ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.166.2017:83
sp. zn. 6 As 166/2017 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: Mgr. S. K.,
zastoupena JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem se sídlem Oldřichova 23, 128 00 Praha 2,
proti žalované: Univerzita Karlova v Praze, se sídlem Ovocný Trh 560/5, 116 36 Praha 1 -
Staré Město, týkající se žaloby proti rozhodnutí rektora žalované ze dne 22. 11. 2015, č. j.
UKRUK/2428/2015, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 25. 4. 2017, č. j. 8 A 23/2016 - 43,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, č. j. 8 A 23/2016 - 43, se zrušu j e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení v ěci
[1] Žalobkyně jako absolventka magisterského studia na Masarykově universitě v Brně
zahájila na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy studium doktorského studijního programu
Historické vědy, studijního oboru Pravěká a raně středověká archeologie dnem 21. 9. 2005.
Maximální doba studia (8 let) uplynula dne 30. 9. 2013. Obhajoba její disertační práce „Možnosti
využití funkčních analýz kamenné štípané industrie v archeologii“ se poprvé konala dne 24. 9. 2013
s výsledkem „neprospěla“.
[2] Rozhodnutí děkana Filosofické fakulty UK ze dne 29. 10. 2013, č. j. 2013FF006913,
o ukončení studia z důvodu řádného neukončení studia do konce maximální doby studia zrušil
rektor UK rozhodnutím ze dne 12. 5. 2014 a rozhodl o neplatnosti obhajoby disertační práce
a nařídil její nové konání, a to z důvodů nedodržení procesních pravidel při jmenování předsedy
komise a členů komise pro obhajobu disertační práce a ustanovení oponentů, dalšími výhradami
vůči postupu při obhajobě se pro nadbytečnost nezabýval, nicméně zavázal děkanku k dalšímu
postupu k nápravě.
[3] Dne 23. 9. 2014 proběhla nová obhajoba, a sice opět s výsledkem „neprospěla“.
[4] Rozhodnutím děkanky Filosofické fakulty UK ze dne 22. 12. 2014, č. j. 2014UKFF07461,
bylo žalobkyni ukončeno studium pro nesplnění požadavků vyplývajících ze Studijního
a zkušebního řádu UK (dále jen „SZŘ UK“) a podle §56 odst. 1 písm. b) zákona
č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých
školách), ve znění pozdějších předpisů, neboť řádně neukončila studium (neobhájila disertační
práci) do konce maximální doby studia.
[5] Žádost o přezkoumání rozhodnutí děkanky ze dne 22. 12. 2014 zamítl rektor UK
rozhodnutím ze dne 22. 11. 2015, č. j. UKRUK/2428/2015, a rozhodnutí děkanky potvrdil
(dále jen napadené rozhodnutí). V odůvodnění odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. prosince 2009, č. j. 9 As 1/2009 – 141, dle něhož je veřejným subjektivním
právem studenta to, aby daná zkouška proběhla za podmínek stanovených studijním programem
resp. studijním a zkušebním řádem pro konání takové zkoušky a povinností vysoké školy
stanovené podmínky dodržet. Námitky vznesené v žádosti o přezkoumání, mj. k neúčasti
externího člena komise při obhajobě, k jmenování nové oponentky (Mgr. H.) na místo prof. P. a
k novému oponentnímu posudku, k průběhu obhajoby, včetně výhrady, že komise pro obhajobu
měla hlasovat veřejně, s odkazem na ustanovení SZŘ UK důvodnými neshledal. Uzavřel, že
práva studentky byla plně respektována a studentka obdržela rozhodnutí o přezkoumání
obhajoby disertační práce vydané v souladu s ustanovením §68 odst. 1 a 2 zákona o vysokých
školách.
[6] V mezidobí, k žádosti žalobkyně ze dne 6. 1. 2015 o přezkum obhajoby doktorské práce,
děkanka Filosofické fakulty UK rozhodnutím ze dne 20. 2. 2015, č.j. 2015UKFF01293, žádosti
nevyhověla (toto rozhodnutí nebylo žalobou napadeno).
[7] Včas podanou žalobou dne 7. 2. 2016 se žalobkyně domáhala u Městského soudu
v Praze zrušení rozhodnutí rektora University Karlovy v Praze ze dne 22. 11. 2015,
č. j. UKRUK/2428/2015.
[8] Městský soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, č. j. 8 A 23/2016 - 43 (dále též napadený
rozsudek), žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí rektora žalované zrušil a věc vrátil k dalšímu
řízení.
[9] Stran formálních náležitostí napadeného rozhodnutí městský soud shledal rozpor s §67
odst. 2 správního řádu v tom, že napadené rozhodnutí není opatřeno podpisem oprávněné úřední
osoby. Místo podpisu rektora UK se na rozhodnutí ze dne 22. 11. 2015 v zastoupení nečitelně
podepsala třetí osoba, což je markantní zvláště při srovnání podpisu na vyjádření k žalobě ze dne
30. 3. 2016, které rektor UK vlastnoručně podepsal. Takovýto postup je ovšem v rozporu
se zákonem.
[10] S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2009,
č. j. 9 As 1/2009 – 141, učinil závěr, že přezkumu ve správním soudnictví nemohou být
podrobeny zejména vědomosti žalobkyně, kvalita její disertační práce či způsob hodnocení
jejího výkonu při obhajobě, ale řádný proces, tzn. dodržení pravidel stanovených pro obhajobu
disertační práce „právními či studijními předpisy“. K požadavkům stanoveným judikaturou
na přezkoumatelnost rozhodnutí rektora dovodil povinnost i věcného posouzení, je-
li to namítáno či vyjdou-li v řízení najevo pochybnosti. Podle §68 odst. 4 zákona o vysokých
školách soud dovodil, že rektor z úřední povinnosti posuzuje možný rozpor rozhodnutí
se zákonem, vnitřním předpisem veřejné vysoké školy a její součásti, správnost naopak posuzuje
pouze v rozsahu námitek uvedených v žádosti o přezkum rozhodnutí.
[11] Městský soud se v rozsahu žalobních námitek zaměřil na otázku spravedlivého procesu,
tj. „správnosti a zákonnosti průběhu obhajoby disertační práce žalobkyně“, a shledal v něm několik závad.
[12] Uvedl, že „ Pokud jde o jmenování komise pro obhajobu disertační práce, podle universitních zvyklostí
ji tvoří pouze profesoři, docenti a další významní odborníci dané m oboru. Pokud jde o jmenování oponentů
disertační práce, podle universitních zvyklostí alespoň jeden z nich musí být profesorem nebo docentem“.
[13] Dále vytkl, že ačkoliv byl podle čl. 10 SZŘ UK pro účely obhajoby disertační práce
jmenován člen komise, který není členem akademické obce fakulty (prof. PhDr. I. P., DrSc.), při
obhajobě žalobkyně nebyl mezi přítomnými a všichni přítomní členové komise byli zároveň
členové akademické obce fakulty. Přítomnost externího člena komise při obhajobě přitom není
jen formálním požadavkem a jeho pouhé jmenování bez nutnosti účasti při obhajobě by
postrádalo smysl. Neúčast jediného externího člena komise při obhajobě proto byla podstatnou
vadou řízení („jednání komise neodpovídalo Studijnímu a zkušebnímu řádu UK“), která mohla mít vliv na
správnost průběhu a i výsledku obhajoby disertační práce.
[14] Námitku žalobkyně, že pro novou obhajobu nebyl namístě postup stran jmenování
jednoho jiného oponenta, tj. namísto profesora P. (který vydal doporučující posudek) doktorky
H. (která naopak práci označuje za nevyhovující), ale buď měli být jako oponenti ponecháni oba
původní, nebo nahrazeni oba novými oponenty a vypracovány nové posudky, městský soud
důvodnou neshledal. Uvedl, že bylo ponecháno na úvaze fakulty, zda budou jmenováni noví
oponenti či nikoli. Skutečnost, že byl obměněn jeden sice „může z určitého úhlu pohledu vyvolávat
pochybnosti, nicméně stalo se tak zcela v mezích jak předpisu, tj. Studijního a zkušebního řádu UK, tak i
předchozího rozhodnutí rektora. Nicméně žádný ze jmenovaných oponentů nebyl ani profesorem, ani docentem.
Původně bylo toto pravidlo dodrženo jmenováním oponentem prof. PhDr. V. P., DrSc., profesora prehistorické
archeologie Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně“.
[15] Dále městský soud uvedl“ „Žalobkyně namítala, že nově jmenovaná oponentka PhDr. L. H.,
Ph.D. je odborníkem v jiném oboru, než byla sepsaná obhajovaná disertační práce, není archeoložkou, ale
antropoložkou, což koneckonců vyplývá i z předloženého správního spisu“. Soud uzavřel, že tuto námitku
žalobkyně uplatnila již v žádosti o přezkum, ale „napadené rozhodnutí se s ní nevypořádalo. Nevypořádalo
se ani s námitkou, proč nemohl zůstat oponentem odborník v oboru prehistorické archeologie prof. PhDr. V. P.,
DrSc..“ Dále dodal, že k námitce jmenování oponentky z oboru antropologie, v čem spatřovala
žalobkyně porušení práva na spravedlivý proces, se nemohl vyjádřit, protože není v jeho
pravomoci hodnotit odbornost oponentky z jiného oboru.
[16] Námitky žalobkyně vůči průběhu obhajoby resp. zápisu o tomto průběhu důvodnými
neshledal. Naopak jako vadu mající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí vytkl způsob
hlasování při obhajobě disertační práce. Přisvědčil žalobkyni, že hlasováno mělo být veřejně,
nikoliv tajně. SZŘ UK se k otázce hlasování výslovně nevyjadřuje. Jelikož čl. 10 odst. 2 stanoví,
že průběh a vyhlášení výsledků státní doktorské zkoušky jsou veřejné, dovodil městský soud, že veřejné má
být i hlasování. Pokud by totiž některá část obhajoby měla být tajná, muselo by to být výslovně
stanoveno. Jako obiter dictum poukázal na čl. 20 Studijního a zkušebního řádu pro studium
v doktorských studijních programech uskutečňovaných na Vysoké škole ekonomické v Praze,
který nejprve v odstavci 1 deklaruje, že obhajoba disertační práce je veřejná, a poté stanoví
v odstavci 7 výjimku, že hlasování zkušební komise o výsledku je tajné. Městský soud
„proto v souladu s rozsudkem nejvyššího soudu ČR sp.zn. 20 Cdo 1662/2005 na otázku konkrétním právním
předpisem (v inkriminované věci Studijní a zkušební řád UK) neřešenou vztáhnul analogicky per analogiam iuris
(analogie práva) analogické ustanovení právního předpisu co do povahy nejbližšího, a to v rámci celého právního
řádu na předmětnou skutkovou podstatu(Studijní a zkušební řád VŠE).“.
II. Kasační stížnost a vyjádření účastníka /žalobkyně
[17] Žalovaná /stěžovatelka/ včas podanou kasační stížností navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek městského soudu zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti dle ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., případně z důvodu nezákonnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
[18] Tvrdí, že napadený rozsudek je vnitřně nekonzistentním a ve svých závěrech
nesrozumitelným. Neopírá se o reálný stav právních předpisů České republiky a vnitřních
předpisů stěžovatelky, coby samosprávné korporace sui genesis. Neodpovídá nálezu Ústavního
soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, na který odkazuje, ucelený argumentační systém
naopak postrádá. Velkou část rozsudku pak navíc tvoří ne zcela logicky navazující přepis
rozhodnutí děkanky a rozhodnutí rektora (na několika místech se jedná o dvě různá rozhodnutí,
ačkoli žalobkyní bylo napadeno pouze jedno), doplňovaný obsáhlými citacemi ze zápisu
o obhajobě disertační práce žalobkyně, zákona o vysokých školách a judikatury Nejvyššího
správního osudu, aniž by z těchto přepisů a citací byl učiněn nějaký závěr, či měly jasnou
argumentační návaznost na výsledné rozhodnutí.
[19] Městský soud se například nevypořádal s „ne úplným souladem“ mezi rozhodnutími
Nejvyššího správního soudu č. j. 9As 1/2009-141 a č. j. 7As 79/2011-120. První rozhodnutí
argumentuje možným přezkumem pouze formálních náležitostí státní zkoušky na vysoké škole
(s tímto přístupem se stěžovatelka cele ztotožňuje), druhé rozhodnutí pracuje již s možným
přezkumem formulace otázek a věcného posuzování správnosti odpovědí uchazeče o studium
na vysoké škole (takový přístup dle názoru stěžovatelky již zasahuje do odborné oblasti
přináležející pouze zkušební komisi). Pozastavuje se nad odůvodněním rychlosti rozhodnutí
odkazem na ustanovení §56 odst. 3 s. ř. s., ač ji jinak oceňuje a má-li jít o nový přístup, přijímá
jej s povděkem.
[20] Konkrétně městský soud vytknul, že rozhodnutí rektora neobsahuje podpis oprávněné
úřední osoby (rektora). Stěžovatelka namítá, že její postup je naopak v souladu se zákonem,
neboť rozhodnutí rektora podepsal prorektor pro tvůrčí a ediční činnost prof. PhDr. Ing. J. R.,
Ph.D., kterého rektor v souladu s ustanovením §10 odst. 4 zákona o vysokých školách pověřil,
aby ho mimo jiné zastupoval v agendě odvolacího řízení ve věcech doktorského studia.
Skutečnost, že v odvolacím řízení žalobkyně zastupoval rektora pověřený prorektor je zcela
standardním a se zákonem souladným postupem.
[21] Stěžovatelka dále nesouhlasí s užitím pojmu "universitní zvyklosti", s nímž soud pracuje
svévolně až účelově a užívá jej bez zjevné logiky. Vysoké školy se řídí zásadně základním právním
předpisem, a to zákonem o vysokých školách a svými vlastními vnitřními předpisy registrovanými
Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, které posuzuje soulad vnitřních předpisů
se zákonem. Co má být obsahem uvedeného pojmu, na základě čeho jsou "universitní zvyklosti"
závazné, kdo je jejich tvůrcem, zda jde o pramen práva, odkud soud tento pojem a jeho obsah
čerpal, není zřejmé.
[22] Městský soud odkázal na SZŘ UK a uvedl, že podle "universitních zvyklostí" má být alespoň
jeden oponent disertační práce profesorem nebo docentem a rovněž, pokud jde o jmenování
komise pro obhajobu disertační práce, tvoří ji pouze profesoři, docenti a další významní
odborníci v daném oboru.
[23] Podle čl. 10 odst. 8 věta první SZŘ UK platí pro jmenování předsedy a členů komise pro
obhajobu disertační práce ustanovení odstavců 1 až 7 obdobně. Děkan tedy jmenuje ve smyslu
čl. 10 odst. 3 SZŘ předsedu a členy komise pro obhajobu disertační práce po projednání
v oborové radě, a to z profesorů, docentů a odborníků schválených vědeckou radou fakulty.
Členem komise je zpravidla i školitel a alespoň jeden člen zkušební komise není členem
akademické obce fakulty. Podle čl. 10 odst. 4 SZŘ UK počet přítomných členů komise při konání
obhajoby disertační práce nesmí být menší než tři. Složení komise a počet jejích členů, vyplývá
z vnitřního předpisu stěžovatelky, nikoliv z "universitních zvyklostí".
[24] Jako podstatnou vadu řízení městský soud vytkl, že při obhajobě disertační práce nebyl
přítomen člen komise, který by nebyl členem akademické obce Filozofické fakulty Univerzity
Karlovy v Praze. Stěžovatelka tvrdí, že obhajoba disertační proběhla plně v souladu se SZŘ UK.
Členem komise pro obhajobu disertační práce byla osoba, která nebyla členem akademické obce
fakulty. Podle SZŘ UK musí být přítomní tři členové komise, což bylo splněno. SZŘ UK
ovšem nestanoví požadavek, aby mezi třemi členy komise musela být přítomná osoba, která není
členem akademické obce fakulty. Vnitřní předpis stěžovatelky cíleně na základě znalosti možností
fungování vysokoškolského prostředí pracuje s oddělením požadavku na složení zkušební komise
a požadavku na účast členů zkušební komise při samotné státní zkoušce či obhajobě disertační
práce. Je naprosto nežádoucí, a to jak z pohledu vysoké školy, tak zejména z pohledu studenta,
aby byla zkouška či obhajoba vázána na účast jedné osoby. Navíc klasifikace obhajoby disertační
práce byla jednomyslná a žalobkyně byla hodnocena známkou "neprospěla". Závěr městského
soudu není správný a odporuje SZŘ UK.
[25] Dále městský soud vytýká, že žádný z oponentů nebyl profesorem ani docentem. SZŘ
UK však podmínku, aby oponent byl profesorem či docentem, nestanoví. Soud navíc pominul
ustanovení SZŘ UK o tom, že oponenty disertační práce ustanovuje komise pro obhajobu
disertační práce, tedy orgán složený z odborníků, kteří byli pro tuto činnost schváleni vědeckou
radou příslušné fakulty, a děkan či rektor nemají do této odborné samosprávy z moci své funkce
zasahovat. Nelze se tedy ztotožnit se závěrem městského soudu, že nebylo dodrženo
nějaké pravidlo.
[26] Stěžovatelka nesouhlasí s pojetím smyslu obhajoby disertační práce městským. Smysl
obhajoby disertační práce vyplývá totiž ze zákona o vysokých školách. Podle ustanovení §47
odst. 4 zákona o vysokých školách se studium řádně ukončuje státní doktorskou zkouškou
a obhajobou disertační práce, kterými se prokazuje schopnost a připravenost k samostatné
činnosti v oblasti výzkumu nebo vývoje nebo k samostatné teoretické a tvůrčí umělecké činnosti.
Disertační práce musí obsahovat původní a uveřejněné výsledky nebo výsledky přijaté
k uveřejnění.
[27] Konstatuje-li soud, že ze zápisu je zřejmé, že: "při obhajobě disertační práce žalobkyně nebyla
ověřována skutečnost, zda je skutečně autorem práce, zda se ve zpracované tématice orientuje na úrovni, která je
očekávána od nositele doktorského titulu.", nejde zásadně o žádné pochybení stěžovatelky. Otázka
autorství disertační práce musí být samozřejmě řešena před samotnou obhajobou, k tomu slouží
systém pro odhalování plagiátů mezi závěrečnými pracemi, které stěžovatelka standardně
používá. Ostatně součástí disertační práce je i prohlášení žalobkyně, že disertační práci
vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury, a že práce nebyla využita
v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. Obhajoba
disertační práce tak neslouží k prověření autorství disertační práce, v případě pochybností
se místo obhajoby disertační práce zahájí disciplinární řízení.
[28] Členové zkušební komise jsou naprosto jednoznačně způsobilí posoudit znalosti
studentů, včetně znalostí žalobkyně, jsou tedy schopni dostát požadavkům zákona o vysokých
školách a posoudit, zda žalobkyně prokázala schopnost a připravenost k samostatné činnosti
v oblasti výzkumu. Městský soud se ztotožnil s námitkou žalobkyně týkající se "hlasování
při obhajobě disertační práce". Vyšel z čl. 10 odst. 2 SZŘ UK, který stanoví, že průběh a vyhlášení
výsledků státní doktorské zkoušky jsou veřejné, a tedy otázka tajnosti hlasování není v předpise řešena.
Z ustanovení čl. 10 odst. 2 a odst. 8 SZŘ UK, které je zcela v souladu s ustanovením §53 odst. 1
zákona o vysokých školách, podle něhož se státní zkouška koná před zkušební komisí a průběh
státní zkoušky a vyhlášení výsledku jsou veřejné. Stěžovatelka volí stejný postup pro státní
doktorskou zkoušku i pro obhajobu disertační práce, neboť se jedná o stejně zásadní povinnosti,
jimiž se studium v doktorském studijním programu řádně ukončuje. Naprosto jednoznačně tak
vyplývá, že i u obhajoby disertační je veřejná pouze samotná obhajoba a vyhlášení výsledků.
Pokud by stěžovatelka chtěla, aby byla veřejná i klasifikace obhajoby disertační práce, musela
by svoji vůli projevit výslovně právě ve svém vnitřním předpisu, kterým je SZŘ UK. S ohledem
na to, že tak neučinila, nemůže za ni tuto volbu provádět městský soud s odkazem na vnitřní
předpisy jiných vysokých škol, které si upravily ve svých vnitřních předpisech nad rámec
výslovně. V případě žalobkyně tedy bylo postupováno v souladu se zákonem o vysokých školách
a vnitřními předpisy stěžovatelky.
[29] Ze strany městského soudu jde v tomto směru o zásah do samosprávy stěžovatelky.
Podle ustanovení §6 odst. 3 zákona o vysokých školách totiž mohou státní orgány zasahovat
do činnosti veřejné vysoké školy jen na základě a v mezích zákona a způsobem zákonem
stanoveným. Otázku tajnosti klasifikace obhajoby disertační práce lze jednoduše dovodit
za použití argumentu a contrario. Pokud je výslovně uvedeno, které části obhajoby jsou veřejné,
je zřejmé, že ty další veřejné již nejsou. Ani zákon o vysokých školách nikde o veřejnosti
klasifikace nehovoří. Oproti tomu poukazuje na §47b odst. 1 zákona o vysokých školách.
Stěžovatelce není známa praxe jakékoli vysoké školy v České republice v současnosti,
ani v minulosti, v jejímž rámci by docházelo k veřejné klasifikaci jakékoli zkoušky, včetně zkoušky
podléhající komisionálnímu hodnocení. Takový absurdní požadavek by vytvářel zcela nemístný
a nežádoucí tlak na zkoušející, resp. členy zkušebních komisí, a ohrožoval by nestrannost
jejich rozhodování. Zcela nepřípustný je pak postup městského soudu, jakkoli vyslovený obiter
dictum.
[30] V neposlední řadě se městský soud nevypořádal s celým předmětem řízení,
když žalobkyně požadovala zrušení dvou rozhodnutí, a to rozhodnutí děkanky i rozhodnutí
rektora, zrušil však jen rozhodnutí rektora. Dle názoru stěžovatelky městský soud zrušil napadené
rozhodnutí pro nezákonnost, aniž by prokázal jediné porušení zákona či vnitřních předpisů
stěžovatelky.
[31] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti oponuje stěžovatelce předně tím, že užití
pojmu „univerzitní zvyklosti“ nemá na závěr napadeného rozsudku vliv. Městský soud žalobě
vyhověl, avšak pouze z důvodů porušení formálních náležitostí obhajoby, stěžejní body
poukazující na účelový a formalistický postup odmítl, maximálně vyjádřil určité pochybnosti.
Posuzoval podle žalobkyně splnění toliko právních předpokladů pro přípravu a průběh obhajoby.
Nelze mít proto za to, že by šlo o zásah do samosprávy.
[32] Stěžejním důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí bylo porušení čl. 10 odst. 3 SZŘ
UK, podle něhož alespoň jeden z členů komise pro obhajobu musí být externista. Jde
o požadavek jasný a zřetelný. Podle žalobkyně toto ustanovení požaduje osobní přítomnost členů
při obhajobě, opačný výklad by znamenal absenci kontrolního prvku. Protože se externí člen
komise omluvil s dostatečným předstihem, měla děkanka učinit opatření. Nelze souhlasit s tím,
že neúčast externího člena neměla na výsledek obhajoby vliv, neboť hlasování komise bylo
jednomyslné; jde o spekulaci, k porušení vnitřního předpisu došlo. Odmítá rovněž,
že je i z pohledu studenta nežádoucí, aby byla obhajoba vázána na účast jedné osoby.
Naopak musí být ze strany vysoké školy splněny podmínky pro řádnou realizaci zkoušky.
[33] Stěžovatelka se vyjadřuje i k části odůvodnění napadeného rozsudku, v níž městský soud
neshledal žalobní námitky důvodnými, žalobkyně však nespatřuje v odůvodnění rozsudku
rozpory naznačené stěžovatelkou, neboť ta zaměňuje smysl obhajoby a její zákonné vymezení
dle §47 odst. 4 zákona o vysokých školách.
[34] Podle napadeného rozsudku došlo k porušení vnitřních předpisů i tím, že rozhodnutí
o výsledku bylo učiněno mimo samotnou obhajobu, nikoli veřejně. Žalobkyně se ztotožňuje
s tím, že vnitřní předpis by měl být precizní a pokud mělo být rozhodováno tajně, či neveřejně,
pak to měl předpis stanovit. Dikce zákona ani SZŘ UK hlasování a rozhodování komise
neupravuje, i ze zápisu z obhajoby je patrno, že komise považovala jak samotnou obhajobu
tak rozhodnutí o výsledku za součást obhajoby, jakožto zkoušky, pouze rozlišovala veřejnou
a neveřejnou část, což není právně podloženo (§53 odst. 1 zákona o vysokých školách, čl. 10
odst. 2 SZŘ). Ani zákon ani jiný právní předpis tyto fáze obhajoby nerozlišuje, obhajobu
považuje za celek. Napadený rozsudek, byť se s ním žalobkyně nemusí ztotožňovat, není
nepřezkoumatelný, stěžovatelka toliko odmítá aplikaci zákona a SZŘ UK provedenou městským
soudem. Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti.
[35] K argumentaci stran sporu nad rámec již uvedené, a to stěžovatelky v replice z 19. 7.2017
a v upřesnění kasační stížnosti ze dne 21. 8. 2017, dále v podání žalobkyně doručeném
tomuto soudu 26. 9. 2017, v podání stěžovatelky doručeném 9. 10. 2017 a v reakci žalobkyně
na toto podání doručeném 19. 10. 2017, se Nejvyšší správní soud pro přehlednost vyjádří
při posouzení konkrétních kasačních námitek.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[36] Nejvyšší správní soud při posuzování přípustné kasační stížnosti dospěl k závěru,
že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v rozsahu stanoveném v §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[37] Kasační stížnost je důvodná
[38] Stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu v celém rozsahu,
a to pro nepřezkoumatelnost dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., popř. nezákonnost
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a) Nepřezkoumatelnost dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s
[39] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů
podporujících výrok rozhodnutí.
[40] Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší
správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala, tedy z úřední povinnosti
(srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami,
které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu zakládají důvod nepřezkoumatelnosti,
přičemž na její závěry ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod,
pro stručnost odkazuje (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73; rozsudek
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; rozsudek č. j. 2 Azs 47/2003 – 130 ze dne 4. 12. 2003.
[41] V případě napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud neshledal
jeho nepřezkoumatelnost ani pro nesrozumitelnost, a ani pro nedostatek důvodů. Stěžovatelce
lze přisvědčit potud, že koncepce odůvodnění napadeného rozsudku, ačkoliv se městský soud
dovolává závěru v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08
(N26/52 SbNU 247), že „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní
závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený
argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama
o sobě dostatečná.“, se s tímto závěrem míjí. Právě naopak odůvodnění napadeného rozsudku
totiž stojí na vypořádání jednotlivých námitek, o uceleném argumentačním systému pak nelze
hovořit. Lze si nesporně představit i stylisticky a logicky lépe koncipovanou strukturu
jeho odůvodnění. Nicméně z jakých skutkových a právních důvodů městský soud přisvědčil
minimálně dvěma žalobním námitkám, které vady procesnímu postupu při konání obhajoby vytkl
a proč zrušil žalobou napadené rozhodnutí, lze z jeho odůvodnění seznat. Ostatně stěžovatelka
jeho obsahu porozuměla, neboť s tam uvedenými závěry věcně polemizuje v kasační stížnosti
a brojí proti věcnému posouzení sporných právních otázek. Konečně i v upřesnění kasační
stížnosti (podání ze dne 21. 8. 2017) stěžovatelka sama argumentuje tím, že městský soud
v napadeném rozsudku shledal téměř všechny námitky žalobkyně nedůvodnými a ke zrušení
žalobou napadeného rozhodnutí přistoupil zejména ze dvou důvodů. Jako vady, které mohly mít
vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, vytkl především neúčast člena komise, který není
členem akademické obce fakulty (FF UK) u obhajoby disertační práce žalobkyně a neveřejné
hlasování komise pro obhajobu o klasifikaci žalobkyně (viz body [24] a [28] shora).
[42] Napadený rozsudek netrpí nepřezkoumatelností ani potud, jak tvrdí stěžovatelka,
že se nevypořádal s „ne úplným souladem“ mezi rozhodnutími Nejvyššího správního soudu
č. j. 9 As 1/2009 - 141 a č. j. 7As 79/2011 - 120. Městský soud byl povinen žalobou napadené
rozhodnutí přezkoumat v rozsahu žalobních námitek. Stěžovatelka sama se ve vyjádření k žalobě
dovolávala (stejně jako rektor v napadeném rozhodnutí) rozsudku ze dne 17. 1. 2009,
č. j. 9 As 1/2009 - 141, z něhož městský soud vycházel (str. 5 - 6) pokud jde o rozsah přezkumu
státní závěrečné zkoušky na vysoké škole soudem ve správním soudnictví. Soustředil se
proto na dodržení pravidel řádného procesu stanovených pro obhajobu disertační práce s tím,
že soudnímu přezkumu nepodléhá hodnocení vědomostí žalobkyně, kvalita její disertační práce
či hodnocení jejího výkonu při obhajobě zkušební komisí pro obhajobu. Druhého rozsudku
(ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7As 79/2011 - 120, týkajícího se rozhodnutí rektora o nepřijetí
ke studiu, stejně tak i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006,
č. j. 2 As 37/2006 - 63) se městský soud dovolal přiměřeně, a to v souvislosti s požadavky
na přezkoumatelnost rozhodnutí rektora vysoké školy, resp. náležitosti odůvodnění
takového rozhodnutí. Městský soud dovodil, že rektor vysoké školy se musí dle §68 odst. 4
zákona o vysokých školách z úřední povinnosti vypořádat s možným rozporem rozhodnutí
se zákonem, vnitřním předpisem veřejné vysoké školy nebo její součásti, správnost rozhodnutí
naopak posuzuje v rozsahu námitek uvedených v žádosti o přezkum a rozsah přezkumu
rozhodnutí děkanky tak v dané věci určila sama žalobkyně. Svůj závěr k aplikaci obou judikátů
v dané věci tak městský soud vyjádřil dostatečně přezkoumatelným způsobem. Skutečnost,
že městský soud nevycházel současně i z usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 8. 2014,
č. j. 6 As 68/2012 - 47, nemá na přezkoumatelnost závěrů městského soudu napadených kasační
stížností, které se týkají hodnocení řádného procesu při obhajobě disertační práce,
nikoliv odborného hodnocení samotné disertační práce a výkonu žalobkyně při obhajobě, vliv.
[43] Na přezkoumatelnost napadeného rozsudku samo o sobě nemá vliv nadbytečné
a mnohdy i zavádějící (dle stěžovatelky svévolné a účelové) používání pojmu „univerzitní zvyklosti“.
Stěžovatelka důvodně namítá, že se řídí zákonem o vysokých školách a svými vlastními vnitřními
předpisy. Lze jí přisvědčit (jak obsáhle dovozuje v upřesnění kasační stížnosti) i v tom, že obsah
tohoto pojmu není definován, pravidla stanovená vnitřními předpisy té které vysoké školy
zavazují toliko tuto školu a její studenty a nelze je analogicky aplikovat jinou vysokou školou.
O „universitních zvyklostech“ nelze hovořit ani ve smyslu pojmu „ustálené správní praxe“,
a to tím spíše, pakliže městský soud neprovedl žádné srovnání napříč pravidly stanovenými
vysokými školami v České republice, ať již historicky či aktuálně, ale toliko odkázal na Studijní
a zkušební řád VŠE v Praze. Argumentaci stěžovatelky dovozující, že se městský soud
při rozhodování v této věci inspiroval současně projednávanou věcí pod sp.zn. 8 A 208/2014,
která se týkala VŠE v Praze (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 7. 2017, č. j. 10 As 171/2017 - 40), nelze vyvrátit (a mnohé indicie jí tvrzené tomu mohou
svědčit). Předmětem sporu však v nyní projednávané věci bylo dodržení pravidel řádného
procesu při obhajobě žalobkyně konané na Univerzitě Karlově.
[44] Namítá-li stěžovatelka, že v řízení před městským soudem nebyly splněny podmínky
pro přednostní projednání věci ve smyslu §56 odst. 1 s. ř. s., pak tento procesní postup
nepředstavuje vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace,
kdy by k vadě řízení vůbec nedošlo (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. října 2005
č. j. 6 Ads 57/2004-59). Stěžovatelka netvrdí, že by byla přednostním projednáním žaloby
v této věci jakkoli zkrácena na svých procesních právech. Městský soud vycházel z kompletního
správního spisu a z vyjádření účastníků řízení a z průběhu ústního jednání. Stěžovatelka
ani netvrdí, že přednostní projednání věci samo o sobě ovlivnilo zákonnost napadeného
rozsudku (naopak takový postup, pokud by se stal pravidlem, oceňuje (viz bod [19] shora).
[45] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že posouzení správnosti závěrů městského soudu
naplňuje kasační důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nikoli důvody
nepřezkoumatelnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[46] Nejvyšší správní soud proto shledal, že nebyl naplněn kasační důvod podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
b) Nezákonnost dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[47] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku (před vymezením předmětu sporu)
vytkl napadenému rozhodnutí nedostatek formální náležitosti - podpisu oprávněné úřední osoby,
a to na základě pouhého srovnání podpisu na napadeném rozhodnutí s podpisem rektora
na vyjádření k žalobě, a to aniž by taková námitka byla v žalobě uplatněna a druhá strana sporu
mohla na ni reagovat. Takový postup není v souladu se základní zásadou řízení před soudem.
Ze soudního spisu neplyne, že by se žalovaná mohla vyjádřit k otázce, zda rozhodnutí bylo
podepsáno oprávněnou osobou, a to dříve, než soud rozhodl. Námitka uplatněná v kasační
stížnosti (bod [20] shora) je proto důvodná.
[48] Důvodnou Nejvyšší právní soud shledal rovněž námitku proti nesprávnému závěru
městského soudu ohledně obsazení komise pro obhajobu disertační práce při konání obhajoby.
[49] Podle §47 odst. 4 zákona o vysokých školách se doktorské studium řádně ukončuje státní
doktorskou zkouškou a obhajobou disertační práce, kterými se prokazuje schopnost a připravenost k samostatné
činnosti v oblasti výzkumu nebo vývoje nebo k samostatné teoretické a tvůrčí umělecké činnosti. Disertační práce
musí obsahovat původní a uveřejněné výsledky nebo výsledky přijaté k uveřejnění. Podle odst. 6
tohoto zákona Studium v doktorském studijním programu sleduje a hodnotí oborová rada ustavená
podle vnitřního předpisu vysoké školy nebo její součásti, která má akreditovaný příslušný studijní program.
Pro studijní programy ze stejné oblasti studia mohou vysoké školy nebo jejich součásti na základě dohody vytvořit
společnou oborovou radu. Předsedu oborové rady volí ze svého středu její členové.
[50] Studijní a zkušební řád Univerzity Karlovy v čl. 10 (Disertační práce, státní doktorská zkouška)
stanoví, že státní odborná zkouška se koná před zkušební komisí pro státní odbornou zkoušku
(odst. 1). Předsedu a členy zkušební komise pro takovou zkoušku po projednání v odborové radě
jmenuje děkan fakulty z profesorů, docentů a odborníků schválených vědeckou radou fakulty.
Předseda je členem zkušební komise, členem je zpravidla i školitel, alespoň jeden člen není
členem akademické obce fakulty. Další členy může jmenovat ministerstvo (odst. 3). Podle odst. 4
a odst. 5 počet přítomných členů při konání státní odborné zkoušky nesmí být menší než tři;
na klasifikaci se usnášejí všichni přítomní členové komise pro státní doktorskou zkoušku.
[51] Odst. 8 čl. 10 stanoví: „Pro jmenování předsedy a členů komise pro obhajobu disertační práce platí
ustanovení odstavců 1-7 obdobně. Komise pro obhajobu disertační práce ustanoví dva oponenty, kteří vypracují
posudek předložené disertační práce. Vnitřní předpis fakulty podle čl. 19 odst. 1 může stanovit, že se za určitých
podmínek ustanovuje oponentů více. …“.
[52] Ze správního spisu vyplývá, že při první (neplatné) obhajobě bylo jmenováno 7 členů
komise pro obhajobu disertační práce, a to čtyři profesoři a 3 docenti; jeden člen nebyl členem
akademické obce fakulty. Dle zápisu o průběhu této obhajoby se obhajoby účastnilo (bylo
přítomno) 6 členů zkušební komise (mezi nimi i ten, který nebyl členem akademické obce fakulty;
jeden hlasoval „prospěla“, pět z nich hlasovalo „neprospěla“. Důvodem pro vyslovení neplatnosti
této obhajoby byl způsob jmenování členů komise, nikoli její složení či počet přítomných
u průběhu obhajoby.
[53] Pro obhajobu konanou 23. 9. 2014 byla komise pro obhajobu po projednání v odborové
radě jmenována děkanem fakulty ve stejném obsazení, a to již správným postupem. Obhajobě
bylo přítomno dle zápisu ze 7 jmenovaných členů komise 5 členů (dva omluveni, jedním
z nich byl člen komise, který nebyl členem akademické obce fakulty). Všech pět přítomných
klasifikovalo obhajobu „neprospěla“.
[54] Učinil-li městský soud s odkazem na čl. 10 SZŘ UK (a univerzitní zvyklosti) závěr,
že „neúčast jediného externího člena komise při obhajobě byla podstatnou vadou řízení, která mohla mít vliv
na správnost průběhu a i výsledku obhajoby disertační práce“, je jeho závěr nesprávný. I když lze připustit
jistou logiku tomu, jaký smysl požadavku, aby jeden člen zkušení komise pro obhajobu nebyl
členem akademické obce fakulty, městský soud přikládá, je nesporné, že SZŘ UK počítá s tím,
že z členů komise jmenovaných pro obhajobu disertační práce nebudou všichni při obhajobě
přítomni, stanoví pouze, nutný nejmenší počet přítomných na tři. Připouští tak např. i variantu,
že bude přítomen předseda komise, školitel a další člen, aniž by výslovně stanovil, že jedním
z přítomných členů (či třetím) musí být ten, který není členem akademické obce fakulty. V daném
případě nadto, i kdyby se tento člen neomluvil a byl přítomen, bez ohledu na to, jak by hlasoval,
pět dalších přítomných členů, a tedy většina, klasifikovala obhajobu s výsledkem „neprospěla“.
Vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí o ukončení studia žalobkyně, resp. na správnost průběhu
a i výsledku obhajoby disertační práce“ tak nemohla mít vliv.
[55] Nejvyšší správní soud přisvědčil vzhledem k požadavkům stanoveným čl. 10 SZŘ UK
stěžovatelce i v tom, že zákon o vysokých školách ani citovaný vnitřní předpis univerzity
nestanoví požadavek, aby alespoň jeden z oponentů disertační práce byl profesorem
nebo docentem, jak uvedl městský soud v napadeném rozsudku (opět s odkazem na „univerzitní
zvyklosti“).
[56] Druhý zásadní důvod napadeného rozsudku, který městský soud hodnotil jako vadu
mající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, je způsob hlasování o výsledku obhajoby
disertační práce.
[57] Zatímco městský soud z čl. 10 odst. 2 SZŘ UK, podle něhož „Průběh a vyhlášení výsledků
státní doktorské zkoušky jsou veřejné“ dovodil, že i hlasování komise o výsledku obhajoby mělo být
veřejné, nikoli tajné, jak žalobkyně namítala, stěžovatelka s odkazem na stejné znění i ustanovení
§53 odst. 1 zákona o vysokých školách namítá, že u obhajoby disertační práce, stejně
jako u státní doktorské zkoušky, je veřejná pouze samotná obhajoba a vyhlášení výsledků,
jak tato ustanovení výslovně stanoví.
[58] Nejvyšší správní soud stěžovatelce přisvědčuje. Uvedené ustanovení zákona o vysokých
školách v rozhodném znění, stejně tak i čl. 10 odst. 2 SZŘ UK je jednoznačné a nepřipouští
jiný výklad. Doktorské studium se řádně ukončuje státní doktorskou zkouškou a obhajobou
disertační práce (§47 odst. 4 zákona o vysokých školách). Obhajoba disertační práce, stejně
jako doktorská zkouška (popř. další zkoušky) má část veřejnou a neveřejnou. V první fázi student
doktorského studia prokazuje schopnost a připravenost k samostatné činnosti v oblasti výzkumu nebo vývoje
nebo k samostatné teoretické a tvůrčí umělecké činnosti před zkušební komisí. Při obhajobě jde o fázi,
při níž student představí a hájí závěry, k nimž dospěl v předložené disertační práci,
oproti případným výhradám či závěrům v oponentních posudcích. Průběh této části obhajoby
je veřejný. Zkušební komise následně přistoupí ke klasifikaci, tj. vyhodnocení, zda student
při obhajobě své práce prokázal požadované schopnosti a hlasováním rozhodne o výsledku
Tato část je neveřejná. Výsledek je vyhlášen veřejně. Jestliže žalobkyně ve vyjádření ke kasační
stížnosti hájí závěr městského soud s tím, že „obhajoba disertační práce“ je pojem,
který představuje celek a žádný právní předpis nerozlišuje jednotlivé části, či fáze, nelze
jí přisvědčit. Zákon o vysokých školách sám hovoří o „obhajobě disertační práce“ (§47 odst. 4)
a o „průběhu“ a „vyhlášení výsledků“ (§53), které jsou veřejné.
[59] Zcela nesprávná je argumentace městského soudu vyslovena obiter dictum.
V tomto se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s obranou stěžovatelky. Městský soud uplatnil
analogii iuris v případě vnitřních předpisů vysoké školy, které reálně nejsou součástí právního
řádu. Nepřípadně pak na daný případ vztáhl vnitřní předpis Vysoké školy ekonomické v Praze.
[60] Zcela důvodnou shledal Nejvyšší správní soud rovněž argumentaci stěžovatelky
vůči závěru městského soudu, že „při obhajobě disertační práce nebyla ověřována skutečnost, zda je
žalobkyně skutečně autorem práce…“(viz bod [27] shora). V tomto směru v řízení o žalobě nebylo
sporu a lze si jen stěží představit, že by žalobkyně takovou námitku proti průběhu obhajoby
vznesla.
[61] Nejvyšší správní soud vážil, zda by mohl být oporou pro zrušení napadeného rozhodnutí
městským soudem závěr městského soudu (viz bod [15] shora), který nebyl výslovně kasační
stížností zpochybněn. Dospěl však k závěru, že nikoli. Městský soud uvedl, že se napadené
rozhodnutí nevypořádalo s námitkou žalobkyně, že nově ustanovená oponentka je odborníkem
v jiném oboru, a proč nemohl zůstat oponentem PhDr. P.. V žalobě samotné žalobkyně
napadala relevanci samotného posudku nové oponentky, nikoli již její samotnou odbornost.
Napadené rozhodnutí rektora navíc odkázalo k této otázce na zápis z průběhu obhajoby s tím,
že se s touto námitkou předseda komise vypořádal již při obhajobě. Nadto v napadeném
rozsudku městského soudu (str. 9, poslední odstavec) je mj. konstatována i pasáž ze zápisu
o průběhu obhajoby. Uvádí se zde: „K dotazu ohledně výměny oponenta předseda komise sdělil,
že oponentem prof. PhDr. V. P., DrSc. Není specialista na štípanou industrii, a o Mgr. L. H., Ph.D. se komise
dozvěděla, že takovou specializaci má.“ Nedostatek vytýkaný městským soudem napadenému
rozhodnutí tak nemá oporu ve spise.
IV. Závěr a náklady řízení
[62] Z výše popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost
proti rozsudku městského soudu v souladu s ustanovením §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
jako důvodnou a rozhodnutí městského soudu zrušil. Městský soud v Praze je vázán vysloveným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. V novém řízení rozhodne městský soud
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2018
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu