ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.127.2018:28
sp. zn. 6 Azs 127/2018 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce:
O. N., zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 6, Ostrava,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. ledna 2018, č. j. OAM-
2469/DS-PR-ZA15-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 21. března 2018, č. j. 61 Az 1/2018 - 41,
takto:
I. Řízení se zas t av u j e.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátu, se př i z ná v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která je splatná
do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Hlídka cizinecké policie objevila žalobce společně s dalším mužem dne 9. prosince 2017
v nákladovém prostoru kamionu v Brněnských Ivanovicích. Žalobce u sebe neměl cestovní
doklad ani vízum. Během následně provedeného výslechu žalobce sdělil, že asi v roce 2015
opustil kvůli válce Afghánistán, cestoval přes Pákistán, Írán a Turecko, pokračoval pěšky
do Bulharska, kde jej zadržela policie, a požádal o azyl. Po dvaceti dnech opustil pobytové
středisko a ve společnosti převaděče pokračoval pěšky do Srbska a do Maďarska, kde opět
požádal o azyl. Asi v březnu roku 2017 byl letecky přemístěn zpět do Bulharska. Žalobce se však
chtěl dostat do Francie, kde má bratrance, a proto opět odcestoval do Srbska, kde se seznámil
s dalším Afgháncem a společně zamířili k maďarským hranicím. Tam se spojili s jedním
Pákistáncem, který jim ukázal kamion, který je odveze dál do Evropy. V kamionu strávili dvě noci
a potom je objevila česká policie. Žalobce uznal, že podmínky v bulharských azylových zařízeních
byly dobré, ale dobrovolný návrat vyloučil, stále chce do Francie.
[2] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje,
ze dne 9. prosince 2017, č. j. KRPB-279652-14/ČJ-2017-060027-Z byl žalobce zajištěn za účelem
předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013,
kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“).
[3] Dne 11. prosince 2017 odeslalo oddělení Dublinského střediska Ministerstva vnitra
žádost o přijetí žalobce zpět do Bulharska. Bulharská strana s přijetím o tři dny později souhlasila.
[4] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví rozhodl, že žádost žalobce o udělení
mezinárodní ochrany, kterou podal v Bulharsku (dne 1. září 2016), respektive v Maďarsku (dne
9. listopadu 2016), je ve vztahu k České republice nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a řízení o této žádosti podle §25 písm. i)
citovaného zákona zastavil. Zároveň žalovaný konstatoval, že státem příslušným k posouzení
žádosti je podle článku 3 nařízení Dublin III Bulharská republika. Žalovaný se postupně zabýval
všemi kritérii pro určení příslušného státu podle citovaného nařízení, přičemž příslušnost České
republiky nemohlo žádné z nich založit. Příslušným státem je ten, v němž žalobce podal první
žádost o mezinárodní ochranu, tedy Bulharsko, které svoji příslušnost uznalo. Žádné systémové
nedostatky v bulharském azylovém řízení, které by dosahovaly možného rizika nelidského
a ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, žalovaný nezjistil. Na závěr
žalovaný zvažoval diskreční oprávnění podle článku 17 nařízení Dublin III a rozhodl se je
nevyužít.
[5] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále
jen „krajský soud“), v níž poukazoval na existenci systémových nedostatků v bulharském
azylovém systému.
[6] Dne 5. února 2018 proběhla letecká eskorta žalobce z Prahy do Sofie.
[7] Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že žalovaný
vycházel z aktuálních informací týkajících se řízení o mezinárodní ochraně, azylových středisek,
dublinského systému a počtu žádostí o mezinárodní ochranu podaných v Bulharsku.
Tyto informace jsou součástí správního spisu. Bulharská republika je schopna posoudit žádost
žalobce o mezinárodní ochranu v souladu s obecně uznávanými principy azylového práva. Dílčí
nedostatky, na které poukázal žalobce, jeho přemístění do Bulharska nebrání.
[8] Žalobce (dále též „stěžovatel“) se včasnou kasační stížností, doručenou 9. dubna 2018,
domáhá zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel se domnívá, že jeho kasační stížnost je přijatelná, a to s ohledem na zřejmou
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Krajský soud se totiž nedostatečně vypořádal
se zásadní žalobní námitkou stěžovatele ohledně rozporu jeho předání do Bulharska s článkem 3
odst. 2 nařízení Dublin III. Tato vada přitom mohla mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Krajský soud na konkrétní námitky stěžovatele reagoval pouze citací z materiálů,
z nichž vycházel žalovaný. Zpráva, na niž v žalobě odkazoval stěžovatel, je však novější
než podklady žalovaného. Krajský soud není vázán skutkovým stavem zjištěným žalovaným
a měl jej na základě žalobních tvrzení přezkoumat.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že stěžovatel v kasační stížnosti
uvádí stejné argumenty jako v žalobě. Své rozhodnutí považuje žalovaný za zákonné,
přezkoumatelné a věcně správné. Zopakoval, že na úrovni Evropské unie, Rady Evropy
ani na úrovni OSN nebylo přijato žádné stanovisko, které by znemožňovalo přemístění žadatelů
o mezinárodní ochranu do Bulharska. Rozsudek krajského soudu považuje žalovaný
za srozumitelný a dostatečně odůvodněný.
[10] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného na vědomí stěžovateli, který již nevyužil
svého práva podat k němu repliku.
[11] Podle §33 písm. b) zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele
o udělení mezinárodní ochrany (žalobce). Smyslem tohoto postupu je „umožnit soudům nezabývat
se meritorně žalobami ve věci azylu těch žalobců, kteří již zmizeli ze zorného pole orgánů české veřejné moci,
tzn. žalobců, o nichž by již bylo nadbytečné rozhodovat, neboť již pravděpodobně nejsou v dosahu jurisdikce ČR“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. února 2004, č. j. 2 Azs 16/2004 - 45). Citované
ustanovení vylučuje, aby soud meritorně rozhodoval ve věci takových žalobců, zastavení řízení
v případě naplnění jeho hypotézy je tedy obligatorní (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. září 2008, č. j. 3 Azs 40/2008 - 67).
[12] Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepožádal o přiznání odkladného účinku žaloby, byl dne
5. února 2018 předán do Bulharska. Nejvyšší správní soud proto zjišťoval místo pobytu
stěžovatele v Bulharsku.
[13] Zástupce stěžovatele Nejvyššímu správnímu soudu sdělil, že mu současná adresa
stěžovatele není známa.
[14] Žalovaný uvedl, že obdržel od bulharských úřadů informaci, že s nimi byl stěžovatel
naposledy v kontaktu dne 18. dubna 2018, od té doby je místo jeho pobytu neznámé; sdělení
žalovaného zaslal Nejvyšší správní soud právnímu zástupci stěžovatele na vědomí.
[15] Na základě těchto skutečností Nejvyšší správní soud konstatuje, že místo pobytu
stěžovatele v Bulharsku se žádným z dostupných prostředků nepodařilo zjistit. Vzhledem
k jeho dosavadnímu chování lze navíc pochybovat, zda se stěžovatel ještě stále v Bulharsku
nachází. Jsou proto splněny podmínky pro zastavení řízení o kasační stížnosti podle §33 písm. b)
zákona o azylu.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, bylo-li řízení zastaveno.
[17] Žalobci byl usnesením krajského soudu ze dne 26. ledna 2018, č. j. 61 Az 1/2018 - 23
ustanoven zástupcem advokát, který jej v souladu s poslední větou §35 odst. 9 s. ř. s. zastupoval
i v řízení o kasační stížnosti. Odměnu za zastupování v tomto případě hradí stát (§35 odst. 9
s. ř. s., věta první za středníkem). Ustanovenému zástupci byla přiznána odměna za jeden úkon
právní služby spočívající v sepisu a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“)], za nějž mu náleží
odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem
tedy 3 400 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce žalobce není plátcem daně z přidané
hodnoty, jedná se o konečnou výši jeho odměny. K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená
lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu