ovšem uvedeno výše, stěžovatel nebyl na svých právech formálním pochybením
žalovaného nikterak zkrácen, neboť právo na náhradu nákladů řízení od bezpečnostního sboru
mu ex lege nenáleželo. Pokud by krajský soud pouze z tohoto důvodu napadené správní
rozhodnutí zrušil, jednal by v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Žalovaný by totiž
v takovém případě pouze odkázal na dikci služebního zákona a náhradu nákladů
by stěžovateli stejně nemohl jako neúspěšnému účastníkovi přiznat, právní postavení stěžovatele
by se tedy nijak nezměnilo, pouze by se oddálilo konečné rozhodnutí v této věci. Krajský soud
proto v tomto ohledu nepochybil a ani tato kasační námitka není důvodná.
VI. Závěr a náklady řízení
[50] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Nejvyšší správní soud neshledal ani jiný důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), a proto zamítl
kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[51] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a odst. 7
s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu