ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.130.2018:28
sp. zn. 7 As 130/2018 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Ing. P. V., proti žalovanému:
Ministerstvo obrany, se sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 6 Ad 9/2014 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce byl dne 1. 6. 2003 přijat ze zálohy do služebního poměru vojáka z povolání
s pracovním zařazením jako vládní expert na obnovu a rekonstrukci v Iráku. Poté, co žalobce
ukončil k 31. 12. 2004 služební poměr v Armádě ČR, byl mu dvojicí rozhodnutí Vojenského
úřadu sociálního zabezpečení Praha ze dne 24. 1. 2005 přiznán jednak výsluhový příspěvek
ve výši 12 342 Kč měsíčně a jednak odchodné ve výši 101 964 Kč. Ředitel Agentury
personalistiky Armády ČR následně rozhodnutím ze dne 18. 10. 2013, č. j. 474-81/2013-2230,
přiznal žalobci podle §10 a §14 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní
pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, za dobu jeho
působení na Zahraničním pracovišti Bagdád od 12. 7. 2003 do 6. 6. 2004 plat za práci přesčas
ve výši 223 187 Kč a úroky z prodlení ve výši 2,5% ročně od 16. 8. 2004 do zaplacení. Následně
podal žalobce k Ministerstvu obrany, Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení, žádost
ze dne 31. 10. 2013 o přezkoumání a doplacení výsluhových náležitostí, neboť mu v roce 2004
byly odchodné i výsluhový příspěvek stanoveny bez započítané náhrady za práci přesčas,
kterou mu přiznala teprve Agentura personalistiky Armády ČR. Ministerstvo obrany,
Vojenský úřad sociálního zabezpečení, nejprve rozhodnutím ze dne 19. 12. 2013,
sp. zn. 242714/ODCH-zam/OPIP, zamítlo žádost o doplacení odchodného. Přisvědčilo sice
žalobci, že mu bylo odchodné původně přiznáno a vyplaceno v nižší částce, než by mu náležela
s přihlédnutím k nyní přiznanému platu za práci přesčas. Podle §56 odst. 1 písm. b) zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se však taková dávka nebo její zvýšení doplatí nejvýše
pět let nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení. Vzhledem
k tomu, že žalobci bylo odchodné přiznáno již v lednu 2005, zatímco žádost o doplacení
odchodného doručil žalobce až 5. 11. 2013, tedy po uplynutí pětileté lhůty, doplatek odchodného
mu nenáleží. Zároveň pak rozhodnutím ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 242714/VP-úprava/OPIP,
upravilo Ministerstvo obrany, Vojenský úřad sociálního zabezpečení, žalobcův výsluhový
příspěvek ode dne 1. 1. 2005 na částku 15 802 Kč, přičemž výše výsluhového příspěvku
po úpravách o všechna náležející zvýšení od 1. 1. 2014 činí 17 784 Kč. Doplatek mu vyplatilo
od 5. 11. 2008, tedy pět let zpětně ode dne podání žádosti, v celkové výši 236 759 Kč, kterou
zdanilo 15% zvláštní sazbou daně podle §36 odst. 2 písm. v) zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, v tehdy účinném znění.
[2] Žalobce napadl odvoláním jak rozhodnutí o odchodném, tak rozhodnutí o výsluhovém
příspěvku s odůvodněním, že práci přesčas vždy náležitě dokládal, ovšem příplatky za tuto práci
mu byly doplaceny až na základě žaloby, kterou podal v roce 2005, takže nemohlo dojít
k promlčení souvisejících nároků. Zároveň brojil proti zdanění výsluhových příspěvků. Tato
odvolání posoudilo Ministerstvo obrany, sekce personální, odbor platové politiky a sociálního
zabezpečení, jako námitky a dvojicí rozhodnutí ze dne 30. 1. 2014 je zamítlo. Rozhodnutím
č. j. 421/3-640V-4/2014-7542 zamítlo námitky proti rozhodnutí o doplatku odchodného
a rozhodnutím č. j. 421/3-640V-3/2014-7542 zamítlo námitky proti rozhodnutí o výsluhovém
příspěvku. Ministerstvo obrany uvedlo, že výsluhové náležitosti byly vyplaceny v nižší částce,
než náležely, to však nezavinil Vojenský úřad sociálního zabezpečení. Ten při rozhodování
o přiznání obou dávek vycházel z relevantních dokladů o propuštění vojáka ze služebního
poměru, z výkazů doby služby a ze mzdových listů. O sporu, který žalobce vedl ve věci
finančních nároků za dobu jeho služby na zahraničním pracovišti, byl Vojenský úřad sociálního
zabezpečení informován až žalobcovým podáním ze dne 31. 10. 2013, doručeným dne
5. 11. 2013.
II.
[3] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
domáhal zrušení obou těchto rozhodnutí o námitkách, přičemž brojil jednak proti zdanění
výsluhového příspěvku, jednak proti údajnému promlčení části uplatněných nároků. Během řízení
před městským soudem došlo od 1. 1. 2015 ke změně názvu daného orgánu sociálního
zabezpečení na Ministerstvo obrany, odbor sociálního zabezpečení. Městský soud obě
rozhodnutí o námitkách zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] V otázce zdanění výsluhového příspěvku vyšel městský soud zejména z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 40/2014 - 50, v němž označil
za přípustné zavedení zvláštní sazby daně pro zdanění výsluhového příspěvku a odbytného
u vojáků z povolání pro období od 1. 1. 2011, přiznaného za dobu, kdy byly výsluhové náležitosti
osvobozeny od daně z příjmu. Ve vztahu k částkám určeným k výplatě až po 1. 1. 2011, tedy
po účinnosti zákona č. 346/2010 Sb., který podrobil výsluhové příspěvky zdanění, představuje
toto zdanění pouze tzv. nepravou retroaktivitu. Nyní však jde o příspěvek, jenž měl být žalobci
přiznán a vyplacen ještě před účinností zákona č. 346/2010 Sb., k obojímu však došlo až poté.
Dávky, na jejichž výplatu měl žalobce nárok ještě před nabytím účinnosti tohoto zákona,
nemohou být podrobeny této zvláštní sazbě daně, neboť takovou aplikací dochází k nepřípustné
pravé retroaktivitě. Městský soud přitom odmítl názor žalovaného, že je pouze plátcem daně,
nikoliv jejím správcem. O nároku rozhoduje žalovaný, proto je to on, kdo musí posoudit,
zda příslušná dávka dani podléhá, či nikoliv. Platby poskytnuté žalobci z titulu výsluhy za období
od 5. 11. 2008 do 31. 12. 2010 nemohly být předmětem daně podle zákona č. 346/2010 Sb.,
neboť právo na výplatu těchto dávek vzniklo žalobci před nabytím účinnosti tohoto zákona.
V tomto směru uložil městský soud žalovanému znovu výsluhu přepočítat.
[5] Při posouzení námitky promlčení žalobcem uplatněných nároků v podobě doplatku
výsluhového příspěvku a odchodného za období od 1. 1. 2005 do 4. 11. 2008 městský soud
odmítl názor žalovaného, že bylo nutné příslušný nárok včas uplatnit u Vojenského úřadu
sociálního zabezpečení a jiné uplatnění nároku se neuznává, neboť jej zde žalobce uplatnil
až dne 5. 11. 2013. Podle městského soudu je ovšem takový výklad příliš zjednodušující a nebere
na zřetel okolnosti případu i uplatnění žalobcova nároku u soudu. Žalobce svůj nesouhlas
s výpočtem platu, který má vliv na výši výsluhového příspěvku a odchodného, uplatnil již žalobou
podanou u soudu dne 12. 7. 2005, a to za období let 2003 a 2004. O tomto jeho
uplatněném nároku bylo rozhodnuto teprve rozhodnutím Agentury personalistiky Armády ČR
ze dne 18. 10. 2013, č. j. 474-81/2013-2230. Rozhodným datem, kdy se žalobce svého práva
domáhal, tak sice může být den 5. 11. 2013, kdy byla Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení
doručena jeho žádost o doplacení příslušných částek, ale musí být brána v úvahu doba,
kdy se žalobce svého nároku domáhal, tedy doba ode dne 12. 7. 2005, kdy svůj nárok uplatnil
u soudu, až po okamžik pravomocného rozhodnutí o nároku ze dne 18. 10. 2013. Tuto dobu
označil městský soud za dobu „řízení o důchodu“ podle §55 odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění, a tuto dobu je tak nutné od počítání běhu promlčecí doby odečíst. Žalobou u civilního
soudu sice neuplatnil přímo nárok na důchod, ale na plat, tato skutečnost však byla podstatná
pro výši jednotlivých výplat důchodu (tedy konkrétně výsluhového příspěvku a odchodného),
které se postupně promlčují. Dokud o výši žalobcova platu nebylo autoritativně rozhodnuto,
nemohla mít tato skutečnost vliv na výplatu důchodu. Přitom dokud nebyl žalobcův plat řádně
stanoven, byla částka, z níž mu byla vypočtena dávka výsluhy a odchodného, nižší. Až po jejím
pravomocném stanovení mohla být vypočtena znovu, což má přímý vliv na výši jednotlivých
dávek výplaty důchodu. Řízení, v němž se žalobce domáhal určení výše platu, má vliv
na jednotlivou dávku důchodu, a proto se jedná o řízení o důchodu, které působí na běh
promlčecí doby podle zákona o důchodovém pojištění.
III.
[6] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Stěžovatel připomněl, že výsluhové náležitosti přiznává a vyplácí příslušný orgán
Ministerstva obrany, tedy on sám, v řízení podle části osmé zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích
z povolání, a to na základě personálních a platových podkladů vydávaných věcně příslušnými
služebními orgány v řízení ve věcech služebního poměru podle části deváté téhož zákona. Pokud
jsou stěžovateli doloženy změny v relevantních dokladech, které mají kladný dopad na výši
výsluhových náležitostí vojáka, až po právní moci rozhodnutí o jejich přiznání, zahájí stěžovatel
tzv. změnové řízení podle §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. V tomto
změnovém řízení však může být příslušná měsíčně se opakující dávka doplacena nejvýše pět let
zpětně ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na dávku. Doplatit dávku již ode dne, od něhož
náleží, lze pouze v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení. O žalobcově
výsluhovém příspěvku a odchodném rozhodl Vojenský úřad sociálního zabezpečení na základě
žalobcovy žádosti již rozhodnutím ze dne 24. 1. 2005, č. j. 571026/6617/702/14. Toto
rozhodnutí následně nabyla právní moci, přičemž o tom, že žalobce podal v červenci 2005 žalobu
ve věci platových náležitostí po dobu služby v zahraničí, nebylo Vojenskému úřadu sociálního
zabezpečení nic známo. Teprve 5. 11. 2013 mu žalobce doručil žádost o přepočet výsluhových
náležitostí, k němuž bylo doloženo rozhodnutí ředitele Agentury personalistiky Armády ČR
ze dne 18. 10. 2013 o přiznání platu za práci přesčas.
[8] Stěžovatel zdůraznil, že rozhodování orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva obrany
je zcela samostatným správním řízením podléhajícím úpravě pro věci sociálního zabezpečení.
Orgán sociálního zabezpečení Ministerstva obrany není oprávněn zasahovat do řízení ve věcech
služebního poměru a v případě žalobce dokonce o řízení ve věcech platových náležitostí
ani nevěděl. Tvrzení městského soudu v bodě 20 jeho rozsudku, že žalovaný byl součástí tohoto
řízení a že v něm jedno z rozhodnutí prohlásil za nicotné, je tudíž neoprávněné. Stěžovatel také
nesouhlasil s názorem městského soudu, že celé řízení o žalobcově žalobě ve věci příplatku
za přesčasy je třeba vnímat jako součást „řízení o důchodu“ ve smyslu §55 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění. Tento závěr totiž odporuje samostatnosti obou řízení. Řízení vedené
na základě žalobcovy žaloby z července 2005 je obdobou řízení, v němž je bývalým
zaměstnavatelem rozhodováno o mzdových nárocích pojištěnce, respektive o jeho vyměřovacím
základu, po ukončení pracovního poměru. Rovněž v takovém řízení by v případě rozhodnutí
ve prospěch pojištěnce mohla Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnout v tzv. změnovém
řízení o doplacení dávek nejvýše pět let nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku. V tomto
případě se stěžovatel dozvěděl o řízení ve věci platových náležitostí žalobce až dne 5. 11. 2013.
Neprodleně zahájil změnové řízení, v němž rozhodl o úpravě výsluhových náležitostí žalobce
a jejich doplatku, a zároveň postoupil v duchu principu dobré správy záležitost služebnímu
orgánu k řešení odškodnění žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
[9] Při samotné výplatě doplatku dávky pak musel Vojenský úřad sociálního zabezpečení
zohlednit skutečnost, že od 1. 1. 2011 podléhal výsluhový příspěvek zvláštní sazbě daně z příjmů
fyzických osob, a to na základě §36 odst. 2 písm. v) zákona o daních z příjmů, ve znění zákona
č. 346/2010 Sb.
[10] Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a aby byla
žalobci uložena povinnost vrátit částku 6 000 Kč, kterou mu stěžovatel uhradil jako náhradu
nákladů řízení.
IV.
[11] Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Stěžovatel se v kasačních námitkách zabýval jednak otázkou promlčení části žalobcových
nároků, okrajově pak také otázkou zdanění těch výsluhových příspěvků, které byly žalobci
přiznány. Co se týče první z těchto otázek, je nejprve třeba vyjasnit, že přestože správní orgány
i městský soud používají termín „promlčení“, ve skutečnosti jde o „prekluzi“ těchto nároků,
jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2005,
č. j. 1 Ads 10/2003 - 86, publ. pod č. 799/2006 Sb. NSS.
[14] Z kasační stížnosti je zjevné, že městský soud vycházel ve svém posouzení věci z odlišné
perspektivy, než jakou zastává stěžovatel. Zatímco totiž podle stěžovatele je rozhodování
o platových nárocích žalobce zcela oddělené od rozhodování o jeho nárocích výsluhových,
a to jednak organizačně a jednak právní úpravou, která je obsažena v odlišných částech zákona
o vojácích z povolání; podle městského soudu je třeba na obě rozhodování nahlížet ve vzájemné
souvislosti, tedy jako na řízení propojená. S tímto přístupem městského soudu se ztotožňuje
i Nejvyšší správní soud, neboť vyplývá už z vnímání správního orgánu, jak je vymezen v s. ř. s.
[15] Nejprve je třeba připomenout, že žalovaným je podle §69 s. ř. s. „správní orgán,
který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla“. Takovým správním
orgánem je v nyní posuzovaném případě Ministerstvo obrany jako celek, nikoli jeho jednotlivé
odbory či jiné organizační součásti. I z §16 odst. 1 písm. b) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení
ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, je zjevné, že právě
Ministerstvo obrany jako celek je „ústředním orgánem státní správy“ pro několik oblastí, včetně „řízení
Armády České republiky“. Žalovaným státním orgánem tedy nejsou jednotlivé odbory Ministerstva
obrany, a pokud i městský soud v hlavičce označil jako žalovaného „Ministerstvo obrany, odbor
sociálního zabezpečení“, šlo pouze o odlišení, které je vhodné zejména z hlediska komunikace
soudu s konkrétními částmi zodpovědnými v rámci Ministerstva obrany za daný případ;
nic to však nemění na tom, že žalovaným správním orgánem je Ministerstvo obrany jako celek.
[16] Již z tohoto pohledu neobstojí stěžovatelův předpoklad, z nějž zjevně vychází v kasační
stížnosti, že dokud o určité skutečnosti, například o konkrétním žalobcově podání týkajícím se
jeho platových nároků, nebyl obeznámen přímo odbor sociálního zabezpečení, či předtím
Vojenský úřad sociálního zabezpečení, tak takovou skutečnost nemusí tento odbor ve svém
rozhodování zohledňovat. Nejvyšší správní soud si je samozřejmě vědom rozsáhlosti
a organizační komplikovanosti Ministerstva obrany. Ta však nic nemění na tom, že z pohledu
soudního přezkumu, i ze subjektivního pohledu samotného žalobce, je Ministerstvo obrany
jediným správním orgánem, rozhodujícím jak o jeho platových, tak o jeho výsluhových nárocích.
Nelze tak přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že rozhodování orgánu sociálního zabezpečení
Ministerstva obrany je zcela samostatným správním řízením, nezávislým na řízení ve věcech
platových náležitostí. Ve skutečnosti jde stále o řízení v rámci jediného správního orgánu,
totiž Ministerstva obrany, které se ostatně řídí jediným zákonem, totiž zákonem o vojácích
z povolání, jakkoli jde o řízení podle různých částí tohoto zákona, přičemž v rozhodování
Ministerstva obrany jako orgánu sociálního zabezpečení se na základě odkazu v §142 odst. 1 a 4
zákona o vojácích z povolání uplatní také předpisy z oblasti sociálního zabezpečení, v nyní
posuzovaném případě zejména zákon o důchodovém pojištění.
[17] Tímto pohledem je třeba odmítnout stěžovatelovo tvrzení, že o řízení ve věcech
žalobcových platových nároků vůbec nevěděl. Žalobce podal v červenci 2005 žalobu
na proplacení práce přesčas, přičemž žalovaným bylo Ministerstvo obrany, tedy týž žalovaný jako
v nynějším řízení. Během následujících osmi let přitom rozhodoval postupně mimo jiné náčelník
Generálního štábu Armády ČR, jenž je podle §7 odst. 3 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených
silách České republiky, součástí Ministerstva obrany, a Agentura personalistiky Armády ČR,
která je podřízena náčelníku Generálního štábu Armády ČR. Následně rozhodoval o změně výše
odchodného a výsluhového příspěvku Vojenský úřad sociálního zabezpečení, jehož působnost
poté přešla na odbor sociálního zabezpečení, což jsou opět součásti organizační struktury
Ministerstva obrany. Z pohledu žalobce i z pohledu správních soudů šlo tedy stále o Ministerstvo
obrany jako jediného žalovaného, který postupně rozhodoval jak o žalobcových platových
nárocích, tak o žalobcových výsluhových nárocích, jejichž konkrétní výše byla závislá právě
na výši žalobcových platových nároků.
[18] Je tak třeba přisvědčit městskému soudu, že když žalobce v červenci 2005 civilní žalobou
proti Ministerstvu obrany zpochybnil výši vyplaceného platu, zpochybnil tím implicitně i výši
výsluhových nároků, které jsou na výši platových nároků přímo závislé. Přitom se oba nároky
uplatňují vůči témuž orgánu, totiž Ministerstvu obrany, a tzv. změnové řízení podle §56 odst. 1
písm. b) zákona o důchodovém pojištění tak nebylo v žalobcově případě zahájeno na základě
změny okolností, k nimž by došlo mimo organizační rámec stěžovatele (k takovému dojmu
směřovala stěžovatelova paralela o rozhodování zaměstnavatele a následném změnovém řízení
vedeném u České správy sociálního zabezpečení), nýbrž na základě změny, k níž došlo na straně
téhož subjektu, kterému příslušelo rozhodovat o obou nárocích.
[19] Vzhledem k tomu, že jak o platových, tak o výsluhových nárocích vojáka rozhoduje
jediný orgán, tedy Ministerstvo obrany, je nutno přisvědčit městskému soudu, že žalobcovy
nároky na odchodné a výsluhový příspěvek nemohly prekludovat. Názor městského soudu je
nutno korigovat pouze v jediném ohledu. Městský soud totiž vycházel z toho, že již podáním
žaloby ve věci platových nároků bylo zahájeno „řízení o důchodu“ podle §55 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění, a tato doba se tak do běhu prekluzivní lhůty nezapočítává. Podle §55
odst. 2 zákona platí: „Nárok na výplatu důchodu nebo jeho části zaniká, není-li dále uvedeno jinak,
uplynutím pěti let ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží. Lhůta podle předchozí věty neplyne po dobu
řízení o důchodu, po dobu řízení o prohlášení osoby za nezvěstnou anebo za mrtvou, jde-li o nárok na výplatu
vdovského, vdoveckého nebo sirotčího důchodu po této osobě, a po dobu, po kterou osobě, která musela mít
opatrovníka, nebyl opatrovník ustanoven. Lhůta podle věty první neplyne rovněž po dobu, po kterou trvalo řízení
o neplatnosti skončení právního vztahu zakládajícího účast na pojištění (§11 odst. 2 věta třetí).“ (zvýraznění
provedeno soudem)
[20] Podle názoru Nejvyššího správního soudu je sice pravdou, že podáním žaloby žalobce
implicitně zpochybnil i výši výsluhových nároků, které jsou na výši platových nároků přímo
závislé. To však samo o sobě nestačí k tomu, aby bylo možno říct, že bylo přímo zahájeno „řízení
o důchodu“; to bylo skutečně zahájeno až dne 5. 11. 2013, kdy žalobce doručil stěžovateli žádost
o doplacení výsluhových nároků (k úkonům zahajujícím „řízení o důchodu“ viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2005, č. j. 1 Ads 10/2003 - 86). Pětiletá prekluzivní
lhůta se však na jeho nároky přesto neuplatní, a to z důvodu podle §56 odst. 1 písm. b) zákona
o důchodovém pojištění: „(1) Zjistí-li se, že (…) b) důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce,
než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod
se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží. Důchod nebo jeho zvýšení se přitom
doplatí nejvýše pět let nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení; pro běh této
lhůty platí §55 odst. 2 věta druhá a třetí obdobně. Důchod nebo jeho zvýšení se však doplatí ode dne, od něhož
důchod nebo jeho zvýšení náleží, v případě, že důchod nebyl přiznán nebo byl vyplácen v nižší částce, než v jaké
náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, v důsledku
nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení “ (zvýraznění provedeno soudem).
[21] Toto ustanovení se týká všech případů, kdy byla dávka přiznána nesprávně; zákon
ale původně nerozlišoval, z jakého důvodu se tak stalo (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 10. 2005, č. j. 1 Ads 10/2003 - 86). Teprve zákonem č. 306/2008 Sb. bylo ustanovení
změněno tak, že se nároky neprekludují, pokud k nesprávnému přiznání důchodu došlo
v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení. Důvodová zpráva k této novele
přitom uváděla: „Je odůvodněné, aby v těchto případech, ve kterých má orgán sociálního zabezpečení k dispozici
všechny podklady plně a jednoznačně prokazující důchodové nároky oprávněného, náležel příslušný doplatek
důchodu, jako plnění dlouhodobého charakteru, bez omezení.“ (cit. dle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 12. 2016, č. j. 3 Ads 279/2015 - 24). Právě tak přitom nyní žalobce postupoval,
když Ministerstvu obrany od počátku dokládal všechny výkazy o své práci přesčas, což stěžovatel
nerozporoval.
[22] Přitom právě Ministerstvu obrany jako jedinému orgánu bylo v případě vojáků z povolání
zákonem svěřeno jak rozhodování o jejich platových nárocích, tak rozhodování o odchodném
a výsluhovém příspěvku. Kvůli tomu je třeba konstatovat, že pokud bylo odchodné a výsluhový
příspěvek původně vyměřeno žalobci v nesprávné výši z toho důvodu, že tentýž orgán (byť jeho
jiná součást) mu původně chybně nevyplatil plat za práci přesčas, šlo od počátku o důsledek
„nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení“, tedy Ministerstva obrany. Právě Ministerstvo
obrany jako celek je totiž označeno za orgán sociálního zabezpečení i v §3 písm. f) zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Je tedy jedině spravedlivé,
aby důsledky pochybení, k němuž došlo při rozhodování o žalobcových platových nárocích
v rámci Ministerstva obrany, nešly k tíži žalobci, ale samotnému Ministerstvu obrany,
a to v té podobě, že žalobcovy nároky nebudou prekludovány.
[23] Naopak poněkud nepřípadně a formalisticky působí postup, v němž by Ministerstvo
obrany, odbor sociálního zabezpečení, namísto vyplacení odchodného a úplného výsluhového
příspěvku vyplatilo pouze jejich část a zároveň iniciovalo řízení na náhradu škody podle zákona
č. 82/1998 Sb., kterou měla způsobit jiná součást Ministerstva obrany tím, že v důsledku jejího
pochybení údajně nemohl odbor sociálního zabezpečení, respektive Vojenský úřad sociálního
zabezpečení, vyplatit žalobci výsluhové nároky v plné výši.
[24] Co se týče druhé námitky, stěžovatel se v kasační stížnosti omezil pouze na následující
tvrzení: „Při výplatě doplatku dávky musel VÚSZ zohlednit skutečnost, že od 1. 1. 2011 podléhal výsluhový
příspěvek podle ustanovení §36 odst. 2 písm. v) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona
č. 346/2010 Sb., 15% zvláštní sazbě daně. Této dani byl pak podroben i doplatek dávky. ….“ Stěžovatel
tedy nijak nepolemizuje s propracovanou argumentací městského soudu obsaženou v bodech
16 až 24 jeho rozsudku. Nejvyšší správní soud se s touto argumentací ztotožňuje a odkazuje
na ni. Rovněž podle názoru Nejvyššího správního soudu by bylo nepřípustnou pravou
retroaktivitou, pokud by i platby výsluhových příspěvků, které žalobci měly být správně
vyplaceny ještě před účinností zákona č. 346/2010 Sb., byly podrobeny srážkové dani zavedené
tímto zákonem od 1. 1. 2011, a to jenom proto, že v důsledku pochybení při rozhodování o výši
platu za práci přesčas byl žalobcův výsluhový příspěvek původně určen v nesprávné výši
a ve správné výši byl určen až v době účinnosti zákona č. 346/2010 Sb. (ke zdaňování
výsluhových příspěvků po účinnosti této novely viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 40/2014 - 50).
[25] Závěrem je třeba připomenout, že žalobce byl v rozhodném období jako voják z povolání
ve služebním poměru k České republice, jak plyne z §2 odst. 1 zákona o vojácích z povolání,
podle jehož odstavce 2 „[p]rávní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky činí služební
orgány, kterými jsou prezident republiky (dále jen ‚prezident‘), ministr obrany (dále jen ‚ministr‘) a v rozsahu
určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci.“
Poté, co žalobce ukončil svou mnohaměsíční službu v Iráku, bylo úkolem jednotlivých složek
Ministerstva obrany v čele s ministrem obrany, aby Česká republika vyplatila žalobci v souladu
se zákonem jak jeho platové nároky, tak na ně navázané nároky výsluhové. V nyní
projednávaném řízení nebylo sporu o tom, že plat za práci přesčas byl původně určen chybně
a že trvalo dlouhých osm let, než jednotlivé složky Ministerstva obrany, respektive Armády ČR,
stanovily plat za práci přesčas správně. V demokratickém právním státě je nepřípustné,
aby Ministerstvo obrany nevyužilo možnost, která se mu nabízela k maximálnímu napravení
dopadů tohoto vlastního pochybení na původně nesprávné určení výsluhových příspěvků. Cestou
k této nápravě, tedy k tomu, aby byl žalobce v pokud možno stejném postavení, jako kdyby byl
plat za práci přesčas od počátku určen správně, byla výplata výsluhových náležitostí v té hodnotě,
která by mu příslušela, kdyby k pochybení při stanovení platu za práci přesčas nedošlo.
To znamená bez údajné prekluze části těchto nároků a bez retroaktivního zdanění výsluhových
příspěvků, jež měly být žalobci vyplaceny již předtím, než vstoupil zákon č. 346/2010 Sb.
v účinnost. Jakékoli jiné řešení odporovalo požadavku právní jistoty a ochrany legitimního
očekávání žalobce, který celou dobu připomínal, že všechny přesčasy řádně vykazoval, a právem
se divil, proč by měl být pro pochybení některých složek Ministerstva obrany zkracován
na výsluhových nárocích, které mu za jeho vojenskou službu, kterou jménem České republiky
v Iráku konal, právem přísluší.
[26] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine). Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s §109
odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[27] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, nemohl vyhovět
ani stěžovatelovu požadavku, aby byla žalobci uložena povinnost vrátit částku 6 000 Kč, kterou
mu stěžovatel uhradil jako náhradu nákladů řízení. Rozhodovat o povinnosti vrátit tuto částku
by ostatně Nejvyššímu správnímu soudu nepříslušelo ani tehdy, pokud by kasační stížnosti
vyhověl, neboť v takovém případě by věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, v němž by
městský soud o náhradě nákladů řízení o žalobě rozhodoval znovu.
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci žádné náklady nevznikly, neboť
zůstal v řízení o kasační stížnosti zcela pasivní.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu