ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.287.2018:30
sp. zn. 4 As 287/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Š. N., zast. Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2016,
č. j. KUJI 64244/2016, sp. zn. OOSČ 676/2016 OOSC/226, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2018, č. j. 33 A 111/2016 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Magistrát města Jihlavy (dále jen „prvostupňový orgán“) rozhodnutím ze dne 1. 7. 2016, č. j.
MMJ/OD/8785/2016-6, shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1
písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách
některých zákonů, kterého se dopustil tím, že dne 24. 4. 2016 v 7:44 hod., jako řidič osobního
motorového vozidla tov. zn. Volvo, RZ: X, na 106 km dálnice D1 ve směru jízdy na Prahu,
překročil nejvyšší dovolenou rychlost na dálnici (130 km/h), když mu hlídka DO Policie ČR,
Velký Beranov, naměřila silničním radarovým rychloměrem AD9C po odečtu možné odchylky
měřícího zařízení rychlost jízdy 183 km/h. Za spáchání uvedeného přestupku prvostupňový
orgán žalobci uložil pokutu ve výši 6.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 8. 2016, č. j. KUJI 64244/2016, sp. zn. OOSČ 676/2016
OOSC/226, změnil výši pokuty z 6.000 Kč na 5.000 Kč a ve zbývající části odvolání zamítl
a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. Žalovaný konstatoval, že prvostupňový orgán
zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu. Upozornil, že překračování povolené rychlosti patří
mezi zásadní faktory způsobující dopravní nehody, a proto překročení rychlosti o 53 km/h
nelze tolerovat, ani bagatelizovat. Zmíněné jednání je obecně závažné, v rámci dané skutkové
podstaty však bylo dané překročení u samé spodní hranice. Jednání žalobce nezpůsobilo škody
na majetku ani zdraví, neohrozilo ani konkrétní účastníky silničního provozu. Žalovaný přihlédl
k tomu, že v dané době byl na dálnici slabý provoz. Žalobce přestupek spáchal minimálně
z nevědomé nedbalosti. Ze záznamů v kartě řidiče žalovaný dovodil, že se žalobce dopouští
protiprávního jednání ojediněle a nelze u něj dřívější spáchání (posledního přestupku se dopustil
před 8 lety) vnímat jako „recidivu“ a tím pádem i přitěžující okolnost.
[3] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 8. 2018, č. j. 33 A 111/2016 - 38, žalobu zamítl.
Konstatoval, že rozhodnutí správních orgánů nejsou nepřezkoumatelná, neboť obsahují všechny
zákonné náležitosti a příslušné úvahy správních orgánů. Jelikož byl žalobce ve správním řízení
zcela pasivní, neboť se nezúčastnil ústního jednání a odvolání podal jen v blanketní formě,
správní orgány správně dospěly k závěru, že se stěžovatel daného přestupku dopustil ve formě
nevědomé nedbalosti. Doplnil v této souvislosti, že ze zákonné úpravy i rozhodovací praxe
Nejvyššího správního soudu plynula správním orgánům povinnost ve výroku o spáchání
přestupku jen uvést, zda se jednalo o zavinění úmyslné či nedbalostní. Tento požadavek správní
orgány zcela naplnily. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2016, č.
j. 6 As 163/2016 - 39, krajský soud uvedl, že správní orgány nebyly povinny uvést ve výroku
rozhodnutí záznam o bodovém hodnocení, neboť ten je automatickým následkem spáchání
přestupku bez možnosti uvážení správního orgánu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
Namítl, že správní orgány nepostavily najisto míru jeho zavinění. Krajský soud závěry správních
orgánů o prokázání nevědomé nedbalosti posoudil nesprávně. Správní orgány podle něj vůbec
neposoudily, o jakou konkrétní formu zavinění se v jeho případě jednalo, nýbrž jen obecně
konstatovaly závěr, že byl přestupek spáchán z nedbalosti. Poukázal v dané souvislosti
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 As 303/2016 - 37,
podle kterého je otázka, zda se jednalo o vědomou či nevědomou nedbalost významná z hlediska
rozhodování o výši sankce.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
a vyjádření k žalobě. Doplnil, že považuje napadený rozsudek za správný, a navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona č.
150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud uvádí, že z hlediska výroku o vině stěžovatele bylo rozhodující zjistit,
zda v jeho případě existovalo zavinění, a to buď ve formě úmyslu, nebo nedbalosti.
Již dříve Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 As 303/2016 - 37,
konstatoval, že: „ani z okolností přijetí právní úpravy přikazující uvádět ve výroku rozhodnutí o přestupku
formu zavinění tak nelze dovodit, že by tato povinnost zahrnovala i rozlišování mezi vědomou a nevědomou
nedbalostí.“ V tomto ohledu neobstojí námitky stěžovatele, podle nichž správní orgány
byly povinny uvést přímo ve výroku, že se daného přestupku dopustil v nevědomé nedbalosti.
Správní orgány v rámci odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vysvětlily,
že se stěžovatel daného přestupku dopustil v nevědomé nedbalosti, což z hlediska zákonnosti
daných rozhodnutí plně postačuje. Zároveň v dané souvislosti vysvětlily, že tak učinily v souladu
se zásadou in dubio pro reo, neboť v řízení byla s jistotou prokázána jen nedbalost nevědomá.
S takovýmto postupem a závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[9] Nejvyšší správní soud doplňuje, že otázka, zda stěžovatel spáchal přestupek ve vědomé
či nevědomé nedbalosti, má skutečně svůj význam z hlediska výše sankce. Na tuto skutečnost
poukázal i sám zástupce stěžovatele, kdy v kasační stížnosti citoval rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 As 303/2016 - 37, ze kterého vyplývá, že hodnocení,
zda byl spáchán přestupek ve vědomé či nevědomé nedbalosti, se má projevit ve výši sankce
i úvahách o ni. V daném kontextu je však potřebné zdůraznit, že pokud by správní orgány zjistily,
že se ve stěžovatelově případě jednalo o nedbalost vědomou, tedy o závažnější míru zavinění,
pravděpodobně by to vedlo k uložení vyšší pokuty. Ani v tomto směru tedy nelze stěžovateli
přisvědčit.
IV. Závěr
[10] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. O
nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v
souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu