ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.142.2017:24
sp. zn. 6 As 142/2017 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců
Mgr. Kamila Tojnera a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: L. Z., zastoupena Mgr.
Tomášem Fabíkem, advokátem, sídlem Chládkova 2024/28, Brno, proti žalovanému: Krajský
úřad Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, za účasti I) obec K.-B.,
II) Mgr. Ing. R. O., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2015,
č. j. KUOK 73691/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. 3. 2017, č. j. 65 A 69/2015 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n em aj í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku
Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta
její žaloba proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Magistrátu města Olomouce (dále jen „správní
orgán I. stupně“), kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o dodatečné povolení stavby
„přístavba a nástavba zahradního domu ev. č. X“ na pozemku parc. č. X, k. ú. K.. Důvodem
zamítnutí žádosti byla skutečnost, že povolovaná stavba, útulek pro opuštěné psy, byla v rozporu
s územním plánem obce K.-B.
[2] Správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobkyně ze dne 21. 10. 2013 o dodatečné
povolení změny dokončené stavby s odůvodněním, že žalobkyně provedla změnu dokončené
stavby zahradního domku (přístavbu dvoupodlažní dřevostavby vzájemně propojené
se stávajícím zahradním domkem a nástavby obvodového nosného zdiva severozápadní,
jihovýchodní a jihozápadní stěny) bez jakéhokoliv rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu
za situace, kdy jedinými rozhodnutími stavebního úřadu ohledně předmětné stavby bylo
kolaudační rozhodnutí stavby zahradního domku se sedlovou střechou ze dne 27. 7. 2000
a kolaudační rozhodnutí přístavby zádveří ze dne 29. 11. 2011 s tím, že provedený stavební záměr
je v rozporu s územně plánovací dokumentací, přičemž správní orgán I. stupně vycházel
z obecně závazné vyhlášky č. 1/2006 obce K.-B., kterou byla vyhlášena závazná část územního
plánu obce ze dne 16. 3. 2006. Provedením nepovolené nástavby 2. NP a přístavby došlo
k půdorysnému rozšíření stávajícího zahradního domku, nově zastavěná plocha stavby činí 71 m
2
.
Dále došlo k navýšení celkového obestavěného prostoru stavby na 400 m
2
. Stavba má
po dokončení změny nepravidelný půdorysný tvar a nesplňuje kritéria zahrádkářské chatky
závazně vymezené územním plánem obce, jelikož překračuje parametry maximálně zastavěné
plochy o 31 m
2
a obestavěného prostoru o 200 m
3
. Stavba dále nesplňuje kritérium zahradního
účelového objektu (svým objemem nesouhlasí s charakterem drobné stavby, obsahuje místnosti
a neslouží výhradně jen pro uchování nářadí a prostředků nezbytných k údržbě zahrady
a zahradních výpěstků, případně pouze k chovu drobného zvířectva). Funkční využití stavby
nelze označit za chov drobných hospodářských zvířat, proto umístění objektu není v dané
lokalitě přípustné. Dle správního orgánu I. stupně nesplňovala stavba též podmínky
pro budování jiných větších objektů individuální rekreace, neboť umístěním objektu uprostřed
pozemku je popřen princip umisťování objektů bydlení podél veřejného prostranství,
tedy splnění podmínky jednotného pojetí uličního parteru, přičemž pozemek, na kterém je stavba
umístěna, nesplňuje požadavky §20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích
na využívání území. Zároveň z hlediska formy stavby pro bydlení není splněna podmínka §22
odst. 2 téže vyhlášky.
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že mu v řízení o žalobě proti rozhodnutí
nepřísluší přezkoumávat zákonnost územního plánu, neboť k tomu slouží jen řízení o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy. Správní orgány dle názoru krajského soudu správně
identifikovaly, že navrhovaná stavba je s územním plánem v rozporu. Krajský soud dále uvedl,
že napadené rozhodnutí žalovaného nepovažuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
neboť je v něm vyloženo, že útulek pro opuštěné psy nespadá do kategorie staveb pro chov
drobného hospodářského zvířectva, které územní plán na daném území připouští.
[4] Dle názoru krajského soudu nemohla obstát ani argumentace žalobkyně, že na zřízení
stavby existuje silný veřejný zájem. Ani velmi silný veřejný zájem totiž nemůže odůvodnit
povolení stavby, která je v rozporu s platným územním plánem. Správní orgány neporušily
procesní práva žalobkyně, neboť jí v průběhu řízení jasně avizovaly, že navrhovanou stavbu
považují za rozpornou s územním plánem; z průběhu řízení vyplývá, že si žalobkyně
této skutečnosti byla vědoma. V souladu s §51 odst. 3 správního řádu potom nebyl důvod vést
ve věci další dokazování, neboť žádost nemohla být úspěšná právě pro rozpor s územním
plánem.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti uvedla identické námitky
jako v žalobě a uplatnila kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) i d) s. ř. s.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku i rozhodnutí správních orgánů spatřuje v tom,
že se nevypořádaly s jejím klíčovým argumentem, dle nějž je třeba stavbu vyhodnotit jako objekt
sloužící veřejnému zájmu.
[6] Dále stěžovatelka uvedla, že rozsudek krajského soudu popírá základní zásady činnosti
správních orgánů, konkrétně zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře dle §2 odst. 3 správního
řádu a zásadu, že správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem
a aby odpovídalo okolnostem daného případu, dle §2 odst. 4 správního řádu. Kdyby krajský
soud a správní orgány postupovaly v souladu s těmito zásadami, musely by přihlédnout
k významu azylového zařízení pro potřebné psy, pro něž stát není schopen zajistit adekvátní
prostory, a už vůbec ne v předmětné lokalitě.
[7] Dle názoru stěžovatelky je rozhodnutí žalovaného vnitřně rozporné, jestliže žalovaný
uvedl, že stavba má sloužit jako psí útulek, avšak zároveň dospěl k závěru, že takové využití nelze
označit za chov drobných hospodářských zvířat. I touto úvahou měl žalovaný zatížit
své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
[8] Stěžovatelka konečně uvádí, že jí nebylo umožněno řádně hájit svá práva, respektive
že nebyl důvod k postupu §51 odst. 3 správního řádu. Krajský soud i správní orgány
podle jejího názoru k věci zaujaly formalistický přístup, aniž by uvedly jakoukoliv okolnost,
která povolení stavby brání. Tím byly porušeny principy dobré správy.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[10] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky řízení obsažené v ustanovení
§105 odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102
a §104 s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval kasačními námitkami, které lze podřadit
pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a d) s. ř. s., tedy námitkami nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu.
[14] Je třeba předeslat, že rozsudek, a stejně tak i rozhodnutí správního orgánu, nemůže být
nepřezkoumatelné jen proto, že stěžovatelka úvahy v něm uvedené považuje za nesprávné, mylné
či nezákonné. Nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů je takový zamítavý rozsudek krajského
soudu, z něhož není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
případně z něj nevyplývá, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS a nález
Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97).
[15] Napadený rozsudek krajského soudu však uvedeným požadavkům dostál. Ohledně
skutkových otázek krajský soud vycházel z nesporného stavu zjištěného již napadeným
rozhodnutím žalovaného, především ze zjištění, že dodatečně povolovaná stavba sloužila
jako útulek či azylové zařízení pro opuštěné psy. Toto skutkové zjištění nebylo nutné žádným
způsobem doplňovat či konkretizovat, neboť krajský soud založil své rozhodnutí na právní
úvaze, dle níž útulek pro psy na daném území nemohl být povolen pro rozpor s územním
plánem.
[16] Též právní úvaha krajského soudu je v napadeném rozsudku vyložena zcela srozumitelně.
Krajský soud uvedl, že účel povolované stavby nespadá pod žádný z účelů předpokládaných
pro dané území v územním plánu. Dále měl za to, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí
z platného územního plánu jako opatření obecné povahy musí vycházet, a tedy nemůže dospět
k jinému závěru, než že stavba nemohla být dodatečně povolena. Tato úvaha je zcela koherentní,
srozumitelná a přezkoumatelná. Lze snad připustit, že krajský soud mohl blíže rozvést, proč psí
útulek nepovažoval za zařízení pro chov drobných hospodářských zvířat, avšak i tato jeho úvaha
je přezkoumatelná, neboť z napadeného rozsudku zcela zřejmě vyplývá, že krajský soud psy
za drobná hospodářská zvířata nepovažuje. Lze tedy uzavřít, že rozsudek krajského soudu
je přezkoumatelný.
[17] Z obdobných důvodů neobstojí ani námitky spadající pod kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., kterými stěžovatelka zpochybnila přezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného.
[18] Žalovaný, stejně jako krajský soud, ve svém rozhodnutí jednoznačně vyložil, že stavbu
považuje za rozpornou s územním plánem, a proto ji nelze dodatečně povolit. Není pravdou,
že by rozhodnutí žalovaného bylo vnitřně rozporné v částech, na něž odkazuje kasační stížnost.
Tvrzení žalovaného, že povolovaná stavba slouží jako azylové zařízení pro opuštěné psy, není
v rozporu s právním posouzením této stavby jako neplnící žádný z účelů, které pro stavby
v daném území stanoví územní plán. Stejně tak zjištění, že stavba má sloužit všeobecně
prospěšnému účelu, není v rozporu s hodnocením tohoto účelu jako v daném případě
rozporného s územním plánem, respektive zákonem. I žalovaný, stejně jako krajský soud, mohl
blíže vysvětlit, proč psy nepovažuje za drobná hospodářská zvířata, avšak i v případě
jeho rozhodnutí platí totéž, co v tomto ohledu Nejvyšší správní soud výše uvedl k rozsudku
krajského soudu. Ani napadené rozhodnutí žalovaného tedy není nepřezkoumatelné.
[19] Další kasační námitkou, kterou lze podřadit pod kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., je tvrzení stěžovatelky, že ve věci nebyl důvod k postupu podle §51 odst. 3
správního řádu a správní orgány měly ve věci dále shromažďovat podklady, ačkoliv dospěly
k závěru, že je stavba v rozporu s územním plánem. I tato námitka je však nedůvodná.
[20] Podle §51 odst. 3 správního řádu „[j]e-li v souladu s požadavky §3 zjištěna skutečnost,
která znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne“.
[21] Nejvyšší správní soud má zcela v souladu se závěry rozsudku krajského soudu za to,
že důvody pro postup podle citovaného ustanovení dány byly. Správní orgány dospěly k závěru,
že stavba nemůže být dodatečně povolena, protože je v rozporu s územně plánovací
dokumentací, a tedy i s požadavky §90 písm. a) stavebního zákona (k tomu viz níže). Skutkové
okolnosti, z nichž správní orgány vycházely při tomto posouzení, tedy účel stavby jako psího
útulku, nebyly stěžovatelkou zpochybňovány, a tedy k nim nebylo ani třeba vést dokazování
nad rámec samotných podání stěžovatelky. Bylo by tedy zcela zbytečné vést jakékoliv další
dokazování k případným dalším podmínkám povolení stavby, neboť správní orgány měly za to,
že ani splnění všech ostatních podmínek by beztak k povolení stavby nemohlo vést.
Právě v takové situaci je namístě aplikovat ustanovení §51 odst. 3 správního řádu (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2017, č. j. 2 As 73/2017 - 44, bod 26).
[22] Konečně Nejvyšší správní soud posoudil námitku nesprávného posouzení právní otázky
krajským soudem, tedy námitku spadající pod kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka měla za to, že psí útulek jako obecně prospěšnou stavbu bylo nutné povolit
z důvodu ochrany veřejného zájmu.
[23] Na řízení o dodatečné povolení stavby se podle §129 odst. 2 věty sedmé zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, (dále jen „stavební zákon“) užijí
přiměřeně ustanovení §90 a §110 až 115 stavebního zákona.
[24] Podle §90 písm. a) stavebního zákona ve znění do 31. 12. 2017 se v řízení posuzoval
mimo jiné soulad záměru s vydanou územně plánovací dokumentací (od 1. 1. 2018 soulad
s obecnými požadavky na využívání území).
[25] Závazným podkladem pro rozhodnutí žalovaného byla obecně závazná vyhláška obce K.-
B. č. 1/2006 Sb., kterou se vyhlašuje závazná část územního plánu Je nutno konstatovat, že
stěžovatelka nenavrhla zrušení územního plánu obce K.-B.. Podle územního plánu obce jsou
dotčené pozemky par. č. X a X, k.ú. K.-B. součástí stabilizované plochy zahrádkové lokality
sloužící pro individuální obhospodařování vymezených a intenzivně osazených pozemků,
zejména zahrad v samostatných lokalitách. V dané funkční ploše je přípustná výsadba okrasných
a užitkových rostlin a chov drobných hospodářských zvířat při splnění hygienických podmínek
vůči okolní zástavbě. Dle platných funkčních regulativů využití plochy „RZ“ – plochy zahrádek je
v předmětné funkční ploše přípustná výstavba objektů souvisejících s obhospodařováním zahrad
a to zahrádkářských chat do maximální výměry 40m
2
nebo zahradních účelových objektů. Za
zahradní účelové objekty jsou považovány stavby pro uchovávání nářadí a prostředků k údržbě
zahrady a zahradních výpěstků, případně chovu drobného zvířectva.
[26] Ze žaloby proti rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatelka považovala územní plán obce
K.-B. za nezákonný. Přitom stěžovatelka si byla vědoma toho, že její stavba není v souladu
s územním plánem, jestliže požadovala přerušení stavebního řízení z důvodu podání návrhu na
změnu územního plánu. Jelikož stěžovatelka v žalobě nenamítla nezákonnost územního plánu
obce a se žalobou proti rozhodnutí žalovaného tak nespojila návrh na zrušení opatření obecné
povahy podle §101a odst. 1 věty druhé s. ř. s., nebyly dány podmínky pro odstranění vady
podání, které by obsahovalo námitky proti územnímu plánu jako takovému. Krajský soud proto
neměl důvod postupovat v intencích usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze
dne 13. 9. 2016, č. j. 5 As 194/2014 – 36, č. 3470/2016 Sb. NSS. V odůvodnění usnesení
rozšířený senát uvedl, že pokud žalobce společně se žalobou proti rozhodnutí, kterým bylo
opatření obecné povahy aplikováno, výslovně neučiní návrh na zrušení opatření obecné povahy
nebo jeho části podle §101a odst. 1 věty druhé s. ř. s., ale v rámci žalobních bodů tvrdí
nezákonnost aplikovaného opatření obecné povahy, pak je namístě žalobce (navrhovatele) vyzvat
podle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad jeho podání, které spočívají v nejasnosti, zda zamýšlí
podat žalobu proti individuálnímu aktu aplikujícímu opatření obecné povahy společně s návrhem
na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části dle §101a odst. 1 věty druhé s. ř. s. Krajský
soud tak v řízení o žalobě stěžovatelky byl povinen pouze posoudit, zda stavba je skutečně v
rozporu s územním plánem, což také učinil.
[27] Dále Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že psí útulek nelze podřadit pod,
dle územního plánu v daném území přípustné, užití stavby pro chov drobných hospodářských
zvířat. Je tomu tak již proto, že psa nelze za hospodářské zvíře považovat. Územní plán obce K.-
B. pojem hospodářské zvíře nijak nedefinuje. Nejvyšší správní soud však v souladu se zásadou
jednoty právního řádu zkoumal, zda a jak je tento pojem na jiných místech právního řádu České
republiky.
[28] Podle §3 písm. d) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání
se hospodářským zvířetem rozumí „zvíře chované pro produkci živočišných produktů, vlny, kůže
nebo kožešin, popřípadě pro další hospodářské nebo podnikatelské účely, zejména skot, prasata, ovce, kozy, koně,
osli a jejich kříženci, drůbež, králíci, kožešinová zvířata, zvěř a jiná zvířata ve farmovém chovu a ryby, včetně
zvířat produkovaných jako výsledek genetických modifikací nebo nových genetických kombinací“. Podle §3
písm. c) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů,
se hospodářskými zvířaty rozumí „zvířata využívaná převážně k chovu, výkrmu, práci
a jiným hospodářským účelům, zejména skot, prasata, ovce, kozy, koně, osli a jejich kříženci, drůbež, běžci,
králíci, kožešinová zvířata, zvěř ve farmovém chovu, ryby a jiní vodní živočichové, včely a včelstva“.
[29] Je zjevné, že psy za hospodářská zvířata nelze považovat ani podle jedné z uvedených
definic. Stěžovatelka nikdy netvrdila, že by psi v povolované stavbě měli sloužit jakýmkoliv
hospodářským účelům. Naopak svou argumentaci zakládá na tom, že se jedná o zařízení
pro opuštěné psy; jde tedy o stavbu, kde má být o psy pouze postaráno a nemají být žádným
způsobem podnikatelsky či jinak hospodářsky využíváni. Závěr krajského soudu, že je
povolovaná stavba v rozporu s územním plánem, je tudíž správný.
[30] Stěžovatelka však tvrdila, že zamítnutí její žádosti s tímto odůvodněním je formalistické
a nezohledňuje veřejný zájem na existenci psího útulku v dané lokalitě. K tomu Nejvyšší správní
soud uvádí, že vedle základní zásady správní činnosti vyjádřené v §2 odst. 4 správního řádu,
tedy že správní orgány dbají toho, aby jimi přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem,
je třeba mít na paměti i zásadu, že správní orgány postupují v souladu se zákony (§2 odst. 1
správního řádu). Zásada zákonnosti je odrazem obecného ústavního principu vyjádřeného v čl. 2
odst. 3 Ústavy, že státní moc lze vykonávat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví
zákon. Pokud by správní orgány postupovaly tak, jak navrhuje stěžovatelka, a stavbu by povolily
s odkazem na veřejný zájem, ačkoliv k jejímu povolení zjevně nejsou splněny zákonné podmínky,
byla by zásada zákonnosti zcela popřena. Takový přístup by však umožňoval nepřípustnou
svévoli správních orgánů.
[31] Jakkoliv lze tedy zřízení útulku pro opuštěné psy označit za obecně prospěšný čin,
který může v dané lokalitě pokrývat potřebu po takovém zařízení, je i u takového zařízení třeba
trvat na jeho zřízení a provozování v souladu s právními předpisy. Zvlášť významným
předpokladem veřejného zájmu, k jehož doložení je stavebník stavby povinen, je soulad stavby
s vydanou územně plánovací dokumentací (§129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona). Obecně
prospěšnou činnost nelze bez dalšího ztotožnit s veřejným zájmem chráněným zvláštním
právním předpisem ve smyslu §129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. Stěžovatelka
by tedy útulek musela postavit buď na pozemku, kde to územně plánovací dokumentace
připouští, nebo by mohla usilovat o změnu, popřípadě zrušení příslušné části územního plánu
obce. Nemůže však po správních orgánech ani po soudech žádat, aby umožnily zřízení útulku
na místě, kde to územní plán, tedy ani zákon, nepřipouští.
[32] Regulativy, jako součást obecně závazné vyhlášky schvalující územní plán, stanoví
závazné části územního plánu. Toto vymezení znamená, že stavby pro jiný účel v dané lokalitě
nelze realizovat. Je výlučným právem obce stanovit územním plánem urbanistickou koncepci,
řešit přípustné či nepřípustné funkční využití ploch. Stavební úřad je povinen v řízení o povolení
stavby požadavky závazné části územního plánu respektovat. Regulativy lze změnit zákonem
stanovenou procedurou pro změnu územního plánu (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 25. 11. 2005, č. j. 9 Ca 187/2004 - 56, č. 1029/2007 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího
správního soudu dne 28. 5. 2009, č. j. 7 As 41/2008 - 201).
[33] Konečně Nejvyšší správní soud konstatuje, že ač stěžovatelka namítala porušení
svých práv nabytých v dobré víře dle §2 odst. 3 správního řádu, v žalobě ani v kasační stížnosti
však neuvedla, v čem by tato její dobrá víra měla spočívat. Touto námitkou tedy nebylo možné
se blíže zabývat.
[34] V posuzované věci dále nelze pominout, že stěžovatelka brojila žalobou pouze
proti jednomu z důvodů nevyhovění její žádosti o dodatečné povolení stavby a to nesouladu
stavby s územním plánem ohledně funkčního využití přístavby jako útulku pro psy, aniž by činila
sporným také další důvody nevyhovění žádosti, a to zejména překročení limitu maximálně
zastavěné plochy a obestavěného prostoru; nesplnění kritérií zahradního účelového objektu;
nesplnění podmínky pro budování jiných větších objektů individuální rekreace.
Každý z těchto důvodů sám o sobě zakládá podmínky pro nevyhovění žádosti stěžovatelky
o dodatečné povolení změny dokončené stavby. I kdyby stěžovatelka byla úspěšná ohledně
výkladu přípustnosti využití stavby pro psí útulek, nebyla by žaloba důvodná pro naplnění dalších
důvodů nevyhovění žádosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Protože uplatněné stížnostní námitky nebyly důvodné, zamítl Nejvyšší správní soud
kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s.
[36] O náhradě nákladů řízení účastníků soud rozhodl druhým výrokem tohoto rozsudku
podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s., dle nějž má na náhradu nákladů právo úspěšný
účastník. Stěžovatelka úspěch v řízení neměla, a proto právo na náhradu nákladů nemá; žalovaný
taktéž nemá na náhradu nákladů právo, protože mu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
[37] Třetím výrokem soud v souladu s §60 odst. 5 s. ř. s. rozhodl, že osoby zúčastněné
nařízení taktéž nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soud v řízení o kasační
stížnosti neuložil žádnou povinnost, při jejímž plnění by takové náklady mohly vzniknout.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2018
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu