ECLI:CZ:NSS:2018:8.AZS.60.2018:46
sp. zn. 8 Azs 60/2018-46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců
JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: D. D., zast. Mgr.
Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 15. 12. 2015, čj. MV-93569-4/SO-2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2018, čj. 31 A 2/2016-62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2015, čj. OAM-4113-14/TP-2015, Ministerstvo vnitra zamítlo
podle ustanovení §87k odst. 1 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) žádost žalobce
o povolení k trvalému pobytu, neboť podle něj nebylo potvrzeno splnění podmínek podle
ustanovení §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
[2] Žalovaná podané odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně potvrdila.
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí žalované Krajský soud v Brně zamítl. Krajský soud
souhlasil se správními orgány, že žalobce nesplnil podmínky pro vydání povolení k trvalému
pobytu podle §87h zákona o pobytu cizinců. Žalobce podle nich nesplnil podmínku
nepřetržitého přechodného pobytu na území v délce trvání pěti let; v období od 10. 5. 2014,
kdy bylo pravomocně zastaveno řízení ve věci žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu na území, do 10. 7. 2014, kdy žalobce podal žádost o vydání
povolení k přechodnému pobytu na území, totiž podle nich pobýval na území bez platného
pobytového oprávnění, čímž došlo k přerušení nepřetržitého přechodného pobytu na území.
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost co do obsahu opřel o důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel v posuzované věci nesouhlasil se správními orgány a s krajským soudem v tom,
že nesplnil podmínky kladené na žadatele o povolení k trvalému pobytu ustanovením §87h
zákona o pobytu cizinců; podle něj zákon o pobytu cizinců ve svých ustanoveních nestanoví
podmínku, podle níž by nepřetržitá doba přechodného pobytu měla být splněna bezprostředně
před podáním žádosti či bezprostředně před vydáním rozhodnutí; k tomu odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2010, čj. 4 As 30/2009-67. Závěr, z nějž plyne, že je-li
splněna podmínka nepřetržitého pobytu cizince na území České republiky, pak není rozhodující,
zda po jejím splnění došlo či nikoliv, ať již k faktickému, či pouze zákonem netolerovanému
přerušení pobytu, lze podle stěžovatele vztáhnout také na nyní projednávanou věc, ačkoliv
se jedná o jiný druh trvalého pobytu. Správní orgán prvního stupně i žalovaný proto měli
posoudit splnění podmínky nepřetržitého pobytu nikoli pouze za posledních pět let před vydáním
rozhodnutí, resp. před podáním žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, ale za celou dobu
pobytu žalobce na území České republiky, a to bez ohledu na to, zda po splnění dané podmínky
došlo k porušení nepřetržitosti pobytu. Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem v tom,
že citovaný rozsudek nelze v dané věci uplatnit, neboť při aplikaci §87h zákona o pobytu cizinců
je na rozdíl od aplikace §67 zákona o pobytu cizinců prokázat integraci cizince; oba druhy
pobytu podle stěžovatele obsahují stejnou podmínku nepřetržitého pobytu.
[6] Krajský soud podle stěžovatele nezohlednil, že stěžovatel splňoval všechny zákonné
podmínky pro vydání povolení k trvalému pobytu. V napadeném rozsudku podle něj pouze
konstatoval, že stěžovatel v době podání žádosti nedisponoval žádným povolením k pobytu;
podle stěžovatele však není zřejmé, na základě čeho učinil krajský soud tento závěr, neboť nemá
oporu ve spisovém materiálu. Stěžovatel argumentoval, že ke dni podání žádosti měl povolení
k dlouhodobému pobytu, jak bylo patrné z kopie cestovního dokladu pořízené správním
orgánem prvního stupně. Stěžovatel považoval napadený rozsudek v tomto ohledu
za nepřezkoumatelný.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázala na své písemné vyjádření
k žalobě ze dne 22. 1. 2016 a na obsah spisového materiálu; ztotožnila se s tím, jak věc posoudil
krajský soud, který podle ní věc řádně a přezkoumatelným způsobem posoudil.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu a v rámci
kasační stížností uplatněných námitek, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu
předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší
správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala, tedy z úřední povinnosti
(srov. §109 odst. 4 s. ř. s.) Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba,
aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením
dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
[11] Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003-130, publikováno ve Sb. NSS č. 7/2004). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, publikováno ve Sb. NSS č. 3/2004), nebo pokud
zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, publikováno ve Sb. NSS
č. 3/2006, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004-74).
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud neodůvodnil, jak dospěl k závěru,
podle něhož stěžovatel v době podání žádosti nedisponoval žádným povolením k pobytu.
[13] Krajský soud při posouzení otázky, zda stěžovatel splnil podmínky stanovené
ustanovením §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, srozumitelným a přezkoumatelným
způsobem odůvodnil, proč se přiklonil ke stejnému závěru, jako správní orgány obou stupňů.
Argumentaci stěžovatele, podle níž není zřejmé, na základě čeho učinil krajský soud závěr o tom,
že stěžovatel „v době podání žádosti nedisponoval žádným povolením k pobytu“, nelze přijmout. Krajský
soud vycházel jak z obsahu správního spisu, tak z odůvodnění rozhodnutí obou správních
orgánů. Z nich je přitom zjevné, že stěžovatel pozbyl pobytové oprávnění po nabytí právní moci
rozhodnutí o zastavení řízení dne 10. 5. 2014; skutečnost tedy oporu ve spise má. Nic na tom
přitom nemůže změnit ani stěžovatelovo tvrzení, že oprávněním k pobytu v době podání žádosti
disponoval; to dovozuje z toho, že „ke dni podání žádosti disponoval povolením k pobytu, a to povolením
k pobytu dlouhodobému X“, k čemuž odkazuje na kopie cestovního dokladu. Tzv. překlenovací štítek
(osvědčení o oprávnění k pobytu) vydává Ministerstvo vnitra České republiky cizinci v případě,
pokud požádá o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, pokud nebylo o
žádosti prozatím rozhodnuto. Platí přitom, že pokud fikce platnosti posledního pobytového
oprávnění zanikne, zaniká tím i platnost překlenovacího štítku, a to i přes to, že v něm uvedená
doba platnosti přesahuje právní moc rozhodnutí o žádosti (jak tomu bylo také v projednávané
věci). Nejvyšší správní soud nadto upozorňuje, že ani nesprávně vydaný překlenovací štítek není
s ohledem na svůj charakter způsobilý založit práva, která stěžovateli podle zákona nenáleží.
Tento štítek nezakládá ani nemění právo pobytu, které je založeno rozhodnutím o povolení
pobytu cizince (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2017, čj. 5 Azs
248/2016-32). Ačkoliv by bylo možné ve výjimečných případech přijmout, že platnost
překlenovacího štítku může vést žadatele o pobyt k závěru, že na území pobývá oprávněně, jak
ostatně judikatura zdejšího soudu také připouští, není možné tento závěr učinit v nyní
projednávané věci. Není totiž pochyb, že po pravomocném zastavení řízení o žádosti o
prodloužení doby platnosti povolení si musel být stěžovatel neoprávněnosti svého pobytu vědom
a to i přes to, že byl jeho cestovní doklad opatřen překlenovacím štítkem s platností až do 30. 6.
2014. Dosavadní fikce platnosti povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu §47 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců tedy skončila nabytím právní moci rozhodnutí o zastavení řízení. Krajský soud
proto nepochybil, pokud otázku posouzení platnosti pobytového oprávnění stěžovatele
v napadeném rozsudku obšírnějším způsobem nerozvedl a vycházel v tomto ohledu z informací
obsažených ve správním spise.
[14] Námitka nepřezkoumatelnosti proto není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda správní orgány a krajský soud neporušily
k tíži stěžovatele zákon, pokud uvedly, že stěžovatel nesplnil požadavky plynoucí z §87h
odst. 1 a) zákona o pobytu cizinců; dospěl přitom k závěru, že tuto otázku posoudily správní
orgány (a v souladu s nimi také krajský soud) správně. Stěžovatel totiž nesplňoval podmínku
nepřetržitého pobytu v délce trvání pěti let před podáním žádosti o povolení k trvalému pobytu.
V tomto ohledu nelze souhlasit s argumentací stěžovatele, podle níž nemusí být podmínka
nepřetržitého přechodného pobytu na území v délce trvání pěti let splněna bezprostředně před
podáním žádosti; to ostatně plyne také z judikatury zdejšího soudu, na niž krajský soud
v napadeném rozsudku přiléhavě odkázal; z té je ostatně také zjevné, že na projednávanou věc
není možné užít závěry uplatněné v stěžovatelem citovaném rozsudku zdejšího soudu. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal potřebu s těmito dříve učiněnými závěry ani v projednávané věci
jakkoliv polemizovat. Nelze totiž připustit výklad, podle něhož by délka nepřetržitého pobytu
mohla být počítána za jakékoliv období strávené na území České republiky, které předcházelo
podání žádosti o povolení k trvalému pobytu či rozhodnutí o této žádosti. Jak také plyne z již
zmíněné judikatury zdejšího soudu citované krajským soudem v napadeném rozsudku,
je smyslem institutu žádosti o povolení k trvalému pobytu též zohlednění délky pobytu cizince
na území České republiky; důraz je přitom kladen především na existenci úzkého vztahu mezi
cizincem a státem, který může vzniknout jen v důsledku dlouhodobého a oprávněného pobytu
cizince na území; pouze za splnění této podmínky má cizinec možnost požádat o trvalý pobyt.
Oprávněností pobytu je zapotřebí rozumět takovou přítomnost cizince na území, kterou zákon
předvídá a dovoluje (např. na základě vydaného platného povolení k pobytu). Nepřetržitost
pobytu se pak v souladu s čl. 4 Směrnice zkoumá ke dni podání žádosti (srov. k tomu také
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2016, čj. 9 Azs 95/2016-29). Ačkoliv
se v případě stěžovatele jednalo o přetržení oprávněného přechodného pobytu před podáním
žádosti v řádu měsíců, nelze ani v tomto ohledu obcházet účel, smysl a text zákona. Je (bylo)
pouze na stěžovateli, aby střežil svá práva a hájil své zájmy a aby jednal v souladu s platným
právem České republiky.
[16] Jak je již shora uvedeno, pobýval stěžovatel na území České republiky, tedy po nabytí
právní moci o zastavení řízení ze dne 10. 5. 2014, bez platného povolení k pobytu neoprávněně.
Doba pěti let nepřetržitého pobytu, která je podmínkou pro vyhovění žádosti cizince o udělení
trvalého pobytu na území [§87h odst. 1 písm. a)], proto nebyla dodržena. Žádosti stěžovatele
správní orgán vyhovět nemohl a krajský soud postupoval zcela správně, pokud žalobu stěžovatele
zamítl.
IV.
Závěr a náklady řízení
[17] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly,
a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. července 2018
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu