ECLI:CZ:NSS:2018:9.AFS.328.2017:35
sp. zn. 9 Afs 328/2017 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně:
TOMI - REMONT a.s., se sídlem Přemyslovka 2514/4, Prostějov, zast. Mgr. Zdeňkem
Jouklem, advokátem se sídlem Jakubské náměstí 580/4, Brno, proti žalovanému: Generální
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
6. 8. 2015, č. j. 26753-2/2015-900000-304.4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2017, č. j. 62 Af 116/2015 - 103,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla
dle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj
ze dne 20. 1. 2015, č. j. 3567-2/2014-640000-12 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).
[2] Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o propadnutí zajištěných
výrobků - minerálního oleje, kód kombinované nomenklatury 27 10 19 41, v množství 3 220 litrů
při teplotě 15°C, jejichž vlastníkem je stěžovatelka. K zajištění těchto výrobků došlo
dle §42 odst. 1 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Dne 14. 11. 2014 v 10:15 hod
při dopravě na pozemní komunikaci č. II/490 v obci Kaňovice, ve směru jízdy Olomouc
a Újezdec u Uherského Brodu, bylo pracovníky celního úřadu zjištěno, že vybrané výrobky
(motorová nafta cca 3 220 litrů) byly dopravovány bez dokladu uvedeného v §5 zákona
o spotřebních daních.
[3] Z uvedeného důvodu byly vybrané výrobky zajištěny. Krajský soud úvodem konstatoval,
že výrobky zatížené spotřební daní představují tzv. rizikové komodity, neboť jsou druhově
určené, jsou běžně zaměnitelné a lze je identifikovat pouze prostřednictvím příslušných dokladů.
Proto zákon o spotřebních daních obsahuje zvláštní a přísné požadavky, jež kladou
na podnikatele zvýšené nároky na vedení přesné dokumentace, nicméně jsou proporcionální
s ohledem na povahu přepravovaného zboží, jak vyplývá z rozsudků Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 7. 2015, č. j. 1 Afs 131/2015 - 38; ze dne 20. 8. 2009, č. j. 1 Afs 81/2009 - 68; a ze dne
27. 9. 2016, č. j. 1 Afs 133/2016 - 32.
[4] Zákon o spotřebních daních rozlišuje řízení o zajištění vybraných výrobků, jež se koná
v případě, pokud celnímu orgánu vznikne podezření z naplnění důvodů dle §42 odst. 1
uvedeného zákona, jehož výsledkem je rozhodnutí o zajištění výrobků. Po tomto řízení následuje
řízení o zajištěných vybraných výrobcích dle §42b uvedeného zákona, jehož výsledkem může být
buď rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků, nebo o jejich uvolnění. Jsou to dvě odlišná
řízení, byť spolu těsně souvisejí. V nyní posuzované věci se jedná o rozhodnutí o propadnutí
zajištěných výrobků dle §42d odst. 1 zákona o spotřebních daních.
[5] Ze správního spisu vyplynulo, že v rámci místního šetření ve věci kontroly dopravy
vybraných výrobků bylo s ohledem na sdělení kontrolované osoby, označení vozidla a předložené
doklady (doklad o dopravě, koncesní listina stěžovatelky, doklady o výdeji nafty ze dnů
12. 11. 2014 a 14. 11. 2014) zjištěno, že údaje uvedené na dokladu o dopravě neodpovídaly
probíhající přepravě vybraných výrobků. Jednalo se o údaj o množství přepravovaných vybraných
výrobků (na dokladu o dopravě bylo uvedeno množství 6 002 l, ale při kontrole bylo z dokladů
o výdeji a stavu počítadla zjištěno množství 3 220 l) a o údaj o místě určení
(na dokladu o dopravě byla uvedena adresa „TOMI - REMONT a.s., Přemyslovka č. p. 2514,
796 01 Prostějov – rozvoz“, ale kontrolovaná osoba uvedla jako místo určení obec
Újezdec u Uherského Brodu). Ani z dokladu o výdeji nevyplynuly adresy místa určení.
[6] Přepravované výrobky byly zajištěny; řízení o zajištění vybraných výrobků v dané věci
bylo přezkoumáno před krajským soudem, který žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne
27. 4. 2015, č. j. 64 Af 54/2015 - 96, pro nedůvodnost zamítl. Následně byla podána kasační
stížnost, kterou NSS rozsudkem ze dne 13. 7. 2017, č. j. 4 Afs 97/2017 - 28, také zamítl.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka uplatňovala zčásti totožné žalobní námitky, vycházel
krajský soud též z již vyslovených závěrů.
[7] NSS ve zmíněném rozhodnutí na námitku nesprávné aplikace §42d odst. 1 zákona
o spotřebních daních, místo §42 odst. 1 písm. c) téhož zákona uvedl, že „při kontrole dopravy
vybraných výrobků nebyl předložen doklad o dopravě ve smyslu §5 odst. 4 daňového zákona,
který by se vztahoval k přepravě 3 220 l motorové nafty z Olomouce do obce Újezdec u Uherského Brodu.
Doklad o dopravě č. 007438/F totiž bylo možné přiřadit jen k jiné přepravě vybraných výrobků, a to motorové
nafty v množství 6 002 l do místa určení v sídle stěžovatelky v Prostějově. Za řádnou dokumentaci
vztahující se k řidičem uvedené dopravě vybraných výrobků není možné považovat ani evidenci výdeje a spotřeby
nafty za období od 12. do 14. 11. 2014. V posuzované věci tak nebyly údaje uvedené na dokladu o dopravě
nesprávné či nepravdivé, nýbrž vybrané výrobky byly ve vztahu k předmětné přepravě dopravovány bez dokladu
uvedeného v §5 odst. 4 daňového zákona. Proto nebyly splněny podmínky pro zajištění vybraných výrobků
za použití §42 odst. 1 písm. c) daňového zákona.“
[8] Jak zdůraznil NSS v rozsudku sp. zn. 4 Afs 97/2017 či rozsudku ze dne 27. 9. 2016,
č. j. 1 Afs 133/2016 - 32, v řízení o zajištění vybraných výrobků nepřichází v úvahu dodatečné
doložení dokumentů prokazujících jejich zdanění, jestliže kontrolovaná osoba nemá takové
doklady k dispozici v průběhu kontroly.
[9] Vzhledem k tomu, že v dané věci byly vybrané výrobky stěžovatelkou dopravovány
bez dokladu uvedeného v §5 odst. 4 zákona o spotřebních daních, nemůže se ani dovolávat
zákona č. 315/2015 Sb., kterým se s účinností od 1. 1. 2016 mění zákon o spotřebních daních
tak, že se do §42c odst. 1 pí sm. c) tohoto zákona zavádí pravidlo, dle kterého správce daně
rozhodne o uvolnění zajištěných vybraných výrobků, pokud byly dopravovány s dokladem dle
§42 odst. 1 uvedeného zákona obsahujícím nesprávné nebo nepravdivé údaje a byly zdaněny
nebo nabyty oprávněně bez daně. Aniž by se tedy soud zabýval otázkou, zda se lze dovolávat
příznivější právní úpravy i v případě, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o propadnutí vybraných
výrobků za účinnosti jiné právní úpravy (rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 6. 8. 2015),
citované pravidlo by na případ stěžovatelky nemohlo dopadat. Bylo-li pravomocně rozhodnuto
o zajištění vybraných výrobků proto, že byly dopravovány bez dokladu o dopravě, správce daně
nemohl postupovat jinak než dle §42d odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních a nařídit
jejich propadnutí.
[10] Bylo nadbytečné, nýbrž i překračující meze soudního přezkumu v dané věci, aby se soud
„vracel“ do fáze přezkumu řízení o zajištění vybraných výrobků a zabýval se věcně znovu
námitkami týkajícími se odkazu na metodický dokument celní správy „Alternativní postupy
vystavování dokladů“, podle něhož je možno (při kontrole v průběhu dopravy) nahradit doklad
uvedený v §5 zákona též jinak, či námitkami poukazující na to, že předložená evidence výdeje
a spotřeby nafty de facto obsahově představovala doklad o dopravě, či že za totožné situace
nebyly přepravované výrobky stěžovatelky zajišťovány. Těmito otázkami se soud zabýval
již v rozsudku sp. zn. 64 Af 54/2015, kdy vážil i povahu nesrovnalostí na žalobkyní předložených
dokumentech.
[11] K namítanému porušení legitimního očekávání NSS ve věci sp. zn. 4 Afs 97/2017
mj. uvedl, že i pokud by celní orgány v minulosti dopravované výrobky stěžovatelky
nezajišťovaly, legitimní očekávání tím stěžovatelce vzniknout nemohlo, neboť to může být
založeno pouze jednáním a postupy souladnými se zákonem.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika stěžovatelky
[12] Stěžovatelka brojí kasační stížností proti rozsudku krajského soudu, jejíž důvody
podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[13] Po obsáhlé rekapitulaci dosavadního skutkového stavu stěžovatelka opakuje žalobní bod
týkající se nesprávné právní kvalifikace skutku. Nesouhlasí ze závěry NSS v rozsudku
sp. zn. 4 Afs 97/2017. Opakovaně uvádí, že vytýkané jednání mělo být podřazeno pod §42 odst.
1 písm. c) zákona o spotřebních daních a nikoli pod §42 odst. 1 písm. b) téhož zákona,
jak nesprávně vyhodnotily správní orgány. Ty totiž samy uvedly, že kontrolovaná osoba v rámci
prováděné kontroly předložila mj. doklad o dopravě a doklad o výdeji, tedy doklady disponovala.
[14] Předložený doklad dle tvrzení žalovaného údajně neobsahoval veškeré náležitosti
stanovené v §5 odst. 3 uvedeného zákona, a to konkrétně údaj o místě určení. Z předloženého
dokladu však jednoznačně plyne, že údaj o adrese místa určení v něm byl obsažen, a to konkrétně
sídlo stěžovatelky. Daný doklad obsahoval i všechny ostatní zákonem vyžadované údaje, byl (a je)
perfektním dokladem o dopravě ve smyslu §5 odst. 4 uvedeného zákona.
[15] S ohledem na shora uvedené je jedinou teoreticky přípustnou kvalifikací vytýkaného
jednání, jednání dle §42 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních. Jakýkoli jiný postup popírá
smysl existence tohoto ustanovení.
[16] Stěžovatelka trvá na tom, že přepravované výrobky identifikovatelné byly, a stejně tak
byly přiřaditelné k předloženému dokladu o dopravě (zejména v důsledku předložení systému
interní evidence výdeje nafty, z něhož naprosto zjevným a přehledným způsobem vyplýval
aktuální stav a množství přepravované nafty, jakož i údaje o místech výdejů). Předložené doklady
tedy v plném rozsahu naplňovaly požadavky příslušné právní úpravy, a tím pádem nebyly
naplněny předpoklady pro zajištění vybraných výrobků, ani pro jejich propadnutí. Krajský soud
se s touto její argumentací nevypořádal dostatečně.
[17] Dále namítá, že vycházely-li správní orgány z předpokladu, že doklad o dopravě při
přepravě vybraných výrobků formálně neexistoval, není zřejmé, z jakého formálně bezvadného
titulu správní orgány dovodily její vlastnické právo k příslušným vybraným výrobkům. Nebylo-li
možné dle předloženého dokladu o dopravě ztotožnit přepravované vybrané výrobky, nemohlo
být ani možné k těmto dovodit vlastnické právo, neboť z hlediska argumentace správních orgánů
nebyly k přepravovaným výrobkům předloženy žádné doklady. Prohlášení řidiče cisternového
vozidla nemůže být v této souvislosti považováno za dostatečný prostředek k určení
významných právních aspektů, tím spíše ne k prokázání vlastnického práva, a to právě v kontextu
zvýšených nároků na formální správnost ve vztahu k motorovým olejům.
[18] Správní orgány buď mohly určit vlastnické právo na základě předloženého dokladu
o dopravě, tedy jej musely uznat rovněž pro účely plnění evidenčních povinností,
anebo vlastnické právo určit nemohly, a v tom případě měly postupovat zcela odlišně a podle
jiných právních norem (rozhodnutí o propadnutí vs. rozhodnutí o zabrání).
[19] Opakovaně namítá, že rozhodnutí správních orgánů trpí nepřezkoumatelností spočívající
v nedostatečném zdůvodnění aplikace použitého postupu správních orgánů. V souladu
s rozsudkem NSS ze dne 18. 6. 2012, č. j. 5 Afs 25/2012 - 30, „musí celní orgán v případě pochybností
o údajích v předložených dokladech vyhodnotit, zda tyto nesrovnalosti jsou takové intenzity, že zpochybňují
samotný doklad, tzn. usoudit, zda se nejedná o doklad ve smyslu ZSD nebo zda se jedná o pochybení,
resp. nesrovnalost, kterou lze odstranit na místě, resp. bezprostředně po kontrole.“
[20] Žádný takový postup však správními orgány aplikován nebyl. Bylo jimi pouze
konstatováno, že jednání stěžovatelky naplňuje §42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních
daních, aniž by tuto kvalifikaci jakkoli relevantně zdůvodnily. Poprvé je bližší posouzení zmíněno
až v jedné z replik žalovaného v řízení před krajským soudem; v této fázi je však vyhodnocení
míry intenzity nesrovnalostí zcela irelevantní. Nepřezkoumatelnost z tohoto důvodu stěžovatelka
namítala již v řízení před krajským soudem, ten se však s touto námitkou žádným způsobem
nevypořádal.
[21] Trvá na rozporu rozhodnutí a postupu správních orgánů s účelem a smyslem
právní úpravy, který je výstižně definován např. v rozsudku NSS ze dne 26. 2. 2009,
č. j. 7 Afs 69/2007 - 85 „účelem §42 ZSD jsou opatření směřující proti distribuci a spotřebě vybraných
výrobků, u kterých existují důvodné pochybnosti o jejich řádném zdanění“.
[22] V daném případě žádné pochybnosti o řádném zdanění vybraných výrobků od počátku
neexistovaly, jednalo se pouze o pochybnosti ohledně formy naplnění evidenčních povinností.
Tuto námitku stěžovatelka od počátku uváděla i ve správním řízení, správní orgány se s ní
však nevypořádaly.
[23] Správní orgány i krajský soud postupovaly v rozporu s §5 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“),
jakož i se zásadou legitimního očekávání i dalšího širokého spektra zásad.
[24] Z výše uvedených důvodů navrhuje zrušit rozsudek krajského soudu i rozhodnutí
žalovaného a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
[25] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí o odvolání,
jakož i na vyjádření k žalobě. Je přesvědčen, že žalobou napadená rozhodnutí jsou zcela
přezkoumatelná, správce daně i žalovaný svůj postup podle §42 odst. 1 písm. b) zákona
o spotřebních daních řádně odůvodnili. Pro zajištění stěžovatelkou dopravovaných výrobků
v množství 3 220 l byla výchozí a zcela postačující podmínkou absence dokladu o dopravě
a dokladu o výdeji. Předložené doklady totiž nekorespondovaly s konkrétní adresou místa určení.
Jím měl být podle výpovědi řidiče kontrolovaného vozidla Újezdec u Uherského Brodu,
který však v dokladu o dopravě ani v dokladu o výdeji nebyl uveden. Neodpovídalo ani množství
přepravovaných výrobků.
[26] Neodpovídalo-li v dokladech o dopravě a výdeji uvedené místo určení skutkovým
zjištěním učiněným v rámci místního šetření, nebylo možné předložené doklady ztotožnit
s dopravovanými vybranými výrobky v množství 3 220 l do obce Újezdec u Uherského Brodu.
Řidičem předložený doklad mohl být přiřazen jen k přepravě jiných vybraných výrobků,
a to k přepravě motorové nafty v množství 6 002 l do místa určení Prostějov (sídlo stěžovatelky).
Výše uvedené mělo za následek naplnění podmínek stanovených v §42 odst. 1 písm. b) zákona
o spotřebních daních. Námitka nesprávné kvalifikace posuzovaného jednání je tedy lichá.
[27] Otázka vlastnického práva stěžovatelky nebyla v řízení před správními orgány spornou.
[28] Legitimní očekávání může založit pouze taková správní praxe, která je ustálená, jednotná,
dlouhodobá a opakovaně potvrzující určitý výklad a použití právních předpisů. Existenci takové
správní praxe sice stěžovatelka tvrdila, avšak nikterak ji nedoložila a pouze obecně odkázala
na spisové materiály vedené vůči ní příslušnými orgány celní správy. Navíc, i kdyby v minulosti
docházelo k odlišnému postupu správních orgánů, nebylo možné se jich dovolávat pro jejich
nezákonnost.
[29] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
[30] V replice stěžovatelka setrvala na své argumentaci. Vyjádření žalovaného označila
za zjevně účelové a nedostačující. Stěžovatelka předložila zákonem požadované doklady nikoli
dodatečně, ale bezprostředně při kontrole. Není jí stále zřejmé, na základě jakých skutečností
správní orgány dovodily, že je vlastníkem přepravovaných výrobků.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[31] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[32] Kasační námitky uvedené pod bodem V. 1) kasační stížnosti napadající nesprávnou
kvalifikace skutku nejsou projednatelné. Jsou totiž doslovnou rekapitulací žalobních bodů.
[33] Kasační stížnost je mimořádný opravný prostředek, kterým je možno napadnout
rozhodnutí krajského soudu. Právě toto rozhodnutí je předmětem řízení přezkoumávaným
Nejvyšším správním soudem; je proto povinností stěžovatelky v kasační stížnosti uvést s jakými
konkrétními závěry krajského soudu nesouhlasí včetně důvodů nesouhlasu, nikoli pouze
zopakovat žalobní body. Činnost Nejvyššího správního soudu jako soudu kasačního je
ohraničena rámcem vymezeným rozsahem napadeného soudního rozhodnutí a především
skutkovými a právními důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí. Z kasační stížnosti proto musí
být zřejmé, v kterých částech a z jakých důvodů má Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí
přezkoumat, přičemž není povinen a ani oprávněn sám možné nezákonnosti napadeného
rozhodnutí dovozovat.
[34] Jedinou projednatelnou námitkou je v této části stížnosti kasační námitka vytýkající
krajskému soudu, že se s žalobní argumentací týkající se nesprávné kvalifikace skutku dostatečně
nevypořádal. Takto velmi obecně formulované stížní námitce soud přisvědčit nemohl. Z obsahu
odůvodnění napadeného rozsudku totiž ověřil, že krajský soud jednak na str. 5 napadeného
rozsudku uvedl, že tuto námitku posoudil jako nedůvodnou již v rámci přezkumu rozhodnutí
o zajištění vybraných výrobků (rozsudek ze dne 27. 4. 2015, č. j. 64 Af 54/2015 - 96). Jeho závěry
následně aproboval NSS rozsudkem ze dne 13. 7. 2017, č. j. 4 Afs 97/2017 - 28, kterým kasační
stížnost stěžovatelky zamítl. Následně se krajský soud s touto stěžovatelkou opakovaně uváděnou
argumentací velmi podrobně vypořádal na str. 6 a 7 svého odůvodnění.
[35] Soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí,
protože pokud by krajský soud přezkoumal nepřezkoumatelné rozhodnutí, zatížil by své
rozhodnutí stejnou vadou. Stěžovatelka žalovanému vytýká nepřezkoumatelnost v tom smyslu,
že nepostupoval v souladu se závěry uvedenými v rozsudku sp. zn. 5 Afs 25/2012.
[36] Rozhodnutí žalovaného splňuje veškerá kritéria přezkoumatelnosti. Jedná
se o srozumitelné rozhodnutí, které je řádně odůvodněno. Z jeho odůvodnění je zcela zřejmé,
proč žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[37] Závěry pátého senátu se týkaly jiné skutkové i právní situace, než je situace
v projednávané věci. Celní orgány zajistily přepravované výrobky nikoli z důvodu chybějících
dokladů, ale pouze z toho důvodu, že na předloženém dokladu byla uvedena již neplatná (bývalá)
adresa příjemce vybraných výrobků. K propadnutí zajištěných výrobků nedošlo. NSS celním
orgánům vytkl, že změnu sídla, resp. důvody nesouhlasné adresy bylo možné z veřejně přístupné
databáze obchodního rejstříku, resp. z historie úplného výpisu obchodního rejstříku,
které nepochybně má celní správa k dispozici, zjistit na místě, resp. bez zbytečného odkladu,
a zboží nemělo být pouze z tohoto důvodu zajištěno.
[38] Nyní rozhodujícímu senátu je navíc z úřední činnosti známo, že zcela totožnou námitku
stěžovatelka bezúspěšně uplatnila již v řízení ve věci sp. zn. 4 Afs 97/2017. Odkázal-li krajský
soud v této souvislosti v napadeném rozsudku na toto řízení, resp. rozhodovací důvody NSS,
nelze dospět k závěru, že s touto námitkou řádně nevypořádal (viz str. 7 napadeného rozsudku).
[39] Kasační námitka, dle které nebylo v důsledku chybějících dokladů při kontrole možné
dovodit k přepravovaným vybraným výrobkům vlastnické právo stěžovatelky je ve smyslu §104
dost. 4 s. ř. s. nepřípustná, neboť tato nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem.
Nad rámec tohoto závěru NSS konstatuje, že tuto námitku považuje za ryze účelovou,
protože z žaloby je zcela nepochybné, že stěžovatelka své vlastnické právo k přepravovaným
výrobkům nejen nezpochybňovala, ale přímo se jej dovolávala. V části žaloby označené Ad. 5)
např. výslovně uvedla „[ž]alobce zajištěné vybrané výrobky (o jejichž propadnutí bylo rozhodnuto napadeným
rozhodnutím) řádně zakoupil, zaplatil, a tedy uhradil i spotřební daň. Tyto pak dopravoval výhradně pro své
vlastní účely (zásobování vlastní strojní mechanizace). Tím pádem tedy žalobce vykonával výhradně svá dispoziční
oprávnění navázaná na ústavně garantované vlastnické právo, které, jak se dosud domníval, by mělo být zákonem
chráněno, nikoliv potíráno.“
[40] K namítanému porušení smyslu a účelu právní úpravy lze konstatovat, že bylo-li
pravomocně rozhodnuto o zajištění vybraných výrobků proto, že byly dopravovány bez dokladu
o dopravě, správce daně nemohl postupovat jinak než dle §42d odst. 1 písm. a) zákona
o spotřebních daních a nařídit jejich propadnutí.
[41] V závěru kasační stížnosti stěžovatelka jen velmi obecně namítá porušení zásady
legitimního očekávání, jakož i širokého spektra dalších zásad. K takto obecně formulované
námitce NSS uvádí, že stěžovatelka zůstala v této otázce ve všech fázích dosavadního řízení
v rovině ničím nepodloženého tvrzení. Tvrzenou správní praxi spočívající v tom, že se celní
orgány při opakovaných kontrolách přepravovaných vybraných výrobků ve vlastnictví
stěžovatelky spokojily s absencí zákonem požadovaných dokladů, stěžovatelka žádným
způsobem nedoložila.
IV. Závěr a náklady řízení
[42] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[43] Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci plný
úspěch, proto by mu soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., přiznal náhradu
nákladů řízení, avšak žádné náklady řízení o kasační stížnosti mu nad rámec úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu