ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.112.2018:29
sp. zn. 9 Azs 112/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: D. B., zast. Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018,
č. j. 4 A 140/2017 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi se sídlem
Purkyňova 787/6, Ostrava, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního
zastoupení nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne
23. 11. 2016, č. j. KRPA-172387-117/ČJ-2015-000022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“),
jímž bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 1 a §119 odst. 1 písm. c) bodů 1 a 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu“), uloženo správní vyhoštění na dobu čtyř roků. Doba
k vycestování z území ČR mu byla stanovena do 30 dnů. Důvodem vydání prvostupňového
rozhodnutí bylo, že dne 27. 4. 2015 se žalobce při pobytové kontrole prokázal hlídce policie
cestovním dokladem Lotyšska znějícím na jméno A. V., nar. X, jako svým vlastním. Odborným
zkoumáním bylo posléze zjištěno, že se jedná o pozměněný doklad. Žalobce tedy pobýval na
území ČR nejméně ode dne 27. 4. 2015, kdy byl zajištěn policií, bez platného cestovního dokladu
a víza, ač k tomu nebyl oprávněn.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou (dále jen
„městský soud“), který ji výše specifikovaným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
[3] Městský soud nejprve shrnul, že ž aloba směřuje proti posouzení možnosti vycestování
žalobce na Ukrajinu. Brojí tedy proti závěrům obsaženým v závazném stanovisku ministra vnitra
ze dne 29. 9. 2017, č. j. MV-77374-2/OAM-2017 (dále jen „závazné stanovisko“). Městský soud
neshledal důvodnou žalobní námitku, dle které ministr vnitra v tomto stanovisku nedostatečně
zhodnotil, že žalobci reálně hrozí na Ukrajině vazební stíhání a výkon trestu odnětí svobody.
Městský soud připomněl, že žalovaný vycházel z informací vládních i nevládních organizací
o politické a bezpečnostní situaci, stavu dodržování lidských práv, podmínkách výkonu vazby
a trestu na Ukrajině. Připustil, že podmínky výkonu trestu a vazby jsou oproti ČR podstatně
tvrdší a existují i zprávy o excesech majících za následek porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Ani z těchto zdrojů však nevyplývá,
že by žalobci mělo automaticky v případě jeho uvěznění hrozit mučení nebo nelidské či ponižující
zacházení nebo trestání. Podstatné přitom je, že v průběhu řízení nevyšly najevo skutečnosti,
z nichž by bylo možné dovozovat, že postup orgánů činných v trestním řízení a případný výkon
trestu by pro žalobce představovaly vážnou újmu. Žalobce se k těmto skutečnostem sám odmítl
jakkoli vyjadřovat. Skutečné nebezpečí vážné újmy lze konstatovat pouze v případě, kdy takové
nebezpečí reálně a bezprostředně hrozí, nikoli tehdy, pokud vůbec nastat nemusí nebo může
nastat jedině v případě přidružení se jiných okolností nebo skutečností, které dosud nelze
předjímat. Na základě výše uvedeného je správný závěr žalovaného, že na žalobce nevztahují
důvody znemožňující vycestování podle §179 zákona o pobytu cizinců.
[4] Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, z důvodu,
který podřadil pod §103 odst. 1 písm. b), soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel především nesouhlasí s tím, jak městský soud vypořádal žalobní námitku,
dle které žalovaný nesprávně posoudil riziko vážné újmy, spočívající v nepřijatelných podmínkách
v ukrajinských věznicích (údajně je přímo ohrožen trestem odnětí svobody až v délce 12 let)
jako překážky pro jeho vyhoštění. Toto riziko je natolik závažnou skutečností, že musí nutně vést
ke konstatování existence překážky pro realizaci vyhoštění, což žalovaný neučinil.
[6] Nelze popřít, že neakceptovatelné podmínky v ukrajinských vězeních by mohly vést
k porušení čl. 3 a 5 Úmluvy, a tudíž by mohly být překážkou pro realizaci správního vyhoštění.
Stěžovatel připomněl, že k materiálním podmínkám panujícím v zařízeních, v nichž dochází
k omezení osobní svobody (v případě stěžovatele ve věznici), existuje judikatura
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která se zabývá otázkou možného
porušení čl. 3 a 5 Úmluvy (např. rozsudky ze dne 26. 10. 2000 ve věci Kudla proti Polsku nebo
ze dne 29. 1. 2008 ve věci Saadi proti Velké Británii). Ačkoliv tedy obava z porušení čl. 3 Úmluvy
v případě nuceného vycestování stěžovatele na Ukrajinu a jeho uvěznění nepochybně existuje,
žalovaný i městský soud dospěli k nesprávnému názoru, že podmínky v ukrajinských věznicích
nejsou důvodem pro nemožnost realizace stěžovatelova vyhoštění.
[7] Špatné zacházení v ukrajinských věznicích není individuální a nahodilou situací,
ale je strukturálním nedostatkem celého ukrajinského vězeňského systému. Lze odkázat
např. na zprávy Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidského či ponižujícího zacházení
nebo trestání, který ve své monitorovací zprávě ze dne 29. 4. 2014 poukazuje zejména
na nevhodnost podmínek ve vazebních zařízeních, které jsou způsobeny jejich přeplněním
(prostor na jednoho vězně činí 2,5 m
2
). Podmínky v ukrajinských věznicích (související
nejen s jejich přeplněností) byly v minulosti opakovaně důvodem, pro který ESLP konstatoval,
že čl. 3 Úmluvy byl ze strany Ukrajiny porušen (viz např. rozsudek ze dne 28. 3. 2006 ve věci
Melnik proti Ukrajině). ESLP Ukrajině také opakovaně vytýkal, že neposkytuje účinný vnitrostátní
prostředek nápravy jako reakci na stížnosti na špatné zacházení v místech, kde dochází k omezení
osobní svobody (např. rozsudek ze dne 15. 5. 2012 ve věci Kaverzin proti Ukrajině).
[8] Podle stěžovatele tedy nelze konstatovat, že došlo k zásadnímu zlepšení podmínek
v ukrajinských věznicích, a proto je vyhoštění stěžovatele možné. V případě stěžovatele přitom
nejde o spekulace, nýbrž o konkrétní obavu z předání k realizaci trestního stíhání na Ukrajinu,
s nímž se nepochybně bude pojit jeho umístění do vazební věznice, zařízení dlouhodobě
kritizovaného pro natolik nevyhovující podmínky, které dosahují míry nelidského zacházení
až mučení.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na shromážděný spisový materiál.
Je přesvědčen, že postupoval v souladu s právními předpisy i mezinárodními smlouvami,
které jsou součástí právního řádu, a proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění
podle §119 a 120 je povinna si vyžádat závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné
(§179); to neplatí, rozhoduje-li policie o správním vyhoštění při vycestování cizince na hraničním přechodu
a cizinec výslovně uvede, že jeho vycestování je možné.
[13] Podle §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné
obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto
zákona považuje: a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
[14] Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (např. v rozsudku dne 19. 5. 2016,
č. j. 5 Azs 5/2016 – 51, citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz),
že „[p]osouzení, zda je vycestování cizince možné (§179 zákona o pobytu cizinců), je především úkolem
Ministerstva vnitra, které o tom podle §120a zákona o pobytu cizinců vydává závazné stanovisko. Povinnost
úplného, přesvědčivě zdůvodněného a podloženého posouzení možnosti vycestování (vyhoštění) tak primárně stíhá
Ministerstvo vnitra. Právě jeho úkolem je zabývat se v podrobnostech situací stěžovatele, jeho tvrzeními
a okolnostmi jeho návratu na podkladě dostatečně aktuálních, věrohodných a adresných informací o zemi,
do které má být daný cizinec navrácen. Závazným stanoviskem je potom vázána policie jako příslušný správní
orgán, který rozhoduje o správním vyhoštění cizince, což se nutně musí projevit v odůvodnění rozhodnutí
o správním vyhoštění.“
[15] Žalovaný se na str. 7 a 8 svého rozhodnutí v souladu s požadavky plynoucími ze zákona
a z výše citované judikatury dostatečně zabýval tím, zda stěžovateli nehrozí vážná újmy ve smyslu
§179 zákona o pobytu cizinců, která by byla překážkou pro realizaci jeho vyhoštění.
Po rekapitulaci podstatných skutečností vyplývajících ze správního spisu konstatoval,
že podrobné posouzení možnosti vycestování je úkolem Ministerstva vnitra. To vydalo
závazné stanovisko, které se zakládalo na informacích o zemi původu. Z něj nevyplývá,
že by se na stěžovatele vztahovaly důvody znemožňující vycestování podle §179 zákona
o pobytu cizinců. Z tohoto stanoviska vycházel i žalovaný. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
s městským soudem, že takovému postupu žalovaného nelze nic vytknout.
[16] Stěžovatel je oproti městskému soudu a žalovanému přesvědčen, že jsou v jeho případě
dány důvody znemožňující jeho vycestování, jelikož příslušné ukrajinské orgány požádaly
Interpol, aby na něj vydal zatýkací rozkaz (nevyjádřil se však k trestné činnosti,
za kterou je stíhán, a ani ji nepopřel). Brojí tak proti závěrům vyplývajícím ze závazného
stanoviska. Připomíná, že Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestání ve své monitorovací zprávě ze dne 29. 4. 2014 upozorňuje
na nevhodnost podmínek v ukrajinských vězeňských zařízeních, které jsou způsobeny zejména
jejich přeplněním. Nejedná se o nahodilé situace, ale o strukturální problém vězeňského systému,
který byl důvodem, pro který ESLP v minulosti opakovaně konstatoval porušení čl. 3 Úmluvy
(např. rozsudky ve věci Melnik proti Ukrajině nebo Kaverzin proti Ukrajině).
[17] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelem předložená monitorovací zpráva
neprokazuje, že by podmínky v ukrajinském vězení byly natolik tíživé, aby mu mohly způsobit
zásadní fyzické či psychické útrapy, které by bylo možné označit za hrozbu vážné újmy ve smyslu
§179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Podmínky v tamních věznicích jsou sice
nepochybně horší, než v České republice (což souvisí i s jejich přeplněností), stěžovatel
však neprokázal, že by dosahovaly takové intenzity, aby se staly překážkou pro jeho vyhoštění.
Tato zpráva navíc není příliš aktuální (byla vydána více než 2,5 let před okamžikem, kdy byla
zástupcem stěžovatele předložena ve správním řízení), a proto není adekvátním podkladem
vypovídajícím o aktuálním stavu ukrajinských věznic.
[18] V této souvislosti je vhodné připomenout, že ESLP při posuzování, zda podmínky
v určité věznici jsou v rozporu s čl. 3 Úmluvy, bere do úvahy kumulativní účinek všech
relevantních faktorů vypovídajících o jejich stavu. Ačkoli základním (nikoli však jediným
kritériem) je prostor, který v dané cele připadá na jednoho odsouzeného, nedostatek prostoru
v cele může být kompenzován jiným způsobem, a to např. celkově velkým rozměrem dané cely
či možností trávit čas mimo ni (srov. rozsudky ESLP ze dne 24. 7. 2001 ve věci Valašinas proti
Litvě nebo ze dne 13. 2. 2007 ve věci Jeong proti České republice).
[19] Vyhošťovaná osoba je tím subjektem, který nese důkazní břemeno svého tvrzení
o hrozbě vážné újmy, která jí v případě realizace vyhoštění hrozí. Při jejím posuzování je třeba
zhodnotit, zda je v konkrétním případě prokázán minimální stupeň závažnosti hrozícího
špatného zacházení, dalším kritériem je existence skutečného rizika špatného zacházení v cílové
zemi vyhoštění (viz NĚMČÁK, V., K judikatuře Evropského soudu pro lidská práva v případech vyhoštění,
str. 197; nebo rozsudek ESLP ze dne 11. 7. 2000 ve věci Jabari proti Turecku). Jelikož se stěžovateli
nepodařilo prokázat existenci druhého z uvedených kritérií (viz odstavec [17] výše), soud
se již nezabýval tím, zda je v jeho konkrétním případě naplněno první ze jmenovaných kritérií
(tzv. osobní povaha rizika).
[20] Nejvyšší správní soud nevylučuje, že v jiných případech, kdy by vyhošťovaná osoba
prokázala, že jí hrozí výkon trestu či vazby v zemi, ve které úroveň tamního vězeňství trpí
vskutku závažnými nedostatky (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Kudla proti Polsku), by tato
okolnost mohla být již sama o sobě překážkou pro její vyhoštění, aniž by tato osoba současně
prokázala, že právě v jejím případě hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy (tj. že právě ona bude
v zemi původu podrobena nelidskému nebo ponižujícímu zacházení). Jinak řečeno, pokud
by bylo postaveno najisto, že nelidské či ponižující zacházení s podezřelými nebo odsouzenými
osobami je běžným jevem, tedy že ve významném procentu případů obdobných situaci této
osoby dojde k nežádoucímu následku, pak by bylo nutné dospět k závěru, že hrozba reálného
nebezpečí je v situaci vyhošťované osoby přítomna per se. Nebylo by tedy třeba, aby vyhošťovaná
osoba prokázala kumulativní naplnění kritérií, tak jak jsou zmíněna v předchozím odstavci tohoto
rozsudku.
[21] O výše popsanou situaci se ovšem v případě stěžovatele nejedná. Městskému soudu
ani žalovanému rozhodně nelze vytýkat, že na základě zpráv obsažených ve správním spise
(např. zprávy Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině
ze dne 9. 12. 2016), vyvodil, že dochází k postupnému zlepšování podmínek vězňů a osob
zadržených ve vyšetřovací vazbě. Tento závěr nejsou způsobilé vyvrátit ani stěžovatelovy odkazy
na judikaturu ESLP (rozsudky ve věci Kaverzin proti Ukrajině a Melnik proti Ukrajině), kde soud
posuzoval skutkovou situaci, která v tamních věznicích panovala daleko dříve (před roky 2006
a 2012).
[22] Soud pro úplnost dodává, že tvrzení, že v případě realizace stěžovatelova vyhoštění
by došlo k porušení čl. 5 Úmluvy, nepovažuje za samostatný kasační bod, který by byl způsobilý
k věcnému projednání. Stěžovatel tuto námitku blíže nerozvedl a pouze odkázal na uvedené
ustanovení, aniž by jej dal do souvislosti s konkrétními skutkovými výtkami. Nejvyšší správní
soud se proto tvrzeným porušení čl. 5 Úmluvy věcně nezabýval.
[23] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto zamítl.
[24] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka - žalovaného - v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému
z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává.
[25] Stěžovateli byl v řízení před městským soudem jako zástupce ustanoven Mgr. Ladislav
Bárta, advokát se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, který ho zastupoval i v řízení o kasační
stížnosti. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel ve věci učinil jeden úkon právní služby, a to sepsání
kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „advokátní tarif“)]. Za něj mu náleží odměna podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 advokátního tarifu ve výši 3 100 Kč. K tomuto úkonu se přiznává náhrada hotových výdajů
podle §13 odst. 4 citované vyhlášky ve výši 300 Kč. Lze doplnit, že zástupce stěžovatele ve svých
vyjádřeních netvrdil, že by byl plátcem DPH. Celkově tedy odměna ustanoveného zástupce činí
3 400 Kč. Uvedená částka bude jmenovanému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení stěžovatele nese stát
(§60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu