ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.220.2017:44
sp. zn. 8 As 220/2017-44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Spolek
Pro Hanspaulku (dříve Občanské sdružení Pro Hanspaulku), se sídlem U Beránky 2033/7,
Praha 6, zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 23, Praha 2,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. P. O., zast. JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se
sídlem Seifertova 823/9, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2014, čj. MHMP
1218103/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 7. 9. 2017, čj. 6 A 205/2014-73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 5. 11. 2013, čj. MCP6 064609/2013, vydal Úřad městské části
Praha 6, odbor výstavby (dále také jako „stavební úřad“) osobě zúčastněné na řízení dodatečné
povolení na stavbu „bytového domu ozn.RII, o 2NP, 2 PP, obsahující 1 bytovou jednotku vč. venkovního
jednoramenného vyrovnávacího schodiště, teras, opěrných zdí, zpevněných ploch Praha 6 při kom. Hanzelkova“
(dále jen „stavba“) na pozemku parc. č. X, v katastrálním území D.
[2] Proti rozhodnutí stavebního úřadu brojil žalobce odvoláním, které žalovaný v záhlaví
citovaným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
[3] Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl.
K námitkám týkajícím se výpočtu koeficientu zeleně uvedl, že zákon nikde nestanoví, jak
má vypadat příjezdová plocha ke garáži, a není proto vyloučeno, že příjezd bude řešen po ploše
zeleně, která bude plnit funkci zeleně pro výpočet příslušného koeficientu. Konstatoval,
že se stavba posuzuje jako celek, a to včetně pozemku. K samotnému výpočtu plochy zeleně pak
uvedl, že při jeho zjišťování je nutné vycházet z reálně proveditelných podkladů, kterými jsou
příslušná správní rozhodnutí, jimiž byly jednotlivé stavby v území povoleny; nesouhlasil přitom
se žalobcem v tom, že by bylo možné užít jiných metod (např. letecké fotodokumentace nebo
nahlížení z ulic), neboť zjištění podle vydaných pravomocných rozhodnutí jsou dle něj přesnější,
ověřitelnější a správnější. Městský soud nesdílel ani názor žalobce, podle kterého by měla být
do výpočtu hrubých podlažních ploch pro dané území započtena nejen nadzemní podlaží,
ale také plochy podzemních podlaží využitých hlavní funkcí a částečně zapuštěných do svahu;
námitky žalobce opřel o průvodní zprávu k územnímu plánu hlavního města Prahy a o Metodický
pokyn k územnímu plánu. Městský soud uzavřel, že tyto akty (průvodní zprávu se změnami
přijatými v roce 2006 a metodický pokyn) nelze při výpočtu použít, neboť tato část průvodní
zprávy nebyla nikdy schválena jako právně významná část příslušného předpisu a není proto
možné na jejím základě ukládat povinnosti stavebníkovi.
II.
Argumenty kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítal, že názor městského soudu, podle nějž je nutné ve věci vycházet
z Průvodní zprávy k Územnímu plánu hlavního města Prahy (dále také jen „průvodní zpráva“)
v původním znění, je nesprávný. Uvedl, že původní průvodní zpráva byla po své změně
schválena usnesením zastupitelstva hlavního města Prahy č. 40/14 ze dne 14. 9. 2006. K závěrům
soudu, že změna průvodní zprávy nebyla vydána formou opatření obecné povahy, stěžovatel
namítl, že ani průvodní zpráva z roku 1999 nebyla touto formou přijata; nebyl proto podle něj
důvod, aby byla tato forma vyžadována pro pozdější změny. Stěžovatel k tomu poukázal na §29
a §31 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále také jen „starý
stavební zákon“), týkající se vyhlašování závazné části. Konstatoval, že průvodní zpráva
je tzv. směrnou částí územního plánu hlavního města Prahy, která se z hlediska své závaznosti
neliší od části závazné (přijaté obecně závaznou vyhláškou hlavního města Prahy č. 32/1999).
Odkázal též na rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2015, čj. MHMP 1645249/2015. Stěžovatel
namítl, že stavba nesplňuje požadavky stanovené §129 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) z důvodu jejího rozporu
s územně plánovací dokumentací a dodatečné povolení bylo proto vydáno v rozporu s tímto
ustanovením.
[6] Podle stěžovatele měl městský soud, konstatoval-li, že metodický pokyn k územnímu
plánu není závazný, přihlédnout k jeho námitce, podle níž v případě neaplikovatelnosti
metodického pokynu k územnímu plánu nebyl splněn koeficient zeleně. Soud podle něj rozhodl
nesprávně, pokud na jedné straně ve vztahu k výpočtu koeficientu podlažních ploch metodický
pokyn označil za nepoužitelný, a na straně druhé ve vztahu k výpočtu koeficientu zeleně
nezohlednil, že koeficient je splněn, pouze pokud se metodický pokyn aplikuje. Žalovaný měl dle
stěžovatele při přezkumu námitek týkajících se nesplnění koeficientu zeleně vycházet pouze
z textu územního plánu hlavního města Prahy, v němž však výpočet výměry plochy popínavé
zeleně v rozsahu 600 % umožněn není. Stěžovatel namítl, že se soud navíc výše uvedeným
v zásadě nikterak nezabýval a neuvedl žádné konkrétní úvahy, kterými by reflektoval danou
žalobní námitku; rozsudek proto považoval za nepřezkoumatelný. Podle stěžovatele nesplnila
stavba ani v tomto bodě požadavky stanovené §129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona z důvodu
jejího rozporu s územně plánovací dokumentací.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že platný územní plán hlavního
města Prahy byl schválen dne 9. 9. 1999 usnesením zastupitelstva HMP č. 10/05 a obsahuje dvě
části – závaznou a směrnou. Směrná část stanoví také regulativy prostorového uspořádání, které
doporučují míru využití území vybraných navrhovaných funkčních ploch. Konstatoval, že směrná
část se dle zákona č. 50/1976 Sb., nevydávala vyhláškou a byla účinná od stejného okamžiku jako
její závazná část. Přestože jsou tyto regulativy zařazeny do směrné části, kód míry využití území
je nutné v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 9. 2013, čj. 1 Aos 2/2013-116, považovat za závazný obecný regulativ prostorového využití
konkrétního území ovlivňujícího hustotu a uspořádání zástavby. Připomenul nadto, že původní
průvodní zpráva nebyla následně změněna způsobem, který vyžaduje nový stavební zákon pro
změnu závazné části územního plánu; proto bylo dle něj nutné při výpočtu koeficientu
podlažních ploch vycházet z původní průvodní zprávy k územnímu plánu z roku 1999. Podotkl,
že nelze připustit, aby směrná část územního plánu šla změnit pouhým vyvěšením průvodní
zprávy na internetové stránce, aniž by bylo zřejmé, v čem její úprava spočívala a bez toho,
aby existovalo rozhodnutí pořizovatele o úpravě směrné části. K výpočtu koeficientu zeleně
uvedl, že způsob jeho výpočtu nebyl uveden v žádné verzi průvodní zprávy k územnímu plánu,
ale pouze v metodickém pokynu z roku 2002; tento metodický pokyn je pouhou pomůckou pro
výpočet koeficientu zeleně a lze podle něj v této části postupovat, neboť žádný jiný zákonný
podklad či doporučující metodický podklad pro výpočet koeficientu zeleně neexistuje. Žalovaný
byl však toho názoru, že uvedený metodický pokyn z roku 2002 není pro výpočet koeficientu
podlažních ploch (který je v něm taktéž upraven) platný ani použitelný, neboť byl územní plán,
k němuž se vztahoval, několikrát změněn. Žalovaný závěrem upozornil, že stěžovatel ani
v kasační stížnosti neargumentoval, čím mělo dojít k zásahu do jeho práv a chráněných zájmů.
[8] Osoba zúčastněná na řízení (dále také jen „stavebník“) ve vyjádření souhlasila
v posouzení otázky výpočtu podlažních ploch s městským soudem; uvedla, že není stanoven
právním předpisem a není ani obsahem opatření obecné povahy, kterým by mohlo dojít
ke změně koeficientu podlažních ploch. Stavebník dále konstatoval, že stěžovatel zcela úmyslně
opomíjí základní zásady správního řízení. Nesouhlasil ani s argumentací stěžovatele, podle níž
nebylo možné metodický pokyn použít k výpočtu koeficientu zeleně, jestliže nebyl užit také pro
výpočet koeficientu podlažních ploch; k tomu uvedl, že způsob výpočtu koeficientu zeleně není
stanoven právním předpisem ani opatřením obecné povahy, stavebník proto postupoval v dobré
víře dle metodického pokynu; není proto podle něj možné, aby správní orgán takový postup
zakazoval. Stavebník dále konstatoval, že byl po celou dobu realizace předmětné stavby v dobré
víře, že stavbu realizuje na základě pravomocného stavebního povolení a že ji také na základě
tohoto povolení uskutečnil.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
III. A K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší
správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti
(srov. §109 odst. 4 s. ř. s.) Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby
se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením
dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
[12] Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003-130, publikováno ve Sb. NSS č. 7/2004). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, publikováno ve Sb. NSS č. 3/2004),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, publikováno
ve Sb. NSS č. 3/2006, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004-74).
[13] Žádnou z vad zakládající nepřezkoumatelnost však naříkaný rozsudek netrpí. Městský
soud srozumitelným a přezkoumatelným způsobem uvedl, proč souhlasil se správními orgány
v posouzení otázky výpočtu koeficientu zeleně. Správně poznamenal, že tento výpočet zákon
nestanoví; k výpočtu koeficientu zeleně a ke způsobu výpočtu koeficientu podlažních ploch
v úvodní části odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že „rozhodovací činnost v oblasti veřejné správy
musí vycházet z toho, že práva a povinnosti nepodřízeným subjektům lze ukládat pouze zákonem nebo na jeho
základě. Pokud určitou úpravu zákon nezná, nelze rozhodnout tak, že by se taková povinnost mohla úředním
(správním) rozhodnutím uložit, neboť takový postup není možný.“. Na tyto obecné závěry pak při
hodnocení jednotlivých žalobních bodů městský soud znovu odkázal; důvody, proč tak učinil,
budou rozebrány níže.
[14] Námitka proto není důvodná.
III. B K námitce použitelnosti průvodní zprávy ve znění změn schválených
zastupitelstvem města Prahy dne 14. 9. 2006
[15] Nejvyšší správní soud se dále zabýval posouzením námitky, podle níž měl stavební úřad
při posouzení žádosti o dodatečné povolení postupovat podle průvodní zprávy k územnímu
plánu ve znění změn schválených usnesením zastupitelstva hlavního města Prahy č. 40/14 ze dne
14. 9. 2006.
[16] Závazná část Územního plánu hlavního města Prahy byla vyhlášena vyhláškou
č. 32/1999 Sb. hl. m. Prahy v souladu s ustanoveními §24 odst. 1 a §45 písm. l) zákona
č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) ve znění zákona č. 302/1992 Sb. a §29 odst. 2 zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Změny této závazné
části byly následně vydávány formou opatření obecné povahy.
[17] Směrná část územního plánu po změně Z 1000/00 schválené usnesením Zastupitelstva
hlavního města Prahy č. 40/14 ze dne 14. 9. 2006 obsahuje také regulativy prostorového
uspořádání (bod 8.2. průvodní zprávy) a míru využití území (bod 8.3. průvodní zprávy). K přijetí
a následným změnám směrné části územního plánu žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl,
že tato část územního plánu nebyla v souladu se starým stavebním zákonem vydána formou
vyhlášky; účinná byla podle něj od stejného okamžiku jako její závazná část. To dovodil
z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3 Ao 1/2007-28. Nejvyšší správní soud k tomuto
usnesení podotýká, že se jednalo o usnesení, kterým se postupuje věc k rozhodnutí rozšířenému
senátu Nejvyššího správního soudu. Stavebním úřadem citované závěry (převzaté následně
žalovaným) zaujal ve věci třetí senát zdejšího soudu. V tehdy souzené věci položil třetí senát
rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu otázku, zda územní plán schválený v režimu
zákona č. 50/1976 Sb., je opatřením obecné povahy ve smyslu ustanovení §101a s. ř. s.
Stavebním úřadem citovaná pasáž výše uvedeného usnesení je zcela vytržena z kontextu a není
ani judikatorně závaznou částí rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však v této otázce upozorňuje
na usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 17. 9. 2013, čj. 1 Aos 2/2013-116, z nějž
plyne, že „[s]ám zákon č. 50/1976 Sb. se otázkou účinnosti územních plánů výslovně nezabývá. V §2 9 odst. 3
však uvádí, že závaznou část územně plánovací dokumentace a její změny, které schvaluje kraj nebo obec
v samostatné působnosti, vyhlašují jejich orgány obecně závaznou vyhláškou. Ve spojení s §12 odst. 2 obecního
zřízení pak závazná část územního plánu nabývala účinnosti patnáctým dnem po dni vyhlášení (tj. vyvěšení
na úřední desce). V případě směrné části územního plánu ovšem zákon č. 50/1976 Sb. s žádným vyhlašováním
vůbec nepočítá. V případě přijetí nového územního plánu bylo možno dovozovat, že jeho směrná část nabývala
účinnosti současně s částí závaznou (nebylo by totiž příliš logické, aby účinnosti nabývala dříve nebo později). Při
přijetí úpravy směrné části územního plánu už ovšem podpůrně z účinnosti závazné části vycházet nelze. Jestliže
zákon č. 50/1976 Sb. neupravuje žádné další podmínky nabytí účinnosti úpravy směrné části, je pak třeba vyjít
z toho, že tato nabývá účinnosti dnem rozhodnutí příslušného orgánu o této úpravě“.
[18] Z citovaného usnesení rozšířeného senátu je přitom nutné vycházet také při posouzení
stěžejní otázky týkající se toho, dle jakých regulativů prostorového uspořádání mělo být ve věci
postupováno. Mezi stranami bylo sporné, zda měl stavební úřad při dodatečném povolení stavby
postupovat podle dosavadní směrné části územního plánu. Městský soud k této otázce
poznamenal, že z aktů uvedených stěžovatelem (průvodní zpráva schválená zastupitelstvem obce
dne 14. 9. 2006, metodický pokyn k územnímu plánu) vycházet nelze; k průvodní zprávě uvedl,
že její nová změna nebyla nikdy následně schválena jako právně významná část příslušného
předpisu, proto na jejím základě nelze stavebníkovi ukládat povinnosti. Podotkl, že se jednalo
o přílohu usnesení zastupitelstva o změně územního plánu, která takové právní účinky nemá
a která nebyla následně ani v této podobě vydána formou opatření obecné povahy podle
stavebního zákona č. 183/2006 Sb. Územní plán hlavního města Prahy maximální míru využití
území stanoví mimo jiné regulativy označenými jako kódy míry využití území, které jsou
definovány také koeficientem podlažních ploch a koeficientem zeleně a jsou rozděleny do skupin
A až K. Závěry rozšířeného senátu výše citovaného usnesení lze přitom vztáhnout nejen na tzv.
index podlažních ploch (o němž je v usnesení pojednáváno), ale také na kód míry využití území
v rámci územního plánu hlavního města Prahy (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 6. 2017, čj. 5 As 190/2015-30). Kód míry využití území (index podlažních
ploch) vyjadřuje intenzitu využití území (např. z hlediska utváření charakteru území, možného
zatížení technické infrastruktury apod.), tj. počet m
2
hrubé podlažní plochy na m
2
základní plochy.
Stanovuje se za účelem regulace zástavby tak, aby nedocházelo k překročení únosné míry zatížení
území a aby byly zajištěny urbanistické hodnoty. Přitom platí, že to, jaké hodnoty kódu míry
využití území jsou pro určité plochy vymezeny, nemá být důsledkem nahodilosti či individuálních
zájmů jednotlivých vlastníků nemovitostí nacházejících se v regulovaném území, ale jejich
hodnoty se mají odvíjet od celkového charakteru zástavby, poměru nezastavěných ploch vůči
zastavěným, dosavadní výšky staveb, jakož i jiných specifických faktorů. Rozšířený senát
v citovaném usnesení dospěl k závěru, že „[i]ndex podlažní plochy, včetně jeho konkrétní hodnoty, není
ničím jiným než obecným regulativem prostorového uspořádání konkrétního území odrážející jeho možnosti
a potřeby, tedy limitem jeho využití, jehož vymezení je závazné. S ohledem na jeho podstatu i význam je podle
okolností možné, že může zasáhnout do vlastnických práv k nemovitostem nacházejícím se na daném území. Jeho
vymezení proto nelze vyhradit směrné části územního plánu a měnit jej pouze jednoduchým a v zásadě neveřejným
procesem na základě individuálně podané žádosti. Ostatně to, že limity území musí být v územním plánu
vymezeny závazně, stanoví jak §29 starého stavebního zákona, tak §18 jeho prováděcí vyhlášky. Na tomto
závěru nic nemění ani to, že v projednávané věci byl tento index nesprávně zařazen do směrné části územního
plánu“.
[19] Podle §188 odst. 3 stavebního zákona platí, že závazné části územního plánu mohou být
měněny pouze způsobem popsaným v tomto stavebním zákoně; tedy pouze formou opatření
obecné povahy. Stanovení kódu míry využití území nebo jeho změna nepřísluší orgánu, který
je stavebním zákonem oprávněn pouze k úpravě směrné části územního plánu. Nesprávné
vymezení kódu míry využití území nemůže mít za následek to, že se na takovou část bude nadále
po právu hledět jako na jeho směrnou část se všemi z toho vyplývajícími zákonnými důsledky.
Nové vymezení limitu využití území (index podlažní plochy, koeficient podlažní plochy) nebo
změna hodnot již existující regulace je z výše uvedených důvodů možná pouze postupem podle
§188 odst. 3 věta první stavebního zákona, tedy pouze formou opatření obecné povahy.
V posuzované věci se přitom jednalo o nové vymezení pojmu koeficient podlažních ploch, který
v později přijaté úpravě stanovil započtení nejen součtem hrubých podlažních ploch ve všech
nadzemních podlažích, ale také v částech hrubých podlažních ploch podzemních podlaží
využitých k hlavní funkci. Stavební úřad proto postupoval správně, pokud při vydání
dodatečného stavebního povolení ve svém rozhodnutí zohlednil údaje obsažené v původní
průvodní zprávě k územnímu plánu hlavního města Prahy.
[20] Námitka není pro uvedené důvodná.
III. C K námitce použitelnosti metodického pokynu
[21] Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud též námitku týkající se neaplikovatelnosti
metodického pokynu k územnímu plánu. Povahou metodických pokynů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve svých rozhodnutích již několikrát; není přitom pochyb, že metodický pokyn nemůže
upravovat práva a povinnosti soukromých osob, ale může toliko ukládat úkoly osobám
podléhajícím řídící pravomoci toho, kdo vnitřní předpis vydává. Stavebník tedy nebyl povinen
řídit se v něm uvedenými údaji (ačkoliv se shodují s údaji uvedenými ve změněné průvodní
zprávě v definici koeficientu podlažních ploch); v tomto posouzení souhlasí Nejvyšší správní
soud se správními orgány. Koeficient zeleně je v průvodní zprávě (ve znění úprav z roku 2006)
upraven v části 8.3. – míra využití území (v původní průvodní zprávě v části 8.2.1.), společně
s koeficientem podlažních ploch. Průvodní zpráva však nestanoví, jakým způsobem má být
koeficient upraven; užití metodického pokynu proto v dané věci mohlo napomoci a bylo
návodem pro výpočet limitu stanoveného v průvodní zprávě. I pokud by však mohl být
metodický pokyn považován za závazný alespoň pro správní orgán, má Nejvyšší správní soud
za to, že i v případě stanovení koeficientu zeleně je nutné o něm uvažovat jako o regulativu
prostorového uspořádání ve smyslu výše uvedeného. Ani zde by tedy regulativ obsažený
v metodickém pokynu nemohl obstát, neboť nebyl přijat zákonem předvídaným způsobem.
Na výpočet plochy zeleně uvedený v metodickém pokynu je z těchto důvodů nutné hledět pouze
jako na pomůcku pro stanovení tohoto koeficientu, závazný ani vymahatelný ovšem není.
IV.
Závěr a náklady řízení
[22] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[23] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
[24] Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení v případě osoby zúčastněné na řízení se opírá o §60
odst. 5, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého osoba zúčastněná na řízení
má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou
jí soud uložil. Nejvyšší správní soud v dané věci osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti
neuložil. Osoba zúčastněná na řízení však ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby jí bylo
právo na náhradu nákladů řízení přiznáno. Svůj návrh nijak argumentačně neodůvodnila a ani
důkazními návrhy nepodpořila; pouze uvedla, že požaduje náhradu za jeden úkon právní služby.
Důvody zvláštního zřetele hodné tedy nebyly prokázány; Nejvyšší správní soud proto právo
na náhradu nákladů řízení osobě zúčastněné nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. června 2018
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu