ECLI:CZ:NSS:2018:4.AZS.94.2018:22
sp. zn. 4 Azs 94/2018 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: O. A., zast. opatrovníkem Mgr. J.
L., proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města
Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2017,
č. j. KRPA-381952-19/ČJ-2017-000022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018, č. j. 4 A 123/2017 - 43,
takto:
I. V řízení se p o k raču j e.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce Mgr. J. L., se p ři zn áv á odměna a náhrada
hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti ve výši 968 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná napadeným rozhodnutím podle §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), rozhodla o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Dobu zajištění
stanovila na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobce.
II.
[2] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze
a navrhoval zrušení tohoto rozhodnutí. V žalobě namítal, že žalovaná dostatečně nevyhodnotila
možnost uložení zvláštních opatření podle §123b a 123c zákona o pobytu cizinců. Nesprávně
dovozovala nedůvěryhodnost žalobce pouze ze skutečnosti, že žalobce nevycestoval z území ČR
ve lhůtě, která mu byla stanovena rozhodnutím o správním vyhoštění.
[3] Městský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že žalovaná k zajištění žalobce za účelem
správního vyhoštění nepřistoupila automaticky, ale až poté, co možnost uložení zvláštních
opatření za účelem vycestování posoudila nikoli formálně, ale zcela individuálně, s přihlédnutím
ke konkrétním okolnostem žalobcova případu. Žalobce nesdělil žalované adresu svého pobytu.
Uvedl, že pobývá mimo Prahu a přesnou adresu nezná. Uvedl také, že nedisponuje žádnými
finančními prostředky. V případě žalobce se jedná již o druhý případ, kdy mu bylo uloženo
správní vyhoštění. V obou případech uloženou povinnost vycestovat z území ČR nerespektoval
a na území setrval. Ze skutečnosti, že se na Policii ČR dostavil jeden den poté, co mu končil
oprávněný pobyt na území s tím, že chce řešit povolení k pobytu, je zřejmé, že neměl v úmyslu
dobrovolně vycestovat. Městský soud se proto ztotožnil se závěrem žalované, že zvláštní opatření
za účelem vycestování cizince z území ve smyslu §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců
v případě žalobce nebylo možno využít.
III.
[4] Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatele“) včasnou kasační stížností a navrhl jej zrušit
a vrátit věc městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel namítal, že žalovaná i městský soud vycházely v úvaze o nutnosti zajištění
stěžovatele a nemožnosti uložení zvláštních opatření výlučně z toho, že stěžovatel setrval
na území České republiky i poté, co mu uplynula doba určená k vycestování. Taková argumentace
žalované je podle stěžovatele v rozporu s rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51 a ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011 - 57. Podle
stěžovatele se žalovaná nevypořádala s individuální situací stěžovatele a bez dalšího rozhodla
o nemožnosti využití zvláštních opatření. Nezohlednila skutečnost, že se stěžovatel dobrovolně
dostavil na Policii ČR první den svého nelegálního pobytu, a to za účelem poskytnutí součinnosti
žalované k dalšímu postupu.
[6] Paušalizované rozhodování ve věcech zajištění, jak podle stěžovatele činí žalovaná,
je nepřípustné. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2016,
č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, v němž Nejvyšší správní soud odmítl praxi správních orgánů, které
v případě, že cizinec po právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění ve lhůtě nevycestuje,
automaticky vylučují možnost použití zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV.
[8] Nejvyšší správní soud v průběhu kasačního řízení zjistil, že stěžovatelovo zajištění
bylo ukončeno dne 2. 11. 2017, kdy byl vyhoštěn do země původu.
[9] Usnesením ze dne 5. 10. 2018, č. j. 4 Azs 94/2018 - 19, Nejvyšší správní soud řízení přerušil,
jelikož usnesením ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 Azs 252/2017 - 43, byla zdejším soudem
předložena Soudnímu dvoru Evropské unie předběžná otázka, zda „[b]rání výklad čl. 9 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU (Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 96) ve spojení s čl. 6 a 47
Listiny základních práv Evropské unie takové vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu
správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění
propuštěn?“, přičemž tato předběžná otázka byla rozhodující pro další postup ve věci.
[10] Ústavní soud nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, §172 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců zrušil pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Překážka řízení proto odpadla
i přes to, že dosud nebylo rozhodnuto o předběžné otázce, pro kterou bylo řízení přerušeno.
Nejvyšší správní soud proto podle §48 odst. 6 s. ř. s. rozhodl, že se v řízení pokračuje.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je policie „oprávněna zajistit cizince staršího
15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění
již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný
pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud
cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění“.
[14] Podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je zvláštním opatřením za účelem vycestování
cizince z území: „a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho
změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem
provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných
nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření
za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky
nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost
cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.“
[15] Podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38: „Důvody
zajištění podle §124 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, paušálně nevylučují možnost použití zvláštního opatření (§123b téhož zákona). Vždy je povinností
správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností
souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených
Českou republikou nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince).“
[16] Stěžovatel namítá, že žalovaná i městský soud vycházely při posouzení nutnosti
zajištění stěžovatele pouze z okolnosti, že stěžovatel setrval na území České republiky
i poté, co mu uplynula doba určená k vycestování. Žalovaná podle stěžovatele při posuzování
nutnosti jeho zajištění nezohlednila individuální okolnosti případu a nedostatečně posoudila
možnost využití mírnějších opatření ve formě zvláštních opatření za účelem vycestování podle
§123b a §123c zákona o pobytu cizinců.
[17] V nyní projednávané věci je nespornou skutečností, že žalovaná rozhodnutím ze dne
2. 10. 2017, č. j. KRPA-355027-17/ČJ-2017-000022, uložila stěžovateli správní vyhoštění v délce
2 let. Stěžovatel měl povinnost vycestovat z území České republiky do 15 dnů od právní moci
rozhodnutí o vyhoštění. Rozhodnutí o vyhoštění nabylo právní moci dne 2. 10. 2017 a lhůta
k vycestování stěžovateli uplynula dne 17. 10. 2017. Stěžovatel ve stanovené době území České
republiky neopustil. Svým jednáním proto naplnil podmínky pro zajištění podle §124 odst. 1
písm. c) zákona o pobytu cizinců.
[18] Žalovaná předtím, než rozhodla o zajištění stěžovatele, posuzovala, zda by postačovalo
uložení mírnějších opatření ve formě zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území
podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Z protokolu o podání vysvětlení ze dne
19. 10. 2017 vyplývá, že stěžovatel adresu místa pobytu žalované nesdělil s tím, že svoji adresu
nezná. Bylo proto vyloučeno použití zvláštního opatření ve formě pobytové kontroly v místě
bydliště [§123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců]. Stěžovatel v tomtéž protokolu uvedl,
že nemá žádné finanční prostředky. Nebylo tak možné požadovat po stěžovateli ani složení
finanční záruky. Žalovaná proto dospěla k závěru, že zvláštní opatření za účelem vycestování
podle §123b odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců nelze v případě stěžovatele aplikovat.
[19] Pokud jde o zvláštní opatření spočívající v povinnosti hlásit se na policii v době
policií stanovené ve smyslu §123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, ani pro jeho
uplatnění neshledala žalovaná podmínky. Uvedla, že stěžovatel vědomě nerespektoval
právní řád České republiky, vědomě se nepodrobil povinnosti vycestovat v určené lhůtě.
Stěžovateli bylo uloženo správní vyhoštění již rozhodnutím žalované ze dne 9. 8. 2015, č. j.
KRPA-325341-19/ČJ-2015-000022. Stěžovatel nerespektoval rozhodnutí žalované
a ve stanovené lhůtě nevycestoval z České republiky. Jak sám uvedl v protokolu o podání
vysvětlení ze dne 19. 10. 2017, na území České republiky tehdy pobýval nelegálně 1,5 měsíce.
V nyní projednávané věci stěžovatel opět dobrovolně nevycestoval ve lhůtě určené žalovanou.
První den svého nelegálního pobytu, tj. 18. 10. 2017, se dostavil na Policii ČR. Jak vyplývá
z protokolu ze dne 19. 10. 2017, stěžovatel si byl vědom skutečnosti, že jedná protiprávně. Uvedl,
že v Uzbekistánu má dluhy a nemůže se tam vrátit. Chtěl by, aby mu byl v České republice
povolen pobyt. Na základě výše uvedeného dospěla žalovaná k závěru, že ani zvláštní opatření
ve smyslu §123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nelze v případě stěžovatele použít.
[20] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou stěžovatelovu
námitku, podle níž žalovaná možnost užití zvláštních opatření podle 123b odst. 1 zákona
o pobytu cizinců paušálně či automaticky odmítla pouze s odkazem na nevycestování stěžovatele
z území ČR. V rozhodnutí se žalovaná možností jejich využití zabývala. S ohledem na osobní
a majetkové poměry stěžovatele dospěla k závěru, že jejich uložení by nepostačovalo. S tímto
závěrem se Nejvyšší správní soud, stejně jako dříve i městský soud, ztotožňuje.
[21] Pro úplnost kasační soud uvádí, že tvrzení stěžovatele, podle nějž se na pracoviště žalované
dobrovolně dostavil dne 18. 10. 2017 proto, aby jí poskytl součinnost, je v rozporu s obsahem
protokolu o podání vysvětlení ze dne 19. 10. 2017. V něm stěžovatel uvedl, že se do Uzbekistánu
vrátit nemůže a chtěl by, aby mu byl v České republice povolen pobyt.
VI.
[22] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
[24] Ustanovenému opatrovníkovi stěžovatele náleží odměna za zastupování v řízení o kasační
stížnosti za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §9 odst. 5 a §7 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a to ve výši 500 Kč. Opatrovníku
se dále přiznává paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního
tarifu). Ustanovený zástupce je plátcem DPH, proto se náklady ve výši 800 Kč zvyšují o tuto daň
v sazbě 21 % na celkem 968 Kč. Částka ve výši 968 Kč mu bude proplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu