ECLI:CZ:NSS:2018:9.AS.448.2017:35
sp. zn. 9 As 448/2017 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: Říčany
Property s.r.o., se sídlem Dělnická 213/12, Praha 7, zast. JUDr. Karlem Palečkem, advokátem
se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže
a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, proti rozhodnutí ministryně školství,
mládeže a tělovýchovy ze dne 15. 12. 2015, č. j. MSMT-42341/2015-3, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, č. j. 3 A 21/2016 - 34,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, č. j. 3 A 21/2016 - 34,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud vyhověl
žalobě, zrušil shora označené rozhodnutí ministryně školství, mládeže a tělovýchovy o rozkladu
žalobkyně (dále jen „rozhodnutí o rozkladu“) a uložil stěžovateli, aby žalobkyni poskytl ve lhůtě
30 dnů od právní moci rozsudku kopie dokumentů (dále jen „požadované informace“) dle její
žádosti, které se týkají vítězné nabídky v poptávkovém řízení s názvem „Pronájem kancelářských
prostor pro potřeby OP“, tj. specifikaci prostor včetně „space–planů“ z vítězné nabídky
zpracované společností C&R Developments s.r.o. (dále jen „dotčená osoba“).
[2] Žalobkyně dne 28. 8. 2015 požádala stěžovatele o poskytnutí požadovaných informací
podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „informační zákon“). Žádostí o informace navázala na poptávkové řízení
vedené mimo režim zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném
do 30. 9. 2016, dále jen „zákon o veřejných zakázkách“ (nahrazeného zákonem č. 134/2016 Sb.,
o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů), jehož předmětem bylo zajištění
kancelářských prostor pro zaměstnance podílející se na implementaci operačního programu.
I. Vymezení sporu
[3] Stěžovatel odmítl žádost žalobkyně rozhodnutím ze dne 13. 10. 2015, č. j. MSMT-
35771/2015-2, s poukazem na §11 odst. 2 písm. a) informačního zákona (dále jen „rozhodnutí
stěžovatele“). Proti rozhodnutí stěžovatele podala žalobkyně rozklad, který ministryně školství,
mládeže a tělovýchovy rozhodnutím o rozkladu zamítla a rozhodnutí stěžovatele potvrdila.
[4] Žalobkyně proti rozhodnutí o rozkladu brojila žalobou, které městský soud vyhověl
a rozhodl, jak je uvedeno v odstavci [1]. Konstatoval, že dotčená osoba poskytla souhlas
s uveřejněním informace implicitně tím, že se účastnila otevřeného výběrového řízení. Odmítl
také argumentaci stěžovatele, že poskytnutí požadovaných informací bylo vyloučeno, protože
by došlo k narušení hospodářské soutěže a ohrožení obchodního tajemství dotčené osoby.
II. Kasační stížnost
[5] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Navrhuje zrušení rozsudku městského soudu a přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
[6] Nejprve vytkl městskému soudu, že zrušil rozhodnutí o rozkladu a uložil mu požadované
informace poskytnout, opomněl ale zrušit rozhodnutí stěžovatele (tj. prvostupňové rozhodnutí).
Tento postup je v rozporu s §16 odst. 4 informačního zákona, podle něhož „[p]ři soudním
přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda
jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí
o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované
informace poskytnout“. Městský soud pochybil, neboť výrokem rozsudku nerozhodl i o zrušení
rozhodnutí stěžovatele. Tato vada sama o sobě způsobuje nezákonnost napadeného rozsudku.
[7] Městský soud také nesprávně posoudil věc samu, tj. povinnost stěžovatele poskytnout
požadované informace. Odkaz na rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 14. 8. 2014,
č. j. 10 As 59/2014 - 41, není správný, jak již uvedla ministryně školství, mládeže a tělovýchovy
v rozhodnutí o rozkladu. Poptávkové řízení bylo provedeno nad rámec zákonných
povinností stěžovatele. Neprobíhalo v režimu zákona o veřejných zakázkách, a proto z účasti
v něm nevyplývají pro jeho účastníky obdobné povinnosti, jako ve věci vedené pod
sp. zn. 10 As 59/2014. V tomto případě navíc žadatel o informace požadoval všechny předložené
nabídky do výběrového řízení v reakci na záměr hlavního města Prahy pronajmout soubor
pozemků v jeho vlastnictví. Naopak v nynějším případě žalobkyně požadovala dokumentaci,
která byla obsahem nabídky jediného uchazeče. Žalobkyně nejednala jako „reprezentantka široké
veřejnosti“, která provádí kontrolu veřejné správy ohledně nakládání s veřejnými prostředky.
Požadovala konkrétní informace, které jsou odlišujícím faktorem mezi subjekty působícími
na shodném relevantním trhu, a proto není možné s ohledem na zachování spravedlivé soutěže
a férového konkurenčního obchodního jednání její žádosti vyhovět. Městský soud k této
argumentaci nepřihlédl a argument ohledně spravedlivé soutěže a férového konkurenčního
jednání nehodnotil.
[8] Stěžovatel připustil, že neposkytnutí požadovaných informací s poukazem na nutnost
ochrany obchodního tajemství (§9 informačního zákona) nebylo uvedeno ve výroku rozhodnutí
o rozkladu ani v jeho rozhodnutí (tj. prvostupňovém rozhodnutí). Z odůvodnění rozhodnutí
o rozkladu však vyplývá, že nosným důvodem pro odmítnutí žádosti o informace byl důvod dle
§11 odst. 2 písm. a) informačního zákona, který stanoví, že [p]ovinný subjekt informaci neposkytne,
pokud jde o informaci vzniklou bez použití veřejných prostředků, která byla předána osobou, jíž takovouto
povinnost zákon neukládá, pokud nesdělila, že s poskytnutím informace souhlasí. Ochrana hospodářské
soutěže a obchodního tajemství byly dalšími důvody pro odmítnutí žádosti.
[9] Dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16,
v němž soud vyjádřil podmínky, při jejichž naplnění lze odepřít právo na informace vyžádané
na základě §8b informačního zákona. Jednou z nich je, aby poskytnuté informace byly užity
ve veřejném zájmu. Právě tato podmínka v žádosti žalobkyně nebyla splněna.
[10] Závěrem uvedl, že poskytnutí požadovaných informací by mohlo představovat zásah
do právem chráněných zájmů a práv dotčené osoby, a proto vyzve dotčený subjekt k vyjádření,
zda s poskytnutím informací souhlasí. Následně „učiní příslušné kroky, o čemž bude Nejvyšší
správní soud informovat“.
III. Vyjádření žalobkyně a replika žalovaného
[11] Žalobkyně argumentaci stěžovatele odmítla; doslova zopakovala svoji argumentaci před
městským soudem. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 10 As 59/2014
je na věc plně aplikovatelný. V této věci hlavní město Praha pořádalo veřejnou soutěž nad rámec
zákonných povinností, přesto v něm soud zaujal stanovisko, že podáním nabídky účastník
soutěže vyjadřuje vůli podrobit se podmínkám výběrového řízení i jeho veřejnému charakteru.
Samotné podání nabídky představuje sdělení souhlasu s poskytnutím informací dle §11 odst. 2
písm. a) informačního zákona.
[12] Argumentaci týkající se ochrany obchodního tajemství dotčeného subjektu označila
za novum, které nezaznamenala v rozhodnutí stěžovatele, ani v rozhodnutí o rozkladu. Pokud
měly správní orgán za to, že je na místě věc takto posoudit (tj. aplikovat výjimku z informační
povinnosti pro obchodní tajemství podle §9 informačního zákona – pozn. soudu), měly tak
učinit již ve správním řízení, nikoli až v řízení před soudem. Ministryně školství, mládeže
a tělovýchovy v rozhodnutí o rozkladu bez odkazu na ustanovení zákona uvedla toliko to,
že poskytnutím informace by mohlo dojít k narušení hospodářské soutěže.
[13] Odmítla, že by požadovaná informace mohla zahrnovat obchodní tajemství dotčeného
subjektu [§504 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „občanský zákoník“)]. Účelem poptávkového řízení bylo užívání nebytových prostor, které
mají splňovat určité parametry. Nejednalo se o nijak exkluzivní podmínky, které by nemohla
splnit řada dalších pronajímatelů. To samé platí pro nabízené prostory. Pokud by nebyly
pronajaty stěžovateli, pak by nepochybně byly předmětem nabídky jiným osobám, nabídka
k jejich pronájmu by byla veřejně dostupná. Navíc v obchodních kruzích účastníci trhu mapují,
kdo jakými nebytovými prostorami disponuje, jaká je jejich kvalita a jaké je v místě a čase obvyklé
nájemné. Tyto informace jsou v obchodních kruzích běžně dostupné.
[14] Stěžovatel na vyjádření žalobkyně reagoval doplněním kasační stížnosti ze dne
10. 1. 2018. Konstatoval, že vyjádření je kopií repliky k vyjádření stěžovatele v řízení před
městským soudem. Žalobkyně nereaguje na kasační stížnost a námitky v ní obsažené.
[15] Současně dodal, že se obrátil na dotčený subjekt s žádostí o souhlas s poskytnutím
požadovaných informací. Dotčený subjekt souhlas v dopisu ze dne 5. 1. 2018 neudělil a výslovně
požadované informace označil za obchodní tajemství. Trvá proto na tom, že jejich poskytnutím
by došlo k zásahu do práv dotčeného subjektu.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatele jedná osoba s příslušným vysokoškolským vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[17] Samostatně nerozhodoval o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
neboť po nezbytném poučení účastníků řízení, předložení spisu, vyjádření žalobkyně ke kasační
stížnosti a replice stěžovatele k vyjádření přikročil k meritornímu posouzení kasační stížnosti.
[18] Kasační stížnost je důvodná.
IVa. Absence zrušení rozhodnutí stěžovatele
[19] Městský soud v napadeném rozsudku opomněl - v rozporu s požadavkem §16 odst. 4
informačního zákona - zrušit rozhodnutí stěžovatele (tj. prvostupňové rozhodnutí) a neuvedl pro
tento postup žádné důvody.
[20] V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 - 62,
se rozšířený senát vyjádřil k opomenutí krajského soudu (resp. zde městského) zrušit rozhodnutí
povinného subjektu podle §16 odst. 4 informačního zákona. Konstatoval, že „[n]ejsou-li žádné
důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu
o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout. Jak je ze samotného
znění druhé věty citovaného ustanovení [§16 odst. 4 informačního zákona – pozn. soudu] zřejmé,
v případech, na které tato věta dopadá, má krajský soud vedle pravomoci zrušit rozhodnutí o odvolání také
pravomoc (a tedy i povinnost pravomoc uplatnit, jsou-li splněny zákonné podmínky) nařídit
povinnému subjektu poskytnutí informací. Smysl a účel uvedeného ustanovení je zřejmý – zabránit „ping-pongu“
mezi povinným subjektem resp. odvolacím orgánem na straně jedné a správními soudy na straně druhé a zajistit,
že prostřednictvím soudní ochrany bude rychle a účinně dosaženo poskytnutí informace v případech, kdy
poskytnuta být má, avšak povinný subjekt ani odvolací orgán tak neučinily. Krajský soud má při postupu podle
§16 odst. 4 věty druhé zákona o svobodném přístupu k informacím nejen postavení orgánu kasačního, nýbrž
i postavení orgánu nalézajícího hmotné právo. Je tedy na něm, aby ověřil, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav,
a pokud ne, aby jej v potřebné míře zjistil, a poté aby posoudil, zda existují důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-
li takové důvody, je povinen povinnému subjektu nařídit požadované informace poskytnout“ (zvýraznění bylo
přidáno).
[21] V judikovaném případě spočívalo opomenutí krajského soudu v tom, že pouze zrušil
rozhodnutí odvolacího orgánu, avšak nezrušil rozhodnutí povinného subjektu (prvostupňového
orgánu), ani mu nenařídil poskytnutí požadovaných informací.
[22] V posuzovaném případě sice městský soud stěžovateli poskytnutí požadovaných
informací nařídil, avšak opomněl zrušit jeho prvostupňové rozhodnutí. Přesto lze závěr
rozšířeného senátu vztáhnout přiměřeně i na projednávanou věc. Městský soud měl nejen
pravomoc, ale i povinnost zrušit rozhodnutí stěžovatele. Pokud tak neučinil, zatížil své
rozhodnutí vadou, která je důvodem pro jeho zrušení.
IVb. K odepření informace, kterou vytvořil soukromý subjekt
[23] Druhou kasační námitkou se stěžovatel de facto dovolává výjimky podle §11 odst. 2
písm. a) informačního zákona. Podle něj p]ovinný subjekt informaci neposkytne, pokud jde o informaci
vzniklou bez použití veřejných prostředků, která byla předána osobou, jíž takovouto povinnost zákon neukládá,
pokud nesdělila, že s poskytnutím informace souhlasí. Poukazuje na nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. IV. ÚS 1378/16 a na to, že žalobkyně nejedná ve veřejném zájmu a není „reprezentantka
široké veřejnosti“, která provádí kontrolu veřejné správy.
[24] Mezi stranami není sporu, že v projednávaném případě žalobkyně požaduje poskytnutí
informace, která vznikla bez použití veřejných prostředků soukromou osobou (tj. dotčenou
osobou – vítězným uchazečem ve výběrovém řízení). Dále je nesporné, že tato osoba nedala
výslovný souhlas se zpřístupněním požadovaných informací. Obě strany sporu si jsou vědomy
rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 10 As 59/2014, avšak vyvozují z něj
rozdílné závěry. Zatímco stěžovatel skutkově odlišuje svoji situaci od situace posuzované ve výše
uvedené věci, žalobkyně naopak tvrdí, že závěry judikátu na ni plně dopadají.
[25] Skutkový stav v uvedeném v judikátu byl následující: Magistrát hlavního města Prahy
zveřejnil záměr hlavního města Prahy pronajmout soubor pozemků v jeho vlastnictví za účelem
umístění a provozování reklamních zařízení, a proto vyzval případné zájemce k účasti
ve výběrovém řízení. Žalobkyně podala žádost o informace týkající se výběrového řízení, mimo
jiné požadovala poskytnutí všech předložených nabídek do výběrového řízení spolu s přílohami.
Povinný subjekt ani odvolací orgán jí nevyhověly s odkazem na §11 odst. 2 písm. a)
informačního zákona. Soud však v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že povinnost informace
poskytnout je dána. Ani tehdy povinný subjekt nepostupoval podle zákona o veřejných
zakázkách, ale uspořádal výběrové řízení s ohledem na §35 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb.,
o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hlavním městě Praze“),
podle něhož musí být majetek hlavního města Prahy využíván účelně a hospodárně v souladu s jeho
zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti.
[26] Soud v tomto rozsudku zdůraznil jak nutnost eurokonformního výkladu příslušných
ustanovení informačního zákona, tak i zásadu transparentnosti při nakládání s veřejnými
prostředky (platí bez ohledu na to, zda se zadavatelé pohybují v režimu zadávání veřejných
zakázek či mimo něj). Podstatnými pro nyní projednávanou věc jsou zejména odstavce 50 a 51
shora označeného rozsudku:
„Není proto rozhodné, zda účastníci výběrového řízení vyjádřili formalizovaným aktem souhlas s poskytnutím
požadovaných informací stěžovatelce; již samotnou účastí v daném výběrovém řízení je totiž takový souhlas
obsažen. Vzhledem k aplikovatelnosti zásady transparentnosti lze uzavřít, že v posuzovaném případě staly
se informace obsažené v odevzdaných nabídkách součástí veřejné soutěže, a tudíž i veřejně dostupným
zdrojem informací (k tomu srov. analogicky §6 zákona o veřejných zakázkách a rozsudek zde citovaný
v odst. [29] - jedná se o rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2012,
č. j. 15 Ca 89/2009 - 55, č. 2694/2012 Sb. NSS – pozn. soudu). Správní orgán prvního stupně jako
povinný subjekt ve smyslu informačního zákona byl proto povinen vyhovět žadateli o poskytnutí informace ohledně
takové nabídky, vyjma dílčích informací, jež jsou z poskytování dle informačního zákona vyloučeny.
Opačný výklad §11 odst. 2 písm. a) informačního zákona byl by nejen v rozporu se zásadou transparentnosti,
nýbrž by z režimu poskytování vyjímal informace, které pojmově přísluší do oblasti veřejných úkolů ve smyslu čl. 1
odst. 2 písm. a) směrnice 2003/98/ES. Smysl uvedeného ustanovení, jímž je naplnění citované směrnice,
byl by výkladem o nezbytnosti formalizovaného souhlasu účastníků výběrového řízení s poskytnutím informací
zcela popřen. Podáním nabídky reagujícím na záměr obce (zde hlavního města Prahy) pronajmout nemovitý
majetek vyjadřuje účastník výběrového řízení tímto záměrem ohlášeného svou vůli podrobit se podmínkám
výběrového řízení, včetně jeho veřejného charakteru; nabídka tak musí obsahovat požadované náležitosti, jež
ve výsledku představují informace, na jejichž poskytnutí existuje dle informačního zákona právní nárok.“
[27] Z výše uvedeného je zřejmé, že v citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud posuzoval
skutkovou situaci obdobnou: jednalo se o veřejného zadavatele (hlavní město Praha)
hospodařícího s veřejnými prostředky, jenž organizoval výběrové řízení mimo zákon o veřejných
zakázkách, avšak výběrové řízení vyhlásil s ohledem na požadavek transparentnosti (zakotvený
v citovaném ustanovení zákona o hlavním městě Praze).
[28] Transparentně a hospodárně při nakládání s veřejnými prostředky je nepochybně povinen
postupovat i stěžovatel (viz k tomu např. §14 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů). Jediná
významná odlišnost judikované věci od projednávaného případu, na níž upozorňuje stěžovatel,
spočívá v tom, že žalobce žádal informace o všech nabídkách, zatímco v projednávané věci
žalobkyně žádá pouze informace o jedné vítězné nabídce. Tato odlišnost však není dostačující,
aby odůvodnila posouzení projednávané věci odlišně od věci judikované.
[29] Soud naopak spatřuje v obou případech podobnost: jedná se vždy o hospodaření
s veřejnými prostředky ze strany povinného subjektu (§2 odst. 1 informačního zákona)
a o poskytnutí informací o veřejném výběrovém řízení. Není důležité, že v posuzovaném případě
žalobkyně omezila svoji žádost jen na informace o vítězné nabídce: rozsah požadovaných
informací je na uvážení žadatele, což plyne ze samotné povahy subjektivního práva na informace;
nejde o povinnost žádat informace v určitém předem definovaném rozsahu.
[30] Není ani podstatné, že žalobkyně v žádosti o poskytnutí informací nesleduje veřejný
zájem (není „reprezentantkou široké veřejnosti“). Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu
ve věci sp. zn. IV. ÚS 1378/16 proto není přiléhavý. V této věci stěžovatelé požadovali
poskytnutí informací podle §8b informačního zákona - od 227 obcí a blíže nespecifikovaném
počtu krajů, ministerstev a organizačních složek státu v rámci celé České republiky žádali
informace o platech úředníků (tajemníků a vedoucích odborů). Jednalo se proto o informace,
které se bezprostředně dotýkají soukromí konkrétních fyzických osob, k čemuž Ústavní soud
uvedl, že „[p]rávo na informace ve veřejném zájmu není absolutní; pokud jeho výkon zasahuje do práva
na ochranu soukromého života, chráněného článkem 10 Listiny a článkem 8 Úmluvy, je nutno v každém
jednotlivém případě všechna tato práva poměřovat a zajistit mezi nimi spravedlivou rovnováhu“.
V posuzovaném případě jde však o informace, týkající se právnické osoby a její podnikatelské
činnosti, o ochraně „soukromého života“ zde nemůže být řeči.
[31] Není ani významné, pro jaký účel žalobkyně informace žádala, stejně jako není významné,
jaký zájem sleduje (veřejný či soukromý), což Nejvyšší správní soud opakovaně uvedl ve svých
rozhodnutích. Například v rozsudku ze dne 7. 5. 2009, č. j. 1 As 29/2009 – 59, konstatoval
následující: „K působnosti povinného subjektu se tedy vztahují zpravidla všechny informace, které má objektivně
k dispozici. Tento závěr logicky plyne ze zásady zákonnosti výkonu veřejné moci. Povinný subjekt je povinen
vykonávat svou činnost pouze v mezích a způsoby stanovenými zákonem, a pokud v rámci své činnosti fyzicky
disponuje některými informacemi, mělo by to být pouze v důsledku výkonu jeho zákonné působnosti. Žadatel
o informaci tak má právo na sdělení všech údajů, s nimiž povinný subjekt pracuje a jejichž poskytnutí není
vyloučeno či omezeno podle §7 - §11 zákona o svobodném přístupu k informacím (viz také Korbel, František
a kol. 2004. Právo na informace. Komentář. Praha: Linde, s. 108-110; Kužílek, Oldřich – Žantovský,
Michael. 2002. Svoboda informací. Svobodný přístup k informacím v právním řádu České republiky. Praha:
Linde).“ Faktický účel, pro který žalobkyně informace žádá, nepředstavuje zákonný důvod
(§7 až §11 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů),
pro který by stěžovatel jako povinný subjekt mohl poskytnutí informace odepřít.
[32] Povinné subjekty zpřístupňují kromě zákonem stanovených výjimek zásadně všechny
informace (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 9 As 189/2014 - 37).
Podmínky omezení práva na informace upravuje §12, věta první, informačního zákona, který
uvádí, že [v]šechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace
včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Nelze připustit,
aby stěžovatel „hledal“ důvody pro odepření zpřístupnění požadovaných informací, namísto
toho, aby informace v maximální míře zpřístupnil.
IVc. K odepření informace, která je předmětem obchodního tajemství
[33] V poslední kasační námitce se stěžovatel dovolává ochrany obchodního tajemství.
Z ustanovení §9 informačního zákona vyplývá, že [p]okud je požadovaná informace obchodním
tajemstvím, povinný subjekt ji neposkytne. V rozhodnutí stěžovatele ani v rozhodnutí o rozkladu není
odůvodněno odepření poskytnutí informace poukazem na ochranu obchodního tajemství; tento
důvod stěžovatel uvedl až v řízení před soudy. V řízení před Nejvyšším správním soudem navíc
doložil listinu od dotčeného subjektu, společnosti C&R Developments s. r. o., v níž výslovně
odepřel souhlas s poskytnutím informací a označil je za obchodní tajemství.
[34] Soudní ani správní spis neobsahuje kopie požadovaných informací, a proto nelze
posoudit, zda požadované informace mohou být obchodním tajemstvím či nikoli. V obecnosti
lze přisvědčit městskému soudu, jenž poukázal na §504 občanského zákoníku, podle něhož
se obchodním tajemstvím rozumí konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných
obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník
zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení. Městský soud také správně vytkl
stěžovateli, že splnění podmínek pro ochranu obchodního tajemství není v rozhodnutí uvedeno,
resp. k odmítnutí poskytnutí informací nepřikročil správní orgán z důvodu obsaženého
v §9 odst. 1 informačního zákona, ačkoli později (v řízení před soudy) se tohoto důvodu
dovolával.
[35] Nejvyšší správní soud však nesouhlasí s tím, že je a priori možné vyloučit,
že by požadovaná informace (či její část) nemohla být obchodním tajemstvím dle §504
občanského zákoníku. Definice obchodního tajemství je velice široká a bez znalosti konkrétní
požadované informace nelze zjistit, zda může zahrnovat obchodní tajemství či nikoli.
[36] Obdobnou situaci posuzoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
26. 10. 2017, č. j. 5 As 236/2016 - 104. V této věci bylo předmětem žádosti poskytnutí informací,
které jsou obsahem smlouvy o směnečném programu, k čemuž soud uvedl, že „[n]ení vyloučeno, aby
některé její části (smlouvy – pozn. soudu) obsahovaly skutečnosti, které tvoří obchodní tajemství, k němuž
vykonává právo osoba zúčastněná na řízení […]. Uvedená otázka ovšem nebyla stěžovatelkou nijak posuzována;
její rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné.“ Krajský soud ve výše uvedené věci proto
postupoval správně (oproti projednávanému případu), pokud doplnil dokazování ohledně otázky,
zda požadovaná informace může zahrnovat obchodní tajemství. Nejvyšší správní soud tento
postup krajského soudu v citovaném judikátu schválil a dodal, že „[z]a daného stavu krajský soud
nemohl prima facie uzavřít, že se v případě některých částí dotčené smlouvy nemůže jednat o obchodní tajemství,
ke kterému vykonává právo osoba zúčastněná na řízení, a nebylo proto ani na místě, aby postupoval dle §16
odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím.“
[37] Jen obtížně si lze představit, že by veškeré požadované informace byly předmětem
obchodního tajemství, zvlášť pokud je dotčená osoba tak ve své nabídce neoznačila (viz §504
občanského zákoníku, který stanoví, že vlastník obchodního tajemství zajišťuje ve svém zájmu
odpovídajícím způsobem jejich utajení). Jistě nepostačí, pokud je dotčená osoba takto označí
až dodatečně, na výzvu stěžovatele, navíc bez jakéhokoli zdůvodnění. Takový postup nasvědčuje
účelovému jednání - dotčená osoba si dodatečně nepřeje zpřístupnit požadované informace,
protože jejich zpřístupnění je pro ni prostě nepříznivé. Pokud informace v době podání nabídky
„odpovídajícím způsobem“ neutajovala (např. označením „důvěrné“, „obchodní tajemství“
či jiným bezrozporným projevem vůle), stěží tento nedostatek může „dohnat“ dodatečným
prohlášením.
[38] Jestliže však stěžovatel odepřel poskytnutí požadovaných informací z důvodu ochrany
obchodního tajemství oprávněně, aniž by to uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, jeho
rozhodnutí je v tomto smyslu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. To samé platí
i o rozhodnutí o rozkladu.
[39] Městský soud si v dalším řízení vyžádá od stěžovatele požadované informace a posoudí,
zda jsou předmětem obchodního tajemství. Pokud dospěje k závěru, že nikoli, zruší rozhodnutí
stěžovatele a rozhodnutí o rozkladu a nařídí stěžovateli informace poskytnout.
V. Závěr a náklady řízení
[40] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek městského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je městský soud
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto
rozsudku.
[41] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu