ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.276.2018:35
sp. zn. 6 Azs 276/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: H. P. N., zastoupen
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno, proti žalovanému:
Velvyslanectví České republiky v Hanoji, se sídlem 13 Chu Van An, Hanoj, Vietnamská
socialistická republika, adresa pro doručování: Ministerstvo zahraničních věcí, Loretánské náměstí
101/5, Praha 1, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018,
č. j. 9 A 221/2016 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem se žalobce domáhal, aby Městský soud
v Praze (dále jen „městský soud“) deklaroval, že zásah žalovaného, spočívající v tom, že dne
16. 12. 2016 vrátil žalobci žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem studia a za rodinným
účelem, byl nezákonný. Žalobce se zároveň domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost
žádost o dlouhodobé vízum převzít zpět.
[2] Městský soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 9 A 221/2016 – 53 (dále jen „napadený
rozsudek“) zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena
povinnost přijmout žalobcovu žádost, neboť žalovaný stejnou žádost přijal dne 10. 4 2017
a žalobce k výzvě soudu vzal v této části žalobu zpět. Ve zbývající části městský soud žalobu
zamítl. Konstatoval, že žalobce si prostřednictvím registračního systému Visapoint sjednal na den
16. 12. 2016 termín podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem studia. Žalobce uvedený den
předložil žádost o vízum za účelem studia a za rodinným účelem. Skutečnou vůlí žalobce
však nebylo získat vízum pro pobyt za účelem studia, ale pouze vízum za účelem rodinným,
neboť žalobce předložil doklad o přijetí do základní školy v Brně, přičemž docházka do základní
školy není studiem ve smyslu §64 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V uvedený den přitom měl
žalovaný vyhrazené úřední hodiny výlučně pro ty žadatele, kteří žádali o vízum za účelem studia.
Nezákonně si tak v daném případě počínal sám žalobce, neboť se účelově registroval v systému
Visapoint pro typ víza, o který ve skutečnosti neusiloval a nerespektoval úřední hodiny
vyhrazené pro podání žádosti o konkrétní typ víza. Městský soud odkázal na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 312/2017 – 33, a ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 7 Azs 75/2018 – 22, podle nichž trvání na respektování úředních hodin jednotlivých agend
zastupitelského úřadu není přímým zásahem ve smyslu §82 s. ř. s. a nelze je žalovanému vytýkat.
Opačný přístup by mohl vést k nedůvodnému omezení cílové skupiny, pro kterou jsou konkrétní
úřední hodiny určeny (zde studenti).
II.
Kasační stížnost, vyjádření žalovaného, replika žalobce
[3] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížností. Namítá,
že z ustanovení §170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývalo oprávnění zastupitelského úřadu
stanovit povinnost sjednat si termín podání žádosti, nikoliv však již povinnost sjednat tento
termín za konkrétním účelem víza. Takový požadavek jde nad rámec zákona. Ani omezování
vstupu do prostor zastupitelského úřadu „úředními hodinami“ nemá oporu v zákoně. Stěžovatel
si sjednal termín pro dva účely pobytu, žalovaný o nich tudíž mohl provést společné řízení.
[4] Dle §30 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vízum k pobytu nad 90 dnů uděluje ministerstvo
na žádost cizince, který hodlá pobývat na území za účelem vyžadujícím pobyt na území delší než 3 měsíce. Tento
účel však není zákonem dále nijak konkretizován, zákon neuvádí účel „studium“ ani účel
„rodinný“. Stěžovatel se nedotkl žádného ustanovení zákona, kde se vyskytuje slovo „studium“,
pouze označil v žádosti kolonku, která fakticky odpovídá tomu, že v České republice chtěl
absolvovat poslední ročník základní školy.
[5] Stěžovatel ani nepostupoval účelově. Chtěl požádat o dlouhodobé vízum za účelem
společného soužití se svou tetou, jejím manželem a jejich dětmi. Zároveň chtěl v budoucnu
v České republice taktéž studovat, pro začátek na základní škole, kde by se naučil českému jazyku.
Kurzy českého jazyka nyní navštěvuje v Hanoji a v současnosti podal žádost o dlouhodobý pobyt
za účelem studia, o níž doposud nebylo rozhodnuto.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatel se v systému Visapoint
záměrně zaregistroval k podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem studia, přestože jeho
skutečným záměrem bylo podat žádost o vízum za účelem rodinným. Prakticky to znamená,
že jednomu z vietnamských studentů žalobce vyblokoval místo v systému Visapoint a znemožnil
mu podání žádosti. Jestliže ustanovení §170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců dávalo pravomoc
stanovit termín podání žádosti a na zastupitelském úřadě byly vyhrazeny samostatné úřední
hodiny pro jednotlivá víza, byl postup žalovaného v souladu s právem.
[7] Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvádí, že podle výkladu správních soudů měl
mít každý žadatel zaručeno podání žádosti o vízum do 30 dnů ode dne, kdy o termín požádá.
Tomuto požadavku však systém Visapoint neodpovídal a v rozporu se zákonem vietnamským
žadatelům nejenže neposkytl termín do 30 dnů, ale neposkytl jej vůbec. Žalovaný tak přenáší
odpovědnost za nefunkčnost systému na žadatele a jejich zástupce, kteří musí postupovat
způsobem, který Nejvyšší správní soud označil jako „kreativní“. V případě stěžovatele však nejde
ani o „kreativní“ postup, neboť usiloval o vízum za účelem studia na základní škole.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[9] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[10] V posuzovaném případě je skutkově nesporné, že stěžovatel se po předchozí registraci
v systému Visapoint pro podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem studia dostavil dne
16. 12. 2016 osobně na zastupitelský úřad v Hanoji. Zde předložil žalovanému formulář žádosti
o dlouhodobé vízum, kde v rubrice „účel pobytu“ zaškrtl kolonky „návštěva rodiny“ a „studium“
a doložil, že hodlá navštěvovat základní školu. Po kontrole žádosti ze strany pracovníků
zastupitelského úřadu byla žádost stěžovateli vrácena s tím, že žalobce byl registrován v systému
Visapoint pro podání žádosti za účelem studia a absolvování základní školy nepředstavuje
studium dle zákona o pobytu cizinců.
[11] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 5. 2017,
č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, podrobil způsob sjednávání termínů pro podávání žádostí o víza
prostřednictvím systému Visapoint kritice, neboť registrace v tomto systému byla dle tvrzení
mnoha žadatelů často jen obtížně proveditelná, jelikož systém často vůbec neumožňoval termín
k návštěvě zastupitelského úřadu získat. Judikatura správních soudů zároveň již v minulosti
poskytla žadatelům do jisté míry účinnou obranu před nezákonným jednáním veřejné správy
spočívajícím v tom, že neposkytne v přiměřené lhůtě možnost podat žádost o vízum standardně
předpokládaným způsobem. Soudy za těchto podmínek hodnotily žádost jako účinně podanou
i pokud byla podána jinak, než za pomoci systému Visapoint, např. prostřednictvím poštovní
služby spolu se žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání či jako příloha stížnosti
proti postupu pracovníka zastupitelského úřadu (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ve věci nečinnostních žalob ze dne 20. 7. 2016, č. j. 1 Azs 164/2016 - 27, ze dne 3. 6. 2016,
č. j. 5 Azs 85/2016 – 22, ze dne 9. 3. 2016, č. j. 1 Azs 281/2015 – 34, či ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 7 Azs 282/2014 – 48). V posuzovaném případě se však stěžovatel nedomáhá toho,
aby žádost byla vyhodnocena jako účinně podaná a žalovanému byla uložena povinnost o žádosti
rozhodnout. Takový postup by ostatně ani nedával smysl, neboť stěžovateli se ještě před
rozhodnutím městského soudu podařilo tutéž žádost podat znovu dne 30. 4. 2017, a v tomto
případě již není sporné, že žalovaný musí o této žádosti rozhodnout.
[12] Rozšířený senát však dále dodává, že již samotná nemožnost získat v přiměřené době
termín pro osobní podání žádosti může být nezákonným zásahem. Pokud vskutku k takovému
stavu dochází, a to ať již jakýmikoli konkrétními mechanismy (tj. za využití systému Visapoint,
příp. použitím jiných způsobů určení termínu pro osobní podání žádosti), jde nepochybně
o nezákonný zásah zastupitelského úřadu do práva žadatelů na to, aby jejich žádost byla
v přiměřené lhůtě přijata a posouzena. Na tuto prvotní nezákonnost navazuje jednání
konkrétních pracovníků zastupitelského úřadu, jímž je žadatelům bráněno podat žádost
bez předchozí (fakticky podle tvrzení žadatelů nemožné) registrace v systému Visapoint. Tato
jednání mohou podle okolností být rovněž nezákonným zásahem.
[13] Předmět řízení (tedy jednání veřejné správy, které má být v řízení o zásahové žalobě
předmětem posuzování) se odvíjí od žalobních tvrzení. Soud hodnotí to jednání, které žalobce
označil jako nezákonný zásah v žalobě, přičemž v případě pochybností vede žalobce k upřesnění
či odstranění nejasností (srov. též rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015 – 160). V nynějším případě stěžovatel spatřoval
nezákonný zásah v jednání pracovnice zastupitelského úřadu, která odmítla převzít jeho žádost
o dlouhodobé vízum z toho důvodu, že žalobce si sjednal termín pro jiný druh žádosti. Žalovaný
měl přitom v předmětnou dobu vyhrazen prostor pro přijímání žádostí o dlouhodobé vízum
za účelem studia a nikoliv za jinými účely. Stěžovatel v žalobě netvrdil, že mu žalovaný neumožnil
sjednat termín pro podání žádosti za požadovaným účelem, stěžovatel se taktéž nedostavil
na zastupitelský úřad v době, kdy žalovaný přijímal žádosti o vízum za účelem návštěvy rodiny
či ostatními účely.
[14] Podle §170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 14. 8. 2017) platí,
že zastupitelský úřad může stanovit povinnost předem si sjednat termín podání žádosti. Zastupitelský úřad
umožní cizinci podání žádosti nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy cizinec o stanovení termínu podání žádosti
požádal. Uvedené ustanovení se vztahuje mimo jiné též na dlouhodobá víza, žalovaný tedy byl
oprávněn stanovit povinnost předem sjednat termín podání žádosti. Zákon nestanoví výjimku
pro žádný účel dlouhodobého víza, tuto povinnost je tudíž žalovaný oprávněn stanovit
pro všechny předpokládané účely. Samotné stanovení úředních hodin (resp. časových oken)
pro jednotlivé typy dlouhodobého víza je poté spíše organizační záležitostí zastupitelského úřadu
a má taktéž rozumné opodstatnění. Z organizačního hlediska je pochopitelné,
pokud zastupitelský úřad vyhradí určité úřední hodiny pro podávání dlouhodobých víz za stejným
účelem, neboť takto je možné poté žádosti efektivně zpracovat. Z judikatury citované městským
soudem v napadeném rozsudku vyplývá, že zastupitelský úřad je oprávněn organizovat svou
úřední činnost prostřednictvím stanovení úředních hodin pro jednotlivé agendy (rozsudek ze dne
31. 5. 2018, č. j. 7 Azs 75/2018 – 22). Námitka, že zákon neumožňuje žalovanému stanovit
termín pro osobní podání žádosti samostatně pro jednotlivé účely pobytu, je tudíž nedůvodná.
[15] V další námitce stěžovatel poněkud překvapivě argumentuje tím, že nehodlal podat žádost
o dlouhodobé vízum za účelem studia, neboť zákon o pobytu cizinců s tímto účelem
dlouhodobého víza vůbec nepočítá. V systému Visapoint si však v rozporu s tímto tvrzením
sjednal termín pro podání žádosti o vízum právě za tímto účelem. Je pravdou, že ustanovení §30
odst. 1 zákona o pobytu cizinců účel dlouhodobého víza blíže nespecifikuje. Podle §31 odst. 1
písm. b) však platí, že k žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů je cizinec povinen předložit doklad
potvrzující účel pobytu na území. Pokud je tímto účelem studium, je žadatel povinen předložit doklad
o studiu. Vzdělávání na základní škole se přitom za studium dle §64 zákona o pobytu cizinců
nepovažuje, což ani stěžovatel nezpochybňuje. Podle §42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
zároveň platí, že žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je oprávněn podat cizinec, který na území pobývá
na vízum k pobytu nad 90 dnů a trvá-li stejný účel pobytu. Jedním z účelů dlouhodobého pobytu je
dle §42d zákona o pobytu cizinců studium na území. Pokud by zákon nepočítal s udělením
dlouhodobého víza za účelem studia, bylo ustanovení o dlouhodobém pobytu za tímto účelem
neaplikovatelné, neboť předpokladem pro podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem studia
je právě pobyt na základě dlouhodobého víza za stejným účelem. Z těchto důvodů má Nejvyšší
správní soud za to, že systematika zákona o pobytu cizinců předpokládá, že jedním z účelů
dlouhodobého víza je též studium.
[16] Stěžovatel spatřoval nezákonný zásah žalovaného již v samotné skutečnosti, že žalovaný
odmítl převzít jeho žádost o dlouhodobé vízum za účelem návštěvy rodiny, příp. jiným účelem
v termínu, který měl stěžovatel sjednaný pro podání žádosti o vízum za účelem studia. Žádné
další skutečnosti stěžovatel v žalobě nezmínil. Závěr městského soudu, že toto jednání
žalovaného (s ohledem na skutečnost, že žalovaný měl v danou dobu vyhrazeny úřední hodiny
pro administraci žádostí o vízum za účelem studia) nepředstavuje bez dalšího nezákonný zásah
ve smyslu §82 s. ř. s., je tudíž odpovídající.
[17] Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že se nezabýval otázkou, zda by bylo na místě i přes
shora uvedené považovat žádost stěžovatele za účinně podanou, neboť tato otázka nebyla
předmětem tohoto řízení.
IV.
Závěr a náklady řízení
[18] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu