ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.83.2018:43
sp. zn. 7 As 83/2018 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: T. K., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2018, č. j. 41 A 38/2016 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Celní úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) v rozhodnutí
ze dne 30. 9. 2015, č. j. 90469-7/2015-530000-12, konstatoval, že žalobce dne 6. 6. 2015
v 14:15 hod. řídil vozidlo Fiat Punto, registrační značky X na zpoplatněné pozemní komunikaci
– dálnici D2 v úseku na 11. km ve směru jízdy na Bratislavu, aniž byl uhrazen časový poplatek.
Tímto jednáním porušil povinnost vyplývající z §21e odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních
komunikacích“), a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku podle §42a odst. 2 písm. a) zákona
o pozemních komunikacích. Za to mu správní orgán I. stupně uložil pokutu ve výši 1 000 Kč
a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání. Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2015,
č. j. 61730-2/2015-900000-304.1, žalovaný výše uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně
z důvodu nesprávného uplatnění fikce doručení předvolání k nařízenému ústnímu jednání zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
[3] Rozhodnutím ze dne 9. 2. 2016, č. j. 11335-4/2016-530000-12 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“) uznal správní orgán I. stupně žalobce vinným z výše vymezeného přestupku
a uložil mu pokutu ve výši 1 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti
prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne
22. 4. 2016, č. j. 17987-3/2016-900000-304.1 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
II.
[4] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále
jen „krajský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl. Správní orgán I. stupně nepochybil,
když dne 9. 2. 2016 provedl ústní jednání v nepřítomnosti žalobce. Omluva žalobce z ústního
jednání nebyla náležitá ve smyslu ustálené judikatury, neboť přiložená lékařská zpráva byla velmi
stručná, nekonkrétní a zmocněnci žalobce nebyl naordinován klid na lůžku. Nevyplývá z ní,
že by žalobce nebyl schopen se jednání zúčastnit, popř. se alespoň včas z jednání omluvit.
Neúčast žalobce či jeho zmocněnce navíc nebránila v uskutečnění jednání a neohrozila cíl řízení,
neboť shromážděné důkazy dostatečně prokazují spáchání přestupku. Dle krajského soudu
nebyl dán důvod pro zkoumání, zda byl úsek dálnice, po kterém žalobce jel, označen dopravní
značkou označující její zpoplatnění. Námitka žalobce totiž byla neurčitá, neboť není zřejmé,
jaký nájezd na dálnici žalobce užil. Dálnice D2 je explicitně uvedena v seznamu zpoplatněných
komunikací a ve věci nevznikly žádné pochybnosti o absenci dopravního značení či jeho
řádného umístění. Dále se krajský soud zabýval námitkou, že byl žalobce zbaven možnosti
namítat podjatost úřední osoby v odvolacím řízení. Uvedl, že žalovaný sice neposkytl žalobci
dostatečný prostor k reakci na sdělení o oprávněné úřední osobě, avšak tato skutečnost neměla
vliv na zákonnost rozhodnutí. Ani v žalobě žalobce žádné konkrétní výhrady k oprávněné
úřední osobě neuvedl, pročež se jeví tato námitka jako účelová. Neposkytnutí informací
o oprávněné úřední osobě pak nemělo vliv na možnost doplnit odvolací důvody. Zmocněnci
žalobce byla řádně doručena výzva k doplnění odvolání ve lhůtě 10 dnů. Pokud žalobce
odvolání nedoplnil, sám se připravil o možnost přezkumu napadeného rozhodnutí na základě
konkrétních odvolacích důvodů. Námitku, že nebylo dostatečně zdůvodněno naplnění
materiální stránky přestupku, shledal krajský soud rovněž nedůvodnou. Společenská škodlivost
je dána neuhrazením časového poplatku. Smyslem a účelem povinnosti zaplatit předem
za využívání pozemní komunikace příslušné kategorie je totiž finanční účast na využívání
předmětné komunikace.
III.
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Krajský soud pochybil, když vyhodnotil omluvu zástupce stěžovatele z ústního jednání
jako nenáležitou. Pokud je v lékařské zprávě, kterou zástupce stěžovatele doložil správnímu
orgánu I. stupně, uvedeno, že zástupce má horečku a byla mu nasazena antibiotika, je zřejmé,
že se nemohl zúčastnit nařízeného ústního jednání. Okolnosti omluvy nesvědčily obstrukčnímu
jednání. Jednalo se o první omluvu z jednání, která byla učiněna bezprostředně po návštěvě
lékaře a byla avizována telefonicky. Jelikož zástupce stěžovatele navštívil lékaře v době konání
ústního jednání, nemohl se k jednání dostavit, i když nebyl upoután na lůžko. Nelze přičítat
k tíži stěžovatele, že neinformoval správní orgán o ukončení nemoci, přestože v omluvě uvedl,
že tak učiní. Ke dni ukončení nemoci již bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jakékoliv
informování správního orgánu I. stupně již nemělo smysl. O obstrukčním jednání nesvědčí
ani podání blanketního odvolání, ani jiný postup stěžovatele. Jen proto, že se stěžovatel nemohl
vyjádřit při jednání k podkladům pro rozhodnutí, se správnímu orgánu I. stupně a krajskému
soudu jevily jako dostatečné. Stěžovatel nenamítal neúčast na jednání samoúčelně, ale proto,
že se chtěl hájit a prokázat, že přestupek nespáchal.
[7] Krajský soud vyhodnotil nesprávně rovněž námitku týkající se zpochybnění spáchání
přestupku. K tomu, aby byla pozemní komunikace zařazena do systému časového zpoplatnění,
nestačí, že je určena ke zpoplatnění podzákonným právním předpisem. Musela být ještě osazena
příslušnou dopravní značkou. Úvaha krajského soudu není srozumitelná. Vytýká-li stěžovateli,
že neuvedl, jakým konkrétním nájezdem na dálnici najel, svědčí to o tom, že ústní jednání
by bylo účelným nástrojem k obhajobě. Chybný je rovněž názor krajského soudu, že správní
orgán nemusí dokazovat, že pozemní komunikace jsou zákonným způsobem označovány.
Správní orgány musí prokázat naplnění všech znaků skutkové podstaty. Není sporu o tom,
že pozemní komunikace byla dálnicí, ale o tom, zda byla zpoplatněnou dálnicí. Ne každá dálnice
je zpoplatněna. Označení úseku dopravní značkou je tedy rozhodující. Neosazení příslušnou
dopravní značkou nelze vnímat jako chybu či chybějící značku, ale jako záměr komunikaci
nezpoplatnit. Správní orgány neprokázaly, že předmětná komunikace byla zpoplatněná.
[8] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení.
IV.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na nesrovnalosti týkající se omluvy stěžovatele.
V žalobě uvedl, že se zástupce stěžovatele před jednáním pokusil telefonicky omluvit, v kasační
stížnosti, že správnímu orgánu I. stupně zatelefonoval. Ve správním řízení tuto informaci
neuváděl. Své tvrzení nijak nedoložil, neuvedl žádné konkrétní informace (např. telefonní číslo
a osobu, se kterou mluvil). Zástupce stěžovatele mohl učinit omluvu prostřednictvím e-mailu
před jednáním a důkazy doložit následně. Z lékařské zprávy nelze seznat, odkdy a jakými
obtížemi zástupce trpěl. Až v kasační stížnosti stěžovatel poukazuje na infekčnost a to,
že nemoc zjistil až ráno v den jednání. Akceptace omluvy by zabránila potrestání pachatele
přestupku, neboť dne 6. 6. 2016 by nastala prekluze. Stěžovatel měl ve správním řízení
dostatečný prostor pro zpochybnění podkladů rozhodnutí.
[10] Námitka týkající se absence zpoplatnění pozemní komunikace je neurčitá. Možnost
absentující dopravní značky teoreticky existuje. Je však nepravděpodobné, že by policisté
kontrolovali úhradu časového zpoplatnění v nezpoplatněném úseku. Stěžovatel hlídce přiznal,
že nemá kupon. Nenamítal, že úsek komunikace nebyl označen dopravní značkou. Žalovanému
je známo, že zástupci působící v oblasti pojištění proti pokutám vznáší námitku neexistence
dopravního značení opakovaně a neeticky lžou o existenci svědka, který také lže. To dokládá
rozhodnutím v obdobné věci. Argumenty stěžovatele jsou účelové, vedené snahou o zmaření
potrestání přestupce.
[11] Vzhledem k výše uvedenému žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatel namítal, že byl zkrácen na svém právu osobní účasti na ústním jednání, když
správní orgán I. stupně vyhodnotil jeho omluvu ze dne 9. 2. 2016 jako nenáležitou.
[15] Ústní jednání v přestupkovém řízení před správním orgánem I. stupně lze zásadně konat
jen za přítomnosti obviněného z přestupku. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), podle něhož správní orgány v řízení
stěžovatele postupovaly, stanovil z tohoto pravidla taxativně výjimky v §74 odst. 1: „O přestupku
koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen
tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy
nebo důležitého důvodu.“
[16] V posuzovaném případě je pak rozhodující, zda omluva zástupce stěžovatele ze dne
9. 2. 2016 splňovala podmínky náležité omluvy. Tyto jsou dle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 - 23, následující: „Aby mohla být omluva obviněného
z přestupku z nařízeného ústního jednání považována za náležitou, musí být splněny tři podmínky: 1) Obviněný
se musí omluvit neodkladně, tedy ihned, jakmile mu to okolnosti dovolí. Z toho pohledu nebude náležitá např.
omluva učiněná těsně před jednáním z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve. 2) V omluvě
musí být uveden důvod, který obviněnému účast na jednání znemožňuje. Tomuto požadavku nevyhoví např.
omluva s vágním odvoláním se na vyřizování důležitých záležitostí. 3) Důvod omluvy musí být doložen, obviněný
tedy musí své tvrzení v rámci objektivních možností prokázat.“
[17] Jak vyplývá z výše citovaného rozsudku, řádná omluva musí být učiněna neodkladně,
musí v ní být uveden důvod a tento doložen. Řádné doložení důvodů omluvy je přitom věcí
toho, kdo se z jednání omlouvá. Současně je nutné trvat na bezodkladnosti omluvy, tj. aby byla
sdělena ihned poté, co vznikne překážka bránící v účasti na jednání (viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 - 23, ze dne 27. 1. 2015,
č. j. 6 As 215/2014 - 25, a ze dne 10. 10. 2012, č. j. 1 As 116/2012 - 25).
[18] K omluvě ze zdravotních důvodů Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2017,
č. j. 6 As 151/2016 - 19, uvedl, že „vzhledem ke smyslu zákona se za náležitou omluvu bude považovat
taková, jejíž důvody skutečně znemožňují účastnit se nařízeného správního řízení. Těmito důvody může být
hospitalizace nebo jiné skutečnosti prokazatelně zamezující pohybu osoby a tedy znemožňující dostavit se
na místo nařízeného jednání. Lékařská zpráva, která nezakazuje cestování ani nepředepisuje klid na lůžku,
nemůže být považovaná za řádnou omluvu, která opravňuje stěžovatele nedostavit se ke správnímu řízení
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 55/2012 - 32).“
[19] Mezi stranami není sporné, že zástupce stěžovatele zaslal písemnou omluvu správnímu
orgánu I. stupně e-mailem až po skončení ústního jednání. Jako důvod omluvy uvedl, že „vážně
onemocněl“ a je „připoután na lůžko“, pročež se nemohl dostavit k jednání. Své tvrzení doložil
lékařskou zprávou od praktického lékaře MUDr. A. V., ve které je uvedeno, že zástupce
stěžovatele „byl vyšetřen v ordinaci svého prakt. lékaře v S. s horečnatým onemocněním. 9. 2. 2016 nasazena
ATB léčba, předpokládané trvání nemoci asi týden. 15. 2. Pozván na kontrolní odběr krve a na kontrolu.“
S ohledem na obsah lékařské zprávy nelze vyloučit, že zástupce stěžovatele skutečně nebyl
v takové zdravotní kondici, aby v daný den absolvoval ústní jednání se správním orgánem.
Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší jakkoliv spekulovat, z jakých příčin horečnaté
onemocnění zástupce stěžovatele vzniklo a jak moc bylo akutní. Z lékařské zprávy nicméně
nevyplývá, že by byl zástupce stěžovatele připoután na lůžko, jak uvedl v omluvě. Naopak je z ní
zřejmé, že zdravotní stav zástupce stěžovatele mu umožnil navštívit svého praktického lékaře
v jeho ordinaci. Stěžovateli tedy nebránila žádná zásadní překážka v tom, aby operativně
informoval přímo příslušnou úřední osobu ještě před zahájením ústního jednání, že nebude
schopen účasti na něm. Nabízela se forma e-mailu (ostatně tuto formu komunikace stěžovatel
využíval v průběhu celého správního řízení) nebo telefonicky. Veškeré kontaktní údaje mu byly
k dispozici z předvolání. Nebyl-li zástupce stěžovatele skutečně schopen cesty ke správnímu
orgánu, nemusel se sdělením této informace vyčkávat na výsledek vyšetření u lékaře. Správní
orgán I. stupně postupoval v souladu se zákonem, když věc projednal i v nepřítomnosti
stěžovatele. Ze správního spisu nevyplývá, že by měl před zahájením jednání k dispozici
informaci, že se zástupce stěžovatele ze závažných důvodů nedostaví.
[20] S ohledem na výše uvedené správní orgány nepochybily, pokud předmětnou omluvu
stěžovatele posoudily jako nesplňující podmínky §74 odst. 1 zákona o přestupcích. Omluva
totiž nebyla včasná ve smyslu výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 As 25/2013 - 23. Rovněž skutečnost, že se jednalo o první omluvu z jednání, není
bez dalšího pro posouzení náležitosti omluvy rozhodná, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího
správního soudu (např. rozsudky ze dne 20. 12. 2012, č. j. 4 As 61/2012 - 22, a ze dne
23. 5. 2018, č. j. 6 As 248/2017 - 23).
[21] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že byl stěžovatel v důsledku
absence ústního jednání před správními orgány zkrácen na svých procesních právech a nemohl
se účinně bránit. Stěžovatel byl zastoupen právním profesionálem, který si musel být dobře
vědom toho, že proti závěrům správního orgánu I. stupně lze brojit po celou dobu řízení
až do vydání rozhodnutí (viz §36 odst. 1 správního řádu), tj. nejen v rámci ústního jednání.
O tom byl ostatně poučen i v předvolání ze dne 19. 1. 2016. Stěžovatel nebyl připraven
o možnost procesní obrany tím, že se nemohl zúčastnit nařízeného ústního jednání. Krajský
soud v této souvislosti správně poukázal na to, že nemožnost věcné obrany si stěžovatel přivodil
do značné míry sám svou pasivitou. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal pouze blanketní
odvolání, které následně ani nedoplnil. Je rovněž nutné zdůraznit, že prvostupňové rozhodnutí
bylo v pořadí již druhým rozhodnutím správního orgánu I. stupně v šetřené věci, když
předchozí rozhodnutí ze dne 30. 9. 2015 bylo žalovaným na základě odvolání stěžovatele
zrušeno. Stěžovatel tak měl opakovaně možnost zasáhnout do průběhu správního řízení,
a to v obou stupních. Bylo především na něm, aby tvrdil relevantní věcné skutečnosti,
což po celou dobu správního řízení neučinil.
[22] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatele týkající se zpoplatnění
předmětné komunikace. Na posuzovanou věc lze skutečně přiléhavě aplikovat závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 - 47. Ten je nicméně nutné
vnímat v celém kontextu. Stěžovatel poukazuje na pasáž, v níž Nejvyšší správní soud uvedl,
že při absenci dostatečného dokazování ve správním řízení postačí obviněnému, aby poukázal
na možné jiné varianty skutkového děje. Je pak na soudu, aby eliminoval zcela
nepravděpodobné či bizarní námitky obviněného. To ovšem není úplná reprodukce právních
závěrů citovaného rozsudku. Nejvyšší správní soud rovněž uvedl, že v případě pasivity
obviněného z přestupku může nastat ještě jiná situace, a sice, „kdy již v samotném správním řízení
správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou
přesvědčivostí vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil. Zároveň nesmí existovat žádné
rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného
z přestupku. V takovém případě pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně nemůže vést
k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení. Výjimkou by bylo, pokud by se mu podařilo účinně zpochybnit
věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů.“
[23] V nyní posuzovaném případě se přitom jedná právě o situaci popsanou ve výše uvedené
citaci. Stěžovatel neuvedl žádné relevantní a důvěryhodné námitky zpochybňující skutková
zjištění správního orgánu I. stupně. Žádným způsobem nezpochybnil správnost místa kontroly.
Není proto sporné, že k přestupku došlo na dálnici D2 v úseku na 11. km ve směru jízdy
na Bratislavu. Z fotodokumentace pořízené na místě kontroly je zřejmé, že na čelním okně
vozidla nebyla vylepena dálniční známka prokazující uhrazení časového poplatku. Stěžovatel
toliko namítá, že nebylo prokázáno, že se jednalo o zpoplatněný úsek dálnice. Dle stěžovatele
správní orgány i krajský soud pochybily, když rezignovaly na dokazování této skutečnosti.
Tomuto názoru však Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit.
[24] Dle §20 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích podléhá zpoplatnění [u]žívání pozemní
komunikace, kterou určí prováděcí právní předpis a která je označena dopravní značkou označující zpoplatnění,
stanoveným druhem motorového vozidla. Stěžovatel nerozporuje, že předmětný úsek pozemní
komunikace byl v souladu s citovaným ustanovením uveden v seznamu pozemních komunikací,
jejichž užití podléhá časovému poplatku, který je přílohou č. 2 vyhlášky č. 435/2012 Sb.,
o užívání pozemních komunikací zpoplatněných časovým poplatkem. Nezpochybňuje ani to,
že daná pozemní komunikace byla dálnicí. Pokud si tedy stěžovatel byl vědom toho, že jede
po dálnici, nepochybně před vjezdem na ni musel „potkat“ dopravní značku IP 14a, tj. svislou
informativní dopravní značku označující dálnici. A právě v tento okamžik stěžovatel získal
informaci o tom, že se jedná o zpoplatněnou komunikaci. Značka IP 14a totiž podle §12 odst. 1
písm. r) vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla
provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích,
ve znění ke dni 6. 6. 2015, označuje dálnici, jejíž užití je zpoplatněno mýtným a časovým
poplatkem podle zvláštního právního předpisu, jestliže z jejího doplnění dodatkovou tabulkou
č. E 11, č. E 11a nebo č. E 11b nevyplývá jinak (podtržení doplněno soudem). Dopravní značka
IP 14a tedy sama o sobě znamená, že se jedná o zpoplatněnou komunikaci. Žádná další značka
informující o zpoplatnění dané komunikace na dálnici být umístěna nemohla. Naopak,
aby se jednalo o nezpoplatněný úsek dálnice, musela by být značka IP 14a doplněna dodatkovou
tabulkou č. E 11 nebo č. E 11b. Přiznává-li sám stěžovatel, že jel po dálnici, pak výše uvedené
zcela vyvrací důvodnost jeho následné námitky, že předmětný úsek dálnice nebyl osazen
dopravní značkou označující její zpoplatnění.
[25] Ve správním řízení a řízení před krajským soudem stěžovatel neuvedl žádné reálné
skutečnosti, jež by vzbuzovaly pochybnost o řádném označení předmětného úseku dálnice.
Absenci zpoplatnění dálnice nenamítal na místě silniční kontroly. Přirozenou reakcí by však bylo
již na tomto místě zdůraznit, že stěžovatel „nepotkal“ dopravní značku značící dálnici. Pokud by
tak stěžovatel nechtěl učinit na místě, bylo by logické uplatnění této konkrétní námitky
při bezprostředně následujících úkonech ve správním řízení, a to alespoň v odvolání, která
stěžovatel podal dvě. Stěžovatel však na věcnou argumentaci rezignoval a spokojil se toliko
s obecným konstatováním, že správní orgán neprovedl ve vztahu k řádnému označení pozemní
komunikace dokazování. Neupřesnil přitom ani, jaký nájezd na dálnici využil a kde tedy mělo
nastat pochybení v označení dálnice jako zpoplatněné pozemní komunikace. Po celou dobu
stěžovatel zpochybňuje řádné označení předmětného úseku pouze neurčitými sděleními, aniž by
poskytl relevantní informace pro posouzení této skutečnosti. Ve smyslu výše citovaného
rozsudku č. j. 2 As 217/2015 - 47, se tak námitka stěžovatele týkající se absence zpoplatnění
daného úseku dálnice jeví jako zcela nepravděpodobná a celý jeho postup jako účelová procesní
strategie. Správní orgány proto nepochybily, pokud neprovedly dokazování ve vztahu
k řádnému označení dálničního úseku příslušnou dopravní značkou, neboť o řádném označení
nevznikly žádné důvodné pochybnosti.
[26] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože podle
obsahu spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu