ECLI:CZ:NSS:2018:8.AZS.176.2018:32
sp. zn. 8 Azs 176/2018-32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce: S.
A., zast. Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 4. 2018, čj. CPR-2911-6/ČJ-2018-930310-V246, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, čj. 4 A
29/2018-27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 12. 2017, čj. KRPA-378969-26/ČJ-2017-000022, Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort, rozhodla podle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bodu 2
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“) o správním vyhoštění žalobce a stanovila dobu, po kterou
nelze žalobci jako cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce trvání
jednoho roku.
[2] Žalovaná podané odvolání zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
potvrdila v záhlaví citovaným rozhodnutím.
[3] Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl.
Dospěl k závěru, že správní orgán náležitě zjistil skutečný stav věci bez důvodných pochybností.
Poukázal na to, že při posuzování možnosti správního vyhoštění správní orgán vychází
z individuální situace každého cizince. Městský soud konstatoval, že žalobce neuvedl, v čem
konkrétně správní orgán porušil čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod;
městský soud sám nezjistil, že by správní orgány tento článek porušily. Důvodnou neshledal ani
námitku žalobce týkající se nedostatečně zjištěných informací o zemi původu cizince a nesouhlasil
ani s námitkou žalobce, podle níž správní orgány neposoudily dostatečně možný zásah
do žalobcova soukromého a rodinného života. Rovněž stanovenou délku doby pro vycestování
z území České republiky shledal městský soud v souladu se zákonem. V souladu se zákonnými
požadavky posoudily správní orgány také délku trvání uděleného správního vyhoštění.
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost co do obsahu opřel o důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítal, že bylo porušeno především ustanovení §3 správního řádu, neboť
správní orgán nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatel nesouhlasil
s městským soudem v tom, že správní orgán nemohl přistoupit ke smírnému řešení záležitosti
a umožnit stěžovateli dobrovolně opustit území České republiky. Uložení správního vyhoštění
není dle něj obligatorní, nemusí být tedy ukládáno vždy; správní vyhoštění se neuloží, pokud
by takovým postupem bylo nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života cizince.
Stěžovatel pak poukázal také na §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož nelze
rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, pokud by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života cizince.
[6] Podle stěžovatele správní orgány i soud nedostatečně zjistily skutkový stav věci
a nepostupovaly správně, pokud uplatňovaly tzv. kolektivní odpovědnost. Argumentoval tím,
že správní orgány i soud poukázaly na to, že občané Uzbekistánu přijíždějí do Evropy
na krátkodobá víza, která cíleně „přetáhnou“ a následně očekávají vydání víza za účelem strpění.
Podle stěžovatele však správní spis neobsahuje žádný důkaz, který by tento závěr podporoval.
Každé rozhodnutí musí být dle něj individualizováno a musí vycházet ze spolehlivě zjištěného
stavu věci.
[7] Stěžovatel namítl také nedostatečné přezkoumání možnosti vycestování z území České
republiky. Závazné stanovisko dle něj nerespektuje skutečnou realitu života v Uzbekistánu;
stěžovateli reálně hrozí nebezpečí vážné újmy v případě návratu do vlasti. Stanovisko
Ministerstva vnitra České republiky i stanoviska ministra, který původní stanovisko přezkoumal,
vychází pouze z materiálů ministerstva vnitra ; pochází tedy od totožného orgánu, který
stanovisko vydal a chybí proto nezávislý podklad.
[8] Městský soud podle stěžovatele přezkoumatelně nezdůvodnil, proč měl za to, že správní
vyhoštění bylo uloženo v přiměřené míře. Soud podle něj pouze odkázal na zákonné rozpětí, aniž
by se zabýval konkrétními okolnostmi případu.
[9] Stěžovatel v závěru kasační stížnosti shrnul, že soud porušil své přezkumné povinnosti
a zcela nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností
a nedostatečně vypořádal námitky uplatněné v žalobě a nezabýval se ani skutečným stavem věci;
tento postup městského soudu mohl mít a měl vliv na zákonnost rozhodnutí soudu. K tomu
odkázal stěžovatel na judikaturu zdejšího soudu a soudu Ústavního. Pokud soud pouze
rekapituluje uplatněné námitky, aniž by k nim zaujal přezkoumatelné stanovisko, nelze mít
povinnosti správního soudu ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí za splněné.
[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že stěžovatel neuvedl v kasační
stížnosti žádné nové skutečnosti; kasační stížnost se podle něj shoduje s odvoláním a žalobou.
Žalovaná odkázala na spisový matriál a uvedla, že ve svém postupu neshledala pochybení.
Ztotožnila se se závěry učiněnými v napadeném rozsudku městského soudu a navrhla zamítnutí
kasační stížnosti.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných námitek, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem
hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení.
[14] K obecné argumentaci stěžovatele, podle níž soud porušil své přezkumné povinnosti
a vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností a nevypořádal dostatečně ani námitky
stěžovatele uplatněné v žalobě, Nejvyšší správní soud připomíná, že takto zcela nekonkrétně
formulované námitky nemůže vypořádat jinak, něž rovněž toliko všeobecným odkazem na jejich
nezpůsobilost založit – z pohledu přezkoumatelnosti – dostatečný podklad pro kasační přezkum
naříkaného rozsudku a jemu předcházejících správních rozhodnutí (srov. k tomu podobně např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, čj. 3 Azs 18/2004-37, publ. ve Sb. NSS
č. 312/2004, nebo ze dne 31. 8. 2010, čj. 2 Afs 28/2010-103).
[15] Žádnou z vad zakládajících nepřezkoumatelnost ve smyslu judikaturou Nejvyššího
správního soudu vytýčených požadavků (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, publikováno ve Sb. NSS č. 7/2004, ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003-75, publikováno ve Sb. NSS č. 3/2004, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73,
publikováno ve Sb. NSS č. 3/2006, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004-74) naříkaný
rozsudek netrpí. Městský soud i správní orgány srozumitelným a přezkoumatelným způsobem
odůvodnily svá rozhodnutí a zabývaly se všemi stěžovatelovými námitkami. Městský soud pak
v souladu se zákonnými požadavky odůvodnil, proč dospěl k závěru, podle něhož byla délka
uloženého správního vyhoštění přiměřená. Odkázal přitom jak na rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, tak na žalobou napadené rozhodnutí žalované. Konstatoval, že neshledal
nedostatky v posouzení a uzavřel, že správní orgány uvážili o věci s ohledem na individuální
situaci stěžovatele. Správní orgán uložil správní vyhoštění v dolní hranici stanovené zákonem
a zároveň se neodchýlil od své běžné praxe. Nejvyšší správní soud s posouzením samotné otázky
přiměřenosti souhlasí s městským soudem; délku zákazu vstupu na území členských států
Evropské unie byla stěžovateli stanovena při dolní hranici možného zákazu vstupu na území
členských států Evropské unie, neboť v daném případě bylo možné stěžovateli zakázat vstup
na území členských států až na dobu 3 let.
[16] Námitky nepřezkoumatelnosti nejsou pro shora uvedené důvodné.
[17] Nejvyšší správní soud dále hodnotil námitku stěžovatele, podle níž bylo porušeno
ustanovení §3 správního řádu, neboť správní orgán nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti.
[18] Podle §3 s. ř. platí, že nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak,
aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §s. ř. Podle §50 odst. 3 s. ř. je pak správní
orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž
má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny
rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
[19] V případě, že správní orgán ukládá povinnost, je tedy nad rámec obecného pravidla
o zjišťování skutkového stavu věci povinen zjišťovat i skutečnosti ve prospěch účastníka řízení.
Toto řízení je tedy ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou nestranného přístupu. Správní orgán
v tomto typu řízení nese odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně
i odpovědnost za nesplnění této povinnosti (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 4. 2011, čj. 5 As 7/2011-48, publ. ve Sb. NSS č. 11/2011).
[20] Nejvyšší správní soud v posuzované věci shledal, že správní orgány uvedené povinnosti
splnily a zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž zjišťovaly rovněž
skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele. Správní orgány se předně zabývaly otázkou,
zda v daném případě byly naplněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění
dle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, stejně jako důvody, pro které
by nemohl být stěžovatel vyhoštěn (§119a odst. 2 ve spojení s §174a zákona o pobytu cizinců).
[21] V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že stěžovatel vstoupil na území států Evropské
unie dne 9. 10. 2017. Podle předloženého cestovního dokladu měl stěžovatel vylepeno Maďarské
schengenské vízum s dobou platnosti od 8. 10. 2017 do 17. 10. 2017 s délkou pobytu na 8 dní
a na jeden vstup. Stěžovatel se ke správnímu orgánu dostavil dobrovolně dne 17. 10. 2017;
během výslechu na kladené otázky neodpovídal, ale uvedl, že se k věci vyjádří do 10 dnů
prostřednictvím svého zástupce. V tomto vyjádření zaslaném správnímu orgánu poté uvedl,
že do České republiky přicestoval z důvodu zhoršené osobní situace v zemi původu. Dále uvedl,
že je nemajetný, na území České republiky se nenachází žádná osoba, vůči níž by měl vyživovací
povinnost a nežije ani s občanem České republiky ve společné domácnosti; konstatoval,
že vzhledem ke krátkému pobytu nelze ani říci, že by měl na území České republiky vytvořeny
pevné vazby. Dále uvedl, že je bezúhonný a zdravotně zachovalý. Poté uzavřel, že má obavu
z návratu do Uzbekistánu, neboť bezpečnostní situace neodpovídá současným informacím
o Uzbekistánu, které je možné získat v českých médiích.
[22] Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgány obou stupňů se uvedenou otázkou
zabývaly dostatečně a přezkoumatelným způsobem; jejich závěry vychází z řádně zjištěného
skutkového stavu a dostatečně zohledňují individuální případ stěžovatele; v tomto ohledu proto
nelze přijmout ani argumentaci stěžovatele, podle níž správní orgány uplatnily „kolektivní
o dpo v ě dn o s t“. Správní orgány pouze upozornily na obdobná účelová jednání ze strany státních
příslušníků Uzbekistánu, kteří se pokoušeli obdobným způsobem obejít zákon (srov. k tomu
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, čj. 1 Azs 416/2017-29); tato
skutečnost však nebyla jediným důvodem, pro nějž přistoupily správní orgány k uložení
správního vyhoštění. Kasační námitka není pro uvedené důvodná.
[23] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, podle níž správní orgány dostatečně
neposoudily možnost zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Ani tuto námitku
neshledal důvodnou.
[24] Správní orgány v daném případě dostály své povinnosti. Jak je již shora uvedeno, zabývaly
se dostatečně otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele
z hlediska kritérií požadovaných ustálenou judikaturou (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 1. 2017, čj. 5 Azs 261/2016-38). Hodnotily přitom jak povahu
a závažnost dotčeného veřejného zájmu, délku pobytu stěžovatele na území České republiky,
dobu, jež uplynula od porušení právních předpisů a jeho rodinnou situaci a zdravotní stav, tak
i rozsah vazeb na hostitelský stát. Tato kritéria posoudily správní orgány jednotlivě a ve vzájemné
souvislosti, přičemž za použití principu proporcionality poměřovaly zájmy stěžovatele
s protichůdným veřejným zájmem.
[25] Nejvyšší správní soud ve shodě s nimi uzavírá, že správní vyhoštění představuje vždy
určitý zásah do soukromého nebo rodinného života cizince, tento zásah je však vzhledem
ke zjištěným skutečnostem legitimní a přiměřený.
[26] Nedůvodná je také poslední námitka stěžovatele, v níž stěžovatel polemizoval s tím, zda
byla dostatečně posouzena možnost vycestovat z území.
[27] Nejvyšší správní soud ověřil, že ve správním spise je založeno závazné stanovisko
Ministerstva vnitra ze dne 4. 11. 2017, čj. KRPA-378969-18/ČJ-2017-00002, dle kterého
je vycestování možné. Dotčený orgán se postupně zabýval všemi v úvahu přicházejícími typy
vážné újmy a srozumitelně vyložil, proč stěžovateli žádná z nich nehrozí. Jak je již shora uvedeno,
stěžovatel se odmítl při výslechu k jednotlivým otázkám kladeným správním orgánem vyjádřit,
namísto toho zaslal dodatečně vyjádření prostřednictvím svého zástupce. Z něj přitom není
zřejmé, jaká konkrétní újma by mu měla při návratu hrozit. Správní orgány se zabývaly situací
na území Uzbekistánu, a to jak obecně, tak konkrétně ve vztahu ke stěžovateli. Vycházely přitom
z celé řady dokumentů o zemi původu stěžovatele. Nejvyšší správní soud pro shora uvedené
přisvědčil závěru městského soudu, podle kterého se dotčené orgány vyjádřily ke všem
relevantním okolnostem, zohlednily individuální situaci stěžovatele a své závěry řádně
zdůvodnily.
IV.
Závěr a náklady řízení
[28] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly,
a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. září 2018
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu