ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.110.2018:17
sp. zn. 6 As 110/2018 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: TOROINVEST
s. r. o., se sídlem Domažlická 1053/15, Žižkov, Praha 3, zastoupeného Mgr. René Gemmelem,
advokátem, se sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského
kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 27. 10. 2016, č. j. MSK 140441/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2018, č. j. 22 A 1/2017 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 6. 3. 2018, č. j. 22 A 1/2017 - 24 (dále „napadený rozsudek“), jímž krajský soud
zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2016, č. j. MSK 140441/2016 (dále
„napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Městského úřadu Orlová ze dne 27. 7. 2016, č. j. OD/PŘ/122,123/16/VEI, kterým byl žalobce
uznán vinným ze spáchání správního deliktu dle ustanovení §42b odst. 1 písm. s) zákona
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pozemních komunikacích“), kterého se dopustil jako provozovatel motorového vozidla
tov. značky MAN RZ X a přípojného vozidla zn. Benalu RZ X, u kterého bylo při kontrolním
nízkorychlostním vážení dne 11. 2. 2016 na silnici I/59 na vážním stanovišti na parkovišti u
úpravny metanu v Orlové-město zjištěno překročení nejvyšší povolené hmotnosti na skupinu
náprav č. 3, 4 a 5 o 1277 kg, a dále jako provozovatel motorového vozidla tov. značky MAN RZ
X a přípojného vozidla zn. MEGA RZ X, u kterého bylo při kontrolním nízkorychlostním vážení
dne 11. 2. 2016 na vážním stanovišti na parkovišti u úpravny metanu v Orlové-město zjištěno
překročení nejvyšší povolené hmotnosti na skupiny náprav č. 4, 5 a 6 o 682 kg; za to mu byla
uložena pokuta ve výši 18 000,- Kč.
[3] Žalovaný popsal zjištění správního orgánu prvního stupně stran měření vozidel
provozovaných žalobcem a průběh řízení před správním orgánem prvního stupně, a dále
zrekapituloval relevantní právní úpravu a charakteristiku předmětného správního deliktu.
Poté vyšel z údajů zjištěných při kontrole předmětných vozidel žalobce. Za stěžejní důkazní
prostředek označil doklady o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení ev. č. 2016805004
a ev. č. 2016805005, z nichž vyplývá, že došlo k překročení nejvyšších přípustných hodnot
zatížení na skupinu náprav o 1277 kg, resp. o 682 kg. Žalobce byl s těmito důkazními prostředky
seznámen, avšak neuplatnil žádné námitky či důkazní prostředky, z nichž by vyplývalo, že by jako
provozovatel kontrolovaných vozidel vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat,
aby zabránil porušení příslušných právních povinností. Pokud se žalobce v odvolání začal
dovolávat ustanovení §11a odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o metrologii“), pak žalovaný odvětil, že správní orgány nejsou uživateli
stanoveného měřidla, a proto nejsou povinny na žádost žalobce žádat o jeho přezkoušení.
V průběhu správního řízení přitom nebyla zjištěna žádná skutečnost svědčící o zániku ověření
měřidla, které bylo použito při nízkorychlostním kontrolním vážení vozidel.
[4] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ze dne 27. 12. 2016, v níž namítal,
že předmětná vozidla nebyla v inkriminovaný den přetížena; pokud kontrolní vážení přetížení
zaznamenalo, muselo se jednat o poruchu měřidla, proto mělo dojít k přezkoušení užitého
měřidla v souladu s ustanovením §11a odst. 1 zákona o metrologii. Nesouhlasil s tím,
že by citované ustanovení nedopadalo na správní orgány, jak nemístně tvrdí žalovaný. Žalobci
přitom nebylo zjevné, kdo je skutečným uživatelem těchto měřidel. Nadto měl za to, že žalovaný
nemohl příslušné dokazování provést sám, tudíž měl prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit
správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále žalobce namítal, že zákonná formulace
sankce dle ustanovení §43 odst. 2 věta druhá zákona o pozemních komunikacích je protiústavní,
neboť sankce je formulována jako fixní, tudíž správní orgán nemůže vyhodnotit konkrétní
okolnosti případu. Výše sankce tedy nemůže být dána prostým matematickým vynásobením
nadlimitního nákladu a částky 9 000,- Kč.
[5] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že předmětnou právní úpravu
regulující způsob ukládání sankce nepovažuje za protiústavní. Vyšel přitom z nálezu Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/09, podle kterého ústavní předpisy nevyžadují, aby zákonodárce
při zákonném stanovení sankční sazby vždy upustil od spodního ohraničení výměry sankce,
neboť typová závažnost deliktního jednání daného druhu může být obecně tak vysoká,
že nepřipouští ani v individuálním případě stanovit „nulovou“ hodnotu výměry sankce. Soud
proto dospěl k závěru, že stanovení sankce za správní delikt spočívající v překročení povolené
hmotnosti vozidla konkrétní částkou, která neumožňuje správní uvážení, není samo o sobě
protiústavní. Zákonem stanovená sankce 9000 Kč za každou započatou tunu přetížení není
obecně vzato ani způsobilá být likvidační pro osobu delikventa. Důvodný neshledal
ani požadavek žalobce na přezkoušení užitého měřidla. Přisvědčil sice argumentu žalobce,
že ustanovení §11a odst. 1 zákona o metrologii dopadá i na správní orgány,
jelikož v projednávané věci byly uživateli tohoto zařízení. Soud však nesouhlasil s tím,
že by povinnost uživatele měřidla dle citovaného ustanovení zákona o metrologii byla bezbřehá.
Není totiž povinností uživatele měřidla reagovat na obecnou námitku nesprávného měření
a v každém případě žádat o přezkoušení měřidla. Taková povinnost by existovala pouze tehdy,
pokud by v průběhu řízení vyvstaly na základě okolností případů konkrétní pochybnosti
o správnosti měření. Ostatně k témuž závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku
sp. zn. 4 As 17/2012 ve vztahu k obdobné právní úpravě obsažené v ustanovení §11 odst. 4
zákona o metrologii ve znění do 31. 5. 2015. V předmětné věci žalobce pouze obecně uvedl
nesprávnost měření, aniž by ji jakkoli zdůvodnil, tudíž nebyly předloženy žádné indicie relevantně
zpochybňující správnost měření.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost ze dne
3. 4. 2018, v níž uváděl, že ji podal z důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Označil
za správné závěry krajského soudu, že i na správní orgány dopadá ustanovení §11a odst. 1
zákona o metrologii, avšak v takovém případě mělo být podle citovaného ustanovení
postupováno a mělo dojít k přezkoušení měřidla. Nesouhlasil s tím, že bylo nutné, aby dotčená
osoba uplatnila kvalifikovanou formu žádosti, jak dovozuje krajský soud. Postačovala pouhá
prostá žádost o přezkoušení. Nadto stěžovatel neměl žádnou možnost konkretizovat,
v čem může chyba měřidla spočívat či zda a jak bylo při měření postupováno nesprávně,
neboť stěžovatel pouze věděl, že jeho vozidla přetížena nebyla. Jediným logickým závěrem
je potom nesprávné měření. Dále setrval na námitce, že pevně stanovená sankce
podle ustanovení §43 odst. 2 věta druhá zákona o pozemních komunikacích je protiústavní,
neboť je vyloučeno správní uvážení. Nelze totiž akceptovat, aby se sankce odvíjela výlučně
jen od matematického propočtu míry přetížení a výše jednotkové sankce za tunu. Nebyly
tedy zváženy všechny okolnosti konkrétního případu. Proto navrhoval, aby byl předložen návrh
Ústavnímu soudu na zrušení předmětné právní úpravy.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínku obsaženou v ustanovení §105
odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104
s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[10] Ve vztahu k námitce stěžovatele, že bylo porušeno ustanovení §11a odst. 1 zákona
o metrologii, je nutné nejprve obecně odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2013, č. j. 4 As 17/2012 – 36, podle kterého „Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že udělení pokuty
a odebrání bodů lze považovat za výrazný zásah do jejích zájmů ve smyslu §11 odst. 4 o metrologii. Nejvyšší
správní soud nezpochybňuje ani to, že vydané osvědčení o způsobilosti rychloměru k měření nevylučuje možnost
přezkoušení rychloměru dle tohoto ustanovení. Citované ustanovení připouští, že u měřidel, která jsou
používána za okolností, kdy nesprávným měřením mohou být významně poškozeny
zájmy osob…, může správní orgán na žádost poškozené strany vyžádat si jejich ověření nebo kalibraci.
Z provedeného dokazování však žádné okolnosti o nesprávnosti provedeného měření zjištěny nebyly, k měření byl
použit přístroj v nedávné době kalibrovaný (k měření použitý ve lhůtě stanovené k platnosti provedeného ověření),
který byl (jak již bylo opakovaně uvedeno) obsluhován řádně proškoleným policistou.“
[11] Výše uvedené závěry podle mínění Nejvyššího správního soudu plně dopadají
i na projednávanou věc, ačkoli zde se jedná o ustanovení §11a odst. 1 zákona o metrologii,
kdežto v předchozím případě se jednalo o aplikaci ustanovení §11 odst. 4 zákona o metrologii
ve znění do 1. 5. 2015, neboť obsah a význam obou ustanovení je fakticky tentýž. Nejvyšší
správní soud tedy setrvává na stanovisku, že není nutné provádět přezkoušení stanoveného
měřidla (resp. ověření nebo kalibraci a vydání osvědčení o výsledku podle ustanovení §11 odst. 4
zákona o metrologii ve znění do 1. 5. 2015) za situace, kdy dotčená osoba pouze obecně uvede
bez bližšího odůvodnění požadavek na provedení tohoto přezkoušení, pokud ani z objektivních
okolností provádění samotného měření nic nevzbuzuje pochybnosti o správnosti měření a pokud
příslušné měřidlo má Potvrzení o ověření stanoveného měřidla, jako tomu bylo v projednávané
věci.
[12] Nejvyšší správní soud k tomu nadto dodává, že z povahy věci musí být takováto námitka
uplatněna při samotném měření, neboť pouze tehdy je reálně možné ověřit, zda stanovené
měřidlo splňuje příslušné parametry či nikoli. Uplatnění takového požadavku skoro půl
roku po provedení vlastního měření v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí (nadto
když tento požadavek nebyl blíže jakkoli odůvodněn) proto musí být vyhodnoceno jako ryze
účelové, neboť s ohledem na plynutí času již nebylo možné prověřit, jestli stanovené měřidlo
v době předmětného měření splňovalo příslušné parametry či nikoli.
[13] Pokud stěžovatel v neposlední řadě namítá, že předmětná právní úprava je protiústavní
s ohledem na způsob stanovení konkrétní sankce, neboť výměra pokuty činí pevnou částku
9 000 Kč za každou započatou tunu, která překračuje největší povolenou hmotnost vozidla
dle zvláštních právních předpisů, musí Nejvyšší správní soud souhlasit s krajským soudem,
že ač správní orgány v této nedisponují při ukládání sankce správním uvážením, samo o sobě
to nečiní takovou právní úpravu protiústavní. Nejvyšší správní soud v tomto směru poukazuje
na srovnatelnou právní úpravu regulující ukládání tzv. bodů dle zákona č. 361/2000 Sb.,
o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, u nichž bylo konstatováno, že se jedná
o správní trestání (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 - 55). Tato úprava rovněž vylučuje správní uvážení při ukládání
sankce, neboť pevně stanoví výši sankce v počtu udělených jednotlivých bodů za příslušná
protiprávní jednání, avšak ani tato skutečnost nevedla k závěru o tom, že by taková právní úprava
byla protiústavní a že by bylo nutné podat návrh na zrušení takové právní úpravy. Závěry
obsažené v citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ostatně
byly obecně akceptovány i Ústavním soudem (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017,
sp. zn. II. ÚS 1930/17 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 501/17).
Nejvyšší správní soud proto nevidí důvod, proč by v nyní posuzovaném případě ukládání pokuty
dle ustanovení §43 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích mělo být nazírání na absenci
možnosti správního uvážení jiné a proč by bylo nutné podávat Ústavnímu soudu návrh
na zrušení tohoto ustanovení pro jeho údajnou protiústavnost
[14] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 a 7 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ačkoli žalovaný měl v řízení úspěch, zdejší soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal s ohledem
na konstantní judikaturu, která zpravidla neumožňuje přiznat náhradu nákladů řízení správním
orgánům (například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 7 Afs 11/2014 - 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu