ECLI:CZ:NSS:2018:6.ADS.106.2018:29
sp. zn. 6 Ads 106/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje
JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobce: Mgr. V. B., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení,
se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, týkající se žaloby proti oznámení žalované ze dne 4.
prosince 2017 a žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalované, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2018,
č. j. 55 Ad 1/2018 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce se ve správním soudnictví domáhal zrušení oznámení žalované o provádění
srážek celého důchodu a současně uložení povinnosti žalované nadále vyplácet žalobci starobní
důchod a nově stanovit výši starobního důchodu s ohledem na vyživovanou manželku. Krajský
soud v Praze žalobu odmítl napadeným usnesením, neboť podle jeho názoru žalovaná
„ani fakticky (materiálně), ani formálně právně zde primárně nevystupuje v pozici správního orgánu
vykonávajícího veřejnou správu, ale toliko zde jako (specifický) plátce mzdy povinného plní povinnosti
dle rozhodnutí soudního exekutora.“ Proto odkázal žalobce na soudního exekutora, případně
na prostředky obrany proti jeho vadnému postupu v občanském soudním řízení.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[2] Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu podal žalobce (dále
též „stěžovatel“) včas kasační stížnost. V ní namítal, že krajský soud situaci nesprávně zhodnotil,
neboť žalovaná svým postupem nezákonně zasáhla do jeho práv. Provádí totiž srážky
ze stěžovatelova důchodu bez omezení s tím, že nezabavitelnou částku v plné výši má odečítat
stěžovatelův zaměstnavatel. Stěžovatel však od 1. ledna 2017 zaměstnán není, pouze měl
v období 1. ledna 2017 - 30. června 2017 s bývalým zaměstnavatelem (Ministerstvo dopravy)
uzavřenou dohodu o pracovní činnosti. Po tomto datu již byl jeho jediným příjmem starobní
důchod, o nějž vinou pochybení žalované zcela přišel. Stěžovatel upozornil, že svůj návrh
nejprve podal u Obvodního soudu pro Prahu 5, ten jej však v řízení sp. zn. 5 C 19/2018 odkázal
usnesením na žalobu ve správním soudnictví. Stěžovatel taktéž podal 18. prosince 2017 návrh
u exekučního soudu v Benešově u Prahy na posouzení výše nezabavitelné části jeho starobního
důchodu k věci sp. zn. 7 Nc 3031/2006, ani tento soud mu však dosud neposkytl žádnou
ochranu. Z těchto důvodů nepovažuje stěžovatel za případné odkazy krajského soudu
na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Aps 1/2010 (žalovaná na rozdíl od Policie ČR
v daném případě byla stranou sporu a rozhodovala ve věci) a sp. zn. 3 Ads 15/2004 (s věcí
nesouvisí a vztahuje se k rozsudku Slovenské republiky před rokem 1989). Proti tomu klade
odkazy na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 80/2011 a nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 121/16, byť nevysvětluje, jak se vztahují na jeho věc.
[3] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[5] Klíčovým faktem v dané věci je, že žalovaná neprovádí srážky ze stěžovatelova důchodu
ze svého vlastního rozhodnutí, nýbrž na základě usnesení soudního exekutora JUDr. Milana
Usnula ze dne 12. prosince 2016, č. j. 098 EX 00163/06-548. Právě z citovaného usnesení
soudního exekutora přitom vyplývá, že nezabavitelná částka se žalobci „v plné výši odečte
u zaměstnavatele – Ministerstvo dopravy“, přičemž „ostatní plátci příjmů (OSSZ) sráží bez omezení v plné
výši“. Jestliže má tedy stěžovatel za to, že se změnily okolnosti a nezabavitelnou částku by měla
odečítat ze srážek žalovaná, pak je třeba se obrátit na soudního exekutora. Nevyhoví-li exekutor
jeho návrhu a nadále ponechá stěžovatele bez jakéhokoliv příjmu, měl by se stěžovatel bránit
proti jeho postupu v rámci obecného soudnictví [podle okolností např. návrhem, aby soud určil,
jaká částka má být v příslušném výplatním období ze mzdy povinného sražena podle §288
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)
nebo návrhem na částečné zastavení exekuce pro její nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h)
o. s. ř. nebo návrhem na odložení exekuce dle §266 o. s. ř., resp. §54 zákona č. 120/2001 Sb.,
exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů]. Jak správně upozornil krajský soud v napadeném
usnesení, žalovaná je „v postavení jako jakýkoliv jiný plátce mzdy provádějící srážky ze mzdy, který je
povinen rozhodnutí soudního exekutora respektovat a řídit se jím (viz §282 a §283 o. s. ř. ve spojení s §299
odst. 1 téhož zákona).“ Žalovaná sama o způsobu provedení exekuce nerozhoduje, proto zákon
ani nepřiznává proti jejímu postupu žádnou právní ochranu. To je také důvod, proč o žalobě
na postup České správy sociálního zabezpečení nemohl věcně rozhodnout správní soud.
[6] Krajský soud zcela přiléhavě ve svém rozsudku odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. února 2010, č. j. 7 Aps 1/2010 - 53, z něhož v obecné rovině vyplývá,
že ve správním soudnictví lze napadat jen takové jednání správních orgánů, které spadá do rámce
jejich působnosti v oblasti veřejné správy (nikoliv tedy např. úkony čistě soukromoprávní). Stejně
tak nelze nic vytknout odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. března 2005,
č. j. 3 Ads 15/2004 - 54, z něhož krajský soud dovodil, že není-li rozhodnutím o zákonných
nárocích ve věcech důchodového pojištění oznámení o výplatě důchodu, tím spíše jím nemůže
být pouhé oznámení o provádění srážek z důchodu na základě vydaného exekučního příkazu.
Naopak stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. dubna 2012,
č. j. 2 Afs 80/2011 - 60, řeší jinou situaci, neboť zde se nejednalo o exekuci podle občanského
soudního řádu nařízenou soudním exekutorem, nýbrž o daňovou exekuci nařízenou finančním
úřadem. Stojí nicméně za povšimnutí, že i v tomto případě musel stěžovatel napadat ve správním
soudnictví právě postup finančního úřadu, který exekuci přikázáním pohledávky
v rámci své působnosti nařídil, nikoliv postup České správy sociálního zabezpečení,
která stěžovateli vyplácela důchod na exekucí dotčený účet. Odkaz na nález Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 121/16 ze dne 20. října 2016 je pak zcela nepřípadný, neboť se týkal situace,
kdy nezabavitelný zbytek důchodu zaslaný stěžovateli na účet následně postihl soudní exekutor
formou přikázání pohledávky. I zde si však lze povšimnout, že stěžovatel se v daném případě
zcela správně bránil proti postupu exekutora v obecném soudnictví, nikoliv proti postupu České
správy sociálního zabezpečení v soudnictví správním.
[7] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud zhodnotil věc správně. Z výše
popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti napadenému usnesení
v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[8] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 7 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci
úspěch, podle obsahu spisu mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu