ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.35.2018:33
sp. zn. 7 Azs 35/2018 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: T. T. H. H., zastoupena
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2018,
č. j. 3 A 50/2016 – 25,
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí ze dne 18. 3. 2016,
č. j. MV 14882-4/SO-2016, jímž žalovaná zamítla její odvolání a potvrdila rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 2. 12. 2015, č. j. OAM-2091-19/TP-2015. Tímto rozhodnutím
ministerstvo podle §75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zamítlo žádost žalobkyně
o povolení k trvalému pobytu z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §66 odst. 1 písm. d)
uvedeného zákona.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2018, č. j. 3 A 50/2016 – 25, rozhodl
o podané žalobě tak, že zrušil rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Současně uložil
žalované povinnost do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů ve výši 9 800 Kč. Rozsudek městského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura
Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě
pro stručnost odkazuje.
[3] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost a navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
[4] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatelka odůvodnila toliko tím, že vzhledem
k tomu, že jí byla soudem uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, by výkon
rozsudku znamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám. Přiznání odkladného účinku nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem, kterým je ekonomická efektivita řízení, resp. nepřijatelná zbytečná
finanční zátěž Ministerstva vnitra jako správního úřadu, pokud důvod úspěšnosti
v předcházejícím soudním řízení na straně žalobkyně v kasačním řízení odpadne.
[5] Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti z následujících skutečností, úvah a závěrů.
[6] Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat; §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle §73 odst. 2 s. ř. s.
ve spojení s §107 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem.
[7] Jak již dříve Nejvyšší správní soud ve své četné judikatuře konstatoval, soudy ve správním
soudnictví poskytují primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut
odkladného účinku je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka
správního řízení – před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého rozhodnutí,
jsou-li pro to splněny zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat
vznik nepoměrně větší újmy na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí
správního soudu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
tak budou nepochybně představitelné na straně žalovaného správního orgánu v poněkud
omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. V usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS,
jsou mezi příkladmo uvedenými situacemi relevantními pro udělení odkladného účinku zařazeny
případy vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu
nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému
podniku.
[8] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v této věci se nejedná s ohledem na její povahu
a skutkové i právní okolnosti o jeden z výjimečných případů, ve kterých je třeba návrhu
žalovaného správního orgánu na přiznání odkladného účinku vyhovět.
[9] Podle citovaného ustanovení soud při rozhodování o odkladném účinku poměřuje
závažnost újmy, která může vzniknout stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku, a újmy, která
může naopak vzniknout jiným osobám přiznáním odkladného účinku. Možná újma hrozící
stěžovateli přitom musí být nepoměrně vyšší a zároveň nesmí být přiznání odkladného účinku
v rozporu s veřejným zájmem. Vyžaduje se tedy zároveň poměřování hrozící újmy s mírou
rozporu přiznání odkladného účinku s veřejným zájmem. Odkladný účinek kasační stížnosti má
charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy. Přiznáním odkladného
účinku kasační stížnosti je prolamována právní moc soudního rozhodnutí, což je zákonem
podmíněno splněním stanovených podmínek.
[10] Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (viz např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. 1 As 27/2012 – 32, nebo ze dne 23. 1. 2014,
č. j. 6 Ads 99/2013 – 11). K tomu, aby soud mohl o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti rozhodnout, musí stěžovatel konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal
výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje.
[11] Stěžovatelka v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neuvedla žádné
konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že jí skutečně hrozí újma, která by
odůvodňovala prolomení právní moci napadeného rozsudku. Ke vzniku újmy nemůže dojít tím,
že na základě rozsudku městského soudu je stěžovatelka povinna nahradit žalobkyni náklady
řízení před městským soudem ve výši 9 800 Kč, když jiné právní důsledky, kromě toho, že je
stěžovatelka povinna pokračovat v řízení, pro ni z napadeného rozsudku neplynou. Je
nepochybné, že to pro stěžovatelku může znamenat určité zvýšené ekonomické náklady, nicméně
u státu není představitelné, aby taková újma pohybující se v řádu několika tisíc Kč
byla „nepoměrně větší újmou“ ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. Navíc je třeba v této souvislosti
uvést, že pokud bude na základě kasační stížnosti napadený rozsudek městského soudu zrušen,
vznikne stěžovatelce nárok na vrácení zaplacené náhrady nákladů řízení. V případě, že žalobkyně
tuto částku stěžovatelce nevrátí dobrovolně, má tato možnost domoci se jejího vrácení
v občanskoprávním řízení. K této problematice lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne
29. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1690/09, podle kterého „[d]ošlo-li ze strany žalovaného ke splnění povinnosti
zaplatit náhradu nákladů řízení dříve, než rozhodnutí, které tuto povinnost ukládá, bylo zrušeno, vzniká
na straně žalobce bezdůvodné obohacení, neboť mu bylo plněno z důvodu, který později zanikl.“
[12] Ze shora uvedeného vyplývá, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyžadované v §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení
s §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu