ECLI:CZ:NSS:2018:9.ADS.47.2017:41
sp. zn. 9 Ads 47/2017- 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: FOXCONN CZ
s.r.o., se sídlem U Zámečku 27, Pardubice, zast. Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem
se sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem
Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2015, č. j. 5102/1.30/14-5,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 18. 1. 2017, č. j. 52 Ad 5/2016 – 99,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žalovaný je p ov in e n nahradit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto
rozsudku náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce
Mgr. Vratislava Urbáška, advokáta se sídlem Národní 973/41, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále „krajský soud“),
kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí specifikované tamtéž. Žalovaný jím zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj
a Pardubický kraj ze dne 13. 7. 2015, č. j. 290/8.30/15-12.
[2] Posledně jmenovaným rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního
deliktu na úseku pracovní doby podle §28 odst. 1 písm. l) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci
práce, ve znění v době rozhodné (dále jen „ zákon o inspekci práce“), a byla jí podle §28
odst. 2 písm. c) téhož zákona uložena pokuta ve výši 150 000 Kč. Správního deliktu se dopustila
tím, že jako zaměstnavatelka opakovaně nezajistila několika svým zaměstnancům rozvržení
pracovní doby tak, aby měli nepřetržitý odpočinek v týdnu během každého období sedmi
po sobě jdoucích kalendářních dnů v trvání alespoň 35 hodin (šesti zaměstnancům v období
od 21. 2. 2010 do 5. 3. 2010, jednomu zaměstnanci v období od 21. 2. 2010 do 4. 3. 2010
a jednomu zaměstnanci v období od 21. 2. 2010 do 1. 3. 2010), čímž porušila §92 odst. 1 zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění v době rozhodné.
[3] Pro pořádek je vhodné doplnit procesní vývoj věci. Správní orgán prvního stupně vydal
ve věci nejprve příkaz ze dne 25. 6. 2010, č. j. 2645/8.10/10/14.3, proti kterému podala
žalobkyně odpor. Následně ve věci vydal rozhodnutí ze dne 11. 10. 2010,
č. j. 2645/8.10/10/14.3. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala a stěžovatel její odvolání
zamítl rozhodnutím ze dne 10. 1. 2011, č. j. 3029/1.30/10/14.3. Úspěšná nebyla ani následná
žaloba, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, č. j. 38 Ad 18/2011
– 59. Jak rozsudek Krajského soudu v Ostravě, tak rozhodnutí stěžovatele však zrušil Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, č. j. 9 As 57/2014 – 41. Stěžovatel následně
rozhodnutím ze dne 15. 12. 2014, č. j. 5102/1.30/14-2, zrušil prvostupňové rozhodnutí a byla
vydána nová rozhodnutí specifikovaná v bodě [1] tohoto rozsudku.
[4] V nynější fázi věci je předmětem sporu otázka zániku odpovědnosti za správní delikt.
Žalobkyně a stěžovatel se přou o to, zda je třeba aplikovat právní úpravu účinnou v době
spáchání správního deliktu (zákon o inspekci práce v dřívějším znění, účinném do 31. 12. 2014),
nebo v době rozhodování správního orgánu (zákon o inspekci práce v současném znění, účinném
od 1. 1. 2015). Podle §36 odst. 2 zákona v dřívějším znění platilo, že: [o]dpovědnost právnické osoby
za správní delikt zaniká, uplynul-li 1 rok od zahájení řízení, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán.
Podle současného znění tohoto ustanovení [o]dpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká,
jestliže o něm správní orgán nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let
ode dne, kdy byl spáchán. V projednávané věci rozhodně nedošlo k uplynutí objektivní tříleté lhůty,
je ale otázkou, zda nedošlo k uplynutí jednoroční subjektivní lhůty. V případě použití dřívějšího
znění zákona by tomu tak bylo, při aplikaci současného znění nikoli.
[5] Krajský soud přisvědčil názoru žalobkyně, že je třeba aplikovat právní úpravu účinnou
v době spáchání správního deliktu. Ustanovení o zániku odpovědnosti za správní delikt jsou
hmotněprávní, protože definují negativní podmínky trestnosti, respektive odpovědnosti
za spáchání správního deliktu. Na podporu svého závěru odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu a Nejvyššího soudu. Dále uvedl, že jednou zaniklá odpovědnost nemůže
následovně opětovně vzniknout, a to ani na základě později přijatého zákona či jeho novely.
Takový postup by vykazoval rozpor se zákazem retroaktivity pozdějšího zákona nepříznivějšího
pro pachatele a jako takový by byl neústavní. Dodal, že pro žalobkyni je v daném případě
příznivější dřívější zákonná úprava, na jejímž základě již odpovědnost za správní delikt zanikla.
Žalobkyni proto není možné za správní delikt postihnout.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že §36 odst. 2 zákona o inspekci práce (v obou
zněních) upravuje jak lhůtu hmotněprávní (objektivní tříletá lhůta), tak procesněprávní
(subjektivní jednoroční lhůta). Při posuzování zániku odpovědnosti za správní delikt spočívající
v možném uplynutí subjektivní lhůty bylo dle jeho názoru namístě postupovat podle znění
zákona účinného v době rozhodování, tj. dle současného znění. Na podporu svého názoru
odkazuje na komentářovou literaturu k zákonu č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (konkrétně na Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o přestupcích a přestupkové
řízení. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, 555 s., komentář k §20 zákona).
[7] Má za to, že krajský soud nevzal v potaz individuální okolnosti projednávané věci
a ve svém úsudku vychází z prostého formalistického znění zákazu retroaktivity. Poukazuje na to,
že zákonodárce nepovažoval za vhodné stanovit k novele zákona přechodná ustanovení,
byť si byl zákazu retroaktivity vědom.
[8] Žalobkyně ve svém vyjádření zdůrazňuje, že prekluzivní lhůty pro uložení sankce jsou
vždy hmotněprávní, neboť mají dopad do hmotných práv pachatele (trestnost). Výklad
stěžovatele, dle kterého má každá z prekluzivních lhůt v §36 odst. 2 zákona o inspekci práce
odlišný charakter, je nelogický a neudržitelný. Stěžovatel směšuje hmotněprávní a procesněprávní
vztahy mezi účastníky. Žalobkyně závěrem dodává, že zásada zákazu retroaktivity se vztahuje
na posouzení všech podmínek odpovědnosti za správní delikt, tedy i zániku odpovědnosti za něj.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a za stěžovatele jedná
zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie [§102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Poté přistoupil k přezkumu
rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také,
zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] Podstatou projednávané věci je posouzení charakteru lhůty, jejímž uplynutím dojde
k zániku odpovědnosti za správní delikt podle zákona o inspekci práce (§36 odst. 2). Závisí
na něm určení právní úpravy aplikovatelné v projednávané věci; obecně totiž platí,
že pro hmotněprávní otázky je rozhodná úprava účinná v době spáchání správního deliktu,
kdežto pro procesněprávní je to úprava účinná v době vedení řízení, respektive jeho zahájení.
[11] Nejvyšší správní soud jednoznačně přisvědčil závěru krajského soudu, že se jedná
o otázku hmotněprávní. Byť mají ustanovení o zániku odpovědnosti za správní delikt
i procesněprávní aspekt – upravují lhůty, ve kterých mají správní orgány správní delikt projednat
– ve vztahu k pachateli správního deliktu jsou jejich účinky hmotněprávní. Uplynutím stanovené
lhůty zaniká jeho odpovědnost za správní delikt a jde tedy o negativní podmínku odpovědnosti
jako takové. V podrobnostech lze na tomto místě odkázat jednak na propracované odůvodnění
krajského soudu, jednak na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která z tohoto závěru
konstantně vychází, a to např. na usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 9. 2012,
č. j. 7 Afs 14/2011 – 115, publ. pod č. 2748/2013 Sb. NSS, bod [29].
[12] K jinému závěru nedospívá ani stěžovatelkou citovaná komentářová literatura, neboť i její
autoři vycházejí z totožného rozlišování mezi hmotněprávní a procesněprávní stránkou úpravy
zániku odpovědnosti za přestupek. Je přitom evidentní, že v situaci, kdy je řešena otázka
možného zániku odpovědnosti za správní delikt, jde o hmotněprávní stránku. Proto je při jejím
řešení nutné vycházet ze znění zákona účinného v době spáchání správního deliktu.
[13] V reakci na kasační námitky Nejvyšší správní soud dále dodává, že výše uvedené platí
z povahy věci pro všechny lhůty, jejichž uplynutím zaniká odpovědnost za správní delikt, tedy
lhůty v různých zákonech a stanovené různými způsoby a bez ohledu na to, zda je jejich počátek
stanoven subjektivní nebo objektivní skutečností. Jak v tomto směru výstižně poznamenává
žalobkyně, jakýkoli jiný závěr by byl zcela nelogický.
[14] Krajský soud také správně vycházel z toho, že na právní úpravu lhůt, jejichž uplynutím
dochází k zániku odpovědnosti za správní delikt, se vztahuje zákaz retroaktivity trestního práva
v širším smyslu (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod), a to právě proto, že tato
ustanovení mají zásadní hmotněprávní účinky. Platí tedy, že pozdější úpravu lze použít pouze
tehdy, pokud je to pro pachatele příznivější (srovnej citované usnesení rozšířeného senátu
sp. zn. 7 Afs 14/2011, dále též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003,
č. j. 28 Ca 151/2002 – 34, publ. pod č. 91/2004 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 – 27, publ. pod č. 461/2005 Sb. NSS).
[15] Pro projednávanou věc to znamená, že měl být aplikován §36 odst. 2 zákona o inspekci
práce ve znění účinném do 31. 12. 2014, jelikož ke spáchání správního deliktu došlo mezi
21. 2. 2010 a 5. 3. 2010. Jak již bylo uvedeno, podle §36 odst. 2 zákona o inspekci práce v tomto
znění platilo, že odpovědnost za správní delikt zaniká, uplynul-li 1 rok od zahájení řízení. Použití
pozdější právní úpravy nebylo namístě, neboť by to pro žalobkyni bylo méně výhodné. Podle
současného znění §36 odst. 2 zákona o inspekci práce totiž odpovědnost za správní delikt
zaniká, jestliže o něm správní orgán nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl,
a v projednávané věci v této lhůtě k zahájení řízení nesporně došlo.
[16] Jak bylo výše uvedeno, mezi stranami není sporné, že při aplikaci tohoto znění §36
odst. 2 zákona o inspekci práce je nutné dospět k závěru, že odpovědnost žalobkyně za správní
delikt již zanikla. Nejvyšší správní soud proto pouze pro úplnost uvádí, že řízení bylo
v projednávané věci zahájeno doručením příkazu správního orgánu prvního stupně v červnu
2010. Ještě před tím, než jednoroční lhůta skončila, však bylo zahájeno soudní řízení před
Krajským soudem v Ostravě a následně před Nejvyšším správním soudem, přičemž po dobu jeho
trvání se lhůta stavěla podle §41 s. ř. s. Lhůta skončila v únoru 2015 a odpovědnost žalobkyně
za správní delikt tedy zanikla ještě před tím, než bylo v červenci 2015 vydáno nové prvostupňové
rozhodnutí.
[17] Za popsaných okolností krajský soud zcela správně uzavřel, že správní orgány pochybily,
pokud nepřihlédly k zániku odpovědnosti žalobkyně za vytýkaný správní delikt, a že napadené
správní rozhodnutí je nezákonné.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110 odst. 1, věty
poslední, s. ř. s.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který nedosáhl v řízení procesního úspěchu, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti a je naopak povinen ji zaplatit úspěšnému účastníku řízení.
[20] Nejvyšší správní soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení sestávající z odměny
advokáta za jeden úkon právní služby, konkrétně za písemné podání ve věci samé – vyjádření
ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů] ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5. ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) téže vyhlášky] a z náhrady
hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky).
Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna
o částku odpovídající této dani, tedy o 714 Kč. Částku v celkové výši 4 114 Kč je stěžovatel
povinen uhradit k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Vratislava Urbáška, advokáta se sídlem
Národní 973/41, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu