ECLI:CZ:NSS:2018:6.AFS.217.2017:43
sp. zn. 6 Afs 217/2017 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Nieten Internationale
Spedition, s.r.o., se sídlem U Nietenu 65, Chrastavec, zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem,
advokátem, se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti žalovanému: Generální ředitelství cel,
se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2016,
č. j. 5300-2/2016-900000-304.4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 5. 2017, č. j. 52 Af 49/2016 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 5. 2017, č. j. 52 Af 49/2016 - 50 (dále
„napadený rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne
8. 6. 2016, č. j. 5300-2/2016-900000-304.4 (dále „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 13. 11. 2015, č. j. 63607-5/2015-590000-11,
které obsahovalo Výzvu ručiteli k úhradě úroku z prodlení za dlužníka podle ustanovení §260l
zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k nařízení Rady
(EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění do 30. 4. 2016 (dále
jen „celní kodex“), a nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, jímž se provádí celní kodex, ve znění
do 30. 4. 2016. Žalovaný popsal, že žalobce byl vyzván k úhradě úroku z prodlení za dlužníka
(daňový subjekt HAMWELL s. r. o.) ve výši 789,- Kč, kterému byl původně úrok z prodlení
vyměřen rozhodnutím ze dne 14. 9. 2015. Ze spisového materiálu podle žalovaného vyplývá,
že pro zajištění celní dluhu společnosti HAMWELL byla předložena záruční listina č. 111194
ze dne 11. 2. 2013 (záruka až do nejvyšší částky 58 000,- Kč) a č. 111197 ze dne 11. 2. 2013
(záruka až do nejvyšší částky 52 000,- Kč), ve kterých se žalobce jako ručitel zavázal společně
a nerozdílně s dlužníkem splnil celní dluh. Na základě určení celní hodnoty celní úřad vydal
dodatečný platební výměr z května 2014, kterým se dlužníkovi doměřilo dovozní clo v částce
51 241,- Kč. Protože tato doměřená částka nebyla dlužníkem zaplacena, byl vyzván k její úhradě
žalobce. Žalovaný souhlasil s tím, že Celní úřad Česká Třebová v roce 2013 neexistoval; fakticky
se jednalo o územní pracoviště Celního úřadu pro Pardubický kraj, přičemž v předmětných
záručních listinách uvedené údaje o Celním úřadu v České Třebové představují pouze formální
chybu. Z obsahu těchto listin je rovněž zřejmé, kdy byla záruka povolena. Žalovaný nezjistil
pochybení v předmětných záručních listinách spočívající v neuvedení jména, příjmení a funkce
nebo pracovního zařazení. Žalovaný rovněž konstatoval, že žalobci byla doručena písemná
vyhotovení rozhodnutí o přijetí záruky, neboť ta jím byla převzata osobně, panem U.. Žalovaný
nerozporoval tvrzení žalobce, že částky blokované celní správou k daným záručním listinám byly
v systémech celní správy automatickou operací uvolněny, avšak touto technickou operací
nezanikl ručitelský závazek žalobce, neboť to z ničeho nevyplývá.
[3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ze dne 15. 8. 2016 ke krajskému
soudu, v níž namítal, že předmětné zajištění bylo celními orgány uvolněno, tudíž ručení skončilo.
Nesouhlasil rovněž s tím, že jako ručitel musí uhradit nejen celní dluh, ale i jeho příslušenství.
Poukazoval dále na to, že v roce 2013 Celní úřad Česká Třebová neexistoval, tudíž nemohl žádné
povolení na žádost společnosti HAMWELL s.r.o. vydat. Žalobce se proto nemohl stát ručitelem.
Záruční listiny založené ve spisu neobsahují ani náležitosti předepsané právním předpisem.
[4] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku obsáhle odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 122/2016, který se zabýval týmž ručením
jako v nyní projednávané věci (ve vztahu k povinnosti uhradit doměřené dovozní clo v částce
51 241,- Kč), v němž dospěl k závěrům ohledně nedůvodnosti argumentace žalobce
zpochybňující existenci rozhodnutí o přijetí záruční listiny, jeho řádné doručení a platnost
záručních listin. Z ustanovení §256 odst. 4 celního zákona (a z ustanovení §2 daňového řádu)
podle soudu vyplývá, že celní jistota (ručitelský závazek) se vztahuje nejen k jistině cla,
ale i k příslušenství cla. Soud rovněž nepřisvědčil tvrzení žalobce, že došlo k zániku ručitelského
závazku v důsledku uvolnění zajištění (jistoty). Ručitelský závazek je akcesorickým závazkem,
zaniká zánikem hlavního dlužnického závazku, jehož obsahem není pouze jistina,
nýbrž i příslušenství. Pouhé uvolnění finančních prostředků, které tvořily jistotu za celní dluh,
nedošlo k zániku ručitelského závazku, neboť opak nevyplývá ani ze zákona, ani ze záruční
listiny. S ohledem na znění ručitelské listiny, podle níž závazek ručitele zajišťuje celní a daňový
dluh, kterým se rozumí povinnost uhradit clo, daně a poplatky, vybírané při dovozu včetně
jejich příslušenství s výjimkou pokut, žalobce jako ručitel nemohl legitimně očekávat, že k zániku
jeho ručitelského závazku došlo, aniž by bylo uhrazeno příslušenství.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 17. 8. 2017 uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Trval na tom, že jeho ručení zaniklo tím, že došlo
k uvolení blokované částky ze strany celních orgánů. Celní zákon rovněž nestanoví, že součástí
celního dluhu je povinnost uhradit také jeho příslušenství. Uvolnění zajištění je řešeno čl. 199
celního kodexu, podle kterého může k uvolnění jistoty dojít až po zániku celního dluhu.
Technické uvolnění zajištění v příslušné počítačové aplikaci vždy znamenalo uvolnění zajištění
celního dluhu ve smyslu celního kodexu. Zmocnění k úhradě cla a příslušenství se nadto
dle ustanovení §256 odst. 1 písm. a) celního zákona vztahuje pouze na celní jistotu,
nikoli k ručení dle ustanovení §256 odst. 1 písm. b) a c) celního zákona. Článek 4 odst. 9 celního
kodexu nadto přímo definuje celní dluh, kam nepatří úroky z prodlení. Zdůraznil, že „technickým
uvolněním“ v příslušné elektronické aplikaci nabyl dobrou víru, že jeho ručení zaniklo.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 26. 9. 2017 uvedl, že stěžovatel de facto
brojí proti hodnocení důkazů souvisejících s jeho tvrzením o vrácení složené celní jistoty.
Žalovaný se plně ztotožnil se závěry krajského soudu o nedůvodnosti předmětné žaloby,
argumenty obsažené v kasační stížnosti považoval za pouhé opakování předchozí argumentace.
Z celního kodexu Společenství nelze vyčíst, že by uvolněním celní jistoty došlo k zániku
ručitelského závazku. Obsahem ručitelského závazku žalobce byl v souladu s daňovým řádem
i úrok z prodlení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou, jež je zastoupena advokátem, a je proti napadenému
rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadený rozsudek takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud nezjistil, že by
napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu
zakládají důvod nepřezkoumatelnosti, přičemž na její závěry ohledně posouzení toho, jaké vady
naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73; rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130). Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatel důvod
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve své kasační stížnosti pouze tvrdí, ničeho bližšího
k němu však neuvádí, přičemž výslovně fakticky pouze nesouhlasí se závěry učiněnými krajským
soudem. To, zda jsou závěry krajského soudu správné, však představuje naplnění kasačního
důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., resp. dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že napadený rozsudek je plně přezkoumatelný.
[10] Ve vztahu k naplnění kasačního důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
uvádí Nejvyšší správní soud následující:
[11] Podle čl. 193 celního kodexu platí, že „Jistota může být poskytnuta - složením hotovosti nebo -
stanovením ručitele.“ Podle čl. 199 celního kodexu platí, že „Jistotu nelze uvolnit, dokud celní dluh,
pro nějž byla poskytnuta, nezanikne nebo dokud by mohl ještě vzniknout. Jakmile celní dluh zanikne
nebo již nemůže vzniknout, jistota musí být ihned uvolněna.“ Podle ustanovení §256 odst. 1 celního
zákona „Jistotu lze poskytnout a) převedením nebo vložením příslušné částky na účet celního úřadu k zajištění
celního nebo daňového dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné operace prováděné jedním dlužníkem
(dále jen „celní jistota“), b) ručením k zajištění celního nebo daňového dluhu, který vznikl nebo by mohl
vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných jedním dlužníkem (dále jen „souborná jistota“), c) ručením
k zajištění celního nebo daňového dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné operace prováděné jedním
dlužníkem (dále jen „jednotlivá jistota“), a to s použitím záruční listiny nebo záručního dokladu, d) zřízením
zástavního práva podle daňového řádu.“
[12] K otázce vlivu „uvolnění zajištění“ Nejvyšší správní soud uvádí, že čl. 199 celního kodexu
hovoří pouze o tom, že jistota (kam patří z hlediska terminologie celního zákona i ručení
pod legislativní zkratkou souborná nebo jednotlivá jistota) musí být uvolněna po té, co dojde
k zániku celního dluhu, nebo poté, co již celní dluh nemůže vzniknout. Dále stanoví, že jistota
nemůže být uvolněna, dokud celní dluh, pro nějž byla jistota poskytnuta, nezanikne nebo dokud
by mohl ještě vzniknout. Citované ustanovení hovoří pouze o určení nejzazší doby trvání jistoty.
Z citovaného ustanovení tedy vyplývá akcesorita jistoty, která se (terminologií soukromého
práva) váže na hlavní vztah – zde celní dluh. To, zda jistota trvá, je tedy nutné posoudit
s ohledem na trvání hlavního vztahu, tedy zda celní dluh trvá nebo zda by mohl ještě vzniknout.
Jestliže v projednávané věci „hlavní vztah“ trval a bylo na jeho základě uplatněno vůči stěžovateli
ručení ve vztahu k vlastnímu clu (jak ostatně potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku
sp. zn. 4 Afs 122/2016), nelze dovozovat, že ručení zaniklo ve vztahu k uplatněnému
příslušenství, protože mělo dojít k „administrativnímu uvolnění jistoty“. Takové administrativní
uvolnění jistoty mající účinky právního zániku jistoty za trvání celního dluhu by naopak bylo
zjevně nelegální pro rozpor s ustanovením čl. 199 celního kodexu.
[13] K uvolnění jistoty ve smyslu čl. 199 celního kodexu, tj. ve smyslu soukromého práva
k zániku zajištění, mohlo dojít tak, že by došlo k zániku dluhu z hlavního vztahu,
resp. k nemožnosti jeho vzniku. Pokud k tomu nedošlo, nemůže mít automatizované technické
uvolnění blokované částky k daňovým záručním listinám v příslušném celním systému,
jak popisuje žalovaný v napadeném rozhodnutí (což zjevně představuje pouze administrativní
technickou operaci v tomto systému), vliv na právní existenci jistoty ve smyslu čl. 199 celního
kodexu. Z automatizované reakce počítačového celního systému rovněž nelze dovodit,
že by došlo k zániku jistoty (ručení) v podobě dvoustranného právního úkonu – dohody o zániku
ručení. Pokud by tu taková dohoda existovala, nevidí Nejvyšší správní soud sebemenší důvod
pro to, aby ji stěžovatel v tomto řízení, nebo v řízení vedeném před Nejvyšším správním soudem
pod sp. zn. 4 Afs 122/2016, nepředložil. Jestliže zde existovalo pravidlo či dlouhodobá zvyklost,
jak nyní stěžovatel nově tvrdí v kasační stížnosti, že „administrativní uvolnění“ znamená
právní uvolnění, měl tuto skutečnost stěžovatel doložit, a to nejpozději v řízení před krajským
soudem – srov. ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., ustanovení §109 odst. 5 s. ř. s. a rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 Azs 329/2004 – 48. Jelikož stěžovatel
neprokázal, že by „administrativní uvolnění“ blokovaných částek znamenalo i skutečné právní
uvolnění, resp. příslušnou právní praxi, nemůže se rovněž dovolávat legitimního očekávání,
že tak bude postupováno v předmětné věci.
[14] Ve vztahu k tomu, zda se jistota vztahuje na příslušenství cla, Nejvyšší správní soud spolu
s krajským soudem odkazuje na ustanovení §2 odst. 4 daňového řádu, podle kterého daň
podle ustanovení §2 odst. 3 téhož předpisu (kam patří dle písm. a/ i clo) zahrnuje i příslušenství,
mezi které navazující ustanovení §2 odst. 5 téhož předpisu zahrnuje úroky, včetně úroků
z prodlení. Jestliže obecný předpis v podobě daňového řádu stanoví, že úrok z prodlení spadá
pod pojem daně, resp. v daném případě cla, a celní zákon výslovně ve vztahu k celní jistotě
pracuje s příslušenství cla (tj. úroků z prodlení), nevidí Nejvyšší správní soud jakýkoli prostor
ve vztahu k institutu jednotlivé jistoty v podobě záruční listiny k dovozování, že tento zajišťovací
institut, který má sloužit ke stejnému účelu jako celní jistota, se má vztahovat pouze na dluh
na vlastním clu, nikoli na jeho příslušenství, zde úroku z prodlení. Rovněž daňový řád
v ustanovení §171 (ručení vzniklé na základě zákona) a v ustanovení §173 (ručení na základě
přijetí písemného prohlášení ručitele) hovoří o ručení za nedoplatek, resp. za neuhrazenou daň
(zde se uplatní výše uvedené ohledně rozsahu pojmu daň), přičemž ve vztahu k nedoplatku je
v tomto směru nutné aplikovat ustanovení §153 odst. 1 daňového řádu, které za nedoplatek
označuje i neuhrazené příslušenství daně (jímž je i úrok z prodlení).
[15] O tom, že se ručení vztahuje i na příslušenství (kam v souladu s daňovým řádem patří
i úrok z prodlení) byl ostatně stěžovatel informován obsahem předmětných záručních listin,
které vycházely ze vzoru záruční listiny dle vyhlášky ministerstva financí č. 421/2012 Sb.,
podle něhož „Zajišťuje se celní a daňový dluh, kterým se rozumí povinnost uhradit clo, daně a poplatky,
vybírané při dovozu včetně jejich příslušenství s výjimkou pokut.“
[16] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný,
který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu