ECLI:CZ:NSS:2018:KONF.22.2018:14
sp. zn. Konf 22/2018-14
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Romana
Fialy, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl o návrhu
Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem ve Vsetíně a Krajským soudem
v Ostravě, a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně
pod sp. zn. 7 C 44/2017, o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím: žalobkyně SychrovNET s.r.o.,
IČ 26827921, se sídlem Bratří Hlaviců 89, Vsetín, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem,
advokátem se sídlem Hanusova 1537/1, Praha 4, a žalovaný T. Z.,
takto:
P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně
pod sp. zn. 7 C 44/2017, o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím, je s p r á v n í o r g á n.
Odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným 10. 7. 2018 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále „zákon o některých
kompetenčních sporech“), se Český telekomunikační úřad domáhal, aby zvláštní senát rozhodl
spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) zákona o některých kompetenčních sporech. Spor
vznikl mezi ním a Okresním soudem ve Vsetíně a Krajským soudem v Ostravě ve věci vedené
u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 44/2017 o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím.
[2] Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
[3] Žalobkyně poskytovala žalovanému telekomunikační služby na základě Smlouvy
o poskytování telekomunikačních služeb internetu č. X ze dne 3. 5. 2011 (dále „Smlouva“).
Vzájemná práva a povinnosti smluvních stran se řídily Smlouvou, Všeobecnými podmínkami
společnosti SychrovNET s.r.o. ke Smlouvě s účinností od 26. 1. 2011 (dále „Všeobecné
podmínky“) a Ceníkem služeb platným od 16. 9. 2010 (dále jen „Ceník služeb“).
[4] Žalovaný ani přes opakované výzvy neuhradil dlužnou částku za poskytování služeb,
a proto mu žalobkyně podle bodu 3.7 Všeobecných podmínek přerušila poskytování služeb
(tzv. suspendace) a vyúčtovala suspendační poplatek ve výši 1000 Kč. Jelikož žalovaný
suspendační (respektive blokační) poplatek nezaplatil, obrátila se žalobkyně na soud. Návrhem
na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 17. 11. 2016 se domáhala, aby soud uložil
žalovanému povinnost zaplatit 1000 Kč s příslušenstvím a přiznal žalobkyni náhradu nákladů
řízení.
[5] Okresní soud ve Vsetíně usnesením čj. 7 C 44/2017-18 řízení zastavil (výrok I.) s tím,
že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.)
a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud vycházel
z §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů (dále
„zákon o elektronických komunikacích“), a dospěl k závěru, že k rozhodování sporů ve věcech
úhrady za telekomunikační služby je příslušný Český telekomunikační úřad. Soud uvedl,
že blokační poplatek má sankční charakter, jelikož je účtován pouze v případě suspendace služeb
z důvodu porušení smlouvy. Při běžném ukončení smlouvy však žádný poplatek účtován není.
Soud odkázal na rozhodnutí zvláštního senátu čj. Konf 27/2008-7 ohledně smluvních pokut
a usoudil, že by o blokačním poplatku měl rozhodovat Český telekomunikační úřad.
[6] Proti rozhodnutí okresního soudu podala žalobkyně odvolání ke Krajskému soudu
v Ostravě, který rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Uvedl, že blokační poplatek představuje
svou povahou faktickou smluvní pokutu za porušení povinností spočívající v nedodržení platební
morálky. Odkázal na rozhodnutí zvláštního senátu čj. Konf 27/2008-7 s tím, že o smluvní pokutě
za porušení či nesplnění povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi osobou vykonávající
komunikační činnost a účastníkem, popřípadě uživatelem, rozhoduje ten orgán, který je příslušný
k rozhodování sporů o porušení povinnosti samotné, tedy Český telekomunikační úřad.
[7] Český telekomunikační úřad (dále „navrhovatel“) s postupem soudů nesouhlasil a podal
zvláštnímu senátu návrh na řešení negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že odmítá svou
kompetenci k rozhodnutí sporu o částku, která byla vyúčtovaná jako blokační poplatek.
Pravomoc navrhovatele je totiž dána v případě kumulativního splnění osobní a věcné podmínky
ve smyslu §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích; navrhovatel namítá nesplnění
druhé z nich. Blokační poplatek není službou elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n)
zákona o elektronických komunikacích, neboť vůbec nespočívá v přenosu signálů po sítích
elektronických komunikací, ani není telekomunikační a přenosovou službou v sítích. Blokační
poplatek je cenou za administrativní, režijní, softwarové a další náklady, nikoliv samotnou
službou elektronických komunikací. Navrhovatel tedy není příslušným orgánem k rozhodnutí
daného sporu týkajícího se povinnosti k zaplacení blokačního poplatku.
[8] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním orgánem a soudem se zvláštní
senát řídil následující úvahou:
[9] Podle §1 odst. 2 zákona o některých kompetenčních sporech je negativním
kompetenčním sporem ten, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí
v totožné věci individuálně určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřely svou pravomoc
Okresní soud ve Vsetíně a Krajský soud v Ostravě i navrhovatel, jedná se proto o negativní
kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát podle zákona o některých
kompetenčních sporech.
[10] Zvláštní senát v usnesení ze dne 14. 9. 2009, čj. Konf 38/2009-12, vysvětlil, že k tomu,
aby mohl navrhovatel rozhodovat účastnické spory, musí být podle §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích naplněn osobní a věcný předpoklad. Osobní předpoklad založení
pravomoci navrhovatele se naplní, vznikne-li spor mezi osobou vykonávající komunikační
činnost podle §7 zákona o elektronických komunikacích a účastníkem, popřípadě uživatelem,
na straně druhé. Druhou nezbytnou podmínkou je pak věcný předpoklad, tedy povaha sporu;
tato podmínka je dle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích splněna tehdy, „pokud
se spor týká povinnosti uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.“
[11] Z výpisů z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé, že žalobkyně
je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalovaného naplňuje charakteristiku
účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
[12] Spornou je povaha sporu mezi těmito osobami, pokud jde o pohledávku žalobkyně,
která představuje blokační poplatek. Navrhovatel namítl, že o takovém předmětu sporu není
oprávněn rozhodovat, neboť se nejedná o službu elektronických komunikací ve smyslu §2
písm. n) zákona o elektronických komunikacích.
[13] Soud prvního stupně i odvolací soud uvedly, že blokační poplatek má povahu smluvní
pokuty, a proto by o věci měl rozhodovat navrhovatel. Naopak žalobkyně tvrdí, že blokační
poplatek není smluvní pokutou, ale náhradou za administrativní zátěž spojenou s blokací.
Navrhovatel s odkazem na svou rozhodovací praxi uvedl, že blokační poplatek není cenou
za službu elektronických komunikací, ale hradí se za nejrůznější běžné náklady žalobkyně.
[14] Zvláštní senát předesílá, že mu podle §2 odst. 1 zákona o některých kompetenčních
sporech přísluší projednat a rozhodnout kompetenční spor, tj. určit, který státní orgán věc samou
rozhodne. Zvláštnímu senátu zásadně nepřísluší na podkladě předložených smluvních
dokumentů provádět výklad projevu vůle žalobce a žalovaného (jakkoliv se těmito projevy nutně
zabývat musí) a jeho hmotněprávní posouzení (včetně jeho platnosti či neplatnosti),
neboť takový výklad a právní posouzení jsou až součástí rozhodnutí ve věci samé, tudíž přísluší
orgánu, který má k rozhodnutí ve věci samé pravomoc.
[15] Zvláštní senát v usnesení ze dne 9. 9. 2008, čj. Konf 27/2008-7, na které odkazuje
i odvolací soud, řešil otázku pravomoci navrhovatele a soudů v občanském soudním řízení
rozhodnout o nároku na zaplacení smluvní pokuty za nevrácený zapůjčený satelitní komplet,
přičemž dospěl k závěru, že k rozhodnutí o takovém nároku je dána pravomoc soudů. Přitom
se zvláštní senát řídil následujícími úvahami: „Smluvní pokuta je typickým soukromoprávním institutem;
jde o způsob zajištění závazku, jehož účelem je zpravidla peněžitá sankce za porušení či nesplnění (smluvní)
povinnosti (§544 odst. 1 občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy účinném znění; poznámka
zvláštního senátu). Při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku elektronických komunikací,
jejichž předmětem je právě nárok na smluvní pokutu, je však nutné především vycházet z charakteru povinnosti,
která byla porušena. Vztah mezi porušenou povinností a nárokem na smluvní pokutu je totiž vztahem příčiny
a následku, které nelze posuzovat odděleně; existence porušení povinnosti je přitom určující pro existenci nároku
na smluvní pokutu, nikoliv obráceně. O smluvní pokutě tedy bude rozhodovat ten orgán, který je podle zákona
příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti, za něž je smluvní pokuta vymáhána.“ S odkazem
na ustanovení §108 odst. 1 písm. g) a §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích,
a tam upravenou pravomoc navrhovatele rozhodovat spory mezi osobou vykonávající
komunikační činnost a účastníkem, a ustanovení §64 odst. 1 téhož zákona upravují povinnost
účastníka uhradit za poskytnutou službu cenu uzavřel, že „[p]okud by tedy ve smlouvě mezi osobou
vykonávající komunikační činnost a účastníkem byla dohodnuta smluvní pokuta pro případ, že účastník neuhradí
cenu za poskytnutou službu, byl by k rozhodování o smluvní pokutě příslušný navrhovatel…, neboť neuhrazení
ceny za poskytnutou službu je porušením povinnosti podle zákona o elektronických komunikacích a nárok
na smluvní pokutu je na toto porušení přímo navázán. Kdyby v takovém případě rozhodoval o smluvní pokutě
soud, musel by nejprve posoudit, zda došlo k porušení povinnosti uhradit cenu za poskytnutou službu,
což by však znamenalo nepřípustnou ingerenci do pravomoci navrhovatele, která je mu svěřena v citovaném §127
odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.“
[16] Žalobkyně ve věci samé uplatňuje nárok na zaplacení blokačního poplatku,
a to s odkazem na bod 3.7 Všeobecných podmínek.
[17] Podle bodu 3.7 Všeobecných podmínek je poskytovatel oprávněn písemně odstoupit
od Smlouvy, resp. všech smluv uzavřených s uživatelem, jestliže uživatel nezaplatí tři po sobě
jdoucí vyúčtování ve lhůtě splatnosti, je v prodlení s úhradou jakéhokoliv svého peněžitého
závazku déle než 45 dnů, závažným způsobem poruší Smlouvu nebo Všeobecné podmínky nebo
uživatel vstoupí do likvidace, je na něj podán insolvenční návrh, bylo rozhodnuto o jeho úpadku,
byl nařízen výkon rozhodnutí či exekuce prodejem jeho podniku nebo byla uvalena nucená
správa. Poskytovatel je současně s odesláním odstoupení oprávněn též omezit, případně přerušit
poskytování služeb, tzv. suspendace, a to i bez předchozího upozornění. Za suspendaci
je poskytovatel oprávněn požadovat úhradu suspendačního poplatku dle platného a účinného
Ceníku služeb.
[18] Podle žalobkyně má blokační poplatek paušálně pokrýt předpokládané náklady
(administrativní zátěž), které žalobkyni vzniknou v souvislosti se suspendací. I pokud by zvláštní
senát z takového určení blokačního poplatku vyšel, byť z označených ustanovení Všeobecných
podmínek nevyplývá, je zřejmé, že suspendací žalobkyně chrání své zájmy, jelikož přestává
poskytovat službu osobě, u které vyvstaly pochybnosti o její schopnosti či ochotě platit
za poskytované služby, neboť suspendaci lze provést pouze v souvislosti s nastalou
či očekávanou neschopností účastníka dostát závazkům ze smlouvy, v každém případě z důvodů,
za které podle Smlouvy odpovídá žalovaný. Současně nelze nevidět, že i s poskytováním služby
elektronických komunikací, nedošlo-li by k její suspendaci, by nepochybně byly spojeny určité
administrativní náklady, zahájení a ukončení poskytování služby z toho nevyjímaje,
přičemž takové administrativní náklady jsou nepochybně zahrnuty v ceně služby.
[19] Suspendace sice nespočívá zcela ani převážně v přenosu signálů po sítích elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, současně
ale poskytovatel (žalobkyně) suspendací ani neposkytuje účastníkovi (žalovanému) žádnou službu
navíc. Jedná se o odpojení od dodávky služeb, které by tak jako tak poskytovatel v okamžiku
skončení smluvního závazku musel provést a nesl by s ním i související administrativní náklady.
[20] Byť samotná suspendace nepředstavuje poskytování služeb elektronických komunikací,
je na jejich poskytování úzce navázána, neboť dopadá na případy, kdy účastník neplní
své povinnosti vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací,
a to zejména povinnosti platební jako protiplnění za službu elektronických komunikací (alespoň
tak tomu má být v nyní projednávané věci). Nejedná se tedy o žádný další vedlejší smluvní vztah
mezi poskytovatelem a účastníkem, naopak je zde úzká souvislost s plněním smluvních závazků
ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, pakliže v důsledku výše uvedených
skutečností je poskytovatel oprávněn suspendovat dodávku služeb.
[21] Vzhledem k tomu, že v dané věci poskytovatel (žalobkyně) suspendací neposkytuje
účastníkovi (žalované) žádnou službu navíc, nýbrž suspendace je důsledkem porušení platební
povinnosti účastníka vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací
ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích (tj. povinnosti hradit cenu služby),
a právě pro takový případ si smluvní strany ujednaly povinnost zaplatit blokační poplatek, dospěl
zvláštní senát k závěru, že i zaplacení blokačního poplatku je povinností uloženou účastníkovi
na základě zákona ve smyslu §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích a k rozhodnutí
sporu o jeho zaplacení je tak dána pravomoc navrhovatele. Kdyby v takovém případě rozhodoval
soud, musel by nejprve posoudit, zda došlo k porušení povinnosti uhradit cenu za poskytnutou
službu, což by však znamenalo nepřípustnou ingerenci do pravomoci navrhovatele,
která je mu svěřena ustanovením §127 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích
(srov. citované usnesení čj. Konf 27/2008-7).
[22] Jak bylo již shora předesláno, tímto závěrem zvláštní senát nijak nepředjímá výklad
projevu vůle účastníků řízení o věci samé a jeho hmotněprávní posouzení (včetně posouzení
platnosti ujednání) v rozhodnutí o věci samé.
[23] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona o některých
kompetenčních sporech závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor
vznikl, pro správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Český telekomunikační úřad bude
tedy dále pokračovat v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 44/2017,
o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. prosince 2018
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu