ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.393.2017:11
sp. zn. 7 As 393/2017 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: JUDr. R. L., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2017, č. j. 3 Ad 20/2017 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobci bylo rozhodnutím kárného senátu České advokátní komory (dále jen „žalovaná“)
ze dne 5. 12. 2014, č. j. K 15/2014, uloženo kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů
a bylo mu uloženo uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč. Rozhodnutím odvolacího
kárného senátu žalované ze dne 3. 11. 2016, č. j. K 15/2014, bylo žalobcovo odvolání proti
rozhodnutí kárného senátu žalované zamítnuto.
II.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Poté,
co byla věc postoupena Městskému soudu v Praze, požádal o osvobození od soudních poplatků
s odůvodněním, že se nachází v tíživé sociální a finanční situaci a je již více než rok v dočasné
pracovní neschopnosti, což doložil rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti vystaveným
dne 16. 5. 2016. Na výzvu soudu pak žalobce v Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech (dále „prohlášení“) uvedl, že je proti němu vedeno exekuční řízení, více než rok je
v pracovní neschopnosti, nemá žádné příjmy ani majetek a jeho měsíční výdaje na sociální
a zdravotní pojištění činí 2 120 Kč. Na výzvu městského soudu, aby svá tvrzení uvedená
v prohlášení doložil, žalobce reagoval podáním, v němž uvedl, že jeho běžné a osobní náklady
hradí v plném rozsahu jeho bývalá manželka, se kterou nemá společnou domácnost, částečně
také jeho dcera. Dále dodal, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu není schopen vykonávat
žádnou výdělečnou činnost.
[3] Městský soud v záhlaví uvedeným usnesením o žalobcově žádosti rozhodl tak, že mu
osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Městský soud konstatoval, že břemeno tvrzení
o nepříznivé majetkové situaci a povinnost toto tvrzení prokázat tíží výlučně žadatele
o osvobození; soud tudíž nemá z vlastní iniciativy vyhledávat skutečnosti, které by žádost
o osvobození od soudních poplatků odůvodňovaly. Žalobce přitom i přes výzvu soudu doložil
pouze rok staré rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, ze kterého však ani nevyplynulo,
zda pracovní neschopnost stále trvá, nedoložil ani výši nemocenského. I s ohledem na žalobcovo
vysokoškolské právnické vzdělání mu přitom mělo být zjevné, jaké skutečnosti a jakým
způsobem měl doložit. Protože tak však neučinil, městský soud dospěl k závěru, že žalobce
nesplnil předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
III.
[4] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. V ní
uvedl, že jednoznačně prokázal, že se nachází v tak tísnivé finanční situaci, že je v podstatě
odkázán na svou bývalou manželku. Tato skutečnost podle stěžovatele nepochybně vyplývá
z jeho zdravotního stavu, neboť je již od 16. 5. 2016 doposud v pracovní neschopnosti a není
schopen vykonávat výdělečnou činnost. Rozhodnutím městského soudu tak bylo stěžovateli
znemožněno domáhat se svých práv u soudu, a proto navrhl jeho zrušení, přiznání osvobození
od soudních poplatků pro řízení před městským soudem a zároveň požádal o osvobození
od soudních poplatků pro řízení před Nejvyšším správním soudem.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že v souladu se závěry usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, publ.
pod č. 3271/2015 Sb. NSS, není podání kasační stížnosti proti usnesení o neosvobození
od soudních poplatků spojeno s poplatkovou povinností ani s povinným zastoupením
advokátem. O stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků pro řízení o kasační
stížnosti proto Nejvyšší správní soud nerozhodoval.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Městský soud při posuzování stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků
vycházel jak ze znění §36 odst. 3 s. ř. s. („Účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky…“), tak
z relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které břemeno tvrzení a břemeno
důkazní tíží žadatele o osvobození a soudu nepřísluší tuto činnost vykonávat za žadatele
(rozsudek ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS)
a neúplnost tvrzení zároveň vylučuje, aby bylo žádosti vyhověno (rozsudek ze dne 26. 8. 2009,
č. j. 1 As 39/2009 - 88, publ. pod č. 1962/2010 Sb. NSS). S těmito podmínkami pro osvobození
od soudních poplatků stěžovatel nikterak nepolemizuje, předmětem posouzení je tak pouze
skutečnost, zda stěžovatel unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, či nikoliv.
[9] Stěžovatel ke své žádosti o osvobození od soudních poplatků přiložil toliko kopii
rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Na výzvu městského soudu, který stěžovateli zaslal
k vyplnění výše zmiňované potvrzení, stěžovatel toto potvrzení zaslal soudu prakticky
nevyplněné. Uvedl v něm pouze to, že finančně závisí na JUDr. M. L., že nevlastní žádný movitý
ani nemovitý majetek, že je proti němu vedeno exekuční řízení a více než rok je v pracovní
neschopnosti. Nejvyšší správní soud má, shodně s městským soudem, za to, že stěžovatel tímto
způsobem neunesl svou povinnost tvrzení a břemeno důkazní. Stěžovatel v prvé řadě ponechal
podstatnou část potvrzení prázdnou; konkrétně totiž neuvedl výši ani svých měsíčních příjmů
(z nemocenského, od bývalé manželky), ani výdajů (nájem a další měsíční náklady), vyjma výdajů
na sociální a zdravotní pojištění. Žádnou z těch několika mála skutečností, které stěžovatel tvrdil,
navíc žádným způsobem nedoložil, a to ani na opakovanou výzvu městského soudu.
[10] Žadatelé o osvobození od soudních poplatků jistě nemusejí soudům poskytovat přehled
o každém, byť sebemenším příjmu, výdaji či majetku. Zároveň je však jejich povinností soudu
poskytnout dostatek informací na to, aby si soud mohl učinit řádný úsudek ohledně celkových
poměrů žalobce a případné osvobození také řádně odůvodnit. Stěžovatelova žádost ani potvrzení
však dostatečnou oporu pro osvobození od soudních poplatků neposkytovaly. Stěžovatel ostatně
svá tvrzení podrobněji nekonkretizoval a nedokládal ani v kasační stížnosti, ani zde
nepolemizoval se zjištěními městského soudu. Městský soud proto při posouzení této žádosti
nepochybil a rozhodl v souladu se zákonem.
[11] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[12] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu