ECLI:CZ:NSS:2018:4.AZS.134.2018:18
sp. zn. 4 Azs 134/2018 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: L. A., zast. Mgr. Pavlem
Bednaříkem, advokátem, se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobách
proti rozhodnutím žalované ze dne 19. 1. 2018, č. j. CPR-25837-2/ČJ-2017-930310-V243, a ze
dne 22. 1. 2018, č. j. CPR-25837-3/ČJ-2017-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 52 A 2/2018 - 19 a č. j. 54 A
31/2018 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 19. 1. 2018, č. j. CPR-25837-2/ČJ-2017-930310-V243, žalovaná
zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí ze dne 26. 8. 2017, č. j. KRPS-170065-34/ČJ-2017-010026,
kterým Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje (dále jen
„prvoinstanční orgán“) uložila žalobkyni správní vyhoštění a stanovila dobu, po kterou jí nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce trvání 6 měsíců, a to s počátkem
této doby k okamžiku, kdy žalobkyně pozbude oprávnění k pobytu na území
České republiky. Prvoinstanční orgán současně žalobkyni stanovil dobu k vycestování
z území České republiky do 10 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí a konstatoval,
že se na ni nevztahují důvody znemožňující vycestování. Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2018,
č j. CPR-25837-3/ČJ-2017-930310-V243, žalovaná zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí
ze dne 26. 8. 2017, č. j. KRPS-170065-35/ČJ-2017-010026, kterým prvoinstanční orgán žalobkyni
uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč do 14 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
[2] V odůvodnění rozhodnutí ze dne 26. 8. 2017, č. j. KRPS-170065-34/ČJ-2017-010026,
prvoinstanční orgán shrnul, že policejní hlídka dne 25. 5. 2017 v 11:40 hod. při pobytové kontrole
ve společnosti Initial Ecotex na adrese V Pískovně 2058, Kralupy nad Vltavou, zjistila při práci
žalobkyni, která předložila cestovní pas s polským dlouhodobým vízem s dobou platnosti
ode dne 31. 3. 2017 do dne 5. 9. 2017. Žalobkyně nepředložila povolení k zaměstnání.
Prvoinstanční orgán v průběhu řízení z centrální databáze cizinců Ministerstva práce a sociálních
věcí zjistil, že společnost Vidininvest oznámila na úřadu práce, že polská společnost
OVD TEMYRTANS vyslala žalobkyni k práci v České republice za účelem plnění uzavřené
smlouvy, a to na základě §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Prvoinstanční
orgán dovodil, že v posuzovaném případě došlo ke zneužití vnitrostátního práva, neboť vyslání
zaměstnance polské společnosti k poskytování služeb českému odběrateli prostřednictvím
několika dalších zprostředkovatelů se jeví jako ryze účelové jednání, jehož hlavní snahou je prodej
pracovní síly. Řetězení smluv o poskytování služeb nesplňuje požadavek přímého vyslání
zaměstnance k provedení konkrétního úkolu. Žalobkyně ostatně podepsala smlouvu v polském
jazyce, aniž by věděla, kdo by měl být jejím zaměstnavatelem. Vzhledem k uvedeným
skutečnostem vzal prvoinstanční orgán za stěžejní, že žalobkyně neměla povolení k zaměstnání,
což v průběhu řízení potvrdil úřad práce. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně nepracovala
v České republice bez povolení dlouho, prvoinstanční orgán jí uložil dobu správního vyhoštění
při spodní hranici zákonného rozpětí.
[3] V odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. 1. 2018, č. j. CPR-25837-2/ČJ-2017-930310-V243,
žalovaná konstatovala, že pracovní činnost žalobkyně na území České republiky nelze podřadit
pod směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 96/71/ES, o vysílání pracovníků v rámci
poskytování služeb, respektive pod §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Žalobkyně nevěděla,
kdo je její zaměstnavatel a že se jedná o polskou společnost. Smlouvu podepsala v polském jazyce
na Ukrajině, a to pod příslibem práce v České republice, kam také přímo odcestovala. Na území
Polska žalobkyně nikdy nepobývala ani nepracovala, přičemž z její výpovědi je zřejmé, že práci
v Polsku ani v budoucnu nepředpokládala. Žalovaná proto přisvědčila prvoinstančnímu orgánu,
že v posuzovaném případě došlo ke zneužití práva. Polská společnost žalobkyni
nevyslala do České republiky v rámci poskytování služeb ve smyslu výše uvedené směrnice,
neboť Polsko není místo obvyklého výkonu její práce a z její pracovní smlouvy nevyplývá,
že by v České republice měla pracovat jen po omezenou dobu. Nadto, v průběhu práce
v České republice žalobkyně neměla žádné pouto k polskému zaměstnavateli. Práci ji předala
ukrajinská občanka a poté ji kontrolovaly neznámé osoby. S ohledem na uvedené závěry
žalovaná dovodila, že žalobkyně v České republice pracovala neoprávněně bez povolení
k zaměstnání. Přitom konstatovala, že ve správním řízení byly provedeny všechny
důkazy nezbytné ke spolehlivému zjištění skutkového stavu. Vzhledem k tomu, že žalovaná
v rozhodnutí prvoinstančního orgánu o správním vyhoštění neshledala pochybení, v rozhodnutí
ze dne 22. 1. 2018, č. j. CPR-25837-3/ČJ-2017-930310-V243, konstatovala, že prvoinstanční
orgán nepochybil ani v rozhodnutí, kterým žalobkyni uložil náhradu nákladů správního řízení.
[4] Rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 52 A 2/2018 - 19 a č. j. 54 A 31/2018 - 22,
Krajský soud v Praze spojil řízení vedená pod sp. zn. 52 A 2/2018 a sp. zn. 54 A 31/2018
ke společnému projednání pod první z uvedených spisových značek (výrok I.), zrušil své usnesení
ze dne 19. 3. 2018, č. j. 54 A 31/2018 - 19 (výrok II.), zamítl žalobu proti oběma výše popsaným
rozhodnutím žalované (výrok III.) a konstatoval, že žádný z účastníků řízení nemá právo
na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
[5] V odůvodnění rozsudku se soud odmítl zabývat neurčitou argumentací žalobkyně
o velkém množství procesních nedostatků ve správním řízení s odkazem na podané odvolání,
neboť se nejedná o řádné žalobní námitky podle §71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). K námitce, že žalobkyni vyslal k práci v České republice
její polský zaměstnavatel na základě smlouvy o poskytování služeb za účelem plnění zakázky
pro společnost Vidininvest ve smyslu §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, krajský soud
dovodil, že smluvní vztahy mezi žalobkyní a jejím polským zaměstnavatelem měly toliko účelově
legalizovat pronájem pracovní síly, přičemž připomněl skutkové okolnosti věci. Krajský soud
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31,
a konstatoval, že ze zjištěných smluvních dokumentů neplyne časové omezení výkonu práce
žalobkyně na území České republiky.
[6] K námitce žalobkyně krajský soud konstatoval, že vyjádření Evropské komise,
které předložila, neobsahuje žádnou úvahu, ani neoznačuje rozhodnutí Evropského soudního
dvora, na jehož základě dovozuje své závěry. Přitom doplnil, že „[v] rozsudku ze dne 31. 1. 2018,
č. j. 2 Azs 289/2017-31 NSS uvedl, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 10. 2. 2011 ve spojených věcech
C 307/09 až C-309/09, Vicoplus, za použití směrnice č. 96/71/ES definoval kritéria umožňující určit,
zda poskytovaná služba představuje poskytování pracovníků jako pracovní síly ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c)
směrnice č. 96/71/ES či zda se jedná o dočasné vyslání pracovníků do jiného členského státu za účelem provedení
prací v rámci poskytování služeb jejich zaměstnavatelem ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice č. 96/71/ES,
a dospěl k závěru, že pro poskytování pracovní síly je charakteristická okolnost, že vyslání pracovníka
do hostitelského členského státu představuje samotný předmět poskytování služeb a že vyslaný pracovník plní
své úkoly pod dohledem a vedením podniku, který jej využívá (rozsudek Vicoplus, bod 51). V citovaném
rozsudku Soudní dvůr dospěl k závěru, že s ohledem na zvláštní povahu služby spočívající v poskytování pracovní
síly, která může mít značný dopad na pracovní trh členského státu, v němž sídlí strana, pro kterou jsou služby
určeny, jsou členské státy oprávněny podřídit takové vysílání pracovníků požadavku získání pracovního povolení
(rozsudek Vicoplus, body 28, 29 a 41). Své závěry dále upřesnil v rozsudku ze dne 11. 9. 2014 ve věci
C 91/13, Essent Energie, když dovodil, že paušální požadavek na získání pracovního povolení pro cizince
všech případech přeshraničního poskytování pracovní síly není přiměřený. Požadavek na získání pracovního
povolení je odůvodněný naléhavým důvodem obecného zájmu na ochraně před narušováním pracovního trhu
pouze v případě, že podnik usazený v jiném členském státě, který vysílá na jeho území pracovníky z třetího státu,
využívá svobody poskytování služeb k jinému účelu než k poskytnutí dané služby, např. k zprostředkování
zaměstnání, které přímo směřuje k začlenění pracovníků na pracovní trh hostitelského členského státu
(rozsudek Essent Energie, body 51 a 52). Pracovníci, kteří vykonávají svou hlavní činnost v členském státě,
kde je usazen podnik poskytující služby, a do hostitelského členského státu byli jako pracovní síla
poskytnuti pouze dočasně a za účelem splnění konkrétní činnosti, neusilují o začlenění na pracovní trh,
a nemohou tak pro tento trh představovat ohrožení (rozsudek Essent Energie, bod 57, ve spojení s body 122
a 127 stanoviska generálního advokáta Y. Bota ve věci C-91/13, Essent Energie). V tomto ohledu pak soud
opět poukazuje na názor Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017-31,
že pokud zcela absentuje dočasnost přeshraničního vyslání zaměstnance, který jinak konal práci u svého
zaměstnavatele, ke kterému se po ukončení vyslání opět vrátí, nejedná se o dočasné vyslání ve smyslu judikatury
Soudního dvora a žalobkyní předloženého vyjádření Evropské komise, ale faktické agenturní zaměstnávání,
kde se výjimka podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti z povinnosti mít pro výkon práce na území
České republiky příslušné pracovní povolení neuplatní.“
[7] Krajský soud konstatoval, že žalobkyně současně napadla i rozhodnutí ze dne 22. 1. 2018,
č. j. CPR-25837-3/ČJ-2017-930310-V243, v němž žalovaný potvrdil rozhodnutí prvoinstančního
orgánu o povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení o správním vyhoštění. Žalobkyně
však proti tomuto rozhodnutí nevznesla žádnou žalobní námitku. Vzhledem k tomu,
že s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu nebyl důvod projednávat obě žalobní
řízení samostatně, krajský soud je spojil ke společnému projednání.
II. Obsah kasační stížnosti
[8] Proti výrokům III. a IV. tohoto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
včasnou kasační stížnost. V ní namítla, že prvoinstanční orgán v posuzované věci pochybil,
neboť odmítl aplikovat §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a směrnici o vysílání
pracovníků v rámci poskytování služeb. Stěžovatelka je zaměstnankyní polské společnosti
a do České republiky byla vyslána v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným
v jiném členském státu Evropské unie. Stěžovatelka proto v souladu s právními předpisy plnila
zakázku pro českou obchodní společnost, a to na základě smlouvy o poskytování služeb. Soulad
tohoto postupu s právem Evropské unie již na stěžovatelčinu žádost potvrdila i Evropská
komise. Pouze ze skutečnosti, že stěžovatelka nepobývala v Polsku, nelze dovodit, že nemá vztah
ke svému zaměstnavateli a že se k němu nehodlá vrátit. Stěžovatelka jednala se zaměstnavatelem
v době, kdy ještě pobývala na Ukrajině, a správním orgánům nikdy nesdělila, že nemá v úmyslu
vrátit se do Polska. V obchodních vztazích nelze vyloučit, že je třeba nového zaměstnance
ihned vyslat k výkonu práce do jiného členského státu Evropské unie. Stěžovatelka namítla,
že není znalá smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností, a proto ani nebyla
schopna relevantně předmětné otázky posoudit. Uvedené nedostatky však bylo možné zhojit,
kdyby správní orgány provedly navržené důkazy. Vzhledem k uvedeným námitkám stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[9] Žalovaná nevyužila svého práva a ke kasační stížnosti se nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] V posuzované věci mezi účastníky řízení není sporu, že stěžovatelka, coby státní občanka
Ukrajiny, pracovala v České republice, aniž by jí k tomu české státní orgány vydaly povolení.
Nejvyšší správní soud přitom nepřisvědčil námitce, že stěžovatelka byla i tak oprávněna
v České republice pracovat, a to na základě §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění účinném do dne 28. 7. 2017, respektive na základě směrnice
Evropského parlamentu a Rady č. 96/71/ES, o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb.
[13] Podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti „[p]ovolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta
nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území
České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie.“
[14] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31,
„[p]racovní povolení se dle §98 písm. k) nevyžaduje pouze u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni
na území České republiky jako pracovní síla, vykonávají svou hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území
České republiky vyslal, neboť pouze v takovém případě lze předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání
vrátí zpět a nebudou se snažit o začlenění na český pracovní trh. Zaměstnavatelé z jiných členských států
tak mohou v rámci volného pohybu služeb dočasně vyslat své zaměstnance na území České republiky
jako pracovní sílu coby odlehčovací opatření v době dočasného úbytku zakázek, nemohou však fungovat
jako faktické agentury práce, které bez jakékoli kontroly ze strany českých správních orgánů pouze vysílají
příslušníky třetích států do České republiky jako pracovní sílu, aniž by kdy tyto osoby využívaly k vlastní
činnosti.“
[15] Správní orgány i krajský soud podle Nejvyššího správního soudu přesvědčivě
vysvětlily, že stěžovatelka ve smyslu naposledy citovaného rozsudku nevykonávala hlavní
pracovní činnost u zaměstnavatele, tj. u polské společnosti OVD-TEMYRTANS, která ji vyslala
na území České republiky. Krajský soud nadto nevyšel toliko ze skutečnosti, že stěžovatelka
v Polsku vůbec nepobývala, ale také z jejího vlastního tvrzení, že pracovní smlouvu sjednávala
s příslibem práce v České republice. To přitom zcela vylučuje tvrzení, které stěžovatelka
učinila až v kasační stížnosti, a které proto Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvěryhodné,
že jejímu zaměstnavateli vznikla hospodářská potřeba vyslat stěžovatelku do jiného členského
státu až následně poté, co ji přijal do pracovního poměru. Stěžovatelka nemusí být znalá
obchodních vztahů zaměstnavatele, aby dokázala reprodukovat, jaká očekávání si vzájemně
deklarovali při podpisu pracovní smlouvy. Skutkové okolnosti projednávané věci tak podle
Nejvyššího správního soudu neposkytují žádné záruky, že se stěžovatelka vrátí do Polska
a nebudou usilovat o začlenění na český pracovní trh. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje,
že stěžovatelkou předložené vyjádření Evropské komise obsahuje toliko obecné závěry bez vazby
na uvedené skutkové okolnosti případu, a pro jeho posouzení tak není relevantní.
K toliko obecné námitce stěžovatelky, že by správní orgány dospěly k jiným závěrům,
kdyby provedly důkazy, které navrhla ve správním řízení, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že správní orgány zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a který dostatečně
odůvodňuje jejich právní závěry.
IV. Závěr
[16] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně
vynaložil. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná,
právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Procesně úspěšné žalované žádné náklady,
nad rozsah vyplývající z její úřední činnosti, nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
že nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu