ECLI:CZ:NSS:2018:6.AFS.96.2017:32
sp. zn. 6 Afs 96/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: METALVIS, s.r.o.,
se sídlem Areál ZD 61, Babice, zast. Mgr. Janem Drozdem, advokátem, se sídlem tř. Tomáše
Bati 3067, Zlín, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7,
Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2015, č. j. 29352-3/2015-900000-
304.4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
8. 2. 2017, č. j. 31 Af 34/2015 - 45,
takto:
I. V řízení se p o k raču j e.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 8. 2. 2017, č. j. 31 Af 34/2015 - 45 (dále „napadený rozsudek“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2015, č. j. 29352-3/2015-
900000-304.4, ve věci vyměření konečného antidumpingového cla z dovezeného zboží
propuštěného do režimu volného oběhu.
[2] Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Celního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 10. 10. 2014, č. j. 1770-166/2014-640000-51, kterým byl
vydán dodatečný platební výměr na konečné antidumpingové clo z dovezeného zboží
propuštěného do režimu volného oběhu na základě rozhodnutí v celním řízení
ev. č. 12CZ1364001K49DCK8, ze dne 10. 4. 2012 (dále jen „rozhodnutí o propuštění“).
Ze spisového materiálu žalovaný zjistil, že dne 10. 4. 2012 bylo žalobci na základě rozhodnutí
o propuštění do režimu volného oběhu propuštěno zboží – „Šrouby se 6-ti hrannou hlavou
ze železa“ – přičemž bylo zařazeno do podpoložky celního sazebníku 73181581 s doplňkovým
kódem 98. V kolonce země původu žalobce deklaroval původ zboží v Tchaj-wanu
(namísto Čínské lidové republiky), proto byla uplatněna smluvní celní sazba a částka cla ve výši
23 376 Kč. Následně byla u žalobce zahájena kontrola po propuštění zboží, a to s ohledem
na zprávu OLAF č. OF/2011/0978/B1, Thor (2014)19006, ze dne 9. 7. 2014, která rekapituluje
snahu OLAF rozkrýt podvod s dovozy železných nebo ocelových spojovacích prvků
z Tchaj-wanu, údajně tchajwanského původu, ve skutečnosti však čínského původu,
přičemž podezření se týkalo i dodavatele deklarovaného žalobcem. Kontrolou přitom bylo
zjištěno, že předmětné zboží sice bylo dovezeno z Tchaj-wanu, ale že pochází z Čínské lidové
republiky, a to právě s ohledem na zprávu OLAF, která popisuje předmětnou dodávku.
S ohledem na tato zjištění bylo žalobci doměřeno antidumpingové clo ve výši 537 010 Kč,
a předepsáno penále.
[3] K věci samé žalovaný uvedl, že předmětná zpráva odpovídá požadavkům kladeným
na ni unijní úpravou a že představuje přípustný důkazní prostředek. Její závěry jsou ve vztahu
k předmětnému zboží dostatečně jasné a konkrétní. Hlavním ukazatelem bylo v posuzovaném
případě spárování dovozu spojovacího materiálu z Čínské lidové republiky do svobodného
pásma v Tchaj-wanu provedeného dodavatelem žalobce dne 9. 1. 2012 a následným vývozem
stejného druhu a hmotnosti zboží ze svobodného pásma pro žalobce dne 23. 2. 2012. Žalobce
přitom nepředložil jakékoli důkazy stran jiného původu předmětného zboží. Na daném
skutkovém stavu podle žalovaného ničeho nemůže změnit ani to, že nedošlo k přeložení přílohy
zprávy OLAF, neboť ta neobsahovala žádné relevantní informace. Přeložena byla správně vlastní
zpráva. Požadavek na výslech svědků oprávněných osob a zaměstnanců dodavatelů z Čínské
lidové republiky i z Tchaj-wanu vyhodnotil žalovaný jako účelový, neboť tyto osoby nebyly blíže
specifikovány a nebylo vysvětleno, co by tyto výslechy měly prokázat. Výslech osob dopravců
by nemohl prokázat skutečný původ předmětného zboží, ale pouze okolnosti dopravy.
Pokud se žalobce dovolával osvědčení od Textilní federace Tchaj-wanu, žalovaný vysvětlil,
že příslušné orgány vydávající osvědčení v Tchaj-wanu nemají povinnost provádět kontroly
vývozců nebo zboží před vydáním osvědčení o původu zboží, přičemž dodavatel uvedl v žádosti
o vydání osvědčení původu nesprávné údaje. Žalovaný proto uzavřel, že se nejedná o chybu
tamnějšího orgánu.
[4] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ze dne 25. 7. 2015 ke krajskému
soudu, v níž namítal, že celní orgány nesprávně vycházely pouze ze zprávy OLAF, která
však nesplňuje podmínky dle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2013, nařízení
OLAF, neboť není zřejmé, k jakým konkrétním závěrům tento orgán dospěl. Žalobce
tedy vyslovil pochybnosti, zda předmětné zboží je tím zbožím, o kterém hovoří předmětná
zpráva. Nebyl tedy dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Žádný konkrétní důkaz o původu
předmětného zboží nebyl celními orgány zjištěn. Rovněž OLAF uvedl, že žádné konkrétní zásilky
nezkoumal. Zprávu proto žalobce vyhodnotil jako tendenční a neprůkaznou, zvláště když nelze
ověřit tam uvedené skutečnosti. I kdyby žalobce akceptoval, že zboží bylo přivezeno
do Tchaj-wanu z Číny, ještě to neznamená, že odtud i pochází. Procesní postup celních orgánů
považoval za vadný i kvůli tomu, že nepřeložily přílohy zprávy OLAF do českého jazyka. Žalobce
dále dovozoval, že v projednávané věci mělo být vyčkáno na konečnou zprávu.
[5] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že rozhodnutí celních
orgánů jsou plně přezkoumatelná, neboť z jejich odůvodnění je zřejmé, k jakým závěrům
tyto orgány dospěly a na základě čeho se tak stalo. K prokázání skutkového stavu uvedl,
že zpráva OLAF je použitelným důkazním prostředkem, přičemž ta obsahuje dostatečné
a konkrétní informace pro identifikaci jednotlivých zásilek zboží a umožňuje spárování transferu
čínského zboží přes Tchaj-wan s dovozy do EU, jejichž původ byl deklarován jako tchajwanský.
Za takové situace nebylo nutné čekat na závěrečnou zprávu OLAF. To, že předmětná zpráva
nesplňuje náležitosti konečné zprávy, na její použitelnosti ničeho nemění. Bylo by sice vhodnější,
aby celní orgány vyčkaly na konečnou zprávu, s ohledem na prekluzivní lhůty a komplikovanost
mezinárodní spolupráci však toto nebylo možné. Vyčkání na konečnou zprávu by tak znemožnilo
naplnění účelu činnosti celních orgánů. Z těchto důvodů rovněž není možné od OLAF očekávat,
že jednotlivá skutková zjištění doloží naprosto konkrétními důkazy. Soud s ohledem
na tuto zprávu OLAF přitom uvedl, že došlo k dostatečnému ztotožnění mezi žalobcem
dovezeným zbožím a tím zbožím, které kontroloval OLAF. Z této zprávy tedy soudu vyplývá,
že byl zpochybněn původ zboží; v takovém případě se na zboží hledí jako na zboží neznámého
původu a preferenční sazba je tak považována za poskytnutou neprávem. Ze zprávy
přitom výslovně vyplývá, že zboží je čínského původu. Ačkoli závěry zprávy neplatí absolutně
a jsou nadány vyvratitelnou domněnkou pravdivosti, bylo tak na žalobci, aby se smluvně
předem zabezpečil proti riziku dodatečného výběru cla, přičemž nelze po členském státu
požadovat, aby nesl negativní důsledky jednání dodavatele žalobce. Za takové situace měl
prokázat jím tvrzený skutkový stav a unést důkazní břemeno. Žalobce přitom dle soudu
tuto svou povinnost neunesl, protože požadoval provést výslechy blíže nespecifikovaných
svědků. Žalobce nikdy neuvedl skutečný původ předmětného zboží. Soud rovněž nezjistil
procesní pochybení celních orgánů při překladu zprávy a jejích příloh.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost ze dne
28. 3. 2017, v níž uvedl, že ji podává z důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Měl za to, že soud nevzal v úvahu všechny okolnosti případu, neboť přehlédl, že antidumpingová
rozhodnutí působí objektivně i na subjekty, které nemají na případných podvodech subjektů
v třetích zemích žádný podíl. Stěžovatel proto trval na tom, že nikdy netušil, že konkrétní zboží
do Tchaj-wanu putuje i z Čínské lidové republiky, neboť neznal smluvní vztahy
svého dodavatele. Nelze přitom požadovat, aby kontroloval svého dodavatele na druhé straně
planety. Antidumpingové clo tak může v dané věci působit likvidačně, zvláště když sankce
několikanásobně přesahuje výhodu, kterou by soutěžitel na trhu dovozem takového zboží získal.
Nebylo nikým prokázáno, že stěžovatel o celé situaci věděl. Dále stěžovatel uvedl, že v mezidobí
bylo antidumpingové clo na dovoz spojovacího materiálu zrušeno, a to proto, že jeho zřízení bylo
v rozporu s uzavřenými mezinárodními smlouvami (Všeobecnou dohodou o clech a obchodu
a Dohodou o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu), jak vyplývá
i ze zprávy přijaté orgánem Světové obchodní organizace pro řešení sporů o antidumpingových
a antisubvenčních opatřeních a následným nařízením Komise. Správní soud se měl
podle stěžovatele zabývat pochybností o oprávněnosti uvalení antidopingového cla (nejméně
rozpor nařízení č. 91/2009 se základními nařízeními EU). Stěžovatel tak měl za to, že předmětné
antidumpingové clo bylo protiprávní již od samotného počátku, jelikož porušilo mezinárodní
právo. V neposlední řadě stěžovatel setrval na stanovisku, že závěry celních orgánů o skutkovém
stavu jsou ryze spekulativní a nedostatečné, neboť vycházejí z nepodložených, snadno
opravitelných příloh zprávy OLAF.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 25. 4. 2017 uvedl, že se plně ztotožňuje
s názorem krajského soudu. Ohledně námitky stěžovatele, že uplatnění antidumpingového cla
je v jeho věci nepřiměřené, jelikož si nemohl veškeré skutečnosti ověřit, odvětil, že podle celního
kodexu nese objektivní odpovědnost za správnost údajů, které uvedl v celním prohlášení,
a za pravdivost předložených dokladů. Pro celní orgány tedy nebylo v předmětném řízení
podstatné, jakou povědomost o zastírání původu zboží stěžovatel měl. Bylo tedy věcí stěžovatele,
aby případná rizika řešil v rámci příslušného soukromoprávního vztahu. Žalovaný souhlasil s tím,
že došlo v mezidobí ke zrušení předmětného antidumpingového cla, avšak toto nelze
podle jeho názoru aplikovat zpětně.
[8] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 7. 2. 2018, č. j. 6 Afs 96/2017 – 28, řízení
přerušil, neboť zjistil, že byla položena předběžná otázka na platnost nařízení č. 91/2009
ze dne 26. 1. 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích
prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, a to s ohledem na výše
uvedené mezinárodní závazky Evropské unie.
[9] O předmětné právní otázce rozhodl Soudní dvůr Evropské unie rozsudkem ze dne
18. 10. 2018, věc C-207/17, Rotho Blaas Srl proti Agenzia delle Dogane e dei Monopoli.
[10] Rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie v dané věci odpadla překážka,
pro kterou bylo řízení přerušeno, a Nejvyšší správní soud proto v souladu s ustanovením
§48 odst. 5 s. ř. s., výrokem I. rozhodl tak, že se v řízení pokračuje.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínku obsaženou
v ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
proti napadenému rozhodnutí a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek takovými vadami netrpí a že kasační stížnost
není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud z evidence své rozhodovací činnosti zjistil, že totožnými otázkami,
jaké vznesl stěžovatel v projednávané věci, tj. prakticky identickými kasačními námitkami,
se Nejvyšší správní soud již zabýval, a to v rozsudku stran obdobné věci téhož stěžovatele
ze dne 7. 11. 2018, č. j. 2 Afs 332/2016 - 42, v němž uvedl a dospěl k následujícím závěrům:
„Stěžovatel namítl, že krajský soud zatížil napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů, když se nezabýval platností (ex tunc) nařízení č. 91/2009 na základě zprávy odvolacího orgánu WTO
a potažmo ani zrušujícího nařízení č. 2016/278. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že tyto úvahy
krajský soud skutečně neprovedl. Pro posouzení důvodnosti uvedené námitky je ovšem nezbytné nejprve určit,
zda byl krajský soud k takovému postupu vůbec povinen.
Podle čl. 267 pododst. 1 a 2 SFEU platí, že „Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat
o předběžných otázkách týkajících se: a) výkladu Smluv, b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi
nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li
rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie
o rozhodnutí o této otázce (zvýraznění doplněno).“ Z uvedeného plyne, že posuzování platnosti aktů přijatých
orgány, institucemi nebo jinými subjekty unie je v pravomoci národních soudů; nikoli však, zda (a případně
v jakém rozsahu) je k takovému posuzování soud povinen i bez návrhu (ex offo).
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 – 87,
vylovil názor, že „ze zásady, že ‚soud zná právo (iura novit curia)’, v první řadě vyplývá, že soud ve správním
soudnictví, ať již v řízení prvoinstančním nebo v řízení o kasační stížnosti, vždy z úřední povinnosti posuzuje,
zda pramen právní normy, kterou chce na věc použít, je či byl součástí právního řádu. U obecně závazných
právních předpisů (mezi nimi i zákonů) je tedy zejména důležité, zda (někdy v minulosti) nabyly platnosti
(klíčovou podmínkou platnosti je zpravidla jejich vyhlášení v příslušné úřední sbírce). Tuto vlastnost
každého právního předpisu (předpisem zde je míněn každý formalizovaný ‚nosič’ právních norem, tedy krom
jiného i mezinárodní smlouva či přímo vnitrostátně účinný právní akt Evropského společenství) tedy soud ověřuje
vždy bez dalšího a implicitně – aplikuje-li nějaký právní předpis, nutno mít za to, že shledal, že takový právní
předpis může být pramenem práva, přičemž není nutno, aby se o tom v rozsudku výslovně zmínil, leda by samotná
tato otázka byla mezi stranami sporná nebo by ji soud samotný spornou shledal (typicky půjde např. o složité
případy recepce starších právních předpisů právních předchůdců České republiky).“ Z uvedeného plyne, že krajský
soud byl povinen se zabývat otázkou platnosti nařízení č. 91/2009, nicméně neměl-li pochybnosti o tom,
že se jedná o nařízení platné, nemusel své související úvahy vtělit v text odůvodnění napadeného rozsudku.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tomto směru by bylo lze úspěšně namítnout pouze tehdy,
pokud by stěžovatel neplatnost nařízení č. 91/2009 namítl již v řízení před krajským soudem
a tomu by takto vznikla povinnost se s příslušnou žalobní námitkou vypořádat. Stěžovatel tedy namítl
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nedůvodně.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, že nařízení č. 91/2009 bylo neplatné od samotného počátku (ex tunc),
neboť postup vedoucí k jeho přijetí byl Orgánem pro řešení sporů opakovaně shledán rozporným s konkrétními
ustanoveními antidumpingové dohody. Tuto námitku neuplatnil stěžovatel v předcházejícím řízení před krajským
soudem, ani v řízení před správními orgány. Nejvyšší správní soud proto vážil, zda se s ohledem na ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. jedná o přípustnou kasační námitku. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. platí, že „kasační stížnost
není přípustná, opírá-li se jen o j iné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.“ Nejvyšší správní
soud ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, vyjádřil právní názor,
podle kterého „[u]stanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval
jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno,
ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu,
aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým
skutečnostem kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží.“ Již výše Nejvyšší správní soud uvedl, že otázkou
platnosti aplikovaného právního předpisu se soudy ve správním soudnictví zabývají vždy bez dalšího. Právní
argumentace uplatněná účastníkem řízení k této otázce proto nemůže být optikou výš citovaného ustanovení
soudního řádu správního nepřípustná.
Úvaha ohledně nařízení č. 91/2009 se opírá o logický argument, že bylo-li předmětné antidumpingové clo
shledáno rozporným s výše vyčtenými ustanoveními antidumpingové dohody (jak plyne ze zprávy Odvolacího
orgánu, stejně jako z odůvodnění nařízení č. 2016/278), bylo jeho zavedení odpočátku v rozporu
s mezinárodními závazky Evropské unie a tedy neplatné. Nejvyšší správní soud shledal tento argument
opodstatněným, pročež zvažoval položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Z Úředního věstníku
Evropské unie (ze dne 21. 8. 2017, zn. C277, položka 2017/C 277/32, str. 22, dostupné z https://eur-
lex.europa.eu) Nejvyšší správní soud zvěděl o předběžné otázce podané Commissione tributaria di primo grado di
Bolzano (Itálie) dne 21. dubna 2017 – Rotho Blaas Srl v. Agenzia delle Dogane e dei Monopoli, Věc C
207/17. Předběžné otázky byly v uvedené věci položeny
takto:
Jsou nařízení (ES) č. 91/2009 „o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích
prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky“, s prováděcím nařízením (EU)
č. 924/2012, „kterým se mění nařízení (ES) č. 91/2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz
některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky“, a prováděcí
nařízení (EU) č. 519/2015 „o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích
prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz
některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je
u nich deklarován původ z Malajsie, na základě přezkumu opatření před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2
nařízení (ES) č. 1225/2009“ neplatná/protiprávní/neslučitelná s článkem VI všeobecné dohody o clech
a obchodu z roku 1994 a s rozhodnutím DSB WTO ze dne 28. července 2011?
Pokud bude rozhodnuto o neplatnosti/protiprávnosti/neslučitelnosti nařízení (ES) č. 91/2009 o uložení
antidumpingového cla a s ním souvisejících prováděcích nařízení č. 924/2012 a č. 519/2015, má zrušení
antidumpingového cla uloženého na základě sporných opatření právní účinky od okamžiku vstupu prováděcího
nařízení (EU) č. 278/2016 v platnost, nebo ode dne vstupu sporného opatření, tj. „základního“ nařízení (ES)
č. 91/2009, v platnost?
Nejvyšší správní soud proto sám nepřistoupil k podání předběžné otázky a usnesením ze dne 18. 1. 2018,
č. j. 2 Afs 332/2016 – 36, přerušil řízení o kasační stížnosti do rozhodnutí Soudního dvora o výše specifikované
předběžné otázce. O předběžné otázce rozhodl Soudní dvůr Evropské unie rozsudkem ze dne 18. 10. 2018,
věc C-207/17, Rotho Blaas Srl proti Agenzia delle Dogane e dei Monopoli, kde k první z položených otázek
konstatoval, že „[p]okud jde o dohody WTO, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že tyto dohody
s ohledem na svou povahu a strukturu v zásadě nepatří k normám, s ohledem na něž lze přezkoumávat legalitu
aktů unijních orgánů. (...) pokud by měl soulad unijního práva s pravidly WTO zajišťovat přímo unijní soud,
zákonodárné nebo výkonné unijní orgány by byly zbaveny rozhodovacího prostoru, který mají podobné orgány
obchodních partnerů Unie. Je totiž nesporné, že některé smluvní strany, mezi něž patří nejvýznamnější obchodní
partneři Unie, vyvodily ve světle předmětu a cíle dohod WTO právě ten závěr, že tyto dohody nepatří mezi normy,
v jejichž světle soudní orgány přezkoumávají legalitu pravidel vnitrostátního práva. Takový nedostatek reciprocity,
pokud by byl připuštěn, by mohl ohrozit rovnováhu při použití pravidel WTO. (...) není dána ani možnost,
aby se hospodářský subjekt mohl před unijním soudem dovolávat neslučitelnosti unijního nařízení
s takovým rozhodnutím OŘS, jako je rozhodnutí OŘS ze dne 28. července 2011. Doporučení nebo rozhodnutí
OŘS, které konstatují nedodržení pravidel WTO, totiž nemohou být v zásadě a bez ohledu na jejich právní
dosah co do postaty odděleny od hmotněprávních pravidel vyjadřujících povinnosti sjednané členem v rámci WTO.
Podle judikatury Soudního dvora se tedy za účelem zjištění, zda je unijní akt neslučitelný s tímto doporučením
nebo rozhodnutím, nelze před unijním soudem dovolat doporučení nebo rozhodnutí OŘS, která konstatují
nedodržení pravidel WTO, ani hmotněprávních pravidel vyplývajících z dohod WTO. Pouze ve dvou výjimečných
situacích, které se týkají vůle unijního normotvůrce omezit si svůj rozhodovací prostor při uplatňování pravidel
WTO, Soudní dvůr připustil, že unijnímu soudu přísluší přezkoumat případně legalitu unijního aktu a aktů
přijatých k jeho provedení s ohledem na dohody WTO nebo rozhodnutí OŘS konstatující porušení těchto dohod.
Zaprvé se jedná o případ, kdy Unie zamýšlela splnit zvláštní závazek přijatý v rámci těchto dohod, a zadruhé
o případ, kdy dotčený akt unijního práva výslovně odkazuje na konkrétní ustanovení těchto dohod. Co se týče
nejprve nařízení č. 91/2009 dotčeného ve věci v původním řízení, je třeba uvést, že toto opatření výslovně
neodkazuje na konkrétní ustanovení článku VI GATT 1994 ani z něho nevyplývá, že přijetím tohoto nařízení
hodlala Rada provést zvláštní povinnost přijatou v rámci této dohody nebo obecněji dohod WTO.
Pokud se předkládající soud konkrétně táže na platnost uvedeného nařízení s ohledem na rozhodnutí OŘS ze dne
28. července 2011, stačí konstatovat, že toto rozhodnutí bylo přijato po přijetí uvedeného nařízení, a proto
pro ně nemůže představovat právní základ. Dále, pokud jde o prováděcí nařízení č. 924/2012 a 2015/519,
i když tato nařízení do jisté míry odrážejí ochotu Unie dodržovat rozhodnutí OŘS ze dne 28. července 2011,
s ohledem na výjimečnou povahu situací umožňujících přezkum legality s ohledem na pravidla WTO, jak je
uvedeno v bodě 47 tohoto rozsudku, nemůže toto postačovat pro domněnku, že přijetím uvedených nařízení,
Unie chtěla provést zvláštní závazek přijatý v rámci WTO, kterýžto může odůvodnit výjimku z nemožnosti
dovolávat se pravidel WTO před unijním soudem a umožnit posledně uvedenému provádět přezkum legality
dotčených unijních aktů s ohledem na tato pravidla. Prováděcí nařízení 2015/519 totiž pouze potvrzuje uložení
antidumpingového cla na dobu dalších pěti let po přezkumu tohoto cla před jeho uplynutím, aniž by zmínilo
rozhodnutí OŘS ze dne 28. července 2011. Mimoto ani výslovně neuvádí závazky podle pravidel WTO.
Konečně, co se týče prováděcího nařízení č. 924/2012, je pravdou, že některé body jeho odůvodnění odkazují
na uvedené rozhodnutí tím, že zmiňují závěry v něm vyjádřené. Z toho však nevyplývá vůle unijního zákonodárce
vyhovět právě těmto závěrům, nýbrž spíše v jejich světle přezkoumat dotyčné antidumpingové clo při zachování
svého manévrovacího prostoru při uplatňování pravidel WTO v tomto ohledu. Úvaha téže povahy je kromě
toho základem obecné zmínky zejména antidumpingové dohody WTO v tomto nařízení. Za těchto okolností nelze
mít za to, že legalitu sporných nařízení lze posoudit podle článku VI GATT 1994 nebo s ohledem
na rozhodnutí OŘS ze dne 28. července 2011. Je tedy třeba konstatovat, že přezkum první otázky neodhalil
žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost sporných nařízení… .
Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora Evropské unie je zřejmé, že přijetí zprávy Odvolacím orgánem
WTO, z níž vyplývá nesoulad postupu vedoucího k zavedení předmětného cla s antidumpingovou dohodou
a tedy i s čl. VI. GATT je z hlediska platnosti nařízení č. 91/2009, resp. daného antidumpingového cla,
irelevantní. Stejně tak Soudní dvůr jednoznačně vyjádřil, že zrušení antidumpingového cla nelze vnímat
jako důvod jeho neplatnosti. Stěžovatel tedy namítl neplatnost nařízení č. 91/2009 nedůvodně.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítl nevědomost o původu předmětného zboží v Čínské lidové republice,
akcentovav výši „sankce“ přesahující mnohonásobně výhodu, která měla být nesprávnou deklarací původu zboží
získána, a její potenciální likvidační účinky, jedná se o námitku nepřípustnou dle §104 odst. 4 s. ř. s.,
neboť tuto uplatnil poprvé až v řízení o kasační stížnosti, aniž by mu jejím uplatnění v řízení před krajským
soudem zjevně cokoli bránilo (k §104 odst. 4 s. ř. s. viz výše odst. [17] tohoto rozsudku).
Naproti tomu ve srovnání s obsahem žaloby stěžovatel v kasační stížnosti jen stroze namítá neúplnost
a spekulativnost celním úřadem použitých zpráv OLAF. Nejvyšší správní soud proto považuje za dostatečné
odkázat (jak ostatně učinil již krajský soud v napadeném rozsudku) na své dřívější závěry podané v rozsudku
ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 Afs 44/2011 – 85, pokud jde o použitelnost předběžných zpráv OLAF v rámci
zjišťování původu propuštěného zboží. Nejvyšší správní soud aprobuje závěr krajského soudu, že nynější zprávy
OLAF obsahují ve spojení se svými přílohami dostatečně konkrétní informace umožňující spárování jednotlivých
dodávek zboží z Číny do skladu dodavatele s následnými dodávkami pro stěžovatele. Stěžovatel v kasační
stížnosti (ani v řízení před krajským soudem) neuvedl žádné okolnosti, které by mohly zavdávat důvod domnívat
se, že příslušné přílohy nyní relevantních zpráv OLAF byly jakýmkoli způsobem pozměněny, pročež uvedenou
výtku stěžovatele nelze než hodnotit jakožto ryze spekulativní.“
[14] Jestliže Nejvyšší správní soud má v souladu s ustanovením §12 s. ř. s. zajišťovat jednotu
rozhodování v oblasti správního soudnictví, musí rozhodovat jednotně i on sám.
Pokud tedy zde existuje rozhodnutí týkající se týchž účastníků a řešící stejnou právní otázku,
je na místě, aby se Nejvyšší správní soud závěry uvedenými v takovém rozhodnutí sám řídil.
Proto také pro jednoznačnost řešení nyní projednávané věci autenticky příslušné pasáže
dotčeného předchozího rozsudku (v obdobné věci téhož stěžovatele) doslovně převzal.
Argumentace uvedená v nynější kasační stížnosti nepřináší nic nového, co by těmito závěry bylo
s to otřást. Nejvyšší správní soud přitom v kasační argumentaci neshledává nic, co by odůvodnilo
odchýlení se od výše uvedených závěrů, případně postoupení věci rozšířenému senátu –
srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2011,
č. j. 1 Afs 27/2009 – 98; nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009,
č. j. 1 Afs 140/2008 - 77.
[15] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 a 7 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení;
žalovaný, který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu