ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.456.2017:24
sp. zn. 9 Azs 456/2017 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: I. K., st. přísl.
Ukrajina, bytem Branická 573/11, Praha 4, zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se
sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou
936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2017, č. j. OAM-53/LE-LE05-P13-
2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11.
2017, č. j. 60 Az 32/2017 – 86, o návrhu na přiznání odkladného účinku,
takto:
Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví označenému
rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany podle §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro
projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“), označena jako nepřípustná a řízení o udělení
mezinárodní ochrany bylo dle §25 odst. 1 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Polská republika
byla určena jako stát příslušný k posouzení žádosti stěžovatele dle čl. 3 Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí
země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států.
[2] Stěžovatel současně s kasační stížností podal návrh na přiznání odkladného účinku. Žádá
o přiznání odkladného účinku z důvodu hrozící vážné újmy spočívající v reálném nebezpečí
nutnosti návratu do země původu, tj. do země, v níž se obává nebezpečí vážné újmy, což hrozí
s ohledem na absenci dostatečných procesních práv v azylovém řízení v Polsku.
[3] Otázkou důvodnosti odkladného účinku v případě kasační stížnosti proti rozsudku, jímž
byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí o zastavení azylového řízení, jehož následkem má být
předání žadatele o mezinárodní ochranu do Polska, se již Nejvyšší správní soud zabýval
v usnesení ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 18/2016 – 39 a odkladný účinek přiznal. Není důvodu
se od uvedené rozhodovací praxe odchylovat.
[4] Stěžovatel žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti z toho důvodu, aby mohl
až do konečného soudního rozhodnutí zůstat legálně na území České republiky. V případě, že by
odkladný účinek přiznán nebyl, musel by stěžovatel vycestovat do Polska a nemohl by v České
republice vyčkat výsledku soudního řízení, čímž by došlo k nenapravitelnému zásahu do jeho
práv a k ohrožení jeho osoby.
[5] O mezinárodní ochranu v České republice požádal z důvodu obav z vážného ohrožení
při návratu na Ukrajinu. Právě k tomuto návratu by vedlo nepřiznání odkladného účinku. Polsko
přistupuje zcela nepřijatelně ve vztahu k žadatelům o mezinárodní ochranu z jednotlivých zemí.
Ačkoliv je Polsko přirozeným cílem pro žadatele o mezinárodní ochranu z Ukrajiny a v Polsku
proto o mezinárodní ochranu žádají tisíce Ukrajinců každý rok, získání mezinárodní či doplňkové
ochrany žadateli z Ukrajiny je prakticky nemožné. Např. v r. 2014 z více než 2 300 žádostí
o mezinárodní ochranu uspělo pouze 0,7 % žadatelů. Stejně tak neúspěšný poměr panoval
v r. 2015. Tato skutečnost je splněna mimo jiné tím, že Polsko v případě Ukrajiny striktně
aplikuje institut vnitřního přesídlení a prakticky všechny žádosti o mezinárodní ochranu odmítá
s tvrzením, že na Ukrajině lze využít vnitřní přesídlení. Na rozdíl od jiných evropských zemí,
včetně České republiky, tak Polsko prakticky neuděluje ukrajinským občanům mezinárodní ani
doplňkovou ochranu, a to bez přihlédnutí k jejich individuální situaci či původu. Pokud
by kasační stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek, byl by nucen ihned odcestovat do Polska, kde
by ovšem neměl šanci získat žádnou formu ochrany, a tudíž by se musel vrátit do země, z níž
uprchl.
[6] Přiznání odkladného účinku nemůže mít závažný dopad do práv jiných subjektů. Pro
stěžovatele se jedná o zcela nezbytné rozhodnutí, bez kterého pro něj nebude mít další řízení
žádný smysl.
[7] Navrhuje, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek. Poukazuje na to, že Nejvyšší
správní soud je oprávněn přiznat odkladný účinek i ve vztahu k samotnému rozhodnutí a žádá,
aby byl eventuálně odkladný účinek přiznán až do skončení řízení o jeho žalobě, jelikož
v případě, že by byl přiznán pouze do skončení řízení o kasační stížnosti a věc by byla vrácena
soudu k dalšímu řízení, paradoxně by účinky přiznaného odkladného účinku odpadly.
[8] Žalovaný k návrhu uvedl, že neshledává naplnění žádného z důvodu §73 odst. 2 s. ř. s.
Nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti. Skutečnosti uvedené v návrhu
nejsou ztotožnitelné s nenahraditelnou újmou. Přiznání odkladného účinku je vyhrazeno pouze
pro ojedinělé případy, což není případ stěžovatele.
[9] Závěrem navrhuje, aby soud odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.
[10] Kasační stížnost nemá podle §107 odst. 1 s. ř. s. odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat; užije přiměřeně §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle §73
odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[11] Soud upozorňuje na mimořádnou povahu odkladného účinku. Kasační stížnost proti
rozhodnutí soudu ve správním soudnictví je mimořádným opravným prostředkem. Přiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním rozhodnutím
ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání
odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé a výjimečné případy. Soud k tomu
dodává, že není možné obecně definovat výčet případů, který je možné zahrnout pod §73 odst. 2
s. ř. s., protože uvedené ustanovení patří mezi normy s vysoce abstraktní hypotézou.
[12] Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být v souladu s usnesením
rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS,
splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí
pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká
přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku
nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[13] Újma, která má hrozit stěžovateli, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní,
ale naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo,
že kasační stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně uplatněno. Vznik takto chápané
újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním následkem plynoucím
z rozhodnutí krajského soudu.
[14] Při posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je proto třeba, aby
se soud primárně zaměřil na zkoumání, zda stěžovatel uvádí skutečnosti, které by dokládaly
možnost vzniku jeho nepoměrně větší újmy oproti jiným osobám. Tyto skutečnosti jsou vždy
individuální, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele.
[15] Stěžovatel uváděl, že pokud nebude přiznán odkladný účinek, nemohl by vyčkat v České
republice výsledku soudního řízení, čímž by došlo k nenapravitelnému zásahu do jeho práv
a k ohrožení jeho osoby, aniž by toto tvrzení blíže konkretizoval. Neuvedl, jaká jeho práva mají
být zasažena ani v čem konkrétně spočívá tvrzené ohrožení jeho osoby. Není povinností soudu
za stěžovatele cokoliv domýšlet, naopak je povinností stěžovatele srozumitelným a konkrétním
způsobem popsat hrozící újmu a prokázat její vzniky (srov. usnesení ze dne 29. 2. 2012,
č. j. 1 As 27/2012 – 32 a ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015 – 50).
[16] Další část argumentace stěžovatele tvoří tvrzení o systémových nedostatcích v polském
azylovém řízení, aniž by je jakkoliv doložil. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014,
sp. zn. III. ÚS 2331/14, „[s]právní soudy musí při přezkumu rozhodnutí správního orgánu, kterým byl určen
státem příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jiný členský stát Evropské unie a na jehož základě
má dojít k přemístění žadatele o azyl do tohoto členského státu, vždy zvažovat nejen vnitrostátní právní úpravu,
nýbrž také to, zda v uvedeném členském státě, do kterého má být žadatel přemístěn, nedochází k výše uvedeným
systematickým nedostatkům ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Tato povinnost se promítá jak
do rozhodování o předmětu žaloby, tak do rozhodování o tom, zda jí má být přiznán odkladný účinek.“
S ohledem na zmíněný nález Ústavního soudu Nejvyšší správní soud uvádí, že opakovaně ve své
judikatuře dospěl k závěru, že Polská republika je bezpečnou zemí a neshledal ve vztahu
k ní systémové nedostatky v řízení o mezinárodní ochraně (srov. rozsudek ze dne 26. 5. 2016,
č. j. 2 Azs 113/2016 – 26; usnesení ze dne 13. 12. 2016, č. j. 6 Azs 242/2016 – 27; ze dne
28. 7. 2016, č. j. 2 Azs 114/2016 – 33 aj.). Stěžovatel žádným způsobem nedoložil, že by
se poměry v Polsku z hlediska systémových nedostatků jakýmkoliv způsobem změnily.
[17] Stěžovatel dostatečně netvrdil a neprokázal naplnění již první z podmínek pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Za této situace již není třeba zkoumat naplnění ostatních
zákonných předpokladů pro přiznání odkladného účinku dle §73 odst. 2 s. ř. s., tedy
disproporcionalitu případné újmy a absenci rozporu přiznání odkladného účinku s důležitým
veřejným zájmem.
[18] Soud závěrem uvádí, že tímto usnesením nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí
ve věci samé.
[19] Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených vyhodnotil, že nebyly naplněny
požadavky §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107 s. ř. s., a proto kasační stížnosti stěžovatele
nepřiznal odkladný účinek.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu