ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.260.2016:40
sp. zn. 5 Azs 260/2016 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: N. Q. D., zastoupený
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016, č. j. 41 A 57/2016 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2016, č. j. MV-87369-3/OAM-2015.
[2] Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a současně jím bylo potvrzeno
rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko
cizinců Zastávka (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 27. 4. 2016, č. j. CPR-14068/ČJ-
2015-931200-SV, kterým bylo podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 a podle §119 odst. 1 písm. c)
bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo stěžovateli
správní vyhoštění a stanovena doba 5 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, neboť opakovaně porušoval právní předpisy, mařil výkon soudních
i správních rozhodnutí a pobýval na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn.
[3] Stěžovatel se dostavil dne 3. 4. 2015 do Přijímacího střediska cizinců Zastávka s úmyslem
požádat o mezinárodní ochranu. Prokázal se cestovním pasem Vietnamské socialistické republiky
č. X, vystaveným na jméno N. Q. D., X, v němž nebyl proveden žádný záznam osvědčující, že by
mu byl na území České republiky povolen pobyt nebo uděleno vízum k pobytu. Po provedení
lustrací v policejních evidencích a sejmutí otisků prstů bylo zjištěno, že stěžovatel v minulosti
používal několik identit: N. D. D., N. D. N. D. a D. N. D., vždy s datem nar.: X a st. příslušností:
Vietnamská socialistická republika. Na území České republiky přicestoval v roce 2001, přičemž
platný cestovní pas, vč. víza, předal po příletu jiné osobě a dále se na území České republiky
zdržoval bez dokladů. Na posledně zmíněnou identitu: D. N. D. mu bylo rozhodnutím
Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Plzeň ze dne 28. 4. 2003, č. j. SCPP-
760/PL-OPK-1-2002, uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na 3 roky. Následně byl
pod identitou N. D. D. opakovaně odsouzen k trestu vyhoštění na 4 roky za spáchání trestného
činu maření výkonu rozhodnutí, kterého se dopustil tím, že se zdržoval na území
České republiky, ačkoli mu byl pobyt zakázán – viz trestní příkazy Okresního soudu v Chebu
ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 4 T 106/2005, a ze dne 9. 12. 2005, sp. zn. 6 T 96/2005. Stěžovatel
se nadále zdržoval na území České republiky a na tutéž identitu byl odsouzen k trestu vyhoštění
na 1 rok a k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců – viz rozsudek Krajského soudu v Plzni
ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 6 To 561/2007. Stěžovatel rovněž opakovaně pod toutéž identitou:
N. D. D. žádal o azyl, resp. mezinárodní ochranu na území České republiky;
poprvé dne 13. 11. 2002, podruhé dne 11. 7. 2008 z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž
ani v jednom případě nebyl úspěšný – v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 3. 2005, č. j. 1 Azs 110/2004 – 44 a usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 Azs 30/2009 – 56.
[4] V průběhu (druhého) řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo stěžovateli uděleno
vízum za účelem strpění pobytu od 18. 3. 2009 do 13. 9. 2009, jehož platnost zanikla dnem
právní moci shora citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel byl proto
povinen ve lhůtě 30 dnů (do 16. 8. 2009) vycestovat. Nadále však pobýval na území České
republiky, ačkoli k tomu nebyl oprávněn, načež se dostavil dne 3. 4. 2015 do Přijímacího střediska
cizinců Zastávka. Dne 28. 4. 2015 s ním správní orgán I. stupně zahájil řízení o správním
vyhoštění, které opakovaně přerušil z důvodu probíhajícího řízení o předběžné otázce.
[5] Stěžovatel totiž dne 14. 4. 2015 podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu
na území České republiky s tím, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie – konkrétně
bratrem cizince, jehož syn T. N. N., X, je občanem České republiky. Tuto žádost Ministerstvo
vnitra zamítlo rozhodnutím ze dne 2. 9. 2015, č. j. OAM-5408-29/PP-2015, pro nesplnění
podmínek podle §87b odst. 2 ve spojení s §15a zákona o pobytu cizinců, neboť nebylo
prokázáno, že by měl stěžovatel se jmenovaným občanem České republiky trvalý vztah obdobný
vztahu rodinnému a žil s ním ve společné domácnosti. To posléze potvrdila i Komise pro
rozhodování ve věcech cizinců, která svým rozhodnutím ze dne 23. 11. 2015, č. j. MV-167813-
5/SO-2015, zamítla odvolání stěžovatele.
[6] Následně správní orgán I. stupně pokračoval v řízení o správním vyhoštění a z procesní
opatrnosti si vyžádal ještě provedení pobytové kontroly na adrese stěžovatele, jakož i na adrese
jeho synovce. Tyto opakované kontroly neprokázaly sdílení společné domácnosti a nijak
nezpochybnily závěr učiněný v řízení o povolení k přechodnému pobytu, dle kterého stěžovatele
nelze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie. Proto si správní orgán I. stupně
vyžádal závazné stanovisko k možnosti vycestování stěžovatele. Vzhledem k tomu, že žádný
důvod znemožňující vycestování nebyl shledán, vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí
o správním vyhoštění, v němž uvedl, že stěžovatel užíval různé identity, vědomě, dlouhodobě
a opakovaně porušoval právní předpisy České republiky, a aby se vyhnul realizaci vyhoštění,
zneužil institut azylu, resp. mezinárodní ochrany. Tímto jednáním naplnil zákonem
předpokládané důvody pro vydání rozhodnutí o správní vyhoštění, které nepředstavuje
nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Proti rozhodnutí o správním
vyhoštění podal stěžovatel odvolání, které žalovaný výše citovaným rozhodnutím zamítl
a současně toto rozhodnutí potvrdil.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[7] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, v níž zpochybnil přiměřenost
rozhodnutí o správním vyhoštění z hlediska zásahu do jeho rodinného a soukromého života.
Závěry správního orgánu I. stupně i žalovaného v otázce přiměřenosti dopadů rozhodnutí
považoval stěžovatel za nedostatečně odůvodněné a odporující skutkovému stavu věci;
ten nebyl náležitě zjištěn a správní orgány mu upřely postavení rodinného příslušníka
občana Evropské unie uplatňovaného z titulu jeho vztahu se synovcem – panem T. N. N., který
je českým státním občanem a se kterým sdílí společnou domácnost. Ignoraci skutečného stavu
věci stěžovatel v závěru žaloby ilustroval na tom, že správními orgány nebylo zohledněno ani
přiznání odkladného účinku žalobě, kterou podal proti rozhodnutí ve věci zamítnutí žádosti o
vydání povolení k přechodnému pobytu.
[8] Krajský soud měl tvrzení stěžovatele ohledně jeho vztahu se synovcem za účelová.
S ohledem na obsah spisu uvedl, že T. N. N. má v České republice své rodiče, kteří společně
s ním bydlí na adrese: X. Není tedy důvodu, aby se stěžovatel o jmenovaného staral, zvláště když
se jedná o osobu zletilou a studující v Praze, jak bylo prokázáno během pobytových kontrol.
Stěžovatel navíc ani žádnými listinnými důkazy neprokázal, že by byl se jmenovaným českým
státním občanem skutečně pokrevně spřízněn ve vztahu strýc – synovec. Současně krajský soud
poukázal na to, že stěžovatel má na území České republiky svoji rodinu, neboť dne 21. 12. 2015,
tj. během řízení o správním vyhoštění, uzavřel na Velvyslanectví Vietnamské socialistické
republiky v Praze sňatek s paní T. P. N., nar. X, st. příslušnicí Vietnamské socialistické republiky.
Jmenovaná přitom jako adresu svého pobytu, jakož i pobytu svých dětí – nar. X a X,
obě st. příslušníci Vietnamské socialistické republiky, uvádí: X.
[9] K tomu krajský soud doplnil, že obě výše uvedené adresy v Chebu se nachází poměrně
blízko sebe a nevyloučil, že stěžovatel se stýká s panem T. N. N. a jeho rodiči. Nicméně uzavřel,
že stěžovatel má svoji rodinu a nebylo prokázáno, že by na území České republiky žil se svým
synovcem, který zde má své vlastní rodiče, s nimiž sdílí společnou domácnost. Žalovaný, resp.
správní orgán I. stupně v tomto ohledu provedl řádné dokazování, zejména několik pobytových
kontrol, z nichž jsou sepsány úřední záznamy založené ve spise. Naproti tomu stěžovatel žádné
další doplnění dokazování nenavrhl, jednání s orgány policie se vyhýbal a nedostavil se ani k
jednání krajského soudu. Na základě toho tedy podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl
s odkazem na §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. V ní nejprve uvedl,
že krajský soud svůj rozsudek naprosto nedostatečně a nesprávně odůvodnil. Dle jeho názoru
se nevypořádal s námitkou nesprávného posouzení napadeného rozhodnutí žalovaného,
jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně, z hlediska přiměřenosti
zásahu do jeho rodinného a soukromého života. Z toho dovozuje nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku krajského soudu, který v rámci odůvodnění rozsudku pochybil též tím,
že se nevypořádal s námitkou týkající se odkladného účinku, který byl přiznán jeho žalobě podané
ve věci povolení k přechodnému pobytu.
[11] Dalšího pochybení se dle názoru stěžovatele dopustil krajský soud tím, že aproboval
postup správních orgánů, které nedostatečně zkoumaly a vyhodnotily jeho rodinné vztahy
na území České republiky. Správní orgány na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu
věci upřely stěžovateli postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie. Stěžovatel tvrdí,
že žije ve společné domácnosti s občanem Evropské unie – panem D. T. N., který je českým
státním občanem a se kterým má vztah obdobný vztahu otec – syn. Toto správní orgány
ignorovaly, aniž by však vzájemný vztah stěžovatele a jmenovaného blíže posoudily. Závěrem
stěžovatel shrnul, že krajský soud nevypořádal některé žalobní námitky a zároveň jedinou
námitku, kterou vypořádal, nesprávně právně posoudil. Je tedy zjevné, že napadený rozsudek byl
vydán v rozporu se zákonem, a proto navrhl, aby ho Nejvyšší správní soud zrušil a věc
žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se krajský soud dostatečně zabýval
situací stěžovatele – tedy jeho dosavadním pobytovým statusem i tvrzením o jeho vztahu
a soužití se synovcem. Toto soužití nebylo prokázáno a žalovaný má za to, že závěry krajského
soudu jsou v tomto směru srozumitelně a řádně odůvodněny. Krajský soud nebyl povinen
výslovně reagovat na každou dílčí námitku; podstatné je, že z odůvodnění rozsudku je stanovisko
krajského soudu v dané věci zcela zřejmé. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k následujícímu závěru.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Podstata věci spočívá v otázce přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele
z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Tato otázka byla předmětem
posouzení obou rozhodujících správních orgánů, k čemuž je zavazuje především §119a odst. 2
zákona o pobytu cizinců, dle kterého platí následující: „Rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119
nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“
[16] Posouzení, zda by správní vyhoštění mohlo vyvolat nepřiměřený zásah do soukromého
nebo rodinného života cizince ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců tedy není věcí
správního uvážení správního orgánu, ale otázkou interpretace a aplikace neurčitého právního
pojmu. To potvrzuje i relevantní judikatura zdejšího soudu s tím, že dojde-li správní orgán
k závěru, že správní vyhoštění by bylo nepřiměřeným zásahem do práva na respektování
rodinného a soukromého života cizince, nemá žádný prostor pro úvahu, jak dále postupovat,
a je povinen rozhodnutí o správním vyhoštění nevydat; srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 – 45, či ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014 – 35,
publ. pod č. 3330/2016 Sb. NSS.
[17] V případě stěžovatele správní orgány žádnou překážku pro vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění neshledaly, neboť měly za to, že se nejedná o nepřiměřený zásah do rodinného
a soukromého života stěžovatele; to aproboval též krajský soud, jehož závěry stěžovatel v kasační
stížnosti zpochybnil a rozsudek napadl nejen z důvodu nezákonnosti, ale rovněž z důvodu
nepřezkoumatelnosti.
[18] Nejprve k namítané nepřezkoumatelnosti, která představuje takovou vadu, že se jí
Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední
povinnosti. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. V opačném případě je nutné
napadené rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost, která může nastat buď pro
nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným,
nevykonatelným apod.) nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř.
uvádí jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný
důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný).
[19] Veškerá výše uvedená kritéria napadený rozsudek krajského soudu splňuje.
Jedná se o srozumitelné a odůvodněné rozhodnutí. Z jeho obsahu je jasné, jaké otázky krajský
soud považoval za rozhodné, a vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jakož i nosné důvody
(ratio decidendi), které v napadeném rozsudku vyslovil, jsou zřetelné. Ve své podstatě zde jde
o stále stejnou a tutéž námitku, resp. žalobní bod týkající se přiměřenosti rozhodnutí o správním
vyhoštění z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života cizince – stěžovatele;
ten k uvedenému žalobnímu bodu vztahuje vlastně veškerou svoji argumentaci, které se krajský
soud věnoval (na str. 15 – 17 odůvodnění napadeného rozsudku) a nelze mu v tomto směru
vyčítat výslovné nezohlednění všech dílčích námitek, které stěžovatel uplatnil.
[20] Jednoduše řečeno – skutečnost, že krajský soud výslovně nereagoval na veškerou
argumentaci stěžovatele, sama o sobě nezakládá nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. Důležité je,
že krajský soud zcela jednoznačně vyjevil svůj pohled na věc, když s odkazem na obsah spisu
vyhodnotil jako účelové tvrzení stěžovatele ohledně jeho soužití se synovcem, od něhož odvíjel
zásah do svého soukromého a rodinného života. Krajský soud v této souvislosti podrobně
rekapituloval dosavadní pobyt stěžovatele na území České republiky, vč. opakovaného měnění
identity, a neopomenul ani uzavření sňatku stěžovatele během řízení o správním vyhoštění.
Skutečnost, že se přitom výslovně nevypořádal s dílčí argumentací týkající se nezohlednění
odkladného účinku přiznaného žalobě podané ve věci povolení k přechodnému pobytu, je vadou
odůvodnění rozsudku, která však nemá vliv na jeho zákonnost. Povinnost soudu řádně
odůvodnit své rozhodnutí není nutno pojímat tak široce, že by bylo třeba vždy vyslovit
podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení (k tomu srov. judikaturu Ústavního
soudu, zejm. nález ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, publ. jako N 3/36 SbNU 19,
nález ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, publ. jako N 108/41 SbNU 349, či nález
ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, publ. jako N 207/54 SbNU 565).
[21] Nejvyšší správní soud proto považuje napadený rozsudek za přezkoumatelný a současně
konstatuje, že souhlasí s vyslovenými závěry krajského soudu – tzn., že rozhodnutím o správním
vyhoštění nedošlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[22] Zásah do svého rodinného a soukromého života stěžovatel v daném případě konstruuje
na tom, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie – a to z titulu svého vztahu
se synovcem, panem T. N. N., který je českým státním občanem. Podle stěžovatele nebyl jejich
vzájemný vztah dostatečně zkoumán správními orgány a na základě toho byl pak také nesprávně
vyhodnocen.
[23] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že vztahem stěžovatele a pana T. N. N. se správní
orgány zabývaly dostatečně důkladně. Nevycházely z prostého faktu, že stěžovateli byla zamítnuta
žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, kterou podal s odkazem na to, že je rodinným
příslušníkem jmenovaného českého státního občana – a tedy občana Evropské unie. Poté, co byla
stěžovateli žádost pravomocně zamítnuta, požádal správní orgán I. stupně o součinnost místně
příslušný orgán policie v Sokolově, který opakovaně provedl pobytovou kontrolu v Chebu na
adresách: X a X. O výsledcích kontrol byly sepsány úřední záznamy, které jsou součástí spisu a ze
kterých mj. vyplývá, že pan T. N. N. bydlí na adrese: X, Ch., se svými rodiči a nyní studuje
na vysoké škole v Praze. Potvrdil sice, že na uvedené adrese se zdržuje i jeho strýc, tj. stěžovatel,
nicméně současně bylo zjištěno též to, že stěžovatel pobývá se svojí manželkou a dětmi na adrese:
X, Ch. V době pobytových kontrol (leden až únor 2016) ovšem manželka stěžovatele společně se
svými dětmi na této adrese nebyla přítomna, neboť měla být ve Vietnamské socialistické
republice. Aniž by Nejvyšší správní soud dále dlouze rekapituloval výsledky jednotlivých
pobytových kontrol, kterých bylo celkem pět, je přesvědčen, že již s odkazem na uvedené lze
uzavřít, že tvrzení stěžovatele o společném soužití se panem T. N. N. nebylo prokázáno.
[24] Toto tvrzení navíc nelze nevidět v kontextu dosavadní imigrační „historie“ stěžovatele
v České republice, který opakovaně nerespektoval správní ani soudní rozhodnutí o svém
vyhoštění. Naopak, vycestování z území České republiky se setrvale vyhýbal a nadále zde pobýval
nelegálně – naposledy téměř šest let v rozmezí let 2009 až 2015. (v podrobnostech viz bod
I. odůvodnění tohoto rozsudku). Poté, co s ním bylo v roce 2015 zahájeno řízení o správním
vyhoštění, uzavřel sňatek s paní T. P. N., která má dvě nezletilé děti. Nadále přitom zásah do
svého soukromého a rodinného života odvíjel od tvrzeného vztahu se synovcem, který má ovšem
v České republice vlastní rodinu a ke kterému stěžovatel své pokrevní pouto ani nijak nedoložil;
neměl tedy status rodinného příslušníka občana Evropské unie [u něhož by bylo vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění podmíněno: a) ohrožením bezpečnosti státu, b) narušením
veřejného pořádku (závažným způsobem) či c) ohrožením veřejného zdraví – v podrobnostech
viz §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců].
[25] S ohledem na uvedené vůbec nelze uvažovat o nepřiměřenosti zásahu do rodinného
a soukromého života stěžovatele – a to tím spíše, že intenzita jeho protiprávního jednání byla
velmi vysoká a dosáhla až trestněprávní roviny. Nejednalo se o žádné dílčí administrativní
opomenutí, nýbrž o opakované nerespektování právních předpisů, vč. správních a soudních
rozhodnutí. Stěžovatel velmi dobře věděl, že na území České republiky pobývá nelegálně,
přesto tento protiprávní stav v řádu mnoha let udržoval až do roku 2015. Je proto plně na místě,
aby nesl následky svého jednání v podobě správního vyhoštění na dobu 5 let. Tato doba
odpovídá zjištěným skutkovým okolnostem věci, jakož i jejich časové posloupnosti a vůbec
celkovému přístupu stěžovatele; ten totiž rezignoval na jakoukoli součinnost se správními orgány
a z jeho postupu je patrná zjevná účelovost vedená snahou zůstat na území České republiky
takříkajíc „za každou cenu“ – s využitím zákonného korektivu v §119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců obsahujícího zákaz vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, jehož důsledkem by byl
nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
[26] Právo na respektování soukromého a rodinného života požívá ochrany vyjádřené nejen
v §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ale také – a to především – v čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), na který je nutno též poukázat.
Citovaný článek Úmluvy garantuje ochranu v situacích skutečně nepřiměřeného zásahu
do soukromého či rodinného života cizince, což ovšem není případ stěžovatele. Jeho vztah
ke zletilému synovci, od něhož odvozoval zásah do rodinného a soukromého života,
byl zpochybněn nejen neprokázáním jejich společného soužití či sdílení společné domácnosti,
ale i sňatkem stěžovatele s paní T. P. N., která má dvě nezletilé děti. Pokud jde o samotný vztah a
soužití stěžovatele se jmenovanou, nutno podotknout, že není vyloučena možnost jeho přenesení
do domovského (příp. jiného) státu. Ostatně stěžovatel v tomto ohledu netvrdil, že by mu cokoli
bránilo pobývat se svoji manželkou ve Vietnamské socialistické republice, která se tam dokonce
v době pobytových kontrol měla se svými dvěma dětmi zdržovat.
[27] Je totiž třeba brát v úvahu i tzv. extrateritoriální účinky zmíněného čl. 8 Úmluvy,
tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho
zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit
mu přenést si svůj rodinný, resp. soukromý život na jeho území. Z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva přitom vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8
Úmluvy jsou velmi přísné (srov. např. rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému
království, stížnost č. 44599/98). Mezinárodní závazek České republiky v podobě čl. 8 Úmluvy
tak nelze chápat jako neomezený všeobecný závazek respektovat volbu stěžovatele a jeho
manželky ohledně země jejich společného pobytu. Při stanovení rozsahu povinností státu
je nutno uvážit okolnosti každého konkrétního případu (viz rozsudek ze dne 19. 2. 1996 ve věci
Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94). K tomu v případě stěžovatele došlo a Nejvyšší správní
soud považuje závěry správních orgánů potažmo krajského soudu za opodstatněné a učiněné
na základě náležitě zjištěného skutkového stavu.
V. Závěr a náklady řízení
[28] Ve světle všech výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal
napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným ani nezákonným, proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, od účastníka, který ve věci úspěch neměl.
Úspěšnému žalovanému ovšem žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti v tomto
řízení nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2018
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu