ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.436.2017:57
sp. zn. 9 Azs 436/2017 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: M. T. M., zast.
Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 9. 2016, č. j. OAM-137/LE-LE05-K01-2013, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2017, č. j. 32 Az
41/2016 - 81,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2017,
č. j. 32 Az 41/2016 – 81, se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. et. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi se sídlem
Ovenecká 78/33, Praha 7, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 8 228 Kč. Tato
částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále také „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“),
kterým byla jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora
označenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o jeho žádosti
o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mu mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen
„zákon o azylu“), neuděluje.
I. Vymezení věci
[2] Z obsahu správního spisu plyne, že stěžovatel podal dne 1. 8. 2013 žádost o udělení
mezinárodní ochrany v České republice. Uvedl, že je státním příslušníkem Demokratické
republiky Kongo (dále také jen „DRK“), národnosti bakongo a je křesťanem. Od roku 2011
je členem politické strany UDPS – l'Union pour la Démocratie et le Progres Social. K důvodům
opuštění vlasti uvedl, že v roce 2011 po prezidentských volbách došlo ke konfliktům, protože dva
kandidáti tvrdili, že volby vyhráli. Jeden z těchto kandidátů byl ze strany UDPS. Stěžovatel
neuznával druhého prezidenta, byl zadržen a vězněn, poté z politických důvodů a pod vlivem
obav z policie, která ho hledala, zemi původu opustil. Nejprve asi 10 měsíců pobýval v Ruské
federaci, kde studoval univerzitu. Poté se chtěl dostat do Itálie, ale byl zadržen v České republice.
Do DRK se vrátit nemůže, neboť má jako člen strany UDPS strach z pronásledování, mučení
či ztráty života. Současná vláda by mu mohla ublížit.
[3] Žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné
skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že ve své vlasti vyvíjel činnost směřující
k uplatňování politických práv a svobod a byl za to pronásledován ze strany státní moci.
Porovnal jeho výpovědi s různými informacemi o zemi původu a o událostech souvisejících
s prezidentskými volbami v DRK v roce 2011 a porovnal také jeho různé výpovědi před
správním orgánem. Shledal, že tvrzení stěžovatele nejsou věrohodná a lze v nich nalézt i zjevné
vnitřní rozpory. Stěžovatelův popis událostí ze dne 23. 12. 2011 (inaugurace předsedy UDPS
na Stadionu mučedníků v Kinshase) neodpovídá údajům uváděným ve zdrojích, které žalovaný
shromáždil. Tato událost byla jedinou akcí, které se měl stěžovatel jako člen strany UDPS osobně
účastnit a dle jeho tvrzení byla příčinou jeho dalších potíží – tedy zadržení, uvěznění a mučení.
Zjištěné rozpory však svědčí o tom, že pouze využil obecnou povědomost o politických
událostech ve své zemi, aby mohl požádat o mezinárodní ochranu v České republice.
Ani k samotné straně UDPS, jejímž měl být členem, nebyl schopen uvést konkrétní informace.
Znal pouze jméno předsedy strany, další významné členy již nikoli, nebyl schopen vyjádřit
se ke struktuře strany a k členským povinnostem. Zjištěním žalovaného neodpovídá ani jeho
popis stranického průkazu. Obecná neznalost členů UDPS ohledně podrobností o této straně je
sice dle dostupných pramenů možná, avšak takřka nulová povědomost již svědčí
o nevěrohodnosti předloženého azylového příběhu. V daném případě navíc nejde o osobu
s nízkým nebo chybějícím vzděláním, v jejímž případě by nižší míra informovanosti i schopnosti
prezentovat relevantní tvrzení byla pochopitelná.
[4] Žalovaný též zdůraznil, že poté, co měl stěžovatel utéci z vězení (v červnu 2012), několik
dalších měsíců zůstal v zemi původu, volně se zde pohyboval a na velvyslanectví Ruské federace
si vyřídil vízum. Svou vlast poté v září 2012 legálně opustil. Jeho tvrzení, že se „namaskoval“,
a proto se mu podařilo vycestovat, nepůsobí věrohodně, pokud dle svých slov odjel na základě
pravých dokladů totožnosti. Žalovaný uzavřel, že neshledal důvody pro udělení ani jedné z forem
mezinárodní ochrany. Stěžovateli bezprostřední újma na zdraví či životě nehrozí.
[5] Krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem,
je řádně odůvodněno a vychází z aktuálních, objektivních a dostatečných podkladů. Ztotožnil
se s výše uvedenými úvahami žalovaného ohledně nevěrohodnosti stěžovatelových tvrzení.
Poukázal na zjištěné rozpory v jednotlivých výpovědích, které nesvědčí pro závěr o tom,
že by byl v zemi původu pronásledován ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu nebo že by mohl
mít důvodnou obavu z pronásledování pro některý z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona
o azylu. Též mu vytkl, že určité rozpory nalezl i v doplnění žaloby, v níž nejprve uvedl, že byl
řadovým a nepříliš informovaným straníkem, aby následně v další části tohoto podání svoje
členství ve straně UDPS úplně popřel. Uvedená tvrzení nadto nekorespondují s tím, co bylo
prezentováno v rámci správního řízení. Nesrovnalosti v jednotlivých pohovorech nelze podle
soudu vysvětlovat dotazováním žalovaného či nepřesnostmi v tlumočení. Žalovaný pokládal
doplňující otázky za účelem zjištění skutečného stavu věci, získání podrobností o relevantních
událostech a odstranění rozporů ve výpovědích stěžovatele. Protokoly z pohovorů si nechal
stěžovatel vždy přetlumočit, jako správné je podepsal a veškeré jeho připomínky byly zohledněny.
[6] Aproboval také neudělení azylu a doplňkové ochrany dle §13, §14, §14a a §14b zákona
o azylu, což označil za souladné se zákonem a odpovídající zjištěným informacím. Stěžovatel není
rodinným příslušníkem azylanta a důvodem podání žádosti není sloučení rodiny. Nejsou dány
žádné relevantní důvody pro udělení azylu z humanitárních důvodů, žalovaný svoje úvahy
v tomto směru náležitě odůvodnil. Vážná újma mu v zemi původu s ohledem na nevěrohodnost
jeho výpovědí ohledně pronásledování z politických důvodů nehrozí. Obecně špatná situace
v DRK, jakož i zhoršení bezpečností situace v některých oblastech na východě země, sama
o sobě pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany nesvědčí. Stěžovatel pochází z hlavního
města Kinshasy a není důvod, aby se vracel do méně bezpečných částí své vlasti. Mezinárodní
či vnitřní ozbrojený konflikt v DRK neprobíhá.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje zrušit napadený rozsudek a rozhodnutí
žalovaného a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení.
[8] Nejprve namítá nepřezkoumatelnost rozsudku. Soud podle jeho názoru prakticky
nereaguje na žalobní body, pouze přebírá hodnocení žalovaného a odkazuje na odůvodnění jeho
rozhodnutí. V rozsudku chybí vlastní a samostatný rozbor nevěrohodnosti stěžovatele
a dostupných informačních zdrojů.
[9] Dále dovozuje nesprávné posouzení právní otázky týkající se splnění podmínek
pro udělení azylu a doplňkové ochrany. Poukazuje na to, že jeho výpověď je přes určité
nesrovnalosti konzistentní a je nutné z ní vycházet. Soud neurčil, které části výpovědi jsou
nevěrohodné. Nevěrohodnost dovodil pouze z tvrzení obsažených v doplnění žaloby, kterou
sepisoval zástupce stěžovatele. Takový postup je nedostatečný a v rozporu se zákonem, soud byl
povinen vycházet z konkrétních protokolů o provedených pohovorech, popř. z vlastního
písemného vyjádření stěžovatele či z jeho výpovědi na jednání. Skutečnosti uvedené v doplnění
žaloby nelze klást k jeho tíži způsobem, jakým tak učinil krajský soud.
[10] Obsáhle cituje ze zpráv o zemi původu, které jeho verzi podporují. Byl zatčen, vězněn
a bylo s ním nelidsky zacházeno za to, že se účastnil demonstrace proti výsledkům voleb,
resp. za podporu prezidentského kandidáta opoziční strany UDPS. Byly tedy naplněny podmínky
stanovené v §12 písm. a) a b) zákona o azylu. DRK je země, kde jsou systematicky porušována
lidská práva, dochází zde ke svévolnému zadržování a mučení civilistů ze strany vládních složek,
běžné jsou i útoky v rámci různých lokálních konfliktů a aktuálních nepokojů (často vyvolaných
ve volebním období apod.). Obavy z pronásledování jsou podložené.
[11] Pochybení shledává rovněž při zjišťování a hodnocení skutkového stavu především
k otázce hrozícího nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu.
Úlohou žalovaného a krajského soudu bylo, aby s maximální obezřetností a detailně zhodnotili,
zda se stěžovatel může bezpečně navrátit do země původu. To se však nestalo. Z řady podkladů
vyplývá, že bezpečností složky projevují intenzivní a systematický zájem o žadatele o mezinárodní
ochranu, kteří se vrátí ze zahraničí. Zadržují je, považují je za politické odpůrce, chtějí z nich
vymámit finanční prostředky. Perzekuce příznivců a řadových členů UDPS je ze zpráv nesporná.
V domovském státě mu nepochybně hrozí riziko mučení a nelidského zacházení. Ve smyslu
relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu zde existuje reálné nebezpečí vážné újmy,
neboť násilí v DRK vůči členům UDPS eskaluje a nejedná se jen o ojedinělé případy.
[12] Přijatelnost kasační stížnosti je dána zásadními pochybeními krajského soudu, jež mají
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Soud konkrétně nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu a též hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Základní funkce správního soudnictví – ochrana subjektivních práv jednotlivce – nebyla v daném
případě naplněna.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje odmítnutí kasační stížnosti pro
nepřijatelnost, popř. její zamítnutí pro nedůvodnost. Krajský soud se podle jeho názoru zabýval
okolnostmi daného případu v potřebném rozsahu a svoje závěry srozumitelným
a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního
soudu není vadou, pokud krajský soud vysloví souhlas s argumentací žalovaného správního
orgánu. Soud ani nikterak nepochybil, pokud poukázal na obsahovou nekonzistentnost žalobních
tvrzení. Jednalo se pouze o konstatování faktické situace, tento názor soudu navazoval na zjištěné
rozpory ve výpovědích stěžovatele ve správním řízení. Poskytnutí věrohodné a vnitřně
nerozporné výpovědi je v zájmu samotného žadatele o mezinárodní ochranu a patří k základním
požadavkům v azylových řízeních. V dalších podrobnostech odkázal na obsah správního spisu
a na vyjádření k žalobě ze dne 14. 2. 2017.
III. Replika stěžovatele
[14] Stěžovatel podal k vyjádření žalovaného repliku. V ní uvedl, že jeho výpověď nevykazuje
takové nesrovnalosti, aby ji bylo možno označit za nevěrohodnou. Podrobná analýza výpovědi
nebyla provedena. Nelze též tvrdit, že pokud vycestoval ze země původu s platným cestovním
dokladem, automaticky to znamená, že není ze strany státních orgánů pronásledován.
Na podporu těchto argumentů citoval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2018,
č. j. 10 Azs 254/2017 - 40. Dále se zabýval aktuálním vývojem v zemi původu, kde násilí vůči
opozici nejen stále trvá, ale dokonce se stupňuje. K tomu doložil zprávy organizace Human
Rights Watch v anglickém jazyce ze dne 29. 1. 2018 a ze dne 5. 10. 2017.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Ve věcech mezinárodní ochrany se soud v souladu s §104a s. ř. s. zabývá nejprve
otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
Není-li tomu tak, soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení
institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž vyložil neurčitý
právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[17] O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[18] Kasační stížnost je přijatelná, neboť krajský soud se při posouzení dané věci dopustil
zásadního pochybení (viz podrobněji níže), které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele (čtvrtý důvod přijatelnosti popsaný v předcházejícím odstavci).
[19] Ze systematického pohledu je vhodné se nejprve zabývat uplatněným kasačním důvodem
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku
krajského soudu. Jde o natolik závažnou vadu, že se jí musí Nejvyšší správní soud zabývat
z úřední povinnosti, tedy i bez námitky stěžovatele (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Pokud by Nejvyšší
správní soud shledal, že napadený rozsudek trpí vadou nepřezkoumatelnosti, musel by jej
z tohoto důvodu zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[20] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že krajský soud
nereagoval na žalobní body, pouze převzal závěry žalovaného a odkázal na odůvodnění jeho
rozhodnutí. V rozsudku chybí vlastní a samostatný rozbor věrohodnosti jeho příběhu učiněný
na základě jeho výpovědí ve správním řízení. Nevěrohodnost nelze dovodit pouze na základě
jednoho tvrzení obsaženého v doplnění žaloby. Skutečnosti uvedené v doplnění žaloby nelze
klást k jeho tíži způsobem, jakým tak učinil krajský soud.
[21] Nejvyšší správní soud se s uvedenou námitkou ztotožňuje. Kasační stížnost je
proto důvodná.
[22] Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své dřívější judikatuře. Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52).
[23] V posuzovaném případě je jádrem sporu určení, zda výpověď stěžovatele (jeho „azylový
příběh“) obsahuje takové rozpory, aby bylo možno ji považovat za nevěrohodnou. Žalovaný
dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi a v napadeném správním rozhodnutí podrobně
popsal, jaké vnitřní rozpory nalezl v prezentovaných skutečnostech, jakož i jaká tvrzení
neodpovídají shromážděným důkazům – zprávám o zemi původu. Přitom výpovědi stěžovatele
detailně rozebral, vybral určité části, které se mu jevily jako rozporuplné a obšírně je
charakterizoval na str. 10 – 13 svého rozhodnutí. Stěžovatel v doplnění žaloby prostřednictvím
svého zástupce s názorem žalovaného rovněž detailně polemizoval a k vytýkaným rozporům
se vyjadřoval a poskytl odlišnou interpretaci svých výroků.
[24] Na str. 3 doplnění žaloby nejprve namítal, že jeho výpověď je poměrně konzistentní
a vytýkané rozpory jsou pouze marginální, nadto vznikly způsobem dotazování správního orgánu
a nepřesností tlumočení. Dále se na str. 3 – 4 věnoval pěti jednotlivým rozporům,
na které žalovaný poukázal ve svém rozhodnutí, a uváděl k nim svoje vysvětlení (nepřesné
uvedení počtu demonstrací, kterých se měl zúčastnit; aktivity pro stranu UDPS
a účast na stranických schůzkách; rozpor v označení místa, kde byl zadržen policií; popis vězení;
obvinění před soudem a otázka převozu z vězení).
[25] Krajský soud však tuto část žalobní argumentace ponechal bez vyjádření
a vypořádal se pouze s námitkou týkající se tlumočení a způsobu pokládání dotazů ze strany
žalovaného (str. 9 napadeného rozsudku). K ostatním žalobním námitkám věnovaným
věrohodnosti výpovědi se vyjádřil jen obecně a způsobem, který je podle přesvědčení Nejvyššího
správního soudu nedostatečný.
[26] Soud na str. 8 – 9 rozsudku konstatoval, že „[ž]alobcem prezentovaný azylový příběh může
působit konzistentně a důvěryhodně toliko v obecném popisu kostry příběhu, tj., že žalobce se ve své vlasti dne
23. 12. 2011 zúčastnil demonstrace, byl zadržen, půl roku držen ve vězení, z něhož se mu s pomocí strážného
podařilo utéct, má obavu z pronásledování. To však nestačí k tomu, aby bylo možné dospět k závěru, že se jedná
o azylově relevantní pronásledování. […] Důležitosti a věrohodnosti azylového příběhu pak dle názoru krajského
soudu nepřispívá ani doplnění žaloby, v němž žalobce žalovaným zjištěné rozpory bagatelizuje, vyvrací a obhajuje
tvrzením, že "není příliš informovaným a znalým straníkem, jeho povědomí o činnosti strany jsou proto obecná,
ve straně byl pár měsíců před volbami a neprezentoval se jinak, než jako zcela řadový člen..." V další části
doplnění žaloby žalobce v rozporu s tímto tvrzením dokonce uvádí, že "nebyl členem politické strany, ani se nijak
výrazně politicky neprojevoval, nespokojenost se současnou vládou projevoval svou účastí na demonstracích
po volbách…" […] Uvedená žalobní tvrzení jsou jednak sama o sobě značně rozporná a jsou v rozporu
i se samotnými výpověďmi žalobce v průběhu správního řízení. […] Žalobce tak sám své členství ve straně UDPS
a tvrzené potíže v zemi původu zpochybnil.“
[27] Pokud krajský soud aproboval názor žalovaného, že „kostra příběhu“ stěžovatele je
konzistentní a důvěryhodná, měl se v návaznosti na žalobní argumentaci řádně vypořádat také
s konkrétními rozpory v jeho výpovědích, které se týkají popisu událostí v jeho zemi původu.
Pokud stěžovatel v doplnění žaloby vytýkané rozpory vysvětloval a polemizoval se závěry
žalovaného, bylo povinností soudu na jeho žalobní námitky náležitým způsobem odpovědět.
To se ovšem nestalo.
[28] Stěžejní právní názor, dle kterého výpověď prezentovaná ve správním řízení
neodůvodňuje závěr o azylově relevantním pronásledování stěžovatele ze strany orgánů státní
moci, soud blíže nezdůvodnil. Bez dalšího se přiklonil k rozhodnutí žalovaného a odkázal pouze
na nesrovnalost uvedenou v doplnění žaloby (tedy na pasáž, kde stěžovatel uvedl,
že nebyl členem strany UDPS, zatímco ve svých výpovědích před správním orgánem
konzistentně uváděl, že členem této strany byl). Takovou úvahu nepochybně mohl učinit
nad rámec vlastního vypořádání všech žalobních námitek, nelze se však s její pomocí zbavit
povinnosti v intencích těchto námitek rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumat. Nejvyšší
správní soud nezpochybňuje, že doplnění žaloby obsahuje tvrzení odlišná od obsahu výpovědí
stěžovatele ve správním řízení. To by v obecné rovině snad mohlo svědčit pro závěr o jeho
nevěrohodnosti. V nynějším případě však nelze odhlédnout od toho, že doplnění žaloby sepsal
ustanovený zástupce stěžovatele, nikoli on sám. Toto pochybení mu nelze klást k tíži způsobem,
jak to učinil krajský soud, tzn. konkrétní žalobní námitky na základě uvedeného pochybení
již bez dalšího odmítnout bez jejich řádného vypořádání.
[29] Shora popsané vady zakládají nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
pro nedostatek důvodů, neboť z něj není zřejmé, jak se soud vypořádal se všemi uplatněnými
žalobními námitkami.
[30] Tento závěr podtrhuje i konstantní judikatura týkající se posuzování věrohodnosti
výpovědi žadatele o mezinárodní ochranu. V rozsudku ze dne 29. 5. 2009,
č. j. 2 Azs 18/2009 – 79, Nejvyšší správní soud uvedl, že je nutno zaměřit se na to, „…zda výpovědi
stěžovatele skutečně vykazují takové rozpory, pro které lze mít důvodně za to, že azylový příběh stěžovatele
nemůže být odrazem skutečných událostí. Z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu lze dovodit,
že se musí jednat o nesrovnalosti podstatného charakteru, které vybočují z linie azylového případu, případně mu
odporují. Podstatné hodnotící kritérium věrohodnosti výpovědí spočívá dále v tom, zda stěžovatelem uvedené
události zapadají do rámce informací o zemi původu stěžovatele v relevantním časovém období.“
[31] V rozsudku ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 Azs 254/2017 - 40, na který v replice poukázal
i stěžovatel, soud konstatoval toto: „Pokud se však žadatel po celou dobu řízení drží jedné dějové linie, jeho
výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi
původu, pak je třeba z takové výpovědi vycházet. […] Důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti se aplikuje
nejen v rámci celkové úvahy o pravděpodobnosti pronásledování, ale nutně i na posouzení věrohodnosti jednotlivých
dílčích tvrzení žadatele o azyl, která jsou posléze podkladem této celkové úvahy. To znamená,
že pokud je přiměřeně pravděpodobné, že daná událost proběhla tak, jak tvrdí žadatel o azyl, žalovaný musí toto
tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný může zcela vyloučit
z celkového posouzení pouze ta fakta, u nichž je postaveno téměř najisto, že se nestaly (tj. neexistuje ani přiměřená
pravděpodobnost, že k nim došlo). Ostatní tvrzení musí být součástí celkového posouzení rizika pronásledování,
kde jim bude přisouzena váha podle míry pravděpodobnosti, s jakou lze soudit, že odpovídají skutečnosti.
V konečné fázi tedy žalovaný posuzuje všechny relevantní skutečnosti a okolnosti žádosti o mezinárodní ochranu
jednotlivě i ve vzájemných souvislostech.“
[32] Pro úplnost lze dodat, že správní orgán je povinen zohlednit charakter země původu
žadatele o mezinárodní ochranu, způsob výkonu státní moci v ní, možnost uplatňování
politických práv a další okolnosti, které mají vliv na naplnění důvodů pro udělení některé z forem
mezinárodní ochrany. Pokud je o zemi původu žadatele známo, že stav dodržování lidských práv
je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází k popravám, mučení,
častému mizení osob apod., pak musí být tyto skutečnosti v situaci důkazní nouze zohledněny,
a to ve prospěch žadatele. A naopak, je-li země původu žadatele o mezinárodní ochranu právním
státem s demokratickým režimem, je na něm, aby věrohodně doložil, že je skutečně
pronásledován (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008,
č. j. 4 Azs 99/2007 - 93).
[33] S ohledem na citovanou judikaturu tak bylo na krajském soudu, aby posoudil
věrohodnost výpovědi stěžovatele zachycené v protokolech ze dnů 1. 8. 2013, 14. 1. 2016
a 8. 6. 2016. S ohledem na námitky obsažené v doplnění žaloby měl přezkoumat, zda v daném
případě existují rozpory zjištěné žalovaným, a pokud ano, jestli se jedná o podstatné
nesrovnalosti, které azylový příběh činí jako celek nevěrohodným. Toto posouzení musí probíhat
v kontextu skutečnosti, že DRK není právním státem s demokratickým režimem. Nejvyšší
správní soud výsledek takového přezkumu nyní nepředjímá, neboť provést tento přezkum
a vypořádat se s konkrétními žalobními námitkami stěžovatele, jimiž vysvětluje svoje rozpory
ve výpovědích vytýkané žalovaným, bude nyní úlohou krajského soudu.
V. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek krajského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto
rozsudku.
[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
[36] Stěžovateli byl v řízení před krajským soudem jako zástupce ustanoven Mgr. Bc. Filip
Schmidt, LL.M., advokát se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, který ho zastupoval i v řízení
o kasační stížnosti. Podle §35 odst. 9 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně
hotových výdajů stát. Podle §7 bodu 5. a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. d)
citované vyhlášky, náleží advokátovi odměna za dva úkony právní služby spočívající v písemném
podání nebo návrhu ve věci samé, konkrétně v doplnění kasační stížnosti a replice k vyjádření
žalovaného. Odměna za jeden úkon právní služby činí částku 3 100 Kč. Soud zástupci přiznal
odměnu za repliku na vyjádření žalovaného, neboť v ní s ohledem na nedávnou judikaturu (která
mu nemohla být známa v době podání doplnění kasační stížnosti) rozvíjel kasační argumentaci
a též se s poukazem na relevantní podklady zabýval aktuální situací v zemi původu stěžovatele.
Podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu dále ustanovenému zástupci náleží náhrada
hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby. Protože je zástupce stěžovatele
plátcem DPH, zvyšuje se odměna o částku 1 428 Kč. Celková výše odměny ustanoveného
zástupce proto činí 8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu