ECLI:CZ:NSS:2018:9.AS.95.2017:48
sp. zn. 9 As 95/2017-48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: J. Š., zast.
JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti žalovanému: Krajský
úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 8. 2015, čj. KUOK 74686/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 3. 2017, čj. 65 A
73/2015-57,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč,
který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho zástupce
JUDr. Radka Bechyně, advokáta se sídlem Legerova 148, Kolín, a to ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Hranice rozhodnutím ze dne 7. 4. 2015, čj. OVV/19002/14-5/KOL, zamítl
námitky žalobce (dále „stěžovatel“) proti třem záznamům bodů v registru řidičů a provedené
záznamy bodů potvrdil. Toto rozhodnutí žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím změnil tak,
že příjmení „Š.“ nahradil příslušným tvarem „Š.“ a k jednotlivým záznamům doplnil, k jakému
datu byly provedeny. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“)
žalobu proti posledně uvedenému rozhodnutí dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl. Proti
tomuto rozsudku brojí stěžovatel podanou kasační stížností.
[2] Krajský soud nepřisvědčil námitce, dle které žalovaný nereflektoval odvolací důvody.
Odkázal na str. 4 napadeného rozhodnutí, kde se žalovaný těmito důvody zabýval.
[3] Krajský soud dal za pravdu stěžovateli, že se žalovaný nevypořádal s předloženým
rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, čímž dle stěžovatele měl porušit zásadu
legitimního očekávání. Takové pochybení však nemělo vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí, neboť nevedlo k porušení jeho práv. Ustálenou praxi nelze dovodit ze čtyř
stěžovatelem předložených rozhodnutí. Z rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje
vyplývá praxe spočívající v posuzování jednotlivých pokutových bloků a případně jejich označení
za nezpůsobilé pro zápis bodů. Tímto způsobem postupoval žalovaný, neboť toto hodnocení
je na str. 2 a 3 napadeného rozhodnutí. Předložené rozhodnutí se týká skutkově zcela odlišných
okolností (porušení nejvyšší povolené rychlosti není ani v jednom případě předmětem tohoto
řízení). I v případě shodné povahy přezkoumávaných bloků by bylo zcela legitimní, pokud
by žalovaný dospěl k odlišnému závěru na základě řádného přezkumu a odůvodnění. Stěžovatel
ostatně ani nekonkretizoval namítané odchýlení od praxe jiných správních orgánů.
[4] K námitce nezpůsobilosti jednotlivých podkladů pro záznam bodů a námitce, že podpis
na bloku nelze hodnotit, jako souhlas s projednáním v blokovém řízení, odkázal krajský soud
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012, čj. 7 As 94/2012-20.
[5] Tři pokutové bloky ze čtyř, které stěžovatel napadl žalobou, nebyly předmětem přezkumu
ve správním řízení, proto se jimi soud nemohl zabývat.
[6] Poslední pokutový blok, dle kterého byl pokutován za porušení povinnosti být za jízdy
připoután bezpečnostním pásem, splňoval všechny náležitosti, které pokutový blok má mít.
Krajský soud neshledal vadu v užití zkratky „p. 6/1a zák. č. 301/2000 Sb“, ani v nedokonalé
čitelnosti některých písmen na bloku. Z pokutového bloku je jednoznačně patrné kde a kdy mělo
k přestupku dojít.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že žalovaný zcela ignoroval předložená rozhodnutí
správních orgánů. Dle těchto rozhodnutí měl správní orgán posuzovat, zda rozhodnutí
v blokových řízeních byla způsobilá pro provedení záznamu bodů. Rozhodl zcela v rozporu
se zásadou legitimního očekávání spočívající v požadavku, aby při rozhodování skutkově
shodných nebo podobných případů nebylo rozhodováno rozdílně. Výjimky z tohoto pravidla
jsou přípustné, ale takové změny by měly být řádně odůvodněny.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil podmínky přípustnosti kasační stížnosti a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je nepřípustná.
[9] Podstatou kasačního přezkumu je přezkum rozhodnutí krajského soudu pouze v rozsahu
námitek, které stěžovatel uvede (s výjimkami danými §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Stěžovatel musí
zásadně reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které
krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, nesprávné. Pokud tak neučiní a pouze znovu
zopakuje námitky, které uvedl v žalobě, aniž by jakkoliv reflektoval argumentaci krajského soudu,
pak za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud vypořádal a nelze v jejich opakování
spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům
krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné.
[10] Nesměřují-li kasační důvody proti závěrům krajského soudu, opírá se kasační stížnost jen
o „jiné důvody“ než důvody uvedené v §103 s. ř. s. Taková kasační stížnost je dle §104
odst. 4 s. ř. s. nepřípustná (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009,
čj. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS, ze dne 15. 9. 2009, čj. 6 Ads 113/2009-43, nebo
ze dne 14. 6. 2016, čj. 1 As 271/2015-36).
[11] Nejvyšší správní soud stěžovatele usnesením ze dne 6. 4. 2017, čj. 9 As 95/2017-17,
vyzval, aby doplnil kasační stížnost o důvody, pro které napadá rozsudek krajského soudu.
V odůvodnění tohoto usnesení jej poučil, že dle rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
čj. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS, „je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných
kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to,
proč se má jednat o nezákonnosti.“ Dále jej Nejvyšší správní soud poučil, že „[t]yto závěry rozšířeného
senátu lze plně vztáhnout i na formulaci důvodů kasační stížnosti s tím, že důvody musí směřovat proti
rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí
(§102 s. ř. s.).“
[12] Stěžovatel doplnil kasační stížnost, ve které uvedl důvody rekapitulované v bodě [7]
tohoto usnesení. V nich stěžovatel napadá čistě rozhodnutí žalovaného a žádným způsobem
nebrojí proti závěrům, ke kterým krajský soud dospěl. Krajský soud mu na všechny jeho námitky
nyní prezentované v kasační stížnosti již poskytl odpověď: Souhlasil s ním, že žalovaný opomněl
vypořádat předložené rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, avšak to nemělo
vliv na zákonnost rozhodnutí. I přes toto opomenutí ovšem žalovaný posuzoval, zda předložené
pokutové bloky jsou způsobilé pro záznam bodů. Krajský soud stěžovateli odpověděl
i na námitku, že skutkově shodné či podobné případy nemají být rozhodovány odlišně, neboť
uvedl, že žádný z přezkoumávaných činů se netýkal porušení nejvyšší povolené rychlosti.
Nedošlo ani k porušení zásady legitimního očekávání, jelikož ustálenou praxi nelze dovodit
na základě 4 předložených rozhodnutí. Na tyto konkrétní závěry však stěžovatel nijak nereagoval
a pouze v obecné rovině se dovolává ochrany legitimního očekávání, aniž by uvedl, proč jsou
uvedené závěry krajského soudu chybné.
[13] Lze dodat, že kasační soud není povinen a ani oprávněn domýšlet za stěžovatele
jakoukoliv právní argumentaci a důvody, proč by mělo být rozhodnutí krajského soudu
nezákonné.
IV. Závěr
[14] Stěžovatel nebrojí proti závěrům krajského soudu obsaženým v napadeném rozsudku.
Za tohoto stavu věci nemůže Nejvyšší správní soud kasační stížnost projednat a nezbývá než
ji jako nepřípustnou dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. a §104 odst. 4 s. ř. s.
odmítnout.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona tak, že žádný
z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[16] Stěžovatel za kasační stížnost zaplatil soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Jelikož byla
kasační stížnost odmítnuta, aniž by jejímu odmítnutí předcházelo jednání, Nejvyšší správní soud
rozhodl o vrácení tohoto soudního poplatku dle §10 odst. 3 věty poslední zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Třicetidenní lhůta
k vrácení tohoto poplatku vychází z §10a odst. 1 stejného zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 5. června 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu