ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.247.2017:37
sp. zn. 6 Azs 247/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: H. Z., zastoupena
Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1,
proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2017, č. j. CPR-4238-3/ČJ-2017-930310-V240, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017,
č. j. 4 A 48/2017 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadá rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 21. 6. 2017, č. j. 4 A 48/2017 – 22,
(dále „napadený rozsudek“), jímž městský soud zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 4. 2017, č. j.: CPR-4238-3/ČJ-2017-930310-V240 (dále jen „napadené
rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno
rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 31. 12. 2016,
č. j.: KRPA-408246-68/ČJ-2015-000022, kterým bylo stěžovatelce podle §119 odst. 1 písm. c)
bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo
správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států
EU, v délce jednoho roku. Důvodem rozhodnutí bylo zjištění, že stěžovatelka od 23. 7. 2015
do 8. 10. 2015 pobývala na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu.
[3] V napadeném rozsudku městský soud uvedl, že prvoinstanční orgán pečlivě vylíčil,
proč se současná situace liší od dřívějších poměrů, na jejichž základě bylo předchozí řízení
o správním vyhoštění ve vztahu ke stěžovatelce zastaveno. Zahájení řízení o správním vyhoštění,
které bylo usnesením ze dne 22. 6. 2015 zastaveno, představovalo dostatečné varování
před pokračováním v nezákonném jednání, které je důvodem pro uložení správního vyhoštění.
Výše uvedené však neznamenalo absenci důkladného posouzení všech relevantních kritérií
ze strany žalovaného. Městský soud po podrobném přezkoumání skutkových okolností dospěl
k závěru, že napadeným rozhodnutím nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého
a rodinného života žalobkyně či jejího druha, a proto nyní podanou žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost
[4] Kasační stížností stěžovatelka podává podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“),
tedy z důvodu nesprávného právního posouzení a z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů.
[5] Podle stěžovatelky se soud kvalitativně relevantně nevypořádal s námitkami obsaženými
v žalobě, když přitom aproboval nesprávná a nezákonná rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů. Napadený rozsudek je tak zatížen nezákonností a nepřezkoumatelností. Městský soud
podle stěžovatelky toliko odkazuje na rozhodnutí správního orgánu a na žalobní námitky
prakticky nereaguje. Námitka nutnosti užití opatření správního vyhoštění zůstala zcela
bez odezvy. Městský soud se nedostatečně vypořádal i s námitkou porušení zásady materiální
pravdy, resp. nedostatečného zjištění skutkového stavu, a námitkou, že správní orgán nezjistil
všechny okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatelky. Městský soud pochybil především ve vztahu
k přezkumu zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Správní orgány
se nezabývaly skutečnou podstatou věci, ale nechaly se zaslepit snahou stěžovatelku potrestat
za její pobytovou historii na území. Otázce přiměřenosti zásahu a jeho následků je věnována
pozornost pouze okrajově. Tento postoj žalovaného je v rozporu s ustanoveními správního řádu
i s judikaturou. Žalovaný nevzal v úvahu všechna kritéria, které zohledňuje judikatura ve vztahu
k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaný nezohlednil skutečnost,
že následky správního vyhoštění ponese i druh stěžovatelky, nezjistil finanční situaci páru, zda by
se byla rodina schopna v zemi původu zabezpečit. Žalovaný nezohlednil vliv rozhodnutí
na ostatní rodinné příslušníky. Žalovaný nezjišťoval skutečnosti, které by vytvářely obraz
o sociálních a kulturních vazbách stěžovatelky, nezohlednil, že stěžovatelka mluví plynule česky
a nezohlednil nízkou společenskou škodlivost jednání stěžovatelky, ani skutečnost,
že stěžovatelka svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu žádného trestného činu.
Stěžovatelka považuje závěr městského soudu, že důsledek rozhodnutí o správním vyhoštění je
přiměřený zásahu do jejího soukromého a rodinného života, za nesprávný. Stěžovatelka navrhuje
napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve vyjádření odkázal na spisový materiál a navrhl kasační stížnost zamítnout.
[7] Usnesením ze dne 30. 8. 2017, č. j. 6 Azs 247/2017 - 24, Nejvyšší správní soud přiznal
kasační stížnosti odkladný účinek.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka
uplatnila ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek
důvodů, nesrozumitelnost ani pro jinou vadu řízení. Městský soud zrekapituloval skutečnosti
zjištěné ze správního spisu a dospěl k závěru, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci.
Stěžovatelka přitom v žalobě nekonkretizovala, v čem mělo spočívat pochybení ohledně
zjištění skutkového stavu, resp. dodržení zásady materiální pravdy, uvedla pouze kritéria,
které podle jejího názoru nevzal žalovaný v úvahu. Městský soud se zabýval námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, dále vypořádal námitku rozhodování rozdílným
způsobem ve skutkově totožném případě i žalobní námitku směřující k nezohlednění všech
kritérií pro posouzení přiměřenosti zásahu vyhoštění do soukromého a rodinného života.
Stěžovatelka v žalobě uvedla, že s ohledem na zásadní dopad rozhodnutí nesouhlasí se žalovaným
v tom, že bylo nezbytné a nevyhnutelné vydat rozhodnutí o správním vyhoštění. Městský soud
neseznal uložení vyhoštění vzhledem k závažnosti jednání a pobytové historii stěžovatelky
nepřiměřeným a konstatoval, že přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a odpovídalo
okolnostem daného případu. Městský soud tak vypořádal všechny žalobní námitky a učiněné
závěry v dostatečném rozsahu odůvodnil; jeho právní názory jsou srozumitelné a logické
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, všechna zde citovaná judikatura dostupná na www.nssoud.cz).
[11] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka v ČR pobývala od roku 2006 na základě
povolení k pobytu za účelem zaměstnání, pobyt jí byl na základě žádostí opakovaně prodlužován,
a to až do roku 2013. Poslední žádost o prodloužení pobytu byla zamítnuta. Se stěžovatelkou
bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění z důvodu, že od 4. 4. 2014 do 15. 7. 2014 pobývala
na území bez oprávnění k pobytu, správní orgán však usnesením ze dne 22. 6. 2015 řízení zastavil
pro nepřiměřenost dopadu rozhodnutí vzhledem k soukromému a rodinnému životu
stěžovatelky. Stěžovatelka podala dne 22. 7. 2015 žádost o vízum k pobytu nad 90 dní za účelem
strpění, které jí nebylo uděleno a rozhodnutí nabylo právní moci 23. 7. 2015. Stěžovatelka
se tak od 23. 7. 2015 do 8. 10. 2015 nacházela na území bez oprávnění k pobytu. Stěžovatelka má
v ČR dlouholetého přítele ukrajinské státní příslušnosti, který má na území trvalý pobyt.
Stěžovatelka s ním sdílí domácnost od roku 2007, její tři děti žijí na Ukrajině. Přítel stěžovatelky
by s ní v případě správního vyhoštění nemohl trvale vycestovat, jelikož má v ČR práci,
ale podle jeho slov by ji v případě správního vyhoštění ve vlasti často navštěvoval.
[12] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze
vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohledňuje
zejména kritéria podle §174a zákona o pobytu cizinců.
[13] Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vyjádřil k předchozímu řízení o správním
vyhoštění, kdy konstatoval, že stěžovatelce byl udělen pouze výjezdní příkaz a byla jí dána
možnost k opuštění území České republiky bez následného postihu. Žalovaný hodnotil charakter
jednání stěžovatelky a poukázal na to, že stěžovatelka se vlastním přičiněním opět dostala
do situace, kdy s ní bylo znovu zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění. Podle žalovaného má
druh stěžovatelky možnost následovat stěžovatelku do jejich domovského státu. Žalovaný
poukázal na dobrý zdravotní stav obou účastníků řízení a na to, že druh není na stěžovatelce
finančně závislý. Vyjádřil se i k tomu, že sám druh připustil možnost častých návštěv stěžovatelky
na Ukrajině v případě jejího správního vyhoštění. Dále se zabýval finančním zajištěním
stěžovatelky a uvedl, že v případě návratu jí nic nebrání v tom, aby si zajistila práci, případně nic
nebrání tomu, aby jí druh část výdělku posílal. Žalovaný dále posoudil i vazby stěžovatelky
na území ČR, kdy její další vazby nad rámec členství v klubu KORAL nezjistil, a stěžovatelka
sama další vazby nespecifikovala. Nelze se tak ztotožnit s její kasační námitkou, že správní orgány
věnovaly otázce přiměřenosti zásahu a jeho následků pozornost pouze okrajově. Žalovaný
zohlednil skutečnost, že následky správního vyhoštění ponese i druh stěžovatelky a zabýval
se i jejich finanční situací. Žalovaný taktéž zjišťoval vztah stěžovatelky k domovskému státu,
přičemž poukázal na to, že stěžovatelka má na Ukrajině tři děti z prvního manželství. Nejvyšší
správní soud se proto ztotožňuje s posouzením městského soudu, že žalovaný se podstatnými
kritérii zabýval důkladně a řádně zjistil skutkový stav, a napadené rozhodnutí je přezkoumatelné
a zákonné.
[14] Na tomto místě je nezbytné také podotknout, že kasační námitky mají směřovat
proti rozhodnutí městského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum
soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.). Stěžovatelka však převážnou část kasační stížnosti věnuje
námitkám proti rozhodnutí žalovaného a pouze obecně rozporuje závěr městského soudu
o přiměřenosti napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud z tohoto důvodu stručně
konstatuje, že se ztotožňuje se závěrem městského soudu v tom, že rozhodnutí o správním
vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého rodinného života stěžovatelky
a v dalším odkazuje na podrobné odůvodnění městského soudu. Stěžovatelka měla možnost
vycestovat do země původu po zastavení prvního řízení o správním vyhoštění
pro nepřiměřenost, nadále však na území setrvala s vědomím, že se jedná o neoprávněný pobyt.
Předchozí zastavení řízení o správním vyhoštění pro nepřiměřenost rozhodnutí neznamená,
že pokud cizinec nadále setrvává na území nelegálně, nelze mu v dalším řízení správní vyhoštění
uložit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2017, č. j. 6 Azs 276/2016 - 22,
v němž soud posuzoval případ cizince, který nerespektoval výjezdní příkazy po zastavení řízení
pro nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života).
[15] Po uplynutí doby jednoho roku stěžovatelka může zažádat o pobytové oprávnění,
případně navštěvovat přítele bez nutnosti opatřit si víza, jak konstatoval již městský soud.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Z výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[17] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti
nevznikly. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že stěžovatelka (žalobkyně) nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalovanému se náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu