ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.69.2018:64
sp. zn. 6 Azs 69/2018 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: B. S., zastoupen
Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem se sídlem Revoluční 1082/8, 110 00 Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou
936/3, 170 34 Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2015, č. j.
OAM-490/ZA-ZA15-ZA04-2014, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 23. 2. 2018, č. j. 2 Az 12/2015 - 47,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2018, č. j. 2 Az 12/2015 - 47,
se r uší a věc se v ra cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 4. 2015, č. j. OAM-490/ZA-ZA15-ZA04-2014 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle ustanovení
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 9. 12. 2015
(dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“) dne 4. 5. 2015 žalobu, v níž uváděl, že bydlí na adrese S. 1678/20 v P., což
byla adresa hlášeného pobytu žalobce dle §77 zákona o azylu. Na tuto adresu mu soud doručil
dne 3. 6. 2015 vyjádření žalovaného k žalobě.
[3] Dne 30. 6. 2017 zaslal žalobce soudu rozsudek o osvojení syna a stále uváděl své bydliště
na adrese S. v P.. Dne 8. 1. 2018 zaslal městský soud žalobci vyrozumění o složení senátu, ale
zásilka se mu vrátila s tím, že se žalobce odstěhoval. Městský soud proto provedl kontrolu
z evidenční karty žadatele o azyl a zjistil, že adresa hlášeného pobytu žalobce je stále S. 1678/20,
P. 6. Zaslal proto na tuto adresu žalobci předvolání k ústnímu jednání a opět se zásilka vrátila
s tím, že se žalobce odstěhoval. Městský soud se dotázal žalovaného na adresu pobytu žalobce,
přičemž žalovaný potvrdil, že žalobce má hlášeny pobyt (od 7. 1. 2015 až do 24. 8. 2019) na
adrese S. 1678/20 v P. a není mu známo jiné místo pobytu žalobce.
[4] Městský soud usnesením ze dne 29. 1. 2018, č. j. 2 Azs 12/2015 – 43, ustanovil žalobci
pro řízení o žalobě opatrovnici (toto usnesení žalobci doručoval vyvěšením na úřední desce
dle §50l o. s. ř.) a následně usnesením ze dne 23. 2. 2018, č. j. 2 Az 12/2015 - 47 (dále
jen „napadené usnesení“), řízení o žalobě zastavil podle §33 písm. e) zákona o azylu.
[5] Napadené usnesení bylo doručeno ustanovené opatrovnici dne 27. 2. 2018,
přičemž ta ještě téhož dne obratem městskému soudu sdělila, že ji téhož dne ráno,
po získání informací u soudu, kontaktoval žalobce a jeho adresa pobytu je B. 702/41, X P. 9 – Č.
M.. Městský soud však měl již řízení za pravomocně zastavené doručením usnesení o zastavení
řízení opatrovnici, o čemž žalobce informoval 1. 3. 2018.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označené usnesení městského
soudu kasační stížností, kterou opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. b) a e) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje zdejšímu
soudu, aby napadené usnesení zrušil.
[7] Stěžovatel tvrdí, že v srpnu 2017 se přestěhoval do bytu na adrese B. 702/41, X P. 9 – Č.
M., přičemž tuto skutečnost sdělil žalovanému při prodlužování platnosti cestovního průkazu
totožnosti, k němuž dochází zhruba každé dva měsíce. Pokud tedy žalovaný sdělil městskému
soudu, že neví, kde se stěžovatel nachází, nebylo to pravdivé. Stěžovatel nezpochybňuje, že
soudu neoznámil změnu své adresy, nicméně to bylo způsobeno tím, že neměl v řízení zástupce
s právním vzděláním, a domnívá se, že pochybení se dopustil zejména žalovaný. Ve správním
spise se nenachází ani komunikace s městským soudem (kdy se soud dotazoval na adresu pobytu
stěžovatele), ani záznamy o pravidelném prodlužování cestovního průkazu stěžovatele. Stěžovatel
si jej prodlužoval také na přelomu srpna a září 2017, kdy žalovanému sdělil svou novou adresu –
to však nemůže Nejvyššímu správnímu soudu nijak doložit, když ve správním spise k tomu chybí
podklady. Tato okolnost by ale měla jít k tíži žalovaného.
[8] Zastavení řízení městským soudem nebylo v souladu se smyslem a účelem §33 písm. e)
zákona o azylu, které dle stěžovatele míří na případy, kdy žalobce není zcela dostupný a je
objektivně zřejmé, že se o řízení nestará a nemá zájem v něm pokračovat. Stěžovatel však má
zájem v řízení pokračovat a docílit soudního přezkumu rozhodnutí o zamítnutí své žádosti
o mezinárodní ochranu.
[9] Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že v mezidobí osvojil M. A., který má v ČR
udělen azyl a je ve stavu těžké invalidity odkázán na péči rodičů. I kdyby tedy bylo rozhodnutí
žalovaného v souladu se zákonem, ke dni podání kasační stížnosti již stěžovatel splňuje
podmínky pro udělení azylu ve smyslu §13 odst. 1 zákona o azylu.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační námitky jsou irelevantní,
neboť městský soud náležitě zjišťoval adresu místa pobytu stěžovatele, přičemž žalovaný poskytl
dostatečnou součinnost a sdělil mu adresu hlášeného pobytu stěžovatele. Dle evidence
žalovaného nahlásil stěžovatel novou adresu pobytu až dne 6. 3. 2018, proto ji žalovaný nemohl
soudu sdělit dříve. Je povinností stěžovatele, aby si přebíral listovní zásilky a hlásil veškeré změny
adresy včas a řádně správnímu orgánu i soudu. Žalovaný tudíž nepochybil. Dále podotýká,
že péče o postiženého syna není novou skutečností, neboť byla již posuzována,
přičemž adoptovaný syn má matku, která o něj pečuje a stěžovatel je pouze jejím manželem,
a to až od roku 2014.
[11] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalovaného replikou, v níž tvrdí, že změnu adresy pobytu
nahlásil žalovanému nejpozději v září 2017, když si prodlužoval platnost svého cestovního
průkazu. Jelikož při prodloužení průkazu je cizinci vydán nový průkaz a starý je zároveň
odevzdán, nemůže stěžovatel průkaz ze září 2017 předložit. Ve správním spise však většina
žádostí o prodloužení průkazu chybí, žalovaný tudíž při vedení spisu pochybil. Stěžovatel
proto navrhuje, aby se Nejvyšší správní soud dotázal žalovaného, z jakého důvodu ve spise chybí
příslušné doklady, či vyslechl odpovědného zástupce žalovaného. Stěžovatel tvrdí, že za účelem
zajištění převzetí listovních zásilek si na příslušné pobočce České pošty a.s. nahlásil novou adresu,
kam mu měly být v rámci placené služby dosílány všechny zásilky. Stěžovatel se pokusí dohledat
doklad od objednání této služby, případně navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu dotázat
se u příslušné pobočky České pošty a. s. Dále považuje za liché tvrzení žalovaného, že není
biologickým otcem M. A., neboť jej řádně osvojil na základě pravomocného rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 6. Dítě osvojené manželem má postavení společného dítěte a český
právní řád nečiní rozdíly mezi dítětem biologickým a osvojeným. Jelikož replika neobsahovala
žádnou pro věc relevantní argumentaci (k tomu viz níže), nezasílal ji Nejvyšší správní soud na
vědomí žalovanému.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou.
[13] Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[14] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je -
kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce jako obecného poslání správního
soudnictví - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
činnosti krajských soudů.
[15] K pojmu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud v rámci
své rozhodovací činnosti již dříve vyslovil. V usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39
(všechna zde cit. rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), stanovil, v jakých typových
případech je dán přesah vlastních zájmů stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se může
jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
přičemž rozdílnost v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního
soudu. Kasační stížnost bude přijatelná také pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. Další
případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li
krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní
soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[16] Aplikací kritérií uvedených v citovaném usnesení na projednávanou věc dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru o přijatelnosti kasační stížnosti, neboť stěžovatel namítá vady spočívající
v zásadním procesním pochybení soudu (odepření přístupu k soudu), které má dopad
do jeho hmotných práv. Současně v daném případě došlo k pochybení soudu při výkladu §33e
zákona o azylu.
[17] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom sám shledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[18] Dle §33 písm. e) zákona o azylu, [s]oud řízení zastaví, jestliže žadatel o udělení mezinárodní
ochrany (žalobce) se nezdržuje v místě hlášeného pobytu a jeho změnu soudu neoznámil.
[19] Podle §77 zákona o azylu (1) Místem hlášeného pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany je
azylové zařízení, do něhož je ministerstvem umístěn. (2) Žadatel o udělení mezinárodní ochrany žádá o změnu
hlášeného pobytu písemnou žádostí podanou ministerstvu. K žádosti připojí písemné potvrzení obsahující souhlas
vlastníka objektu, který je označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem, a který je
určen k bydlení nebo ubytování, nebo jeho vymezené části, s ohlášením změny místa pobytu; je-li vlastníkem
právnická osoba, v potvrzení uvede svou obchodní firmu nebo název, sídlo a identifikační číslo osoby, potvrzení
dále opatří otiskem svého razítka a jménem, popřípadě jmény, příjmením a podpisem oprávněné osoby
(statutárního orgánu). (…) (4) Při ohlášení změny místa pobytu je žadatel o udělení mezinárodní ochrany povinen
a) sdělit vyplněním přihlašovacího tiskopisu příjmení, jméno, den, měsíc, rok a místo narození, státní občanství,
trvalé bydliště v zahraničí, číslo průkazu žadatele o udělení mezinárodní ochrany a předpokládanou dobu
ubytování, b) předložit potvrzení podle odstavce 2. Potvrzení musí být opatřeno úředně ověřeným podpisem
vlastníka. Podmínka úředního ověření podpisu neplatí, pokud vlastník podepíše potvrzení před pracovníkem
ministerstva a současně předloží doklad totožnosti, c) předložit průkaz žadatele o udělení mezinárodní ochrany.
(5) Nové místo pobytu se dnem přihlášení stává místem hlášeného pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany.
(…).
[20] Dle údajů vyplývajících z evidenční karty žadatele měl stěžovatel v době podání žaloby
i v době zastavení řízení městským soudem hlášen pobyt na adrese S. 1678/20, P. 6.
Z předloženého správního spisu vyplývá, že stěžovatel požádal o změnu místa hlášeného pobytu
v souladu se shora citovaným ustanovením §77 zákona o azylu až dne 6. 3. 2018, tedy po podání
kasační stížnosti. Teprve zde nesporně podal žádost a doložil doklady požadované zákonem
ke změně místa hlášeného pobytu. Správní spis je žalovaným řádně veden a číslován a z ničeho
neplyne, že by v něm nějaké listiny chyběly.
[21] Jak je přitom zřejmé z dikce zákona, k řádnému podání žádosti o změnu místa hlášeného
pobytu nedochází vyznačením do cestovního průkazu totožnosti žadatele, nýbrž vyplněním
příslušného tiskopisu žádosti a doložením požadovaných příloh (viz §77 odst. 2 a 4 zákona
o azylu). Doložit řádné ohlášení místa pobytu by tak stěžovatel nemohl pouhým předložením
cestovního průkazu totožnosti. Stěžovatel ani podle svých slov není schopen doložit, že změnu
místa hlášeného pobytu oznámil žalovanému, přičemž jeho tvrzení působí nevěrohodně
i z důvodu, že se tak dle jeho slov mělo stát při prodloužení cestovního průkazu totožnosti
někdy na přelomu srpna a září 2017, avšak z evidence žalovaného o žadatelích o udělení
mezinárodní ochrany vyplývá, že k prodloužení platnosti průkazu stěžovatele došlo dne
4. 7. 2017 a poté až dne 3. 10. 2017. Nemohlo se tak tedy stát v srpnu ani v září, jak stěžovatel
tvrdí. Jelikož tvrzení stěžovatele jsou v tomto rozsahu zcela nepodložená, nemůže Nejvyšší
správní soud vycházet ze skutečností jím tvrzených. K prokázání těchto skutečností nebyly
ani provedeny stěžovatelem navržené důkazy, které jsou pro posuzovanou věc zcela irelevantní,
jak bude vysvětleno níže.
[22] Přestože se Nejvyšší správní soud neztotožnil s argumentací stěžovatele,
dle níž se pochybení dopustil primárně žalovaný, neboť stěžovatel mu sdělil novou adresu
pobytu již v srpnu či září 2017, dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky
pro zastavení řízení podle §33 písm. e) zákona o azylu.
[23] Ust. §33 zákona o azylu umožňuje soudu zastavit řízení ve věci mezinárodní ochrany
v případě existence některé ze skutečností uvedených pod písm. a) až e). Pod písm. a), c) a d) jsou
uvedeny skutečnosti objektivní povahy (smrt žadatele, neoprávněný vstup na území jiného státu
a udělení státního občanství České republiky), zatímco pod písm. b) a e) skutečnosti související
s místem pobytu žadatele. Jelikož prima facie není ze srovnání znění písm. b) a e) zřejmé,
jaký je mezi oběma ustanoveními vzájemný vztah, zabýval se Nejvyšší správní soud
touto otázkou podrobně, a to např. v rozsudku ze dne 21. 8. 2009, č. j. 1 Azs 38/2009 – 48,
na který lze pro úplnost odkázat, a to včetně judikatury tam uvedené.
[24] Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku vymezil podmínky, za nichž lze aplikovat
§33 písm. e) zákona o azylu. Lze tak učinit pouze za situace, kdy žadatel a) změní místo
hlášeného pobytu v souladu s §77 zákona o azylu, b) neoznámí jeho změnu soudu a c) ještě
se na něm nezdržuje. Jak bylo již uvedeno, stěžovatel řádně provedl změnu svého hlášeného
pobytu až dne 6. 3. 2018, čili po podání kasační stížnosti. Nebyla tak splněna hned první ze tří
kumulativních podmínek pro zastavení řízení podle §33 písm. e) zákona o azylu. „Pokud se totiž
žadatel nezdržuje v místě hlášeného pobytu, ale zdržuje se na jiné adrese, přičemž nepostupoval v souladu s §77
zákona o azylu, nedošlo ke změně hlášeného pobytu (srov. užité slovo „jeho“), již by měl soudu oznámit“
(bod [18] odkazovaného rozsudku č. j. 1 Azs 38/2009 – 48). Stěžovatel měl místo hlášeného
pobytu ve smyslu §77 zákona o azylu na adrese S. 1678/20, P. 6, a byť se na něm nezdržoval,
nemohlo dojít k zastavení řízení podle §33 písm. e) téhož zákona, neboť toto místo hlášeného
pobytu se v průběhu řízení před městským soudem nezměnilo.
[25] Jelikož městský soud aplikoval ustanovení §33 písm. e) zákona o azylu, aniž by
pro to byly splněny zákonné podmínky, odepřel tím stěžovateli nezákonně právo na přístup
k soudu. To je umocněno ještě i skutečností, že v den doručení napadeného usnesení již byl
soudu znám pobyt stěžovatele, a nebyly tak splněny ani podmínky pro trvání ustanovení
opatrovnice, jíž bylo napadené usnesení doručeno.
[26] Nejvyšší správní soud toliko pro úplnost podotýká, že na samotné podmínky aplikace
§33 písm. e) zákona o azylu vymezené rozsudkem č. j. 1 Azs 38/2009 – 48 nemá vliv skutečnost,
že oproti tam posuzovanému případu, kdy stěžovatel již nebyl v postavení žadatele o udělení
mezinárodní ochrany (viz bod [21] odkazovaného rozsudku), v nyní projednávané věci stěžovateli
nadále toto postavení svědčilo, neboť žaloba i kasační stížnost mají ze zákona odkladný účinek
(§32 odst. 5 zákona o azylu).
[27] Námitky týkající se merita věci (tedy toho, zda je napadené rozhodnutí žalovaného
v souladu se zákonem a jaké skutečnosti má městský soudu při jeho přezkumu zohlednit)
nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu v tomto řízení jakkoliv posuzovat, neboť by to bylo
předčasné.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první, část věty před středníkem s. ř. s.); v něm je
městský soud vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[29] Městský soud posléze v novém rozhodnutí o návrhu ve věci samé rozhodne
také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu