ECLI:CZ:NSS:2018:9.ADS.210.2017:26
sp. zn. 9 Ads 210/2017 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Rychlého, v právní věci žalobce: M. K., zast.
JUDr. Alexandrem Belicou, advokátem se sídlem Smetanovo náměstí 1180/7, Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha
2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2016, č. j. MPSV-2016/224954-923, sp. zn.
SZ/MPSV-2016/66789-923, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 1. 6. 2017, č. j. 18 Ad 2/2017 – 54,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2017, č. j. 18 Ad 2/2017 – 54,
se ve výroku I. a II. z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. 10. 2016, č. j. MPSV-
2016/224954-923, sp. zn. SZ/MPSV-2016/66789-923, se zrušuje a věc
se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci JUDr. Alexandru Belicovi, advokátu se sídlem Smetanovo náměstí
1180/7, Ostrava, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
ve výši 2 600 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce ČR – Krajské pobočky
v Ostravě ze dne 29. 2. 2016, č. j. 20204/2016/OPA a toto rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný své
rozhodnutí opřel o posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen
„posudková komise“), pracoviště Ostrava, která dne 19. 8. 2016 dospěla k závěru, že stěžovatel
se podle §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), považuje za osobu závislou na pomoci jiné
fyzické osoby ve stupni I. (lehká závislost) Tento závěr potvrdila i v doplňujícím posudku ze dne
21. 9. 2016.
[2] Předmětem sporu je otázka, zda správní orgány a krajský soud vycházely ze správně
zjištěného skutkového stavu.
[3] Krajský soud provedl důkaz napadeným rozhodnutím žalovaného, obsahem připojeného
správního spisu žalovaného, správním spisem Úřadu práce ČR – Krajská pobočka v Ostravě
sp. zn. ÚP/58628/2015/SS, č. j. 90804/2015/OPA, posudkovým spisem stěžovatele vedeným
u OSSZ Opava, spisovou dokumentací vyžádanou od posudkové komise – pracoviště Ostrava,
stěžovatelem předloženým nálezem a stanoviskem Vyšší posudkové komise ve Splitu v řízení
druhého stupně ze dne 27. 10. 2016 v českém překladu, zdravotním posudkem Vyšší posudkové
komise Ministerstva ve druhém stupni řízení ze dne 20. 1. 2017, rovněž v českém překladu a poté
dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
[4] Ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalovaného, tj. 21. 10. 2016 měl žalovaný
posudkem posudkové komise najisto postaveno, že u stěžovatele šlo o osobu starší 18 let věku,
která se podle §8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci
jiné fyzické osoby ve stupni I. (lehká závislost).
[5] Stěžovatel k uvedenému datu (shodně se závěrem posudku OSSZ v Opavě
ze dne 29. 2. 2016) nezvládal tři základní životní potřeby a to péči o zdraví, osobní aktivity a péči
o domácnost. Zhodnocením shora citovaných listinných důkazů dospěl krajský soud k závěru,
že posudek posudkové komise je dostatečně úplný a přesvědčivý. Vyplývá z něj, že posudková
komise hodnotila soběstačnost stěžovatele v péči o vlastní osobu při jeho dominantním
zdravotním postižení, kterým je obsedantně kompulzivní porucha a onemocnění z okruhu
schizofrenie – reziduální schizofrenie.
[6] Stěžovatel k důkazu předložil v českém překladu posudek chorvatského správního orgánu
Vyšší posudkové komise Ministerstva ve druhém stupni řízení, který byl vyhotoven 20. 1. 2017,
a ve kterém se uvádí diagnóza reziduální schizofrenie, těžká invalidita IV. stupně a to,
že se stěžovatel na reziduální schizofrenii léčil od roku 2012. Má autistický vzorec chování,
přítomen je také obsah bludu, heterodestruktivní potencionál a je sociálně izolován. Stěžovatel
je závislý na pomoci jiné fyzické osoby při vykonávání denních životních a psychosociálních
potřeb, které vyžadují v jeho případě intenzivní pomoc v průběhu celého dne ve všech aktivitách
a je úplně závislý na péči.
[7] Veškeré předložené zprávy a posudky se shodují v názoru na invaliditu stěžovatele
i na rozhodující příčinu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, jíž je reziduální
schizofrenie a obsedantně kompulzivní porucha. Chorvatský posudek je odlišný v tom,
že považuje stěžovatele za „úplně závislého na péči“.
[8] Krajský soud k tomuto posudku uvedl, že kromě toho, že jde pouze o blíže
neodůvodněný závěr (ve zprávě není sebemenší zmínka, podle jakých konkrétních hodnotících
kritérií k němu chorvatský posudkový orgán dospěl), je v posuzované věci nutno především
vycházet z toho, že řízení o příspěvku na péči bylo zahájeno podáním žádosti u příslušné krajské
pobočky Úřadu práce ČR a že oba správní orgány při svém rozhodování vycházely ze shodných
posudků vypracovaných na základě právní úpravy České republiky, zejména zákona o sociálních
službách a jeho prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb. v platném znění.
[9] Posudková komise řádně zdůvodnila zvládání základních životních potřeb namítaných
v žalobě. Z posudku je zjistitelné, že se na něm kromě posudkového lékaře podílel další odborný
lékař – psychiatr, tedy lékař z oboru nemocí, která je dominantní v dlouhodobě nepříznivém
zdravotním stavu stěžovatele.
[10] Krajský soud proto považoval žalobní námitky spočívající v nezvládání dalších
základních životních potřeb a v odlišném hodnocení závislosti na pomoci jiné fyzické osoby
učiněném chorvatským posudkovým orgánem za nedůvodné a nepřistoupil na návrh zástupce,
aby byl v řízení vypracován znalecký posudek, v němž by měl být hodnocen odlišný závěr
posudkové komise a chorvatského posudkového orgánu co do stupně závislosti stěžovatele
na pomoci jiné fyzické osoby.
[11] Poukázal-li stěžovatel v závěru žaloby na to, že v jeho případě došlo k porušení předpisů
EU v oblasti sociálního zabezpečení, neboť české orgány mu všechno vzaly, pak ani tuto žalobní
námitku není možno považovat za důvodnou. Předmětem žalobou napadeného rozhodnutí bylo
potvrzení nároku na příspěvek na péči a jeho výši, nikoliv otázka zastavení výplaty této dávky
v důsledku ukončení stěžovatelova zdravotního pojištění v ČR z důvodů bydliště v jiném státě
EU než ČR, tj. v Chorvatsku, o čemž se žalovaný zmínil v závěru odůvodnění svého rozhodnutí.
Na posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí rovněž nemohou mít vliv ani namítané
průtahy v průběhu správního řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[12] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[13] Namítá, že krajský soud neprovedl důkaz navržený u jednání dne 1. 6. 2017 ke zkoumání
důvodů rozdílných závěrů chorvatských a českých posudkových orgánů při posuzování závislosti
stěžovatele na pomoci jiné osoby znalecky. Jeho závislost na pomoci jiné osoby je nutno
posuzovat s přihlédnutím k jeho psychickému onemocnění.
[14] Připomíná, že posudkové orgány obou států shodně konstatovaly jeho psychické
onemocnění, které krajský soud nesprávně vyhodnotil. Ten vzal za prokázané, že se u stěžovatele
jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, v důsledku kterého potřebuje pomoc při třech
základních životních potřebách. Z jeho odůvodnění však není zřejmé, jaké právní úvahy soud
vedl, a proč dospěl k výše uvedeným závěrům.
[15] Soud postupoval čistě mechanicky. Posudek posudkové komise, na který odkazuje,
zhodnotil formálně. Zabýval se pouze tím, z jakých podkladů posudková komise vycházela,
zda posudek obsahuje i nálezy, na které poukazoval stěžovatel. Nezabýval se však tím, zda jsou
závěry posudku dostatečně přesvědčivé i ve všech souvislostech. Neuvedl, proč tuto skutečnost
nevyhodnotil, pouze ji konstatoval, v důsledku čehož vyvodil nesprávné skutkové a právní
závěry.
[16] Nejvyšší správní soud judikoval, že krajské soudy při přezkoumání rozhodnutí o přiznání
příspěvku na péči mají zkoumat konkrétní postup správních orgánů a obsah spisového materiálu,
přičemž se především zkoumá úplnost, celistvost a přesvědčivost posudku posudkové komise.
Takový posudek je totiž v řízení stěžejním důkazem.
[17] Soudem hodnocený posudek vykazuje pochybnosti. Posudková komise hodnotí závěry
chorvatských lékařů čistě subjektivně, aniž by blíže zdůvodnila, které jejich závěry neodpovídají
českým lékařským zprávám. Je přesvědčen, že posudková komise mohla požádat chorvatský
partnerský orgán o provedení sociálního šetření, pokud nevzala v úvahu jejich zjištění o jeho
závislosti na jiné osobě, a sama vyhodnotila jeho jednání při jednotlivých posuzovaných
schopnostech jako jedince způsobilého a fyzicky psychicky schopného se o sebe postarat.
[18] Pokud by posudková komise nechala provést alespoň sociální šetření, mohla se sama
přesvědčit o schopnostech stěžovatele při zvládání základních životních potřeb. Ostatně
na našem území tak posudková komise běžně činí, takže jakkoliv se jedná o stát Evropské unie,
není vyloučeno, aby tak učinila i v tomto případě dožádaným partnerským úřadem. Je povinností
posudkové komise podrobně odůvodnit své závěry a je-li zde důkaz, se kterým se komise
neztotožní, musí přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem dospěla k závěru, že jde o důkaz,
který je nadbytečný nebo nepřesvědčivý.
[19] Posudková komise zejména nehodnotila zjištění a závěry chorvatských lékařských
institucí, že stěžovatel má „autistický vzorec chování, přítomen je také obsah bludů,
heterodestruktivní potenciál a je sociálně izolován“. Nehodnotila, že podle chorvatských
posudkových orgánů je závislý na pomoci jiné fyzické osoby při vykonávání denních životních
a psychosociálních potřeb, které vyžadují v jeho případě intenzivní pomoc v průběhu celého dne
ve všech aktivitách, a že je úplně závislý na péči.
[20] Krajský soud v Ostravě měl proto doplnit dokazování alespoň v navrhovaném směru,
případně měl vyzvat posudkovou komisi k doplnění posudku a mohl jí uložit zhodnotit
a zdůvodnit její závěry s přihlédnutím k celkovému zdravotnímu stavu stěžovatele, jak plyne
z posudků lékařských a posudkových orgánů. Neučinil-li tak, vycházel při svém rozhodování
z neúplně zjištěného skutkového stavu a jeho rozhodnutí je po skutkové i právní stránce
nesprávné.
[21] Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nevrátí-li však věc k doplnění skutkového stavu přímo správnímu
orgánu.
[22] Žalovaný se v soudem poskytnuté lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[24] Krajský soud pochybil již tím, že se spokojil se závěry posudkové komise,
která pro hodnocení závislosti stěžovatele na péči jiné osoby, neměla dostatek podkladů. Dále
pochybil v tom, že se nepokusil odstranit rozpory mezi závěry českých a chorvatských
posudkových orgánů, resp. neuložil odstranění těchto rozporů žalovanému. Z posudku
chorvatských orgánů je zcela zřejmé, že stěžovatel byl uznán závislý na trvalé péči v plném
rozsahu.
[25] Příspěvek na péči (dále jen „příspěvek“) se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné
fyzické osoby. Podle §8 odst. 2 zákona o sociálních službách se osoba starší 18 let věku považuje
za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní
potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III
(těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna
zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost),
jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět
nebo deset základních životních potřeb a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné
fyzické osoby.
[26] V §9 odst. 1 zákona o sociálních službách je uveden seznam hodnocených základních
životních potřeb: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání,
f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče
o domácnost. Jejich podrobnější vymezení uvádí příloha č. 1 k vyhlášce Ministerstva práce
a sociálních věcí č. 505/2006 Sb. (dále jen „citovaná vyhláška“).
[27] Schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti
se hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby. Za neschopnost
zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje
úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů
a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní
potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického
prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu (§1 odst. 4 citované
vyhlášky).
[28] Při posuzování stupně závislosti osoby vychází úřad práce ze zdravotního stavu osoby
doloženého nálezem ošetřujícího lékaře, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeby osoby,
popř. z výsledku funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.
Ze stejných kritérií při posuzování vychází i posudková komise. Na takový posudek, jako svou
podstatou rozhodující důkaz pro rozhodnutí ve věci, je třeba klást požadavek úplnosti,
přesvědčivosti a objektivity.
[29] Projednávaná věc je specifická v tom, že stěžovatel žije v Chorvatsku a jeho dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav mu neumožňuje podrobit se sociálnímu šetření a zdravotní prohlídce
posudkových lékařů v České republice. Tiskopis E 213 – žádost o podrobnou lékařskou
prohlídku primárně slouží pro potřeby žadatele o invalidní důchod. Z obsahu tohoto tiskopisu
založeného ve správním spisu žádné relevantní informace ve vztahu k zvládání základních
životních potřeb stěžovatele vyčíst nelze.
[30] Stěžovatel jak v odvolání, tak v žalobě tvrdil, že kromě uznaných nezvládaných
základních životních potřeb (péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost) nezvládá rovněž
základní životní potřebu mobility, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání,
tělesnou hygienu a výkon fyziologické potřeby. Tomu odpovídá závěr chorvatského
posudkového orgánu, který uvedl, že stěžovatel je zcela závislý na péči jiné osoby. Žádný
z posudkových lékařů, a to jak z logiky věci českých, tak ale ani z chorvatských (z formuláře
E 213 je zřejmé, že vzhledem k závažnému zdravotnímu stavu stěžovatele, byl posudek
poskytnut jen na základě lékařské dokumentace bez prohlídky pojištěnce) stěžovatele osobně
neviděl. Nebylo provedeno žádné sociální šetření v místě jeho bydliště. Za těchto okolností není
vůbec jasné, jak to ve skutečnosti se zvládáním životních potřeb stěžovatele objektivně je. Závěry
chorvatských posudkových lékařů nelze odmítnout s argumentací, že stěžovatel požádal
o příspěvek v České republice, a proto platí pouze závěry českých posudkových orgánů.
S ohledem na jeho onemocnění (reziduální schizofrenie) nelze bez místního šetření přijmout
o způsobilosti zvládat základní životní potřeby jakýkoliv závěr. O dovednostech typu orientace,
stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena nelze z lékařských podkladů založených ve spisu
nic zjistit.
[31] Za daného stavu vzhledem ke specifičnosti onemocnění stěžovatele a jeho funkčního
dopadu na schopnost zvládat či nezvládat základní životní potřeby, pokládal soud za žádoucí
a potřebné podrobnější zjištění skutkového stavu věci, neboť posudková komise,
byť vypracovala i doplňující posudek, neměla pro komplexní a podrobné vyhodnocení
schopnosti zvládat uvedené základní životní potřeby podle daných kritérií (viz příloha č. 1
k vyhlášce č. 505/2006 Sb.) relevantní podklady. Z důvodu zkoumání stěžovatelova projevu
emociálního a sociálního vystupování a chování je rovněž nezbytné jeho vyšetření,
protože posuzování stupně závislosti toliko na základě dosavadních lékařských zpráv nemá
dostatečnou vypovídající hodnotu. To platí tím spíše, že ze stanoviska chorvatského orgánu,
posudkové komise Ministerstva ve druhém stupni řízení ze dne 20. 1. 2017 v českém překladu
vyplývá, že stěžovatel je „závislý na pomoci jiné fyzické osoby při vykonávání denních životních
a psychosociálních potřeb, které vyžadují v jeho případě intenzivní pomoc v průběhu celého dne
ve všech aktivitách (nepřetržitá pomoc). Vzhledem k uvedenému, je nezbytně naléhavá potřeba
trvalé pomoci v průběhu celého dne v plném obsahu. Úplná závislost na péči“.
IV. Závěr
[32] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Napadený
rozsudek krajského soudu proto dle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. ve výroku I. a II. zrušil.
Věc tomuto soudu nevrátil k dalšímu řízení, neboť současně rozhodl dle §110 odst. 2 písm. a)
za přiměřeného použití 78 odst. 4 s. ř. s. o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného
a vrácení věci k dalšímu řízení. Krajský soud by totiž vázán názorem kasačního soudu mohl
pouze žalobě vyhovět a vrátit věc žalovanému. Rozhodnutí žalovaného však nemůže obstát
z obdobných důvodů jako rozsudek krajského soudu.
[33] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů
řízení mu proto nenáleží (§60 odst. 1 s. ř. s. a contrario). Stěžovatel sice ve věci úspěšný byl,
nicméně ze spisu není patrné, že by mu nějaké náklady řízení vznikly.
[34] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 17. 3. 2017, č. j. 18Ad 2/2017 - 39
ustanoven zástupcem pro řízení před krajským soudem JUDr. Alexandr Belica. Dle §35 odst. 8,
věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát,
zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle první věty téhož ustanovení, ve spojení
s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv,
hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Podle §110 odst. 3, věty druhé, s. ř. s.,
rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem.
[35] Pokud jde o odměnu ustanoveného zástupce a náhradu jeho hotových výdajů,
rozhodoval Nejvyšší správní soud jen o právních úkonech učiněných v řízení o kasační stížnosti.
Ustanovenému zástupci bylo totiž v řízení o správní žalobě přiznáno celkově 2 600 Kč, přičemž
tato odměna již byla jmenovanému vyplacena. S výší vyplacené odměny se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje, a proto ponechal výrok III. rozsudku krajského soud v platnosti.
[36] Ustanovený zástupce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem dva úkony právní
služby, kterým je porada s klientem přesahující jednu hodinu času a písemné podání ve věci samé
– podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Za jeden úkon právní služby náleží zástupci
stěžovatele mimosmluvní odměna ve výši 1 000 Kč [§9 odst. 2 ve spojení s §7 bodem
3. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13
odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za dva úkony právní služby náleží 2 600 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu