ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.255.2017:49
sp. zn. 8 As 255/2017-49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupeného JUDr. Luďkem Zakopalem, advokátem se sídlem Nádražní 1987/44, Bruntál,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2016, čj. JMK 24093/2016, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2017, čj. 33 A 16/2016-52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Žalobci se vrací soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ve výši 1000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu
k rukám zástupce žalobce, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Úvod:
Městský úřad Znojmo v září 2015 uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle zákona
o silničním provozu. Žalobce podal proti rozhodnutí odvolání, které Krajský úřad
Jihomoravského kraje zamítl. Žalobce proto podal žalobu ke krajskému soudu, který jí nevyhověl.
Proti rozsudku krajského soudu žalobce brojí kasační stížností.
Nejvyšší správní soud se musel zabývat otázkami řádné omluvy z jednání, přezkoumatelností
rozhodnutí, poučení o odvolání a určitostí sankce.
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 9. 9. 2015, čj. MUZN 71626/2015 (dále „rozhodnutí o přestupku“),
Městský úřad Znojmo (dále „městský úřad“) uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle
§125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o silničním provozu“),
neboť jako řidič motorového vozidla jel rychlostí 185 km/h v úseku s nejvyšší dovolenou
rychlostí 90 km/h. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 8000 Kč, zákaz řízení
motorových vozidel na dobu šesti měsíců a povinnost nahradit náklady řízení.
[2] Rozhodnutím ze dne 15. 2. 2016, čj. JMK 24093/2016 (dále „napadené rozhodnutí“),
žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí o přestupku a toto rozhodnutí potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Krajský
soud žalobu zamítl rozsudkem čj. 33 A 16/2016-52. V odůvodnění uvedl, že městský úřad
neporušil žalobcovo právo na spravedlivý proces, konal-li ústní jednání v jeho nepřítomnosti.
Žalobce se totiž náležitě neomluvil z ústního jednání, neboť své tvrzení v omluvě nijak nedoložil.
Krajský soud dále uvedl, že rozhodnutí městského úřadu není nepřezkoumatelné z důvodu
uvedení nesprávného data spáchání přestupku. Ve výroku rozhodnutí je uvedeno správné datum
spáchání přestupku; toto datum vyplývá i z dalších listin založených ve spise. Byť se jedná
o zjevnou nesprávnost, která není žádoucí, nemá zásadní vliv na přezkoumatelnost rozhodnutí
o přestupku.
[4] Za zásadní pochybení krajský soud nepovažoval ani použití výrazu „veřejný činitel“
v odůvodnění rozhodnutí městského úřadu. Nesprávně použitá terminologie nepředstavuje
v daném případě natolik zásadní vadu rozhodnutí, aby byla důvodem k jeho zrušení. Krajský
soud dále nepřisvědčil námitce stěžovatele o nesprávném poučení o opravném prostředku.
Poučení totiž obsahovalo všechny zákonné náležitosti. K námitce nesprávného doručení soud
uvedl, že žalovaný postupoval správně, pokud doručil napadené rozhodnutí toliko zástupci
stěžovatele. Výrok o uložení sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových
vozidel na dobu šesti měsíců je určitý a nevyvolává pochybnosti, na jaké skupiny řidičského
oprávnění či na jaké území se vztahuje.
III.
[5] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností opírající
se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a zároveň navrhl, aby Nejvyšší
správní soud přiznal kasační stížností odkladný účinek. Stěžovatel namítl, že městský úřad porušil
právo na spravedlivý proces, neboť jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoli se včas a řádně omluvil.
Navíc tato skutečnost nebyla uvedena ve výrokové části rozhodnutí. Namítl, že v rozhodnutí
městského úřadu jsou rozdílná data spáchání přestupku a správní orgán užíval jinou terminologii
než zákon. Městský úřad žalobce špatně poučil o možnosti podat odvolání. Na rozhodnutí
žalovaného pak není vyznačeno „vypraveno dne“. Dále uvedl, že napadené správní rozhodnutí
bylo doručeno pouze zástupci stěžovatele, nikoliv pak již stěžovateli samotnému, jak vyžaduje
analogie s trestním právem. Přestupek se díky této chybě promlčel. Namítl také, že udělená
sankce je neurčitá, protože není jasné, kde a jaká vozidla nesmí řídit.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že souhlasí s přiznáním odkladného účinku. Kasační stížnost
však podle něj není důvodná. Uvedl, že kasační námitky jsou v podstatě totožné s námitkami
uvedenými v žalobě. Trvá na svém názoru z předcházejících fází řízení.
V.
[7] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Na úvod Nejvyšší správní soud uvádí, že o věci samé rozhodl bezodkladně po předložení
správních spisů, zaplacení soudního poplatku a doložení dalšího podkladu stěžovatelem; proto
se návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stal bezpředmětným a soud již o něm
nerozhodoval.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozhodnutí. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí krajského soudu splňuje kritéria přezkoumatelnosti: rozhodnutí musí být
srozumitelné, opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí by byla
natolik závažnou vadou, že by k ní soud přihlédl i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[11] Stěžovatel rozhodnutí krajského soudu považuje za nesrozumitelné a nedostatečně
odůvodněné. To však Nejvyšší správní soud neshledal. Úvahy krajského soudu jsou srozumitelné
a dostatečně pečlivě odůvodněné. Soud se obsáhle vypořádal s žalobními body a nepominul
dotčená zákonná ustanovení, ani relevantní judikaturu.
[12] V řízení o kasační stížnosti má stěžovatel za to, že konání ústního jednání v jeho
nepřítomnosti je vadou, která způsobila nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně. Tato námitka není důvodná. Stěžovatel byl řádně předvolán k ústnímu jednání, z kterého
se omluvil. Omluva dle §74 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, však nebyla náležitá, jak
správně posoudil krajský soud. Nejvyšší správní soud již dříve vyložil, že řádná omluva musí být
učiněna neodkladně, musí v ní být uveden důvod a tento doložen (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu čj. 6 As 25/2013-23). Stěžovatel však pouze uvedl, že nebude přítomen v České
republice. To nijak a ničím nedoložil. Nenaplnil proto podmínky náležité omluvy.
[13] Stěžovatel dále namítl, že v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dochází
k záměně 1. 3. 2015 a 3. 1. 2015. Datum se skutečně v odůvodnění liší, ale to nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ve výroku je datum 1. 3. 2015 uvedeno správně. V odůvodnění
jsou přehozena prvá dvě čísla („3. 1. 2015“). I s přihlédnutím k ostatnímu obsahu spisu je zcela
zřejmé, že tu jde o typickou písařskou chybu dle §70 spr. ř.. Krajský soud postupoval správně,
pokud námitku neshledal důvodnou.
[14] Rozhodnutí o přestupku užívá starší pojem „veřejný činitel“ a uvádí, že policisté skládají
přísahu. Pojem „veřejný činitel“ byl prakticky v celém českém právním řádu nahrazen pojmem
„úřední osoba“ přesto je však z rozhodnutí jasně patrné, koho správní orgán označuje. Ačkoliv
se jedná o nežádoucí jev, situace nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stejně tak ani
užití „přísahy“ místo „slibu“ není vadou, která by působila nesrozumitelnost rozhodnutí;
nesprávná terminologie nemá vliv na právní ani skutkové posouzení věci. Je ovšem pravda,
že správní orgány mají dbát na užívání aktuálních pojmů a znát účinnou právní úpravu. Zrušení
rozhodnutí by tu však bylo přepjatým formalismem.
[15] Dle §71 odst. 2 písm. a) spr. ř. se „vydáním rozhodnutí“ rozumí předání stejnopisu
písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle §19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení,
provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí
slovy: „Vypraveno dne:“. Zásadní je tedy předání stejnopisu k doručení, vyznačení uvedených
slov skutečnost pouze doprovází. Na napadeném rozhodnutí je ve správním spise vyznačeno
vypravení. I v případě, že by na rozhodnutí doručeném stěžovateli vyznačeno nebylo, nejedná
se o skutečnost, která má dopad do jeho práv, jak správně uvedl krajský soud. Soudní ochrana
proti rozhodnutí tím není dotčena, ani nebyla stěžovateli zkrácena lhůta k podání žaloby.
Stěžovatel ostatně mohl do správního spisu nahlédnout, pokud by chtěl datum vypravení zjistit.
[16] Stěžovatel namítl, že byl nesprávně poučen o možnosti podat odvolání proti rozhodnutí
o přestupku. Tuto námitku vznesl již před krajským soudem a ten jí správně nepřisvědčil.
Žalobce byl o možnosti podat odvolání poučen, stejně tak o lhůtě, kdy tak musí učinit,
náležitostech podání a jeho odkladném účinku. Správní orgán postupoval dle obecné úpravy
správního řádu, což stěžovatel považuje za zásadní vadu, jelikož správně měl postupovat dle
§81 zákona o přestupcích. Správní orgán svým poučením však naplnil požadavky zákona
a stěžovatele dostatečně poučil. Neuvedl pouze, že se proti rozhodnutí může v plném rozsahu
odvolat jen obviněný. Jedná se však o omezení, které na stěžovatele nedopadá. Z poučení
jednoznačně věděl, že odvolání podat smí a dokonce tak i učinil. Nedošlo proto k zásahu do jeho
práva na spravedlivý proces. Ke stejnému názoru dospěl krajský soud, který postupoval správně.
[17] Stěžovatel tvrdí, že mu nikdy nebylo doručeno napadené rozhodnutí a proto se přestupek
promlčel. Tvrdí, že z analogie s trestním právem plyne, že rozhodnutí musí být doručeno přímo
obviněnému. Nejvyšší správní soud již vyslovil právní názor, že rozhodnutí o přestupku, kterým
se věc končí, má správní orgán doručovat zástupci obviněného (srov. rozsudek Nejvyšší
správního soudu čj. 1 As 100/2008-61). Touto písemností se stěžovateli neukládala povinnost
v řízení něco osobně vykonat. Analogie s trestním právem se zde neuplatní, protože §34 odst. 2 spr. ř .
jasně upravuje, kdy se doručuje zástupci a kdy zastoupenému. Námitka stěžovatele není důvodná;
krajský soud měl správný právní názor.
[18] Stěžovatel namítl, že uložená sankce je neurčitá, protože není jasné, na jaká motorová
vozidla se vztahuje a na jakou oblast. Ani tato námitka není důvodná. Názor krajského soudu,
že se zákaz vztahuje na všechna motorová vozidla, je správný. Znění výroku je jednoznačné
a uvedení všech kategorií vozidel či řidičských oprávnění by ho činilo nepřehledným. Pokud
by naopak určitou skupinu správní orgán chtěl ze zákazu vyjmout, mohl tak jednoduše učinit,
ale to neudělal.
[19] Co se týče území, kde zákaz řízení motorových vozidel platí, stěžovatel ve své námitce
směšuje věcnou a místní příslušnost. Dle §124 odst. 5 písm. j) zákona o silničním provozu
obecní úřad s rozšířenou působností projednává přestupky proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích. Který konkrétní úřad má ve věci jednat, určují pravidla
místní příslušnosti. Z toho ale nelze dovodit, že následky rozhodnutí platí pouze v příslušném
správním území, takový výklad by vedl k absurdním důsledkům, stejně jako například představa,
že získání řidičského oprávnění v určitém místě platí jen pro toto místo. Zákaz řízení motorových
vozidel má represivní i ochrannou funkci. Ta by byla zcela potlačena, pokud by byli chráněni jen
lidé v obvodu jedné obce s rozšířenou působností. Správní orgán tedy nemusí při ukládání zákazu
řízení motorových vozidel uvádět, na jaké území se vztahuje; zákaz má obecnou platnost.
Uložená sankce je proto dostatečně určitá.
VI.
[20] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
[22] Jelikož Nejvyšší správní soud o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nerozhodoval (srov. bod [8] odůvodnění tohoto rozsudku), vrací žalobci zaplacený
soudní poplatek za tento návrh ve výši 1000 Kč, a to ve lhůtě podle §10a odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. ledna 2018
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu