ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.149.2018:41
sp. zn. 6 Azs 149/2018 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: N. S., zastoupen Mgr.
Josefem Brožem, advokátem, se sídlem Pod Všemi svatými 288/18, Plzeň, proti žalované:
Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní 2, Plzeň, proti
rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2018, č. j. KRPP-28190-3/ČJ-2018-030022, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2018, č. j. 17 A 34/2018 -
30,
takto:
I. Řízení se zas t av u je .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Josefu Brožovi, advokátu se sídlem Pod Všemi
svatými 288/18, Plzeň, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 6.800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím označeným v záhlaví (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná zajistila
žalobce podle §129 odst. 1 v návaznosti na §129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem předání do Rumunska podle Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem
třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále „nařízení
Dublin III“). Žalovaná stanovila dobu zajištění na 86 dní od okamžiku omezení osobní svobody.
[2] Žalobu proti rozhodnutí žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) zamítl
v záhlaví označeným rozsudkem. Podle krajského soudu byl žalobce v napadeném rozhodnutí
dostatečně individualizován a žalovaná taktéž dostála požadavkům na individualizaci rozhodnutí.
Krajský soud na lhůty stanovené v čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III nahlížel jako na lhůty
administrativní, napomáhající procesu přemístění, a stanovenou dobu zajištění tak neshledal
nepřiměřenou. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku absence posouzení
realizovatelnosti předání žalobce do Rumunska, neboť podle soudu se v posuzovaném případě
bylo možné spokojit s implicitním vyhodnocením daného problému.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, kterou se domáhal zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení. Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti namítal nesprávné posouzení délky
svého zajištění a trval na tom, že žalovaná nemůže stanovit délku zajištění pouhým sečtením
všech maximálních lhůt stanovených v rámci nařízení Dublin III. Stěžovatel dále tvrdí,
že napadené rozhodnutí nebylo řádně zdůvodněno a individualizováno.
[4] Dne 19. 6. 2018 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno vyjádření žalované,
z něhož vyplývá, že dne 7. 6. 2018 bylo ukončeno zajištění stěžovatele z důvodu realizace předání
podle nařízení Dublin III.
[5] Podle §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 15. srpna 2017, platí,
že v případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění
cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění
ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie neprodleně informuje příslušný soud,
který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně.
[6] Nejvyšší správní soud připomíná, že ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2017,
č. j. 3 Azs 243/2017 - 24, dospěl k závěru, že pokud krajský soud o žalobě proti rozhodnutí
o zajištění meritorně rozhodl a Nejvyšší správní soud následně rozhodl o zastavení řízení
v důsledku ukončení zajištění, nebyl cizinci přístup k soudu odepřen: „Nárok na soudní řízení v další
instanci (navíc bezvýjimečný), pak není Ústavou či Listinou nikde formulován a právem na spravedlivý proces
ve věcech správního soudnictví ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny, věty první není pokryt ani nejde o případ podle čl. 2
dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněných
pod č. 209/1992 Sb.“ (obdobně srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017,
č. j. 6 Azs 291/2017 - 31). Aplikace citovaného ustanovení v řízení před Nejvyšším správním
soudem poté, co krajský soud zajištění stěžovatele věcně posoudil, je proto v souladu s Ústavou,
Listinou základních práv a svobod i s mezinárodními smlouvami o lidských právech, jimiž je
České republika vázána.
[7] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že byla naplněna hypotéza §172 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců – zajištění stěžovatele bylo před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu
ukončeno. Rozhodnutí o zajištění stěžovatele věcně přezkoumal krajský soud, byl tedy zároveň
naplněn požadavek vyplývající z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Kasační stížnost je koncipována
jako mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví. Nejvyššímu správnímu soudu proto nic nebrání rozhodnout v souladu
s §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), aplikovaným na základě §120 s. ř. s., ve spojení s §172 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců o zastavení řízení o kasační stížnosti.
[8] Nejvyšší správní soud zvažoval, zda není na místě přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí
Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (návrh skupiny senátorů na zrušení §172 odst. 6
zákona o pobytu cizinců) či rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce ohledně souladu
§46a odst. 9 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (který obsahuje stejné
podmínky pro zastavení řízení jako §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců), s unijním právem,
předložené mu Nejvyšším správním soudem v usnesení ze dne 23. listopadu 2017,
č. j. 10 Azs 252/2017 - 43. Z důvodů uvedených v dosavadních usneseních, např. ze dne
7. 3. 2018, č. j. 3 Azs 361/2017 - 28 a č. j. 6 Azs 416/2017 - 25, či například ze dne 19. 4. 2018,
č. j. 7 Azs 81/2018 - 26, však Nejvyšší správní soud řízení nepřerušil. V podrobnostech
lze potom odkázat na odstavce 17–22 citovaného usnesení č. j. 3 Azs 361/2017 - 28.
[9] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno.
[10] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2018,
č. j. 6 Azs 149/2018 - 24, ustanoven zástupce, advokát Mgr. Josef Brož. Odměnu za zastupování
v tomto případě hradí stát (§35 odst. 9 s. ř. s., věta první za středníkem). Nejvyšší správní soud
zástupci stěžovatele přiznal odměnu za 2 úkony právní služby, a to za převzetí a přípravu
zastoupení, je-li zástupce ustanoven soudem [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“)] a písemné podání nebo návrh ve věci
samé – sepsání kasační stížnosti [§11 písm. d) advokátního tarifu]. V souladu s ustanovením §7
a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu činí odměna za každý z těchto úkonů 3.100 Kč. Dále
Nejvyšší správní soud přiznal zástupci stěžovatele náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3
advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy 600 Kč za 2 úkony
právní služby. Zástupce stěžovatele není plátcem DPH. Odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů tedy činí celkem 6.800 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu