ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.24.2018:54
sp. zn. 4 As 24/2018 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., zast. JUDr. Irenou
Strakovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti žalovanému: Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2017, č. j. UZSVM/A/43183/2017-SOK, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, č. j. 6 A
211/2017 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce žádostí ze dne 3. 8. 2017 požádal žalovaného o poskytnutí informací podle
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném
přístupu k informacím“). Žalovaný dopisem ze dne 16. 8. 2017, č. j. UZSVM/A/38426/2017-
SOK, sdělil žalobci výši úhrady nákladů za poskytnutí informací. Proti výši úhrady se žalobce
bránil stížností. Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 10. 2017, č. j. UZSVM/A/43183/2017-SOK,
rozhodl o stížnosti tak, že potvrdil výši úhrady za poskytnutí informace podle §16a odst. 7 písm.
a) zákona o svobodném přístupu k informacím (dále jen „napadené rozhodnutí“).
II.
[2] Proti napadenému rozhodnutí se stěžovatel bránil žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji shora označeným usnesením pro nepřípustnost odmítl. Napadené rozhodnutí žalovaného
není podle názoru městského soudu rozhodnutím podle §65 s. ř. s., a proto jej nelze napadnout
žalobou proti rozhodnutí. Žalobce měl vyčkat na vydání rozhodnutí o odložení žádosti podle
§17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, proti kterému je žaloba přípustná.
III.
[3] Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
a navrhl napadené usnesení zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel namítal, že městský soud pochybil, pokud dospěl k závěru o nepřípustnosti
žaloby proti napadenému rozhodnutí. Tvrdil, že žádal o poskytnutí informace o činnosti
žalovaného a také o informace týkající se církevních restitucí. Z tohoto důvodu žalovanému zaslal
celkem 11 dotazů. Žalovaný poskytnutí informace podmínil úhradou částky ve výši 11.614 Kč,
aniž tuto částku podložil výpočtem nákladů. Proti povinnosti k úhradě se stěžovatel bránil
stížností, které žalovaný nevyhověl a výši úhrady potvrdil. Žalobce očekával, že následně obdrží
rozhodnutí o odložení žádosti o poskytnutí informace. Takové rozhodnutí do dnešního dne
neobdržel. Z tohoto důvodu nemohl v průběhu řízení předložit soudu rozhodnutí o odložení
žádosti a upravit v tomto směru formulaci petitu žaloby.
[5] Stěžovatel se domníval, že v případě, že by byl žalovaný nečinný a v důsledku
toho by nevydal rozhodnutí o odložení žádosti, uplynula by mu v mezidobí lhůta k podání žaloby
proti napadenému rozhodnutí a neměl by již možnost se v této věci jakkoli bránit žalobou
ve správním soudnictví. Aby této situaci předešel, podal žalobu proti napadenému rozhodnutí.
[6] Napadené rozhodnutí považuje stěžovatel za nicotné.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že v řízení o žádosti nečinný nebyl. Dne 13. 11. 2017
rozhodl o odložení žádosti stěžovatele a rozhodnutí stěžovateli dne 21. 11. 2017 řádně doručil.
Stěžovatel se proto mohl proti tomuto rozhodnutí bránit žalobou. Ve zbytku se žalovaný
přiklonil k závěrům městského soudu uvedeným v napadeném usnesení a navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnosti zamítl.
V.
[8] Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Spornou v posuzované věci je otázka, zda je napadené rozhodnutí, tj. rozhodnutí
o stížnosti žadatele, který nesouhlasí s výší úhrady jemu sdělené podle §16a odst. 7 zákona
o svobodném přístupu k informacím, rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., proti němuž je možné
se bránit žalobou ve správním soudnictví.
[11] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se touto otázkou zabýval v usnesení ze dne
21. 9. 2010, č. j. 2 As 34/2008 - 90, v němž vyslovil, že „[s]dělení požadavku na úhradu za poskytnutí
informace a o výši této úhrady (§17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím),
ani rozhodnutí o stížnosti žadatele, který nesouhlasí s výší úhrady jemu sdělené (§16a odst. 7 téhož zákona)
nejsou rozhodnutími ve smyslu §65 soudního řádu správního, ani rozhodnutími správního orgánu ve věci
soukromoprávní [§68 písm. b) s. ř. s.].“ Uvedl také, že „[r]ozhodnutím podle §65 soudního řádu správního
je však rozhodnutí, jímž povinný subjekt žádost o poskytnutí informace pro nezaplacení úhrady odložil (§17
odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím).“ Na právě uvedené usnesení rozšířeného senátu
správně poukázal také městský soud.
[12] Stěžovatel v nyní projednávané věci napadl žalobou rozhodnutí o stížnosti proti výši
úhrady za poskytnutí informace (§16a odst. 7 zákona o svobodném přístupu k informacím).
V souladu se shora citovanou judikaturou však takové rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí
ve smyslu §65 s. ř. s., proti kterému by bylo možné podat žalobu proti rozhodnutí. Úkony
správních orgánů, které nejsou rozhodnutími ve smyslu §65 s. ř. s., jsou podle §70
písm. a) s. ř. s. vyloučeny ze soudního přezkumu. Městský soud proto žalobu správně posoudil
podle §68 písm. e) ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s. a dospěl k závěru, že je nepřípustná.
[13] Jestliže se stěžovatel chtěl bránit proti rozhodnutí o stížnosti proti výši úhrady
za poskytnutí informace, měl vyčkat doručení rozhodnutí žalovaného o odložení žádosti. Teprve
rozhodnutí o odložení žádosti je možné napadnout správní žalobou, v níž lze také uplatnit
námitky směřující vůči výši úhrady za poskytnutí informace.
[14] Obecně lze konstatovat, že i v případě, že by byl žalovaný nečinný a rozhodnutí
o odložení žádosti by nevydal, má stěžovatel možnost domoci se svých práv. V takovém případě
je možné uplatnit vůči žalovanému prostředky ochrany před nečinností včetně případné žaloby
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Skutečnost, zda žalovaný vydal či nevydal
rozhodnutí o odložení žádosti, není předmětem přezkumu v nyní projednávané věci. Nejvyšší
správní soud se proto námitkami stěžovatele uplatněnými v tomto směru nezabýval.
[15] Kasační soud se nezabýval ani námitkou tvrzené nicotnosti napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k nepřípustnosti žaloby totiž nemohl přistoupit k věcnému přezkumu žalobou
napadeného rozhodnutí.
VI.
[16] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu