ECLI:CZ:NSS:2018:8.AFS.258.2016:38
sp. zn. 8 Afs 258/2016-38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. v právní věci žalobkyně:
CYRRUS, a. s., se sídlem Veveří 111, Brno, zast. JUDr. Lumírem Schejbalem, advokátem
se sídlem Veveří 111, Brno, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28,
Praha 1, proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 22. 8. 2013,
čj. 2013/3313/110, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 6. 12. 2016, čj. 5 Af 51/2013-44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Česká národní banka rozhodnutím ze dne 23. 5. 2013, čj. 2013/5917/570, shledala
žalobkyni odpovědnou ze spáchání správních deliktů podle §157 odst. 2 písm. b) a podle §157
odst. 3 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále jen „zákon o podnikání
na kapitálovém trhu“), uložila ji pokutu ve výši 1 500 000 Kč a povinnost uhradit náklady
správního řízení, v části správní řízení zastavila. Rozklad proti tomuto rozhodnutí bankovní rada
žalované shora specifikovaným rozhodnutím zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Žalobu
proti výroku „A(i)“ rozhodnutí žalované [„A. Společnost CYRRUS, a.s., IČO 639 07 020, Veveří
111, 616 00 Brno (i) v období od 1.1.2011 do 31.7.2011 neinformovala o možných rizicích spojených
s nadměrným obchodováním své zákazníky – B. F., společnost FREE INTERNET s.r.o., H. V., J. T. a Š.
J., tedy porušila povinnost poskytovat investiční služby kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu
svých zákazníků stanovenou v ustanovení §15 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu a navazující
povinnost informovat ve stanovené lhůtě zákazníky o možných rizicích, která mohou být spojena s požadovanou
investiční službou nebo investičním nástrojem, a o možných zajištěních proti nim stanovenou v ustanovení §15d
odst. 1 písm. d) téhož zákona; (…) čímž se dopustila ad (i) a (iii) správního deliktu podle §157 odst. 2 písm. b)
zákona o podnikání na kapitálovém trhu; (…) a za to se jí podle §157 odst. 14 písm. c) zákona o podnikání
na kapitálovém trhu ukládá pokuta ve výši 1 500 000 Kč (slovy jeden milion pět set tisíc korun českých).“]
městský soud zamítl.
[2] Městský soud dospěl k následujícím závěrům. Podnět adresovaný Komoře auditorů
nesouvisel s vedeným správním řízením a správní orgán prvního stupně neučinil konečný závěr
o právní kvalifikaci a spáchání správního deliktu před provedením důkazů. Podle městského
soudu měl tajemník rozkladové komise odpovědět na žádost žalobkyně ze dne 3. 7. 2013
(o sdělení čísla a složení rozkladové komise, termínu projednání rozkladu rozkladovou komisí
a sdělení, zda je možné, aby se žalobkyně jednání rozkladové komise zúčastnila); to že tak
neučinil, ale nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí, protože právo žalobkyně na účast u jednání
rozkladové komise není nikde zakotveno. Městský soud souhlasil s tím, že pokud by se jednání
rozkladové komise účastnily osoby, které se podílely na rozhodování v prvním stupni,
šlo by o vadu v procesním postupu, neměl-li by stejnou možnost i účastník řízení; o takové vadě
ale nelze mít bez dalšího důvodně za to, že mohla mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí
s právními předpisy. Rozkladová komise totiž podává pouze návrh na rozhodnutí o rozkladu,
o rozkladu rozhoduje ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu, popř. dle zvláštní
právní úpravy jiný orgán. Návrh rozkladové komise není podkladem rozhodnutí ve smyslu §33
odst. 2 s. ř., k němuž by se měl účastník vyjadřovat, a návrhem rozkladové komise není orgán,
který o rozkladu rozhoduje, vázán; rozhodné je posouzení věci jím samotným, které se projeví
v rozhodnutí o rozkladu. Žalobkyně měla možnost již v průběhu správního řízení namítnout
podjatost kteréhokoli člena rozkladové komise, protože žalovaná složení rozkladových komisí
zveřejňuje na internetových stránkách. Skutečnost, že žalobkyni nebylo složení příslušného
senátu rozkladové komise sděleno, jí tak nebránila v případném uplatnění námitky podjatosti
konkrétní úřední osoby.
[3] Porušení povinnosti stanovené v §15d odst. 1 písm. d) zákona o podnikání
na kapitálovém trhu je zároveň i porušením obecné povinnosti stanovené v §15 odst. 1 téhož
zákona. Byla-li žalobkyni uložena pokuta za porušení povinnosti podle §15 odst. 1 a navazující
povinnosti podle §15d odst. 1 písm. d) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, nejedná
se o dvojí postih.
[4] Podle městského soudu bylo prokázáno, že žalobkyně neinformovala zákazníky
o možných rizicích, které s sebou nese nadměrné obchodování (churning). Zákazníci sice byli
informováni o poplatcích, avšak informace o rizicích spojených s nadměrným obchodováním
od žalobkyně neobdrželi. Informační povinnost o možných rizicích spojených s nadměrným
obchodováním přitom žalobkyni vznikla přesto, že samotné nadměrné obchodování prokázáno
nebylo. Účelem informační povinnosti podle §15d odst. 1 písm. d) zákona o podnikání
na kapitálovém trhu je prevence určitého rizika. Zákazníci, u nichž došlo k překročení ukazatelů
detekujících nadměrné obchodování, měli být o možných rizicích informováni proto, aby měli
možnost dané situaci přizpůsobit své investiční rozhodování. Městský soud neshledal rozhodnutí
překvapivým.
[5] Odůvodnění výše uložené pokuty považoval městský soud za dostatečné. Městský soud
také neshledal, že by pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši, a moderačnímu návrhu
žalobkyně nevyhověl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti uplatnila doslovně shodné námitky
jako v žalobě; v zásadě jediným odlišením je záměna jejího označení (namísto „žalobkyně“ uvádí
nyní stěžovatel, a to v pravopisně nepřípustné podobě „Stěžovatel“). Žalobní námitky beze
zbytku zopakované jako námitky kasační není třeba v rámci narativní části rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu reprodukovat jednak proto, že jsou účastníkům řízení známy, a jednak –
především – pro povinnost Nejvyššího správního soudu je bez meritorního posouzení odmítnout
z důvodů dále vysvětlených.
[7] Nad rámec žalobní argumentace stěžovatelka namítla, že městský soud její jednání
nesprávně posoudil jako porušení §15d odst. 1 písm. d) zákona o podnikání na kapitálovém trhu;
závěrem své kasační stížnosti uvedla, že se městský soud zcela ztotožnil s žalobou napadeným
rozhodnutím, a proto, stejně jako žalovaná, nesprávně právně posoudil jednání stěžovatelky.
[8] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a aby „přiznal
[r]ozsudku odkladný účinek“.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatelka v kasační stížnosti
nepolemizovala s argumentací městského soudu, jehož rozsudek považuje žalovaná za věcně
správný a vydaný v souladu s právními předpisy. Žalovaná doplnila, že při jednání rozkladové
komise bývají přítomni též pracovníci prvostupňového správního orgánu, ale pouze proto,
aby mohli být nápomocni rozkladové komisi a zodpověděli případné dotazy týkající se obecné
správní praxe nebo dotazy při orientaci v podkladech rozhodnutí. Nejsou osobami,
které by se podílely na formulaci doporučení rozkladové komise. Rozkladové komise jsou
tvořeny předními a nezávislými odborníky, přičemž ani jejich návrh není pro bankovní radu
žalované závazný. Seznam členů rozkladové komise je uveřejněn na internetových stránkách
žalované; konkrétní složení senátu rozkladové komise je známo až v den jednání. Stěžovatelka
mohla uplatnit výhrady vůči konkrétnímu členovi rozkladové komise, doposud tak neučinila.
[10] Žalovaná setrvala na svém stanovisku, podle něhož interpretace svědeckých výpovědí
stěžovatelkou se zcela míjí s podstatou vytýkaného jednání a odkázala na vyjádření k žalobě.
Žalovaná rovněž setrvala na stanovisku, podle kterého je o hrozících rizicích potřeba informovat
zákazníka předtím, než se rizikové jednání zhmotní v nepříznivém následku. Stěžovatelka nebyla
dvakrát postižena za totožné jednání, protože §15d zákona o podnikání na kapitálovém trhu
pouze zpřesňuje obecnou povinnost podle §15 téhož zákona.
[11] Podle žalované se stěžovatelka správních deliktů dopustila. Stěžovatelka v kasační
stížnosti nepředestřela žádnou argumentaci, proč měly být polehčující okolnosti zohledněny více,
a jak se to mělo projevit na výši pokuty. Neuvádí ani žádné konkrétní okolnosti, ke kterým mělo
být přihlédnuto, ani konkrétní úvahy, které nebyly žalovanou „jednoznačně identifikovány“, a
v jakém ohledu žalovaná nepřihlédla ke způsobu spáchání správního deliktu, jeho následkům a
okolnostem, za nichž byl spáchán. Žalovaná se nemůže pro nekonkrétnost argumentace
k výhradám stěžovatelky vůbec vyjádřit a odkazuje na zdůvodnění sankce ve správních
rozhodnutích.
[12] Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud s ohledem na způsob, jakým je v dané věci formulována kasační
argumentace stěžovatelky, považuje za nutné úvodem připomenout, že řízení ve správním
soudnictví je ovládáno disposiční zásadou, což platí i o řízení o kasační stížnosti. S výjimkami
uvedenými v ustanovení §109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s. je tak Nejvyšší správní soud
vázán důvody, uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.),
a proto preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti
do značné míry předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 Afs 104/2004-54). Rozsudek krajského soudu
je přezkoumáván v intencích kasačních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. Je nutno zdůraznit, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem
uplatnit, se tedy musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 6. 2003, čj. 6 Ads 3/2003-73). Jinými slovy, „[u]vedení konkrétních stížních námitek
(…) nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní
námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem.“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, čj. 8 Afs 106/2006-58).
[14] Nejvyšší správní soud v kontextu uvedeného nemůže přehlédnout, jak již shora
připomenuto a jak ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konečně zdůraznila i žalovaná,
že kasační stížnost představuje ve své podstatě zcela doslovné převzetí žalobní argumentace.
Stěžovatelka explicitně hovoří o pochybeních „správního orgánu“, tj. o pochybeních žalované. Slovy
výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu tak stěžovatelkou uplatněné námitky
směřují proti jinému než nyní přezkoumávanému rozhodnutí (napadenému rozsudku) a nejedná
se tak o námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. Zdejší soud v této souvislosti připomíná též svůj
rozsudek ze dne 14. 6. 2017, čj. 3 As 123/2016-40, v němž vyslovil, že „stěžovatelům nic nebrání
zopakovat žalobní argumentaci v případech, kdy ji krajský soud dostatečně nevypořádal, směřuje-li taková
argumentace k existenci kasačního důvodu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(tedy nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí či jiné vadě řízení před krajským soudem – v tomto případě
nevyčerpání žalobou vymezeného předmětu řízení). Nejsou-li stěžovatelé spokojeni se skutkovým či právním
posouzením věci, musí být z obsahu kasační stížnosti zřejmé, které závěry krajského soudu pokládají stěžovatelé
za nedostatečné, respektive nesprávné, a z jakého důvodu. Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci,
je nutno na ní nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v §103 s. ř. s.
(viz §104 odst. 4 s. ř. s.).“
[15] Z tohoto pohledu lze za jedinou věcně projednatelnou kasační námitku považovat nijak
blíže neodůvodněné tvrzení, že městský soud jednání stěžovatelky nesprávně posoudil jako
porušení §15d odst. 1 písm. d) zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Nejvyšší správní soud
opět zdůrazňuje, že pro úspěch v kasačním řízení je rozhodující, jak kvalitně je stěžovatel
schopen odůvodnit jím uplatněné námitky. I tuto jedinou věcně projednatelnou námitku
formulovala stěžovatelka velmi obecně a nepodpořila ji žádnou argumentací. Nejvyšší správní
soud proto rovněž v obecné rovině uvádí, že má, stejně jako městský soud, za to, že za situace,
kdy u konkrétních zákazníků došlo k překročení ukazatelů, které detekují nadměrné obchodování
(což stěžovatelka nepopřela), měla stěžovatelka tyto zákazníky poučit o rizicích, které s sebou
toto překročení nese. Neučinila-li tak, porušila informační povinnost podle §15d odst. 1 písm. d)
zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitku
důvodnou a dodává, že chtěla-li stěžovatelka dosáhnout podrobnějšího přezkoumání věci
kasačním soudem, měla dbát více na kvalitu jí podané kasační stížnosti.
[16] O návrhu „aby Nejvyšší správní soud přiznal [r]ozsudku odkladný účinek dle §107 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní“ Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť odkladný účinek
lze přiznat kasační stížnosti, nikoliv rozsudku Nejvyššího správního soudu. Kromě toho,
i kdyby Nejvyšší správní soud uvedený návrh považoval za návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, je zjevné, že stěžovatelka tento svůj návrh nijak neodůvodnila,
natož aby doložila, proč by výkon nebo jiné následky rozhodnutí pro ni znamenaly nepoměrně
větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Stěžovatelka
přitom nesla břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Kasační soud není povolán k tomu,
aby za stěžovatelku vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí
být dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy. Těmto požadavkům
stěžovatelka nedostála.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly,
a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. ledna 2018
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu