ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.64.2017:33
sp. zn. 7 As 64/2017 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Prof. MUDr. D. P. K.,
zastoupena JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Jungmannova 35, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017,
č. j. 11 A 112/2016 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 13. 6. 2016, č. j. MHMP 1052335/2016, sp. zn. S-MHMP
352126/2016 ZIO, Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „žalovaný“) zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru matrik, ze dne 21. 1. 2016,
č. j. ÚMČP1 11866/2016. Prvostupňovým rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti žalobkyně
o povolení změny příjmení z dosud užívaného příjmení „P. K.“ na příjmení „A. K.“ podle §72
odst. 1, 2 a §73 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o matrikách“).
II.
[2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, č. j. 11 A 112/2016 – 53.
[3] V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že mezi účastníky řízení není sporu o tom,
že povolení změny příjmení žalobkyně by dopadlo nejen na ni, ale i na jejího manžela pana D. P.
Mezi účastníky rovněž není sporné, že manžel žalobkyně souhlasil pouze se změnou příjmení
žalobkyně a požadoval, aby mu bylo zachováno jeho příjmení „P.“. Za daného skutkového stavu
nemohly správní orgány žádosti žalobkyně o povolení změny příjmení vyhovět, aniž by povolená
změna příjmení nedopadla i na příjmení jejího manžela. Nelze přisvědčit názoru žalobkyně, že
tomuto následku bylo možno předejít při důsledné a citlivé aplikaci jí citované judikatury
evropských soudních institucí. Rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Burghartz
proti Švýcarsku ze dne 22. 2. 1994, stížnost č. 16213/90a a Daróczy proti Maďarsku ze dne
1. 7. 2008, stížnost č. 44378/05 nejsou po stránce skutkové ani právní natolik obdobnými, aby
byla rozumná a důvodná jejich aplikace na případ žalobkyně. Žalovaný správní orgán byl navíc
nepochybně vázán jako orgán moci výkonné právním řádem České republiky, tedy i platným
a účinným zněním zákona o matrikách, podle něhož nastává v případě změny společného
příjmení manželů výše uvedený důsledek ex lege, není tedy závislý na vůli správního orgánu
a správní orgán ho nemůže ani vyloučit. Právě to, že by kladné rozhodnutí o žádosti žalobkyně
s sebou neslo automatickou změnu příjmení jejího manžela zjevně proti jeho vůli, bylo
pro žalovaného i městský soud překážkou, pro kterou žalobkyni nelze povolit požadovanou
změnu příjmení. Žalovaný postupoval zcela v souladu s čl. 2 odst. 2 i čl. 4 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“), státní moc byla uplatněna pouze v mezích stanovených zákonem
a do výkonu práv na respektování soukromého a rodinného života žalobkyně správní orgány
zasáhly jen v nezbytné míře a v souladu se zákonem, pokud chránily právo manžela žalobkyně
nést i nadále své příjmení. Správní orgány postupovaly zcela v souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
III.
[4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka nesouhlasila s právním posouzením a interpretací podkladů a souvisejících
právních předpisů, jichž se dovolávala v žádosti, v odvolání, jakož i v žalobě.
[6] Rozhodnutími správních orgánů je poškozováno její právo na jméno, které je přiznáváno
každému v rámci čl. 10 odst. 1 Listiny, „jakožto dílčí právo na soukromý a rodinný život, kterým
je přiznávána obecná ochrana zejména čl. 10 odst. 2 Listiny“. Jakékoliv neoprávněné zasahování
do soukromého a rodinného života je nepřijatelné. Speciální ochranu rodinnému a soukromému
životu jako základním lidským právům poskytuje také čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy.
[7] Vzhledem k tomu, že správními orgány i městským soudem měl být mimo jiné
respektován čl. 8 Úmluvy, měla být respektována i příslušná judikatura Evropského soudu pro
lidská práva. Pokud žalovaný dovozuje platnost dílčích závěrů judikatury a právních vět pouze
pro konkrétní specifické okolnosti řešeného případu, anebo okolnosti identické, je o příliš
formalistickou interpretaci, ve své podstatě odebírající judikatuře její praktický význam pro právní
praxi, pro logický výklad právních norem na základě analogie. Je nutné vnímat a interpretovat
závěry judikatury v podstatně širším rámci než jsou specifické okolnosti konkrétního případu
a přiznat závěrům, výkladovým ustanovením a právním větám obsaženým v judikatuře obecnější
význam, ve specifických případech dokonce až normativní. V důsledku toho má judikatura
Evropského soudu pro lidská práva normativní povahu, neboť rozšiřuje míru ochrany lidských
práv a svobod Úmluvy, a tak i její aplikační rozsah. Proto musí být vykládána podstatně šíře
a obecněji, než jak učinil žalovaný.
[8] Citlivou a důslednou aplikací rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva tedy správní
orgány mohly předejít zamítnutí žádosti o povolení změny příjmení při současném vyjádření
nesouhlasu jejího manžela se změnou jeho příjmení. Aplikace příslušné úpravy Úmluvy
a interpretace související judikatury Evropského soudu pro lidská práva žalovaným byla zcela
nedostatečná a nesprávná. Správní orgány měly přiznat stěžovatelce právo na jí žádanou změnu
příjmení, neboť není možné dovodit, že by existovaly ospravedlnitelné a závažné důvody, které
by státní zásah do práva stěžovatelky na změnu příjmení činily nezbytným a přiměřeným.
[9] Argumentace přiměřeností zásahu státní moci do stěžovatelčiných základních práv
a svobod je neobhajitelná. I přes široké prostředky ochrany přirozeného a základního lidského
práva na jméno, jak jsou tyto stanoveny zejména čl. 8 Úmluvy, související judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva a Listinou, není zákonem o matrikách dána možnost,
aby jednomu z manželů po uzavření manželství, při jehož vzniku se manželé dohodli na užívání
společného příjmení, mohla být na základě projevu vůle za souhlasu druhého z manželů,
povolena změna jeho příjmení bez toho, aniž by to ovlivnilo příjmení druhého z manželů. Toto
vede k nesmyslné a neodůvodnitelné nutnosti střetu základních práv a svobod dvou osob. Není
proto možné, že by se mohlo jednat o proporcionální omezení základního práva vzhledem
k určitému veřejnému zájmu, jak předpokládá nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004,
sp. zn. I. ÚS 167/04.
[10] I při maximální možné ochraně základních práv a svobod manžela stěžovatelky je
správními orgány provedený zásah do práv na respektování jejího soukromého a rodinného
života nepřiměřený. Zákon o matrikách má být správními orgány vykládán a aplikován pohledem
ochrany základních práv a svobod stěžovatelky, jak to předpokládá ustálená judikatura Ústavního
soudu a logika hierarchického uspořádání právních norem tak, aby nedošlo k jejich
nepřiměřenému nebo nepřípustnému omezení nebo narušení.
[11] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s výrokem
a odůvodněním napadeného rozsudku. Městský soud výrok rozsudku srozumitelně a velmi
podrobně odůvodnil a předmětnou právní otázku posoudil zcela v souladu s platnou právní
úpravou a judikaturou.
[13] Při rozhodování o povolení změny příjmení bylo třeba vycházet, vzhledem ke skutečnosti,
že manželství stěžovatelky a pana D. P. stále trvá, nejen z §72 odst. 2 zákona o matrikách,
ale i z §73 téhož zákona, který obsahuje podmínky pro povolení změny příjmení za trvání
manželství. Z §73 zákona o matrikách vyplývá, že povolení změny příjmení stěžovatelky by
dopadalo nejen na ni, ale i na jejího manžela. Ten sice souhlasil se změnou příjmení stěžovatelky,
ale požadoval, aby mu jeho příjmení P. bylo zachováno. Taková varianta ovšem s ohledem
na citovaná ustanovení zákona o matrikách není možná. Za daného skutkového stavu věci pak
správní orgány nemohly žádosti stěžovatelky o povolení změny příjmení vyhovět, aniž by
povolená změna příjmení nedopadla i na příjmení jejího manžela. Tento následek nastává
v případě změny společného příjmení manželů ex lege, není tedy závislý na vůli správního orgánu
a správní orgán ho nemůže vyloučit. Právě skutečnost, že kladné rozhodnutí v projednávané věci
by s sebou neslo automatickou změnu příjmení manžela stěžovatelky, a to zjevně proti jeho vůli,
lze považovat za zcela zásadní překážku, pro kterou stěžovatelce nelze požadovanou změnu
příjmení povolit. Ustanovení §73 zákona o matrikách nelze vykládat a aplikovat jiným způsobem,
než bylo učiněno správními orgány, a to ani s přihlédnutím k základním právům a svobodám
stěžovatelky.
[14] Ve správním řízení bylo postupováno v souladu s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny i s čl. 8
Úmluvy. Státní moc byla uplatněna pouze v mezích stanovených zákonem a do výkonu práv
na respektování soukromého a rodinného života stěžovatelky správní orgány zasáhly jen
v nezbytné míře a v souladu se zákonem, neboť chránily právo a výslovné přání manžela
stěžovatelky nést i nadále své příjmení. Úmyslem zákonodárce, který byl vtělen do obsahu §73
zákona o matrikách, je prostřednictvím společného příjmení vyjádřit sounáležitost manželů
a jejich nezletilých dětí a tím i celistvost rodiny. V těchto intencích pak zákonodárce usiluje o to,
aby členové rodiny byli identifikováni shodným příjmením. Tento záměr přetrvává i v případě
administrativní změny příjmení, kdy změna příjmení jednoho z manželů s sebou automaticky
nese i změnu příjmení druhého manžela a společných dětí.
[15] Ani důslednou a citlivou aplikací judikatury evropských soudních institucí nelze žádosti
stěžovatelky vyhovět, aniž by povolená změna příjmení nedopadla i na příjmení jejího manžela.
S odkazy na tuto judikaturu se podrobně vypořádal jak žalovaný v rámci správního řízení, tak
i městský soud v řízení o správní žalobě. Ustanovení §73 zákona o matrikách je platnou součástí
právního řádu České republiky a nelze ho považovat za rozporné s ústavním pořádkem ani
s Úmluvou. Přání stěžovatelky na sjednocení příjmení, které užívá v rámci svých podnikatelských
a společenských aktivit, s příjmením, které má uvedeno v českých osobních dokladech, lze
považovat za legitimní. Nelze mu však vyhovět za cenu újmy na právech jiné osoby.
[16] Proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
V.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Obecně lze konstatovat, že stěžovatelka opírá svoji právní argumentaci nikoli
o podústavní právní předpisy (kterým je především zákon o matrikách), ale setrvává na tom,
že došlo k nepřípustnému zásahu do jejích práv garantovaných Listinou a Úmluvou. Námitka
nesprávného posouzení právní otázky spočívá v obecném tvrzení stěžovatelky, že správní orgány
nevyhověním její žádosti o změnu příjmení nepřiměřeně zasáhly do výkonu základního lidského
práva na respektování soukromého a rodinného života.
[20] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka uzavřela dne 22. 10. 2010 manželství s panem
D. P. Manželé se dohodli, že po sňatku budou užívat společné příjmení P. – P. a žalobkyně bude
užívat a na druhém místě uvádět příjmení předchozí (K.). Toto manželství dosud trvá. Žádostí
ze dne 19. 11. 2015 se stěžovatelka domáhala u Úřadu městské části Praha 1 vydání rozhodnutí,
jímž by jí správní orgán povolil změnu příjmení z původního příjmení ve znění „P. K.“
na příjmení ve znění „A. K.“. O podané žádosti rozhodl Úřad městské části Praha 1, odbor
matrik, rozhodnutím ze dne 21. 1. 2016, jímž žádosti stěžovatelky o změnu příjmení nevyhověl
s odůvodněním, že nebyly splněny zákonné podmínky pro změnu příjmení žadatelky. Tento
závěr vyplývá ze zjištění, že v daném případě by povolení změny příjmení mělo dopad nejen
na příjmení stěžovatelky, ale i na příjmení jejího manžela podle §73 odst. 2 a 4 zákona
o matrikách. Z předloženého dokladu je zřejmé, že manžel stěžovatelky D. P. se změnou příjmení
stěžovatelky „P. K.“ na příjmení „A. K.“ souhlasil, avšak současně požadoval zachování svého
příjmení v nezměněné podobě „P.“. Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka včasné
odvolání, o kterém rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, jímž odvolání jako
nedůvodné zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdil jako věcně
správné.
[21] Jak správně zdůraznil již městský soud, z judikatury Evropského soudu pro lidská práva
vyplývá, že ochrana příjmení je součástí práva na ochranu soukromého a rodinného života
ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Z tohoto práva vyplývá nejen negativní závazek státu nezasahovat
do příjmení jednotlivců, ale i pozitivní závazek umožnit jednotlivci změnu příjmení, pokud tomu
nebrání veřejný zájem. Evropský soud pro lidská práva však dává vnitrostátnímu zákonodárci
široký prostor pro uvážení, neboť je věcí zákonodárce, aby v ústavou vytyčených mantinelech
rozhodl o vnitrostátní politice úpravy jmen a příjmení (viz rozsudek ve věci STJERNA proti
Finsku ze dne 25. 11. 1994, stížnost č. 18131/91).
[22] Podle §8 odst. 1 zákona o rodině, který byl účinný ke dni uzavření manželství
stěžovatelky, jsou snoubenci povinni při uzavírání manželství před matričním úřadem nebo
oprávněným orgánem církve souhlasně prohlásit, zda příjmení jednoho z nich bude jejich
příjmením společným, či zda si ponechají svá dosavadní příjmení nebo zda spolu s příjmením
společným bude jeden z nich užívat a na druhém místě uvádět příjmení předchozí; bylo-li
předchozí příjmení složeno ze dvou příjmení, může být na druhém místě užíváno a uváděno jen
jedno z nich.
[23] Právní úprava účinná v době uzavření manželství neumožňovala manželům dosáhnout
následné změny souhlasného prohlášení o budoucím příjmení jinak než splněním omezujících
podmínek stanovených v zákoně o matrikách (shodně Milana Hrušáková a kolektiv: Zákon
o rodině, 4. vydání. Praha: 2009, str. 29).
[24] Obdobná právní úprava je nyní obsažena v §660 zákona č. 89/2012, občanského
zákoníku, které se na nynější právní poměry manželů použije v souladu s přechodným
ustanovením v §3028 odst. 1. Občanský zákoník navíc v §661 odst. 2 předpokládá, že pokud se
budoucí manželé rozhodnou ponechat si v manželství svá původní příjmení, mohou toto své
rozhodnutí v průběhu manželství změnit a dohodnout se na společném příjmení jednoho z nich.
Citovaná ustanovení upravují osobní stav jednotlivce a mají kogentní povahu. Naposledy
uvedené pravidlo zřetelně přispívá k chápání společného příjmení jako jednotícího prvku celé
rodiny. Občanský zákoník naopak neobsahuje žádnou právní úpravu opačného postupu, kdy by
jeden z manželů mohl za trvání manželství dodatečně ustoupit od původně odsouhlaseného
společného příjmení zpět ke jménu, se kterým do manželství vstupoval. Přípustnost změny, které
se stěžovatelka domáhá, je proto třeba hledat v zákoně o matrikách.
[25] Podle §72 odst. 1 a 2 zákona o matrikách platí, že jméno, popřípadě jména, nebo
příjmení, popřípadě více příjmení, která je fyzická osoba povinna užívat, lze změnit fyzické osobě
pouze na základě její žádosti, případně žádosti jejích zákonných zástupců. Změna příjmení se
povolí zejména tehdy, jde-li o příjmení hanlivé, nebo směšné, nebo je-li pro to vážný důvod.
[26] Podle §73 odst. 1, 2 a 4 zákona o matrikách platí, že za trvání manželství může být změna
příjmení povolena pouze na základě souhlasu obou manželů. Mají-li manželé společné příjmení
a je-li povolena změna příjmení jednomu z nich, vztahuje se tato změna i na příjmení druhého
manžela a příjmení jejich nezletilých dětí. Mají-li manželé společné příjmení a jeden z nich užívá
a na druhém místě uvádí příjmení předchozí, může jim být povolena změna pouze tohoto
společného příjmení.
[27] Nejvyšší správní soud zvažoval, co se rozumí „změnou jména nebo příjmení“ dle §72
odst. 1. Nabízí se úvaha, zda „návrat“ ke tvaru jména užívaného před vznikem manželství je
rovněž „změnou“ jména nebo příjmení ve smyslu citovaných ustanovení. Je tomu tak. Zákon
o matrikách neobsahuje žádné ustanovení, které by umožňovalo zvolit pro případ stěžovatelky
jinou úpravu, než která je obsažena v §72 a §73, popř. jakkoli dovodit, že se v tomto
specifickém případě o změnu jména nejedná. Změnou je tedy situace, kdy se liší původní
a navrhovaný tvar jména či příjmení. Nic na tom nemění ani §72 odst. 2, který demonstrativně
upřesňuje, kdy lze změnu povolit, resp. ponechává na správním orgánu, zda je v konkrétním
případě dán vážný důvod pro povolení změny. Ustanovení §72 odst. 2 obsahuje hypotézy,
za jejichž splnění lze případně žádosti o povolení změny vyhovět. Nelze z něj dovodit, že v jiných
případech (pokud nejde o příjmení hanlivé či směšné, popř. není dán pro změnu vážný důvod) se
nejedná o změnu jména a příjmení.
[28] V projednávané věci nepochybně nejde o změnu příjmení pro odstranění jeho hanlivosti
či směšnosti. Stěžovatelka v žalobě a kasační stížnosti vysvětlila, v čem spatřuje vážné důvody
pro změnu svého příjmení. Bylo třeba posoudit koexistenci předpokladu existence vážného
důvodu pro změnu příjmení a podmínek, které zákon o matrikách stanoví pro specifický případ
žádosti o změnu společného příjmení za trvání manželství. Zákon o matrikách stanoví v §73
další předpoklady, které musí být splněny vedle důvodu dle §72 odst. 2, jedná-li se o změnu
příjmení, resp. společného příjmení za trvání manželství. Z ničeho neplyne, že by poukaz
na existenci vážného důvodu pro změnu společného příjmení mohl odůvodnit vyloučení pravidel
uvedených v §73 odst. 1 a 2.
[29] Pokud je za trvání manželství žádáno o změnu příjmení, liší se podoba souhlasu druhého
manžela v závislosti na tom, zda žádající osoba užívá společné příjmení či nikoli. Pokud tomu tak
je, musí souhlas druhého manžela zahrnovat i souhlas s tím, že změna společného příjmení bude
vztažena i na jeho příjmení, popř. příjmení jejich nezletilých dětí. Pokud si naopak manželé
ponechali za trvání manželství v souladu s §8 odst. 1 zákona o rodině, resp. §660 písm. b)
občanského zákoníku svá dosavadní příjmení, postačí (při splnění dalších podmínek) prostý
souhlas druhého manžela, neboť změnou není dotčeno jím dosud užívané příjmení.
[30] Z citovaných ustanovení tedy jednoznačně vyplývá, že za trvání manželství není změna
společného příjmení pouze u jednoho z manželů možná. Kladné rozhodnutí o povolení změny
společného příjmení se ze zákona automaticky vztahuje na oba manžele. S ohledem na to,
že správní orgán může činit pouze to, co mu zákon výslovně umožňuje, nemá pravomoc tento
účinek vyloučit. Proto nelze vyhovět žádosti o změnu společného příjmení, se kterou druhý
z manželů sice obecně souhlasí, ale současně trvá na zachování svého původního příjmení.
V takovém případě nelze uzavřít, že druhý manžel vyslovil se změnou souhlas, protože takový
souhlas v sobě zahrnuje rovněž souhlas s následným užíváním společného změněného příjmení.
[31] Podle názoru Nejvyššího správního soudu nedošlo postupem správních orgánů
k porušení čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Jak bylo uvedeno již výše, vnitrostátní právní úprava
za trvání manželství nepřipouští možnost změny společného příjmení pouze u jednoho
z manželů. V nyní posuzované věci správní orgány poměřovaly míru zásahu do práva na ochranu
soukromého a rodinného života u stěžovatelky a jejího manžela. V případě stěžovatelky sice její
žádosti o změnu příjmení nebylo vyhověno, ale nelze odhlédnout od toho, že sama stěžovatelka
souhlasila při vstupu do manželství se změnou svého příjmení. Dobrovolně tedy přijala příjmení
svého současného manžela. Pokud by správní orgán vyhověl její žádosti, došlo by k vážnému
zásahu do základních lidských práv jejího manžela, který se změnou svého příjmení výslovně
nesouhlasil a který by tak byl státní mocí v návaznosti na platnou právní úpravu přinucen
ke změně svého příjmení, které po celý život užíval, se kterým je ztotožněn a změnit jej nechce.
Je třeba znovu připomenout, že správní orgán nemůže nad rámec zákona vyhovět žádosti
o změnu společného příjmení u jednoho z manželů a současně rozhodnout o zachování
původního příjmení u druhého z manželů. Takovým postupem by došlo k porušení čl. 2 odst. 3
Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny. Rozhodnutí správních orgánů nejsou nezákonná či
protiústavní, neboť bylo postupováno v pouze v mezích stanovených zákonem a do výkonu práv
na respektování soukromého a rodinného života stěžovatelky správní orgány zasáhly jen
v nezbytné míře a v souladu se zákonem.
[32] Stěžovatelka na podporu svých tvrzení opakovaně poukazuje na rozsudky Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 22. 2. 1994 ve věci Burghartz proti Švýcarsku ze dne 22. 2. 1994,
stížnost č. 16213/90a a Daróczy proti Maďarsku ze dne 1. 7. 2008, stížnost č. 44378/05. Možnou
aplikací této judikatury na případ stěžovatelky se podrobně zabýval jak žalovaný v rozhodnutí
o odvolání, tak i městský soud v napadeném rozsudku. S jejich závěrem, že v obou citovaných
rozsudcích byly posuzovány natolik skutkově a právně odlišné případy, že jejich aplikace
na případ stěžovatelky není možná, se Nevyšší správní soud ztotožňuje.
[33] Pokud jde o rozsudek ze dne 22. 2. 1994, evropský soud konstatoval, že švýcarský zákon,
který umožňoval ženě uvádět před společným příjmením příjmení předchozí a muži tuto
možnost nedával, je diskriminační a v rozporu s čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy. Současně uvedl,
že celistvost rodiny, která by se měla podle švýcarských orgánů odrazit v jediném společném
příjmení, je naplněna i v případě, že manželé ponesou příjmení po ženě a muž bude před
společným příjmením užívat své předchozí příjmení. Závěry obsažené v tomto rozsudku tedy
nelze bez dalšího aplikovat na nyní posuzovanou věc, neboť se týkal dohod o příjmení, které
snoubenci činí před uzavřením manželství, nikoliv pozdějších změn příjmení za trvání manželství.
Navíc v nyní posuzované věci stěžovatelka požadovala změnu příjmení na jiné, než užívá její
manžel.
[34] V případě rozsudku ze dne 1. 7. 2008 se jednalo o vdovu, která se domáhala, aby jí bylo
umožněno nadále užívat příjmení, které užívala předchozích 54 let a které měla do té doby
uvedeno v platných maďarských dokladech totožnosti. Maďarské úřady však trvaly na tom, aby
příjmení nadále užívala ve správném tvaru podle maďarských zákonů. V uvedené věci tedy stát
negativně zasahoval do příjmení této ženy, když jí nařizoval změnu příjmení, které užívala 54 let.
[35] Z citované judikatury nelze dovodit, že jsou příslušné správní orgány povinny vyhovět
každé žádosti o změnu příjmení. Nejsou tak povinny učinit zejména v případě, kdy je požadovaná
změna v rozporu s veřejným zájmem. Ten lze spatřovat zejména ve snaze prostřednictvím
společného příjmení vyjádřit sounáležitost manželů a jejich nezletilých dětí a tím i celistvost
rodiny. Přestože není v souzené věci přítomen aspekt sounáležitosti s nezletilými dětmi, které se
v manželství narodily, nelze na druhé straně aprobovat s poukazem na tvrzenou sounáležitost
s dětmi z předchozích manželství postup, který je zřetelně contra legem. V obecné rovině lze
poznamenat, že jakákoli následná změna osobního stavu rodičů určitým způsobem modifikuje
vazbu rodiče k dítěti. Nelze však tvrdit, že právě postup správních orgánů založil stav, kterým
stěžovatelka svoji žádost odůvodňuje.
[36] Nejvyšší správní soud přesvědčuje o nepřiléhavosti uvedených rozhodnutí
na projednávaný případ rovněž to, že v nich státní moc aktivně a neoprávněně zasáhla do práva
nositele jména na jeho užívání, navíc užívání velmi dlouhodobého, resp. do práva na podobu
jména v obdobném rozsahu, který by svědčil druhému manželovi. Nyní však státní moc nijak
aktivně do právního postavení stěžovatelky nezasáhla. Bylo to stěžovatelka, která o vlastní vůli
před uzavřením sňatku uvážila o svém budoucím příjmení. Teprve následně se domáhá takové
změny, která s ohledem na znění právní úpravy není možná. Nelze tedy ani tvrdit, že by příjmení,
které stěžovatelka nese, bylo důsledkem postupu státních orgánů a že by jí právní předpisy
neumožňovaly cestu, jak si ponechat příjmení A. K. Stěžovatelka se však svobodně rozhodla je
při uzavření manželství opustit.
[37] S poukazem na shora uvedené důvody zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[38] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu