ECLI:CZ:NSS:2018:8.AZS.111.2018:39
sp. zn. 8 Azs 111/2018-39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného, v právní věci žalobce: V. T. T.,
zast. opatrovníkem Mgr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21,
Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké
policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 8. 2017,
čj. CPR-21775-2/ČJ-2017-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, čj. 1 A 99/2017-54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce Mgr. Matěji Šedivému, advokátu, se p ř i z n á v á
za řízení o kasační stížnosti odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1 350 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci (dále „stěžovatel“) bylo rozhodnutím Policie České republiky, Krajského
ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie (dále jen „prvoinstanční správní orgán“),
ze dne 10. 7. 2017, čj. KRPA-200509-45/ČJ-2017-000022, uloženo správní vyhoštění a stanovena
doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských státu Evropské unie v délce
18 měsíců. Odvolání stěžovatele žalovaná zamítla a výše uvedené rozhodnutí potvrdila. Městský
soud v Praze (dále jen „městský soud“) podanou žalobu zamítl dle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
rozsudkem uvedeným v záhlaví. Proti němu brojí stěžovatel podanou kasační stížností.
[2] Městský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí obsahuje potřebné zdůvodnění
přiměřenosti, včetně posouzením závažnosti protiprávního jednání, vazby stěžovatele na Českou
republiku a domovský stát. Dle městského soudu se stěžovatel sice dostavil ke správnímu orgánu
dobrovolně, bylo to však již v době, kdy v České republice pobýval neoprávněně. Ve věci není
rozhodné, že se dne 31. 5. 2017 dostavil k řešení pobytové situace, podstatné je, že dne
27. 5. 2017 vstoupil na území České republiky bez cestovního dokladu a víza a pobýval zde
až do 31. 5. 2017, a nic pro legalizaci svého pobytu neučinil, ačkoliv si musel být vědom, že jako
cizinec musí k pobytu na území schengenského prostoru vlastnit cestovní doklad a platné vízum.
[3] Městský soud vyslovil, že délka zákazu vstupu na území Evropské unie patří do diskreční
pravomoci správních orgánů a úkolem soudu je posoudit jen to, zda nepřekročily meze správního
uvážení. Dle soudu bylo odůvodnění délky vyhoštění dostatečné, srozumitelné a přesvědčivé
a uložené opatření bylo stěžovateli uloženo v mezích zákonného rozpětí, tj. na 18 měsíců
(zákonná horní hranice je v daném případě 3 roky). Správní orgány v tomto případě ve správním
uvážení nijak nevybočily z jeho mezí. Z odůvodnění lze dovodit, že za klíčovou okolnost pro
uložení správního vyhoštění považovaly způsob, jakým stěžovatel přicestoval na území České
republiky, ale zároveň zohlednily, že se ke správnímu orgánu dostavil dobrovolně.
[4] Paralelně probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany může mít vliv na vykonatelnost
rozhodnutí, avšak dle městského soudu jej není nutné zohledňovat v rozhodnutí o vyhoštění.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že na území České republiky pobýval pouze 4 dny,
2 dny z toho víkend. Prodlení stěžovatele s dostavením se na prvostupňový správní orgán bylo
bagatelní. Byl to právě on, kdo se dobrovolně zasadil o ukončení protiprávního stavu. Takové
skutečnosti nejsou důvodem pro uložení správního vyhoštění. Namísto toho měl být stěžovatel
pokutován a mělo mu být vydáno rozhodnutí dle §50a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a změně některých zákonů, ve znění od 1. 7. 2017 (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), o povinnosti opustit území, které by bylo efektivnější a hospodárnější
řešení neoprávněného pobytu.
[6] Doba zákazu vstupu na území Evropské unie byla vymezena na 18 měsíců, což ostře
kontrastuje s celkovou délkou jeho protiprávního jednání, je nepřiměřeně dlouhá a městský soud
nesprávně uvedl, že stanovení této doby je v diskreční pravomoci správních orgánů. I doba
zákazu vstupu podléhá samostatnému přezkumu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatele jedná opatrovník, který je zároveň advokát (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal
napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[8] Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro řízení o kasační
stížnosti. Stěžovatel na platné vízum přicestoval v březnu 2016 z Vietnamské socialistické
republiky (dále jen „Vietnam“) do Ruské federace. V červnu 2016 přicestoval pomocí převaděče
do Spolkové republiky Německo (dále jen „Německo“), kde na podzim ztratil pas a kde také
pracoval. Dne 22. 5. 2017 byl kontrolován a zatčen německou policií, zaplatil 3 000 EUR kauci
a měl se dostavit do určeného zařízení pro cizince, kde měla být věc jeho neoprávněného pobytu
dále řešena. Obdržel také protokol, který jej opravňoval pobývat v Německu do 30. 5. 2017. Dne
27. 5. 2017 odcestoval do České republiky a dne 31. 5. 2017 se sám přihlásil na Policii České
republiky s úmyslem získat pas. Jeho další plán byl odjet zpět do Německa a požádat
o mezinárodní ochranu. V Německu byl z ekonomických důvodů, aby vydělával peníze a pomohl
rodině ve Vietnamu. Ve Vietnamu mu nehrozí žádné nebezpečí. Má tam manželku a dvě děti,
matku, otce a pět sourozenců. Telefonuje s nimi téměř každý den přes internet. V případě
návratu do Vietnamu by mohl žít s rodinou v jejich domě. Dle jeho tvrzení v České republice
nezná nikoho, přijel sem ovšem na pozvání od kamaráda, se kterým se seznámil přes internet,
a který mu poradil, že je zde možné získat cestovní pas. Prvoinstatnční správní orgán si vyžádal
závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince, dle kterého je vycestování stěžovatele
do země původu možné.
[9] Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že stěžovatel v žalobě převážně namítal, že doba,
po kterou mu je zakázán vstup do Evropské unie, je nepřiměřená. Pouze okrajově, že vzhledem
k závažnosti protiprávního činu (dle jeho názoru neoprávněný pobyt na území České republiky
v délce 4 dní – od 27. 5. 2017 do 31. 5. 2017) neměl být vyhoštěn. Nyní v kasační stížnosti
již toto tvrzení více rozvíjí a tvrdí, že vzhledem k bagatelnímu rozsahu protiprávního jednání
mu měla být udělena pokuta a rozhodnutí o povinnosti opustit území dle §50a odst. 3 zákona
o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud poznamenává, že tato námitka je na samé hranici
přípustnosti (§104 odst. 4 s. ř. s.), jelikož jeho tvrzení v žalobě směřující do protiprávnosti
udělení vyhoštění bylo vzneseno velmi obecně. V rámci výkladu ve prospěch přístupu k soudu
však dospěl k závěru o její přípustnosti. Námitka ovšem není důvodná. V §50a odst. 1 zákona
o pobytu cizinců jsou uvedeny podmínky, za kterých lze vydat rozhodnutí o povinnosti opustit
území, a to [p]obývá-li cizinec, který je držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem
Evropské unie, na území neoprávněně, policie mu vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území. Předpokladem
pro užití tohoto institutu je existence platného oprávnění k pobytu. Minimálně v den, kdy
se stěžovatel přihlásil na Policii České republiky, již neměl žádné platné oprávnění k pobytu
na území Evropské unie, a to dokonce i za situace, že by protokol, který obdržel od německé
policie dne 22. 5. 2017, bylo možné považovat za platné oprávnění k pobytu. Z tohoto důvodu
nebylo možné vydat rozhodnutí o povinnosti opustit území. Pokud jde o uložení pokuty, pak
ta nemá ve vztahu k vyhoštění subsidiární povahu a nelze tedy uvažovat o tom, že by byla
uložena namísto vyhoštění.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí s názorem městského soudu a tvrdí, že správní
uvážení správního orgánu je nutné podrobit soudnímu přezkumu. Městský soud zastával
obdobný názor. V bodě 13 uvedl, že „[d]élka zákazu vstupu na území EU patří do diskreční pravomoci
správních orgánů a úkolem soudu je posoudit jen to, zda nepřekročily meze správního uvážení“. S tímto
názorem Nejvyšší správní soud souhlasí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 11. 2005, čj. 6 A 69/2000-55). Stěžovatel brojí proti tvrzení městského soudu, které
však nevyslovil. Tato námitka je proto nedůvodná.
[11] Stěžovatel dále namítal, že doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, je nepřiměřená ve vztahu k době jeho protiprávního jednání (4 dny). S tímto
Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Na území České republiky sice stěžovatel skutečně byl pouze
velice krátkou dobu, avšak je nutné posuzovat i jeho dřívější chování. Jak již uvedl prvostupňový
správní orgán ve svém rozhodnutí, do samotného schengenského prostoru stěžovatel přicestoval
bez jakéhokoliv oprávnění k pobytu, k tomu využil služby převaděče, bez potřebného povolení
pracoval v Německu do doby, než jej kontrolovala tamní policie, většinu doby bez cestovního
dokladu a do České republiky přicestoval z toho důvodu, aby tento doklad získal, což dle
Nejvyššího správního soudu byl také důvod, proč se dobrovolně přihlásil na stanici Policii České
republiky. Nejedná se tak o bagatelní neoprávněný pobyt v délce 4 dní na území České republiky,
jak stěžovatel tvrdil, ale o soustavné a dlouhodobé porušování právních předpisů, z čehož
je zřejmá jeho velmi nízká úcta k platným právním předpisům. Doba 18 měsíců je tak dle
Nejvyššího správního soudu zcela přiměřená.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec její úřední povinnosti.
[14] Nejvyšší správní soud současně ustanovenému opatrovníkovi přiznal odměnu
za zastupování (§35 odst. 9 s. ř. s.). Jde o odměnu a náhradu za dva úkony právní
služby, a to podání kasační stížnosti, včetně doplnění jejích důvodů [§11 odst. 1 písm. d)
vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“)] a návrh
na přiznání odkladného účinku – ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny [§11 odst. 2
písm. a) a odst. 3 AT, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2017,
čj. 8 As 17/2016-154]. V případě, v němž advokát vykonává opatrovníka účastníka, jehož pobyt
není znám, je výše mimosmluvní odměny stanovena na 500 Kč za jeden úkon právní služby
(§9 odst. 5 ve spojení s §7 bod 2 AT.) Ta se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů
dle §13 odst. 3 AT. Odměna za tyto dhva úkony je celkem 1 350 Kč (500 Kč + 250 Kč + 2x 300 Kč),
která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. září 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu