ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.100.2018:38
sp. zn. 6 Azs 100/2018 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany
Brothánkové v právní věci žalobce: A. H., zastoupený Mgr. Kateřinou Pokornou, advokátkou,
sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové
a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. dubna 2018, č. j. OAM-58/LE-LE05-LE22-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. února 2018, č. j. 60 Az 26/2017 – 69,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádná ze stran n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Kateřině Pokorné, advokátce, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 6 800 Kč, která je splatná
do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaný rozhodnutím označeným v návětí neudělil žalobci mezinárodní ochranu
na základě jeho tvrzení, že při návratu na Ukrajinu mu hrozí nebezpečí v souvislosti s odvedením
do armády. Toto rozhodnutí napadl žalobce správní žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále
též „krajský soud“), přičemž nově v soudním řízení tvrdil a předložil potvrzení o tom, že je
členem náboženské společnosti Svědků Jehovových se sídlem ve Lvově. Soud však jeho žalobu
zamítl rozsudkem označeným v návětí, nové tvrzení označil za nepřípustné.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[2] Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále
též „stěžovatel“) včas kasační stížnost. Poté, co mu Nejvyšší správní soud na jeho žádost
ustanovil zástupkyni z řad advokátů, doplnil důvody kasační stížnosti. Tvrdí, že jeho stížnost je
přijatelná z důvodu závažnosti a intenzity situace, jíž je vystaven, a také z důvodu přesahu otázky
odmítnutí výkonu služby v ozbrojených silách z důvodu náboženského přesvědčení. Popírá,
že by v řízení před správním orgánem uvedl, že je řeckokatolického vyznání, k chybě muselo dojít
v důsledku toho, že neovládá dobře český jazyk. Ačkoliv svou příslušnost ke Svědkům
Jehovovým tvrdil a doložil až před krajským soudem, je přesvědčen, že již jeho tvrzení o tom,
že služba v ozbrojených silách je v rozporu s jeho svědomím a náboženským vyznáním, bylo
postačující a žalovaný se měl touto otázkou v odůvodnění svého rozhodnutí podrobněji zabývat.
Navíc během azylového řízení byl zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, čímž mu bylo
prakticky znemožněno produkování důkazů v průběhu azylového řízení. Jeho žádost
o mezinárodní ochranu není účelová, krátká prodleva mezi jejím podáním (březen 2017)
a jeho příchodem do České republiky (léto 2016) byla dána neznalostí místních poměrů
a právních možností ochrany.
[3] Nově také stěžovatel v kasačním řízení uvedl, že mu v zemi původu konkrétně
a bezprostředně hrozí trestní stíhání pro nenastoupení vojenské služby, což doložil
(jemu adresovaným) přípisem ukrajinské prokuratury ve Lvovské oblasti a jeho úředním
překladem. Rozporoval tak předpoklad krajského soudu, že takové nebezpečí tu není,
neboť stěžovatel dosud nepřevzal povolávací rozkaz – podle stěžovatele tak učinil v zastoupení
jeho otec žijící na Ukrajině.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předestřel názor, že kasační stížnost je
nepřijatelná, neboť nepřináší žádnou novou otázku, kterou by judikatura Nejvyššího správního
soudu dosud neřešila. Žalobní bod týkající se příslušnosti stěžovatele ke Svědkům Jehovovým byl
podle něj nepřípustný, neboť překračuje obsah vedeného správního řízení; totéž podle
žalovaného platí pro kasační námitku týkající se trestního stíhání pro nenastoupení vojenské
služby, kdy navíc předložený doklad je pozdějšího data než napadený rozsudek krajského soudu.
Nadto žalovaný poukazuje na to, že takovýto postup státu je legitimní a i Česká republika
jej uznává. Námitka, že došlo ke zkreslení výpovědi žalobce ohledně jeho náboženského vyznání
ve správním řízení, měla podle žalovaného taktéž zaznít již ve správním řízení, nejpozději
pak v řízení před krajským soudem. Žalovaný zpochybňuje tvrzení žalobce, že by prodleva
před podáním žádosti o mezinárodní ochranu v České republice byla krátká.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Podle §104a
odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, nemusí být
usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno. Přesto Nejvyšší správní
soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení připojuje.
[6] Podle §104a s. ř. s. soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítne
pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
K tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje početná
a ustálená judikatura tohoto soudu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. dubna 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 přesahem vlastních zájmů stěžovatele je
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek.
[7] Stran přesahu vlastních zájmů stěžovatel tvrdil (kromě údajné závažnosti své situace,
kterou však nijak nerozvedl a která by sama o sobě přijatelnost kasační stížnosti založit nemohla),
že ji zakládá nutnost řešení otázky odmítnutí výkonu služby v ozbrojených silách z důvodu
náboženského přesvědčení. Touto otázkou se však krajský soud v napadeném rozsudku věcně
nezabýval, a nutno říci, že zcela oprávněně. Stěžovatel toto své tvrzení ve správním
řízení nevznesl vůbec a před soudem je uplatnil až po uplynutí zákonné lhůty pro podání
žaloby (na podporu svého názoru citoval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci
sp. zn. 3 Azs 66/2017, což však bylo pouze usnesení s názorem třetího senátu Nejvyššího
správního soudu postupující věc k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu).
V takovém případě soud skutečně není povinen se pozdě uplatněným žalobním bodem zabývat,
neboť smyslem uvedení žalobních bodů je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního
přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby (srov. rozsudky rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. srpna 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS,
ze dne 29. srpna 2017, č. j. 5 As 154/2016 - 62, č. 3632/2017 Sb. a zejména rozsudek rozšířeného
senátu vydaný na základě usnesení třetího senátu sp. zn. 3 Azs 66/2017, na nějž poukázal
stěžovatel, ze dne 20. března 2018, č. j. 3 Azs 66/2017 - 31). Patnáctidenní lhůtu pro podání
žaloby v azylových věcech přitom nelze považovat za nepřiměřenou ani ve světle mezinárodních
závazků České republiky, jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 Azs 60/2017 - 48
ze dne 28. dubna 2017. Stěžovatel sice velmi obecně poukazoval na to, že mu v obstarávání
důkazů bránilo zajištění v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, nijak však nevysvětlil,
proč by mu zajištění mělo znemožnit včasné uplatnění klíčových skutkových tvrzení, resp. svého
azylového příběhu v podobě žalobních bodů, jež by případně mohl důkazně podložit dodatečně,
zejména měla-li být středobodem jeho azylového příběhu jeho příslušnost k náboženské
společnosti Svědkové Jehovovi a důsledky, jež z toho pro stěžovatele plynou.
[8] Obdobně pak platí, že ani v kasačním řízení nedává soudní řád správní prostor
pro vznášení nových tvrzení. Stěžovatel je musí uplatnit už v řízení před krajským soudem,
aby se jimi Nevyšší správní soud mohl věcně zabývat (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. října 2006, č. j. 4 Azs 16/2006 - 55 a ze dne 8. června 2005, č. j. 7 Azs 43/2005 - 58),
což v případě tvrzení o převzetí povolávacího rozkazu otcem stěžovatele a o hrozícím trestním
stíhání taktéž není splněno.
[9] Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel by se svými tvrzeními
nemohl uspět ani v případě, že by je správní soudy navzdory zákonné procesní úpravě propustily
do věcného přezkumu. Otázky, které stěžovatel v rovině hmotněprávní vznáší, Nejvyšší správní
soud ve své judikatuře již řešil, a to nikoliv pouze v obecné rovině, ale dokonce přímo ve vztahu
ke konfliktu na Ukrajině a k tvrzené příslušnosti žadatele o azyl k náboženské společnosti Svědků
Jehovových.
[10] Především lze z judikatury vyčíst, že podle zákona Ukrajiny o náhradní (nevojenské
službě) č. 1975-XII ze dne 12. 12. 1992 a nařízení Ukrajiny ze dne 10. 11. 199, č. 2066, členství
v náboženské společnosti Svědkové Jehovovi zakládá nárok na odmítnutí vojenské služby
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2017, č. j. 3 Azs 113/2017 - 37),
nejde tudíž o azylově relevantní důvod. S tím koresponduje i závěr, že žadatel o azyl musí
se svou náboženskou příslušností, která mu brání ve výkonu vojenské služby, nejprve
prokazatelně seznámit místní orgány (rozsudek ze dne 11. října 2006, č. j. 4 Azs 16/2006 - 55),
což se ve stěžovatelově případě nestalo. Jestliže mu tedy snad hrozí na Ukrajině trestní stíhání,
tak zřejmě za nenastoupení vojenské služby bez udání důvodu. K tomu lze ovšem poukázat
na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 1994, č. j. 6 A 502/1994 - 39,
podle něhož povolávání vlastních občanů k výkonu vojenské služby, byť i způsoby nevybíravými,
popř. i vnitřní zákonodárství státu porušujícími, samo o sobě bez přistoupení dalších skutečností
není ještě pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině, nebo pro politické přesvědčení ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 498/1990 Sb.,
o uprchlících. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě
původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zvláště není-li takové odmítání spojeno
s reálně projeveným politickým nebo náboženským přesvědčením.
[11] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Vzhledem k tomu,
že Nejvyšší správní soud žádný důvod přijatelnosti z kasační stížnosti a napadeného rozsudku
nezjistil, kasační stížnost odmítl podle §104a s. ř. s.
IV. Náklady řízení
[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.
[13] Stěžovateli byla usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 100/2018 - 19
ze dne 17. dubna 2018 ustanovena k ochraně jeho zájmů ve věci zástupkyní Mgr. Kateřina
Pokorná, advokátka, se sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1. Podle §35 odst. 9 část věty prvé
za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát.
Podle §7 bodu 5 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, náleží ustanovené zástupkyni stěžovatele odměna za dva úkony právní služby
podle §11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (první porada s klientem včetně přípravy
a převzetí právního zastoupení, a dále písemné podání ve věci samé, zde konkrétně doplnění
kasační stížnosti) ve výši 3 100 Kč za jeden úkon a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náhrada
hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za jeden úkon, tedy celkem 6 800 Kč. Stěžovatelova
právní zástupkyně uplatnila ještě další úkon právní služby spočívající v další poradě s klientem,
již doložila, resp. uplatnila zvlášť převzetí a přípravu zastoupení a první poradu s klientem
jako dva úkony, ač advokátní tarif převzetí a přípravy zastoupení zahrnuje pod první poradu
s klientem. Odměnu a paušální náhradu hotových výdajů za tyto úkony však Nejvyšší správní
soud ustanovené zástupkyni nepřiznal, neboť případ nebyl natolik složitý, aby to odůvodnilo
nezbytnost dalších porad nad rámec první porady a běžné přípravy na řízení před správním
soudem. Ustanovená zástupkyně uvedla, že není plátcem daně z přidané hodnoty. Celkově
tak Nejvyšší správní soud přiznal zástupkyni stěžovatele částku 6 800 Kč coby odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu