ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.18.2017:65
sp. zn. 8 As 18/2017 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Mgr. J. Š., zast. Mgr.
Denisou Valentovou, advokátkou, se sídlem Duškova 164/45, Praha 5, proti žalované: Česká
advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, zast. JUDr. Janem Sykou, advokátem,
se sídlem Školská 12, Praha 1, proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu žalované ze dne 5. 4.
2013, č. j. K 106/2012, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 29. 11. 2016, č. j. 6 A 142/2013 – 50,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. 6 A 142/2013 - 50,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 5. 4. 2013,
č. j. K 106/2012, a rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory ze dne
14. 12. 2012, č. j. K 106/2012, se zru š u j í a věc se v rací žalované k dalšímu
řízení.
III. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci na nákladech řízení o žalobě celkem
19.456 Kč k rukám zástupkyně žalobce, Mgr. Denisy Valentové, advokátky,
a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
celkem 13.228 Kč k rukám zástupkyně žalobce, Mgr. Denisy Valentové, advokátky,
a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Předseda kontrolní rady České advokátní komory podal na žalobce kárnou žalobu
za to, že poté, co byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 2. 2012,
č. j. 7 EC 121/2010 (dále jen „usnesení“) ustanoven opatrovníkem žalovaného J. Ch. v řízení o
zaplacení částky 17.708,17 Kč s přísl., v odvolání ze dne 8. 2. 2012, které podal proti tomuto
usnesení, na str. 2 uvedl: „…v důsledku implementace ust. §9 odst. 5 AT (bůh ví, promiňte mi ten
neomalený výraz, který pitomec je jeho autorem)…“, na str. 4 dále uvedl: „…Je doslova skandální, že výše
sazby odměny advokáta opatrovníka za úkon právní služby (210,- Kč), je dokonce o třetinu nižší, než výše
paušální náhrady za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné (dle ust. §13 odst. 3 AT), a odpovídá
hodinové sazbě ve výši 105,- Kč bez DPH…“ a na str. 5 uvedl: „…mám již podobných restrikcí ze strany
státu dost, a za těchto okolností funkci opatrovníka (a to nejen v tomto případě) vykonávat nadále nebudu…“.
Podle kárné žaloby tak žalobce při výkonu advokacie nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost
advokátního stavu, neboť nedodržoval pravidla profesionální etiky ukládající mu povinnost
všeobecně poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního
stavu, povinnost v souvislosti s výkonem advokacie činit projevy věcné a střízlivé a povinnost
vůči soudům zachovávat náležitou úctu a zdvořilost. Tím žalobce dle kárné žaloby porušil
ustanovení §17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), ve spojení
s čl. 4 odst. 1, 3 a čl. 17 odst. 1 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997,
kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále
jen „etický kodex“).
[2] Kárný senát České advokátní komory rozhodnutím ze dne 14. 12. 2012, č. j. 106/2012,
shledal žalobce vinným kárným proviněním spočívajícím v porušení §17 zákona o advokacii
ve spojení s čl. 4 odst. 1, 3 a čl. 17 odst. 1 etického kodexu, a to za skutek uvedený v kárné žalobě
(viz odst. [1]). Podle §32 odst. 5 zákona o advokacii upustil kárný senát od uložení kárného
opatření a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů kárného řízení částku 3.000 Kč
do 15 dnů od právní moci rozhodnutí.
[3] Proti shora uvedenému rozhodnutí kárného senátu podal žalobce odvolání, které odvolací
kárný senát České advokátní komory napadeným rozhodnutím zamítl a shora uvedené
rozhodnutí kárného senátu potvrdil.
II.
[4] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Městský soud se ztotožnil se závěrem odvolacího
kárného senátu žalované, podle nějž žalobce jednal v rozporu s §17 zákona o advokacii
a v rozporu se stavovskými předpisy a zaviněně porušil povinnosti advokáta.
III.
[5] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížností a navrhl napadený rozsudek zrušit a vrátit věc městskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel namítal, že napadený rozsudek trpí vadou nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[6] Stěžovatel poukázal na stručnost odůvodnění napadeného rozsudku v části,
v níž se vypořádával s jeho žalobními námitkami. Stěžovatel uvedl, že dne 28. 11. 2016
městskému soudu zaslal doplnění žaloby. Městský soud se jím však nezabýval a k námitkám
v něm uvedeným se nevyjádřil. S ohledem na tuto skutečnost stěžovatel v kasační stížnosti
opětovně rekapituloval některé části uvedeného doplnění žaloby.
[7] Městský soud také podle stěžovatele pochybil, jelikož neprovedl žádný ze stěžovatelem
navržených důkazů a ani neuvedl, proč dokazování neprovedl.
[8] Stěžovatel nesouhlasil se závěry žalované, podle nichž se v řízení před správním orgánem
prvního stupně měl stěžovatel doznat k porušení stavovských předpisů a poté v odvolacím řízení
svůj postoj účelově změnit. Stěžovatel tvrdil, že spor je veden ohledně právního hodnocení
skutku; změna jeho postoje ve správním řízení je pro věc irelevantní. Žalovaná nesprávně
na základě podaného odvolání dospěla k závěru, že stěžovatel zneužil opravného řízení,
a nesprávně mu přičítala k tíži to, že vůbec podal odvolání. Tyto skutečnosti podle stěžovatele
zpochybňují zákonnost napadeného rozhodnutí.
[9] Stěžovatel se také domníval, že žalovaná nepostupovala v souladu se zásadou
přiměřenosti, ačkoli podle jeho názoru měla.
[10] Stěžovatel považoval za nepřijatelné, aby každé (i malicherné) porušení povinností
advokáta bylo možné kvalifikovat jako kárné provinění. Takový přístup žalované by vedl
k absurdním důsledkům. Byl by šikanózní a zneužívající.
[11] Žalovaná měla také přihlédnout k okolnostem případu a k důvodům, pro něž stěžovatel
podal odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 2. 2012,
č. j. 7 EC 121/2010 (dále jen „odvolání“), jímž byl ustanoven opatrovníkem. Cílem textu
uvedeného v odvolání nebylo dehonestovat či se neslušně vyjadřovat, nýbrž poukázat
na problematiku ustanovování advokátů jako opatrovníků, která dlouhodobě není státem řešena
a advokáty poškozuje vzhledem ke sníženým odměnám za provedené úkony právní služby.
Stěžovatel vyčítal žalované její laxní přístup k řešení tohoto problému a také to, že dostatečně
nehájí zájmy svých členů (advokátů). Pokud by žalovaná iniciovala zrušení či novelizaci
příslušných ustanovení advokátního tarifu, nemuselo by ke kárnému řízení vůbec dojít. Stěžovatel
také poukázal na historické souvislosti, pro něž došlo k zavedení snížené odměny ustanoveného
advokáta v některých případech. Podle právní úpravy uvedené v advokátním tarifu náleží
ustanovenému zástupci odměna za úkon právní služby v částce několikanásobně nižší,
než je běžná smluvní odměna advokáta na trhu, což je neopodstatněné.
[12] Svým výrokem uvedeným v odvolání stěžovatel nehodlal nikoho urazit. Jeho výrok nebyl
způsobilý urazit ani soud, jelikož mu nebyl adresován. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel
nedopustil odborného pochybení, nemohla podle jeho názoru také nikomu (ani zastoupenému)
vzniknout újma. Stěžovatel i přes své prohlášení plnil funkci opatrovníka bezvadně po celou
dobu řízení. Tyto skutečnosti však žalovaná nezohlednila.
[13] Podle stěžovatele měla žalovaná zohlednit, že uznání vinným kárným proviněním může
mít pro stěžovatele vážné následky. Přestože se stěžovatel neprovinil po odborné stránce, může
mu výsledek kárného řízení znemožnit účast v některých soutěžích o veřejnou zakázku
či při výběrovém řízení na pozici soudce. Ani touto námitkou se městský soud nezabýval.
[14] Žalovaná podle stěžovatele postupuje v obdobných případech odlišně a neměří všem
svým členům stejným metrem. K tomu poukázal na několik nevhodných vyjádření jiných
advokátů, která se objevila v médiích, a poukazoval na skutečnost, že oni za obdobné výroky
(na rozdíl od stěžovatele) kárně stíháni nebyli.
[15] Etický kodex obsahuje podle stěžovatele normy s relativně neurčitou hypotézou, žalovaná
by proto měla svá rozhodnutí o to náležitěji odůvodňovat. Rozhodování orgánů žalované
má být předvídatelné a nikoli libovolné. Tyto nároky však podle stěžovatele napadené rozhodnutí
nesplňuje. Jelikož žalovaná v napadeném rozhodnutí neuvedla, v čem konkrétné spočívá kárné
provinění, je její rozhodnutí podle stěžovatele nepřezkoumatelné.
[16] Stěžovatel trval na tom, že nevhodný není jeho výrok učiněný v odvolání, nýbrž právní
úprava odměňování advokátů. Stěžovatel má přece právo vyjádřit svůj názor a kriticky zhodnotit
obsah podzákonného právního předpisu, s nímž nesouhlasí.
IV.
[17] Žalovaná ve vyjádření navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Uvedla, že stěžovatel doplnění
žaloby ze dne 28. 11. 2016, na které poukazuje, doručil soudu o 40 měsíců později než žalobu.
Doplnění žaloby tak přišlo soudu jeden den před konáním ústního jednání. Přesto podle žalované
městský soud k výhradám stěžovatele zaujal stanovisko, které je z napadeného rozsudku zřejmé.
[18] Žalovaná odkázala na spisový materiál, z nějž je seznatelné, jak se měnil postoj stěžovatele
v kárném řízení v prvním stupni a v řízení odvolacím, ačkoli to stěžovatel rozporuje.
[19] K námitkám stěžovatele, podle nichž se žalovaná nezabývala dopadem napadeného
rozhodnutí do osobní sféry stěžovatele, žalovaná uvedla, že účelem kárného řízení je právě
postižení kárně obviněného v jeho osobní sféře, jestliže je shledán vinným kárným proviněním.
Vzhledem k upuštění od uložení kárného opatření byl však dopad do sféry stěžovatele minimální.
[20] Žalovaná zdůraznila, že předmětem kárného řízení byla forma projevu stěžovatele.
Cíl projevu stěžovatele proto nebyl v řízení relevantní, ačkoli jej stěžovatel stále zdůrazňuje.
K tomu doplnila, že stěžovatel svého cíle tak jako tak nemohl dosáhnout, jelikož soud
nemá zákonodárnou iniciativu. Pro naplnění skutkové podstaty kárného provinění je také
irelevantní, zda jednání stěžovatele mohlo někoho urazit. Právní kvalifikace skutku je ve výroku
uvedena srozumitelně. Stěžejním důkazem v řízení před soudem byl podle žalované text odvolání
podaného stěžovatelem.
V.
[21] Stěžovatel následně v doplnění kasační stížnosti porovnává předmět nyní projednávané
věci s projevy a texty advokáta JUDr. Sokola. Poukazuje na skutečnost, že žalovaná ani na podnět
třetí osoby nezahájila s JUDr. Sokolem kárné řízení, ačkoli se podle názoru stěžovatele jednalo
o výroky svým charakterem srovnatelné s textem odvolání, za nějž byl stěžovatel kárně
projednáván.
VI.
[22] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[23] Kasační stížnost je důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou stěžovatele, podle níž napadený
rozsudek trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Městský soud se podle tvrzení
stěžovatele nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v doplnění žaloby ze dne 28. 11. 2016.
Důvodnost této námitky by přitom postačovala ke zrušení napadeného rozsudku.
[25] Podle §71 odst. 1 písm. b) s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání (§37
odst. 2 a 3 s. ř. s.) obsahovat „žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.“ Podle §71 odst. 2 věta
třetí s. ř. s. může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit
o další žalobní body „jen ve lhůtě pro podání žaloby.“ Ve smyslu §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu „podat
do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem
stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.“
[26] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovateli bylo napadené rozhodnutí doručeno
dne 5. 6. 2013. Lhůta pro podání žaloby proto ve smyslu §72 odst. 1 s. ř. s. uplynula
dne 5. 8. 2013. Ze spisu městského soudu vyplývá, že stěžovatel podal u městského soudu žalobu
dne 23. 7. 2013, tedy včas. Dne 28. 11. 2016 doručil stěžovatel městskému soudu podání
s názvem „Stanovisko žalobce k vyjádření žalovaného k žalobnímu návrhu žalobce“. Uvedené
podání nyní žalobce označuje jako doplnění žaloby. Ve smyslu §71 odst. 2 s. ř. s. lze žalobu
rozšířit o další žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby, která stěžovateli uplynula
dne 5. 8. 2013. Podáním ze dne 28. 11. 2016 proto již nebylo možné rozšiřovat žalobu o nové
námitky.
[27] Nejvyšší správní soud z obsahu relativně stručného žalobního návrhu stěžovatele dovodil
tyto včas uplatněné námitky. Stěžovatel namítal, že jednání, jehož se dopustil, není kárným
proviněním, jelikož nedosahuje takového stupně závažnosti, jaký vyžaduje §32 odst. 2 zákona
o advokacii. Stěžovatel tvrdil, že v odvolání pouze vyjádřil svůj osobní názor na způsob
odměňování práce advokáta, podání neobsahovalo žádný vulgární výraz a k tomu se v návětí
svého výroku předem omluvil. Poukazoval také na skutečnost, že se nejednalo ani o opětovné
zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi, a proto ani z tohoto důvodu nemohlo
dojít k naplnění §32 odst. 2 zákona o advokacii.
[28] Nejvyšší správní soud přezkoumal obsah stěžovatelova podání ze dne 28. 11. 2016.
Dospěl přitom k závěru, že podání obsahuje nové a v žalobě včas neuplatněné žalobní námitky.
Tvrzení uplatněná v podání ze dne 28. 11. 2016 nelze považovat ani za argumentaci, která
by rozvíjela dřívější včasné žalobní body. Jedná se skutečně o nové a kvalitativně odlišné výtky
směřující vůči napadenému rozhodnutí, které byly uplatněny až po uplynutí lhůty pro podání
žaloby, a jsou proto opožděné. Městský soud nepochybil, pokud k námitkám uvedeným v podání
ze dne 28. 11. 2016 nepřihlédl. Jestliže se městský soud vyjádřil k poukazu stěžovatele na chování
jiných advokátů, na něž také stěžovatel v podání ze dne 28. 11. 2016 upozorňoval, učinil
tak nad rámec nutného odůvodnění rozsudku (tzv. obiter dictum).
[29] Ze stejného důvodu nelze městskému soudu vytýkat, že neprovedl důkazy označené
stěžovatelem v podání ze dne 28. 11. 2016. Navržené důkazy směřovaly k prokázání opožděně
tvrzených skutečností, městský soud proto nebyl povinen vést v tomto směru dokazování
nebo se jinak s navrženými důkazy vypořádávat. Jestliže stěžovatel hodlal doplnit žalobu o nové
žalobní body a dosáhnout projednání věci v mezích dalších uplatněných námitek, měl tak učinit
ve lhůtě pro podání žaloby, tj. do 5. 8. 2013. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že napadený rozsudek vadami nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů netrpí.
[30] Ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost „přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.“ Ani Nejvyšší správní soud se proto nemohl zabývat
námitkami, které stěžovatel uplatnil po lhůtě pro podání žaloby a které následně citoval a znovu
uplatnil v kasační stížnosti. Takové námitky jsou podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné.
Nepřípustná je z tohoto důvodu námitka stěžovatele, podle níž mu měla žalovaná přičítat k tíži,
že zneužil opravného řízení a účelově v odvolacím řízení změnil svůj postoj k věci; že navzdory
svému prohlášení vykonával funkci opatrovníka bezchybně, nikomu proto nemohla vzniknout
újma, což měla žalovaná zohlednit a neučinila tak; že se žalovaná nezabývala tím, jaké negativní
důsledky může mít kárné odsouzení pro stěžovatele; že žalovaná měla přihlédnout k důvodům,
pro které stěžovatel odvolání tohoto obsahu podal; že žalovaná nepostupovala v souladu
se zásadou přiměřenosti. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel navrhoval důkazy vztahující
se k nepřípustným námitkám, kasační soud obdobně jako městský soud tyto důkazy neprováděl.
[31] Za této situace kasační soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu námitek obsahově
navazujících na včas uplatněné žalobní body.
[32] Žalovaná shledala stěžovatele vinným kárným proviněním za výroky uvedené v odvolání
ze dne 8. 2. 2012. Zde uvedl: „…v důsledku implementace ust. §9 odst. 5 AT (bůh ví, promiňte
mi ten neomalený výraz, který pitomec je jeho autorem)…“, dále uvedl: „…Je doslova skandální, že výše sazby
odměny advokáta opatrovníka za úkon právní služby (210,- Kč), je dokonce o třetinu nižší, než výše paušální
náhrady za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné (dle ust. §13 odst. 3 AT), a odpovídá hodinové
sazbě ve výši 105,- Kč bez DPH…“ a dále uvedl: „…mám již podobných restrikcí ze strany státu dost,
a za těchto okolností funkci opatrovníka (a to nejen v tomto případě) vykonávat nadále nebudu…“. Žalovaná
dospěla k závěru, že stěžovatel tímto svým jednáním porušil §17 zákona o advokacii ve spojení
s čl. 4 odst. 1, 3 a čl. 17 odst. 1 etického kodexu.
[33] Podle §17 zákona o advokacii postupuje advokát „při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval
důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla
soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.“
[34] Ve smyslu čl. 4 odst. 1 etického kodexu „[a]dvokát je všeobecně povinen poctivým, čestným
a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.“ Podle odst. 3 téhož ustanovení
„[p]rojevy advokáta v souvislosti s výkonem advokacie jsou věcné, střízlivé a nikoliv vědomě nepravdivé.“
[35] Podle čl. 17 odst. 1 etického kodexu „[v]ůči soudům, rozhodčím orgánům, orgánům veřejné správy
a jiným orgánům, které rozhodují v právních věcech, jakož i vůči osobám, které plní jejich úkoly, je advokát
povinen zachovávat náležitou úctu a zdvořilost.“
[36] Podle §32 odst. 2 zákona o advokacii je kárným proviněním „závažné nebo opětovné zaviněné
porušení povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem
nebo stavovským předpisem.“
[37] V posuzované věci není sporu o tom, že stěžovatel skutečně výroky uvedené v odst. [32]
v odvolání adresovaném soudu učinil. Nejvyšší správní soud na podkladě výše uvedených
ustanovení právních předpisů přezkoumal závěry žalované i městského soudu týkající
se kvalifikace jednání stěžovatele, pro nějž byl kárně stíhán. Dospěl přitom k závěru, že městský
soud v předcházejícím řízení posoudil položenou právní otázku nesprávně.
[38] Ustanovení §17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 3 a čl. 17 odst. 1 etického
kodexu zavazují advokáta k relativně vysokému standardu chování jak obecně, tak vůči soudům.
Proto kupř. jednání, které by za obdobných okolností bylo omluvitelné u účastníka řízení, nebude
akceptovatelné při písemných či ústních projevech advokáta (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 10. 2009, č. j. 6 Ads 41/2008 - 67). Je proto žádoucí, aby advokát
tomuto požadavku přizpůsobil své výrazové prostředky, při písemných i ústních projevech
respektoval obecně přijímané zásady slušného chování a tím kultivoval společenské prostředí.
[39] Nelze však pominout, že zákon o advokacii za kárné provinění považuje „závažné
nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi“ (§32 odst. 2 zákona o advokacii).
Žalovaná nedovodila, že by se v nyní projednávané věci jednalo o opětovné porušení povinností
stanovených advokátovi. Dospěla však k závěru, že slovním projevem obsaženým v odvolání
ze dne 8. 2. 2012 se stěžovatel „závažně“ provinil proti povinnostem stanovených mu zákonem
o advokacii a stavovským předpisem. S tímto právním posouzením, které následně aproboval
i městský soud, se Nejvyšší správní soud neztotožnil.
[40] Nejvyšší správní soud nepopírá, že výraz „pitomec“ ve zmíněném odvolání použitý
nelze považovat za slušný. Nelze také přehlédnout, že celý obsah odvolání ze dne 8. 2. 2012
vybočuje z věcného rámce. Stěžovatel byl ustanoven opatrovníkem účastníka neznámého pobytu.
Proti tomuto usnesení se bránil odvoláním, které obsáhle odůvodnil pouze svojí nespokojeností
s výší odměny opatrovníka, která vyplývá ze zákona, a vyjadřoval v něm své emoce a rozhořčení.
Neuvedl věcné důvody, pro které by nemohl vykonávat funkci opatrovníka. Naproti tomu zcela
mimoběžně brojil proti odměně, která v té době nebyla ani vyčíslena ani přiznána. Nejvyšší
správní soud přisvědčil žalované, že z těchto skutečností lze dovodit porušení zákona
o advokacii a etického kodexu.
[41] Nejvyšší správní soud se však neztotožňuje se závěrem žalované, podle níž lze takové
porušení povinností stanovených zákonem či stavovskými přepisy kvalifikovat jako kárné
provinění. Zákon o advokacii pro naplnění znaků kárného provinění požaduje, aby se jednalo
buď o „opětovné“ nebo „závažné“ zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi
zákonem nebo stavovským předpisem. Jelikož žalovaná nedovodila opětovnost porušení
povinností stěžovatele, zabýval se Nejvyšší správní soud tím, zda lze vytýkané jednání stěžovatele
považovat za závažné porušení povinností stanovených advokátovi zákonem nebo stavovským
předpisem. Za závažné porušení je možné podle kasačního soudu považovat takové porušení,
které vykazuje určitou intenzitu porušení právních předpisů. Ne každé takové porušení proto
bude možné shledat kárným proviněním.
[42] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že jakkoli lze považovat obsah odvolání
stěžovatele ze dne 8. 2. 2012 za nevhodný a ne zcela profesionální, nedosahuje skutek označený
v kárné žalobě intenzity „závažného“ zaviněného porušení povinností stanových advokátovi.
Ačkoli žalovaná dovodila, že stěžovatel skutkem označeným v kárné žalobě porušil čl. 4 odst. 1
a 3 etického kodexu, jelikož jeho jednání nelze považovat za slušné, ani za věcné a střízlivé,
že porušil čl. 17 odst. 1 etického kodexu, protože nezachoval vůči soudu náležitou úctu
a zdvořilost, nemá kasační soud za to, že se jednalo o porušení natolik závažné, aby jej bylo
možné kvalifikovat jako kárné provinění. Nejvyšší správní soud má za to, že v písemnostech
advokátů lze tolerovat kritiku právních předpisů, včetně expresivnějších vyjádření, pokud
nepřesáhnou hranice slušnosti. Nelze za všech okolností vyžadovat, aby advokát používal pouze
„suchých“ a citově zcela nezabarvených formulací. Žalovaná proto pochybila, pokud stěžovatele
uznala vinným kárným proviněním, ačkoli pro to nebyly splněny podmínky §32 odst. 2 zákona
o advokacii. Nesprávně věc posoudil také městský soud, který se se závěry žalované ztotožnil.
[43] Nejvyšší správní soud nad rámec potřebného odůvodnění považuje za nutné doplnit,
že poukazy stěžovatele na výroky jiných advokátů v médiích a textech, jichž se v doplnění kasační
stížnosti dovolával, nejsou pro posouzení skutku, jenž byl předmětem kárného řízení, relevantní.
Skutečnost, že se další členové advokátní komory vyjadřují nevhodně, nemůže ospravedlnit
nevhodné jednání stěžovatele samotného.
VII.
[44] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil, neboť je zjevné,
že stěžovatel se úspěšně dovolal důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. nesprávného posouzení věci městským soudem. Již v řízení o žalobě byly dány důvody
pro zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a městský soud by v novém žalobním
řízení nemohl učinit nic jiného, než tato rozhodnutí zrušit. Proto povaha věci umožňuje,
aby Nejvyšší správní soud o žalobě sám rozhodl a podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s §78 odst. 1 věta první, odst. 3 a odst. 4 s. ř. s. a současně se zrušením napadeného rozsudku
zrušil pro nezákonnost také rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení. V něm je žalovaná v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s. použitým přiměřeně podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázána výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního
soudu.
[45] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu, rozhodl o nákladech
řízení před městským soudem i o nákladech řízení o kasační stížnosti. Výrok o náhradě nákladů
řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel měl v řízení úspěch,
proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení.
[46] V řízení před městským soudem má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení
sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000 Kč a odměny právní zástupkyně,
jež se stanoví dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Náhrada odměny právní zástupkyně náleží
za tyto úkony: převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, stanovisko k vyjádření žalované
ze dne 28. 2. 2016, účast na jednání před soudem [§11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu].
Celkem se tedy jedná o čtyři úkony právní služby po 3.100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4
advokátního tarifu], tj. 12.400 Kč. Vedle toho má stěžovatel též právo na náhradu hotových
výdajů své zástupkyně ve výši 300 Kč za každý úkon (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem
1.200 Kč. Zástupkyně stěžovatele je plátkyní daně z přidané hodnoty, proto se náklady právního
zastoupení ve výši 13.600 Kč zvyšují o částku této daně ve výši 2.856 Kč (21 % z 13.600 Kč)
na částku 16.456 Kč. Celkem tak má stěžovatel právo na náhradu nákladů za řízení o žalobě
ve výši 19.456 Kč.
[47] Stěžovatel požadoval dále náhradu za úkon právní služby spočívající v nahlédnutí
do spisu městského soudu. Nejvyšší správní soud ověřil, že spis městského soudu obsahuje
záznam o nahlédnutí do spisu (č. l. 39 spisu městského soudu). Nahlédnutí však provedl
sám stěžovatel, nikoli jeho právní zástupkyně. Náhrada odměny za tento úkon právní služby
mu proto nenáleží.
[48] V řízení před Nejvyšším správním soudem má stěžovatel právo na náhradu řízení
o kasační stížnosti sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5.000 Kč a z odměny
právní zástupkyně za tyto úkony: sepis kasační stížnosti a doplnění kasační stížnosti ze dne
18. 4. 2017 [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Celkem se tedy jedná o dva úkony právní
služby po 3.100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního tarifu], tj. 6.200 Kč Vedle toho
má stěžovatel též právo na náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon (§13 odst. 4
advokátního tarifu), celkem 600 Kč. Uvedené náklady právního zastoupení ve výši 6.800 Kč
se dále zvyšují o částku daně z přidané hodnoty ve výši 1.428 Kč (21 % z 6.800 Kč) na částku
8.228 Kč. Celkem tak má stěžovatel právo na náhradu nákladů za řízení o kasační stížnosti ve výši
13.228 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu