ECLI:CZ:NSS:2018:8.AFS.159.2017:33
sp. zn. 8 Afs 159/2017 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Simony Hájkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Tukový
průmysl spol. s r.o., se sídlem Koubova 79, Praha 9, zast. Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem,
se sídlem Skořepka 422/7, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel,
se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2014,
č. j. 23396 2/2014-900000-304.7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017, č. j. 9 Af 29/2014 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2014, č. j. 23396-2/2014-900000-304.7
(dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím Generální ředitelství cel rozhodlo o jeho
odvolání ze dne 14. 11. 2003, doplněném dne 21. 11. 2003, proti rozhodnutí Celního úřadu
Praha III (dále jen „celní úřad“) ze dne 16. 10. 2003, č. j. 1499/03-08, platebnímu výměru
č. 37/2003 (dále jen „platební výměr č. 37“), tak, že řízení zastavilo podle §106 odst. 1 písm. f)
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), neboť podání odvolání se stalo
bezpředmětným v důsledku pravomocného rozhodnutí celního úřadu ze dne 12. 11. 2003,
č. j. 1499/03-08.
[2] Městský soud se zabýval interpretací závazného právního názoru vyjádřeného v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Afs 26/2014 - 38, konkrétně,
zda byl žalovaný povinen zastavit celé daňové řízení, nebo toliko řízení odvolací, a to v důsledku
pravomocného zrušení platebního výměru č. 37 celním úřadem po podání odvolání. Městský
soud dovodil, že s ohledem na změnu právní úpravy žalovaný postupoval správně, postupoval-li
podle §106 odst. 1 písm. f) daňového řádu a zastavil pouze odvolací řízení, neboť jeho předmět
odpadl, a řízení se tak stalo bezpředmětným. Městský soud nepřisvědčil ani argumentaci
stěžovatele, že z rušení platebního výměru v této věci zakládá překážku věci rozhodnuté.
S ohledem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, dovodil, že předpokladem pro aplikaci tohoto pravidla je, že platební
výměr byl zrušen odvolacím orgánem; v nyní posuzované věci však došlo ke zrušení platebního
výměru správním orgánem I. stupně. Otázkou možné překážky věci rozhodnuté se navíc
nezabýval ani Nejvyšší správní soud v předchozím řízení.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž namítá kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“); tvrdí nezákonnost napadeného rozsudku městského soudu pro nesprávné
posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení.
[4] Stěžovatel po rekapitulaci předchozích řízení setrval na svém názoru, že žalovaný
měl zastavit nikoli pouze odvolací řízení, nýbrž celé daňové řízení (tj. od zahájení daňové
kontroly). Na podporu své argumentace odkázal na rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne
22. 4. 2014, č. j. 2 Afs 26/2014 - 38, který vyslovil závazný právní názor, jak mají celní orgány
postupovat. Podle stěžovatele není nejmenších pochyb, že Nejvyšší správní soud vrátil
žalovanému věc k dalšímu řízení s pokynem zastavit daňové řízení jako celek (event. nalézací fázi
daňového řízení). Vzhledem ke změně právní úpravy měl žalovaný nalézt takové ustanovení,
které se svým významem a věcnou náplní nejvíce přibližuje ustanovení §27 odst. 1 písm. g)
zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě a poplatků“).
Žalovaný shledal, že takovým ustanovením je §106 odst. 1 písm. f) daňového řádu. Stěžovatel
má za to, že buď je aplikace tohoto ustanovení nesprávná, nebo bylo nesprávné zastavit pouze
odvolací řízení. Stěžovatel považuje za přiléhavější užití §116 odst. 1 písm. b) daňového řádu,
podle kterého odvolací orgán může napadené rozhodnutí zrušit a řízení zastavit. V daném
případě již ke zrušení platebního výměru došlo, zbývalo proto pouze zastavení daňového řízení.
[5] Stěžovatel nesouhlasí s městským soudem, že úvaha Nejvyššího správního soudu
v rozsudku ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Afs 26/2014 - 38, podle níž „[p]okud bylo daňové řízení zahájeno
a v jeho průběhu došlo k situaci, že již není možné z procesních důvodů daň zjistit, stanovit či vymáhat,
resp. za tímto účelem daňové řízení dále vést, aplikuje se ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového
řádu“, je jen obecným konstatováním ohledně aplikace předmětného ustanovení. Stěžovatel
je toho názoru, že Nejvyšší správní soud konstatoval, že již není možné z procesních důvodů daň
zjistit, stanovit či vymáhat právě v souvislosti se zrušením platebního výměru. Podle konstantní
judikatury pak zrušením platebního výměru daňové řízení končí (např. usnesení rozšířeného
senátu NSS ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75); zrušení platebního výměru zakládá
pro další řízení překážku věci rozhodnuté. Městský soud nicméně vyslovil závěr, že se musí
jednat o zrušení platebního výměru v odvolacím řízení, zatímco v daném případě byl platební
výměr zrušen správním orgánem I. stupně. S takovým závěrem se však stěžovatel neztotožňuje.
Z posledně uvedeného rozhodnutí dle jeho názoru vyplývá pravý opak. Nejvyšší správní soud
vyslovil, že „[p]ři vrácení odvolání k autoremedurnímu rozhodnutí, je rozhodnutím o odvolání až rozhodnutí
správce daně prvního stupně v rámci této autoremedury, pokud je odvolání vyhověno zcela. Pokud je vyhověno
odvolání jen částečně, je zde možné další odvolání, neboť jde o nové rozhodnutí, po němž může následovat i nové
odvolací řízení. Změna rozhodnutí (platebního výměru), nebo jeho zrušení však jsou rozhodnutím konečným. Jiný
závěr zákon neumožňuje. Nutno však přiznat, že tato koncepce vytváří určité problémy, pro které právě část
praxe odlišovala zrušení platebního výměru z ‚procesních důvodů‘ od zrušení z důvodu, že daň neměla být vůbec
vyměřena či doměřena, a že tento postup také nacházel určitý ohlas v rozhodovací praxi soudů. To je ostatně také
důvodem, proč se tímto problémem zabývá rozšířený senát. Je třeba zopakovat, že zrušení platebního výměru
pro procesní vady s tím, že správce daně může v daňovém řízení pokračovat, je obcházením zákonné zápovědi
možnosti zrušení a vrácení věci v odvolacím řízení.“ Podle stěžovatele bylo zrušení platebního výměru
autoremedurním rozhodnutím celního orgánu prvního stupně, které bylo učiněno v odvolací fázi
daňového řízení po podání odvolání. Platební výměr byl zrušen z důvodu námitek stěžovatele
týkajících se nedodržení procesních pravidel před vydáním platebního výměru. Pokud měl celní
orgán prvního stupně za to, že argumentace stěžovatele namítající nedodržení procesních
podmínek před vydáním platebního výměru je důvodná (resp. nedůvodná), měl vyčkat do doby
rozhodnutí svého nadřízeného orgánu o odvolání. To se však nestalo a celní úřad platební výměr
sám zrušil, tj. v podstatě vyhověl odvolání stěžovatele, a to se všemi důsledky, na které
upozorňuje zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75.
[6] Závěrem stěžovatel podotkl, že pokud by byl procesní postup celních orgánů shledán
správným, je zřejmé, že se správní orgány nemusely s právní argumentací stěžovatele, kvůli
které byl platební výměr zrušen, vůbec vypořádávat. A následně po složité procesní peripetii
mohly znovu přistoupit k vydání dalšího platebního výměru ve věci ze dne 19. 2. 2009, který
byl rovněž napaden správní žalobou. Dle stěžovatele správní orgány by tím postupovaly přesně
způsobem, který označil rozšířený senát za obcházení zákonné zápovědi možnosti zrušení
a vrácení věci v odvolacím řízení.
[7] Z těchto důvodů stěžovatel navrhl rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení, eventuálně navrhl i zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s napadeným
rozsudkem městského soudu, odkázal na napadené rozhodnutí a na vyjádření k žalobě.
Poté, co zrekapituloval procesní stav věci, zdůraznil, že Nejvyšším správním soudem byl zavázán
k zastavení pouze odvolacího řízení, neboť odpadl jeho předmět, když platební výměr č. 37
byl k 26. 1. 2004 zrušen. Bezpředmětným se tedy stalo pouze odvolací řízení, nikoliv daňové
řízení jako celek. V této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2016, č. j. 8 Afs 206/2016 - 37 a ze dne 2. 11. 2016, č. j. 7 Afs 187/2016 - 23, ve kterých
Nejvyšší správní soud aproboval naznačený postup žalovaného.
[9] Pokud jde o stěžovatelem uváděnou nemožnost vydání platebního výměru s ohledem
na usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, je toho názoru,
že na projednávanou věc toto usnesení nedopadá. Celní úřad zrušil platební výměr
nikoli v odvolacím řízení, nýbrž z vlastního podnětu odstranil akt stižený procesní vadou,
neukončil však daňové řízení. Naopak vytvořil prostor pro vydání nových rozhodnutí. Stejně
tak žalovaný nesouhlasí se stěžovatelem, že měl postupovat podle §116 odst. 1 písm. b)
daňového řádu, neboť tam uvedený výrok může obstát pouze za situace, dojde-li k přezkumu
odvoláním napadeného rozhodnutí. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve zkoumal formální
náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou,
směřuje proti rozhodnutí, proti kterému je podání kasační stížnosti přípustné, stěžovatel
je zastoupen advokátem (§102 a násl. s. ř. s.).
[11] Nutno podotknout, že v daném případě Nejvyšší správní soud již zrušil rozsudek
městského soudu ze dne 31. 3. 2006, č. j. 9 Ca 152/2004 - 194; poté městský soud vydal rozsudek
dne 3. 12. 2008, č. j. 9 Ca 205/2008 - 387, jímž zrušil původní rozhodnutí celního ředitelství
pro podstatné vady řízení. Rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, č. j. 6 Ca 87/2009 - 43, kterým
městský soud rozhodoval o žalobě proti novému odvolacímu rozhodnutí, byla žaloba zamítnuta.
Tento rozsudek byl zrušen Nejvyšším správním soudem dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Afs 26/2014 - 38,
stejně jako rozhodnutí celního ředitelství, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení se závazným
právním názorem kasačního soudu. Rozsudkem nyní napadeným kasační stížností rozhodoval
městský soud o rozhodnutí žalovaného, jímž zastavil řízení o odvolání stěžovatele proti
platebnímu výměru č. 37 podle §106 odst. 1 písm. f) daňového řádu.
[12] Přestože městský soud rozhodoval v mezích závazného právního názoru vysloveného
Nejvyšším správním soudem v předchozím rozsudku a zrušujícím rozsudku z 22. 4. 2014,
č. j. 2 Afs 26/2014 - 38, nejedná se o případ spadající pod výluku obsaženou v ustanovení §104
odst. 3 písm. a) soudního řádu správního. A to proto, že městský soud v tomto řízení zkoumal,
zda žalovaný respektoval právní názor, jímž jej podle §78 odst. 5 s. ř. s. zavázal Nejvyšší správní
soud ve svém předchozím rozsudku. Jinými slovy předmětem žaloby a předmětem kasační
stížnosti bylo odlišné správní rozhodnutí a žaloba byla podána z jiných důvodů, než které
již dříve posoudil Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost je tedy z hlediska citovaného
zákonného ustanovení přípustná.
[13] Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Současně zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Tyto vady nebyly Nejvyšším
správním soudem zjištěny.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud se již zabýval právně a skutkově obdobnými věcmi mezi týmiž
účastníky, a to např. v rozsudcích ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016 - 29, ze dne 5. 10. 2016,
č. j. 1 Afs 142/2016 - 29, ze dne 2. 11. 2016, č. j. 7 Afs 187/2016 - 23, ze dne 2 1. 12. 2016 - 32,
č. j. 8 Afs 206/2016 - 32. Tyto spory vycházely ze shodných skutkových okolností. Předmětem
přezkumu, stejně jako v nyní posuzované věci, byla rozhodnutí celního ředitelství (Generálního
ředitelství cel), která zastavila řízení o odvolání stěžovatele proti platebním výměrům podle §106
odst. 1 písm. f) daňového řádu. Ve všech případech bylo celní ředitelství vázáno rozsudky
správních soudů, jež byly vystavěny na shodných závěrech, a kterými soudy zavázaly Celní
ředitelství Praha (Generální ředitelství cel) k zastavení řízení podle §27 odst. 1 písm. g) zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád z roku 1992“). Stěžovatel uplatnil
v kasačních stížnostech shodné námitky, jimiž zpochybňoval obdobné odůvodnění rozsudků
městského soudu.
[16] Nejvyšší správní soud neshledal ani při projednávání této věci žádného důvodu odchýlit
se od názorů vyjádřených v rozsudcích tohoto soudu č. j. 2 Afs 143/2016 - 29,
č. j. 1 Afs 142/2016 - 29, č. j. 7 Afs 187/2016 - 23, č. j. 8 Afs 206/2016 - 32.
[17] K meritu sporu a k průběhu předchozích řízení, která jsou stranám známá a nejsou jakkoli
rozporována, odkazuje i v této věci Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 17. 6. 2011,
č. j. 2 Afs 31/2011 - 294.
[18] Pro nyní posuzovanou věc je významné, že dne 16. 10. 2003, byl pod č. j. 1499/03-08
vydán platební výměr č. 37/2003. Proti tomuto platebnímu výměru podal stěžovatel dne
14. 11. 2003 odvolání doplněné podáním z 21. 11. 2003. Platební výměr č. 37 však byl celním
úřadem dne 12. 11. 2003 zrušen pro chybějící základní náležitosti. Toto rozhodnutí nabylo právní
moci dne 26. 1. 2004, tudíž platební výměr č. 37 přestal právně existovat. Skutečnost,
že rozhodnutím celního úřadu došlo k pravomocnému zrušení platebního výměru č. 37/2003
není mezi účastníky sporná. O odvolání stěžovatele bylo rozhodováno opakovaně, vždy podle
závazného právního názoru správních soudů, naposledy žalobou napadeným rozhodnutím.
Žalovaný byl při jeho vydávání vázán rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 2 Af 26/2014 – 38, podle něhož „pokud v průběhu odvolacího řízení dojde ke zrušení rozhodnutí
celního úřadu, proti němuž je odvolání podáno, odvolací orgán zastaví řízení podle §27 odst. 1 písm. g) daňového
řádu z roku 1992, neboť odpadl důvod řízení. Postup podle ustanovení §50 odst. 6 daňového řádu z roku 1992
se neuplatní.“ Dále v tomto rozsudku Nejvyšší správní soud odkázal na rozhodnutí zdejšího soudu
ze dne 17. 6. 2011, č. j. 2 Afs 31/2011 - 294, a ze dne 11. 1. 2012, č. j. 2 Afs 68/2011 - 212,
v nichž došel Nejvyšší správní soud ke shodným závěrům a vyjádřil se i k „důvodu řízení úzce
spjatým s účelem daňového řízení, kterým je, zjednodušeně řečeno, správné zjištění a stanovení daně a následně
vymáhání jejího plnění. Pokud bylo daňové řízení zahájeno a v jeho průběhu došlo k situaci, že již není možné
z procesních důvodů daň zjistit, stanovit či vymáhat, resp. za tímto účelem daňové řízení dále vést, aplikuje
se ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu. “ Poté konstatoval, že „pravomocným zrušením platebních
výměrů odpadl důvod pokračovat v daňovém řízení a k zastavení daňového řízení podle ustanovení §27 odst. 1
písm. g) daňového řádu z roku 1992 je nutné přistoupit po jeho zahájení vždy poté, dojde-li k odpadnutí důvodu
řízení, a to v jakékoli jeho fázi, tedy i po podání odvolání. O zastavení řízení podle uvedeného ustanovení
tedy měl rozhodnout správce daně, případně odvolací orgán na základě ust. §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu
z roku 1992.“.
[19] Je tedy zcela nepochybné, že Nejvyšší správní soud zavázal žalovaného k postupu podle
§27 odst. 1 písm. g) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neboť odpadl předmět
řízení.
[20] V mezidobí od vydání tehdy přezkoumávaného rozhodnutí do vydání napadeného
rozhodnutí však doznala právní úprava změn. Zákon o správě daní a poplatků byl nahrazen
daňovým řádem s účinností od 1. 1. 2011. Daňový řád v §264 odst. 1 stanoví, že [ř]ízení
nebo postupy, které byly zahájeny podle dosavadních právních předpisů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona
dokončí a práva a povinnosti z nich plynoucí se posoudí podle ustanovení tohoto zákona, která upravují řízení
nebo postupy, které jsou jim svou povahou a účelem nejbližší. Žalovaný dospěl k závěru, že ustanovení,
které je povinen aplikovat, je ustanovení §106 odst. 1 písm. f) daňového řádu, podle kterého
platí, že [s]právce daně rozhodnutím řízení zastaví, jestliže podání se stalo bezpředmětným. S uvedeným
závěrem Nejvyšší správní soud naprosto souhlasí, když obdobný názor vyslovil již ve svém
dřívějším rozsudku ze dne 9. 4. 2014, č. j. 6 As 38/2014 - 14, dle něhož „Za bezpředmětné je třeba
považovat takové řízení, ve kterém již není o čem rozhodovat, neboť absentuje předmět řízení – a jakýkoliv další
procesní postup by k ničemu nevedl. Zákonná úprava ust. §106 odst. 1 písm. f) daňového řádu tak odpovídá
předchozí úpravě v ust. §27 odst. 1 písm. g) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků…která
užívala pojmu „odpadl důvod řízení“.
[21] Správce daně tedy zastaví řízení tehdy, jestliže se podání, kterým bylo řízení zahájeno
(§91 odst. 1 daňového řádu), stalo bezpředmětným. Každé řízení musí mít svůj předmět,
odpadne-li, není tím dán ani důvod k dalšímu vedení řízení. V nyní projednávané věci z důvodu
zrušení platebního výměru č. 37 došlo k tomu, že se stěžovatelovo podání (tj. odvolání proti
uvedenému platebnímu výměru) stalo bezpředmětným. Byť stěžovatel podal odvolání v době,
kdy byl platební výměr platným správním aktem, jeho následným zrušením ztratilo odvolání
význam, neboť nelze napadat a přezkoumávat něco, co neexistuje. Jak bylo uvedeno
v již zmiňovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 2 Afs 31/2011 - 294,
v související věci mezi týmiž účastníky „[o]dvolací řízení není možné stavět ve ‚vzduchoprázdnu‘; pokud
zde nebylo prvostupňové rozhodnutí, nebylo v rámci odvolacího řízení o čem rozhodovat.“
[22] Nejvyšší správní soud aprobuje rovněž postup žalovaného, jenž zastavil pouze odvolací
řízení. Zrušením platebního výměru, který byl napaden odvoláním, odpadl právě předmět
odvolacího řízení a odvolání se stalo bezpředmětným. Zastavení odvolacího řízení však
má v tomto případě účinky zastavení celého řízení ohledně platebního výměru č. 37, neboť
správní i daňové řízení je ovládáno zásadou jednotnosti řízení a je třeba jej vnímat jako jeden
celek. Co se týče důsledků zastavení předmětného řízení, poukazuje Nejvyšší správní soud
na svou předchozí judikaturu, v níž se k této otázce již výslovně vyjádřil (např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016 - 29 a prejudikatura
tam citovaná).
[23] Postup navrhovaný stěžovatelem podle §116 odst. 1 písm. b) daňového řádu, podle
kterého odvolací orgán napadené rozhodnutí zruší a zastaví řízení, není za situace, kdy již došlo
k pravomocnému zrušení platebního výměru, možný. Jak správně uvedl městský soud,
ustanovení §116 upravuje případy přezkumu napadeného rozhodnutí, k čemuž však
v tomto případě nedošlo a ani dojít nemohlo. Nejvyšší správní soud proto přisvědčil rovněž
závěru městského soudu, že žalovaný správně postupoval podle §106 odst. 1 písm. f) daňového
řádu, jenž upravuje postup správního orgánu v situacích, v nichž brání přezkumu napadeného
rozhodnutí určité procesní překážky, pro něž je na místě řízení zastavit.
[24] Nejvyšší správní soud neshledal, že by se žalovaný neřídil závazným právním názorem
zdejšího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Afs 26/2014 - 38
či že by městský soud tento právní názor nesprávně vyložil. Kasační soud považuje závěr
o nutnosti zastavení pouze řízení o odvolání za souladný se zákonem.
[25] Ačkoli Nejvyšší správní soud chápe snahu stěžovatele o vyřešení otázky, zda má zrušení
platebního výměru správním orgánem prvního stupně stejné důsledky jako zrušení tohoto
rozhodnutí v řízení odvolacím, tedy nemožnost vydání nového platebního výměru celním
úřadem s ohledem na zásadu rei administratae, nemůže se jí soud v nyní posuzované věci zabývat.
Předmětem tohoto řízení je pouze posouzení zákonnosti postupu žalovaného v řízení o odvolání
stěžovatele proti původnímu platebnímu výměru. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že se městský
soud touto otázkou zabýval, nicméně předmětná otázka nebyla ani předmětem řízení o žalobě,
a tudíž argumentaci městského soudu je nutno považovat toliko za vyslovenou obiter dictum.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnost
[26] Nejvyšší správní soud úvahy krajského soudu považuje za správné a souladné s citovanou
judikaturou, přičemž veškeré námitky přednesené v kasační stížnosti má za nezpůsobilé vyvrátit
závěry uvedené v napadeném rozsudku.
[27] Kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud zamítl, neboť ji shledal ve všech kasačních
bodech nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhé s. ř. s.). O věci přitom rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 věty první
za použití §120 s. ř. s. Soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznal, neboť stěžovatel byl procesně neúspěšný a z obsahu spisu nevyplývá, že by procesně
úspěšnému žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly jakékoli náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu