ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.266.2018:40
sp. zn. 9 Azs 266/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: X. Y.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 8. 2016, č. j. MV-98503-4/SO-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018,
č. j. 3 A 154/2016 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se v r ac í zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního
soudu k rukám zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 1417/25,
Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále také „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti shora uvedenému rozhodnutí žalované. Žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla
odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „prvostupňový správní orgán“), ze dne 6. 6. 2016, č. j. OAM-14138-60/PP-2013,
kterým byla zamítnuta jeho žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České
republiky z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění v době rozhodné
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), v návaznosti na ustanovení §15a téhož zákona a nevydáno
povolení k přechodnému pobytu.
[2] V řízení před městským soudem žalobce uplatnil dva žalobní body. V prvním žalobním
bodu namítal nedostatečně zjištěný stav věci a z něj plynoucí vadu správního řízení spočívající
v tom, že nebyl prvostupňovým správním orgánem ani žalovaným (dále také „správní orgány“)
shledán jako rodinný příslušník občana Evropské unie ve smyslu §15a zákona o pobytu cizinců
(dále také „rodinný příslušník“). Byť nebydlí se svou nezletilou dcerou A. K., která nabyla
občanství České republiky po matce narozením, ve společné domácnosti, projevuje o ni trvalý
zájem a rovněž pravidelně přispívá na její výživu, přičemž tento vztah již značnou dobu trvá, což
prokazuje jeho vůli, aby byl za rodinného příslušníka považován. Ve druhém žalobním bodu
poukazoval na nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů v otázce přiměřenosti zásahu
do jeho rodinného a soukromého života zamítnutím žádosti o vydání povolení k přechodnému
pobytu.
[3] Městský soud ani jedné ze žalobních námitek nepřisvědčil. Předně žalobce není rodinným
příslušníkem vůči své dceři, protože pro status rodinného příslušníka nesplňuje podmínku
dle §15a zákona o pobytu cizinců, kterou je život ve společné domácnosti. Bylo prokázáno
svědeckými výpověďmi jak žalobce, tak matky A. K., že žalobce společnou domácnost se svojí
dcerou nesdílí. Přiměřeností zásahu do osobního a rodinného života žalobce se správní orgány
zabývaly, přičemž tento zásah neshledaly s ohledem na další možnost legalizace pobytu na území
České republiky, kterou v případě žalobce je žádost o povolení k dlouhodobému pobytu jako
manžel cizince s povoleným pobytem na území České republiky, neboť jeho manželka Ch. X. a
její dvě nezletilé děti mají na území České republiky povolen trvalý pobyt.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku
městského soudu z důvodů, jež lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zároveň žádá
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 odst. 1 téhož zákona. Stejně jako
v podané žalobě je názoru, že je rodinným příslušníkem své dcery, přičemž tuto otázku městský
soud nesprávně posoudil. Správní orgány se navíc nedostatečně vypořádaly s přiměřeností
dopadu svých rozhodnutí do jeho osobního a rodinného života v rozporu s §174a zákona
o pobytu cizinců. V případě návratu do Číny jsou tamní občané neochotně přijímáni zpět. Děti
narozené v zahraničí nemohou jednoduše získat takzvanou registraci v místě bydliště a nemohou
se pak bez komplikací přihlásit do školy, k lékaři apod., což je v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech
dítěte, neboť odloučení nezletilých dětí od faktického otce ani jejich nucené vycestování
není v jejich „nejlepším zájmu“. Navrhuje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, zrušení
rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalované
[5] Žalovaná svého práva vyjádřit se k podané kasační stížnosti nevyužila.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§102 a násl. s. ř. s.).
[7] Nejvyšší správní soud je v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem kasační
stížnosti a důvody, pro které je podána. Stěžovatel podanou kasační stížností předestírá důvody
nezákonnosti rozhodnutí žalovaného i prvostupňového správního orgánu, které již přednesl
městskému soudu v podané žalobě s výjimkou argumentace Úmluvou o právech dítěte
a tím souvisejícím nejlepším zájmem dítěte. V nejlepším zájmu dětí (jak jeho dcery A. K., tak
dvou nezletilých dětí jeho manželky) není zamítnutí jeho žádosti o povolení přechodného
pobytu. Vzhledem k tomu, že tuto argumentaci stěžovatel uplatňuje v podané kasační stížnosti
poprvé, přičemž mu nic nebránilo, aby tak učinil v podané žalobě, nebude kasační soud v souladu
s §104 odst. 4 s. ř. s. k této námitce pro nepřípustnost přihlížet.
[8] Kasační stížnost je tedy přípustná ze dvou stěžovatelem uváděných důvodů,
a to z důvodu nesprávného posouzení právní otázky městským soudem, zda je stěžovatel
rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu §15a zákona o pobytu cizinců vůči své
dceři, a z důvodu nedostatečného posouzení zásahu do osobního a rodinného života zamítnutím
žádosti o povolení k přechodnému pobytu, jak správními orgány, tak městským soudem. Tyto
stěžovatelem uváděné důvody ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
posoudil a dospěl k jednoznačnému závěru o jejich nedůvodnosti.
[9] Stěžovatel podle §15a zákona o pobytu cizinců skutečně není rodinným příslušníkem
vůči A. K., neboť není splněna podmínka sdílení společné domácnosti dle §15a odst. 1 písm. b)
téhož zákona. Tato skutečnost vyšla najevo jak při svědecké výpovědi stěžovatele a matky A. K.,
tak při bytové kontrole u matky na adrese hlášeného pobytu, přičemž o ní není sporu. Stěžovatel
prohlásil, že žije se svojí manželkou a dvěma jejími dětmi v jiném místě, a proto městský soud
posoudil předmětnou otázku v souladu se zákonem, stejně jako správní orgány, přičemž pro
tento závěr byl náležitě zjištěn skutkový stav v souladu s §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, neboť o něm nejsou důvodné pochybnosti.
[10] Zásah do rodinného a osobního života stěžovatele správní orgány ani městský soud
neshledaly, přičemž pro tento závěr jsou jak ve správních rozhodnutích, tak v rozsudku
městského soudu, uvedeny důvody. Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že by odůvodnění bylo
pouze formální, neboť stěžovatel skutečně má jiné zákonné možnosti legalizace svého pobytu.
Ostatně §174a zákona o pobytu cizinců stanovuje pouze okruhy skutečností, které by měly
správní orgány při hodnocení přiměřenosti svých rozhodnutí ve věcech pobytu cizinců
posuzovat, při rozhodování o žádostech o přechodný pobyt však tuto povinnost dle zákona
správní orgány vůbec nemají a ani k tomuto nejsou směřovány judikaturou zdejšího soudu
(viz rozsudek NSS ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 - 30), přesto se touto otázkou zabývaly.
Jakákoliv argumentace stěžovatele stran toho, že správní orgány měly zkoumat soulad svých
rozhodnutí ve věci stěžovatele z úřední povinnosti, je lichá. Tyto požadavky na správní orgány
by mohly v souladu s výše uvedeným vyplývat pouze z výslovného ustanovení zákona
anebo nepřímo ze soudní judikatury, ovšem nikoliv z té, která je uvedena v kasační stížnosti
(jde o rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2015, č. j. 7 Azs 75/2015 - 34). Kritéria, která mají být
dle stěžovatelem uvedené judikatury posuzována v cizineckých věcech, se totiž uplatňují pouze
při posuzování přiměřenosti zásahu do osobního a rodinného života cizince při rozhodování
o správním vyhoštění, což není případ stěžovatele. Nejvyšší správní soud se proto plně
ztotožňuje s posouzením zásahu do osobního a rodinného života stěžovatele provedeného
jak správními orgány, tak městským soudem, neboť stěžejní je skutečnost, že stěžovatel má další
možnosti legalizace svého pobytu na území České republiky.
V. Závěr a náklady řízení
[11] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů kasačním námitkám nepřisvědčil
a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost
proto zamítl podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. O věci přitom rozhodl bez jednání,
jelikož §109 odst. 2 s. ř. s. takový postup předpokládá.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly.
[13] Stěžovatel společně s podáním kasační stížnosti požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Soud o tomto návrhu nerozhodoval, neboť bezprostředně po shromáždění
potřebných podkladů přistoupil k rozhodnutí ve věci samé, přičemž za těchto okolností by bylo
posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku zbytečné. Vzhledem k tomuto rozhodl
o vrácení zaplaceného soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku ve výši
1 000 Kč, který bude stěžovateli vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho
zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku (§10a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu