ECLI:CZ:NSS:2018:KONF.24.2018:16
sp. zn. Konf 24/2018-16
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Romana
Fialy, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl o návrhu
Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem ve Vsetíně a Krajským soudem
v Ostravě, a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně
pod sp. zn. 7 C 31/2017, o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím: žalobkyně SychrovNET s.r.o.,
IČ 26827921, se sídlem Bratří Hlaviců 89, Vsetín, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem,
advokátem se sídlem Hanusova 1537/1, Praha 4, a žalovaná M. C.,
takto:
P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně
pod sp. zn. 7 C 31/2017, o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím, je s p r á v n í o r g á n .
Odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným 13. 7. 2018 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále „zákon o některých
kompetenčních sporech“), se Český telekomunikační úřad domáhal, aby zvláštní senát rozhodl
spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) zákona o některých kompetenčních sporech. Spor
vznikl mezi ním a Okresním soudem ve Vsetíně a Krajským soudem v Ostravě ve věci vedené
u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 31/2017 o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím.
[2] Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
[3] Žalobkyně poskytovala žalované telekomunikační služby na základě smlouvy
o poskytování datových telekomunikačních služeb z 12. 2. 2009 (dále „Smlouva“). Vzájemná
práva a povinnosti smluvních stran se řídily Smlouvou, Všeobecnými podmínkami společnosti
SychrovNET s.r.o. (dále „Všeobecné podmínky“) a ceníkem služeb.
[4] Žalovaná přes výzvu neuhradila dlužnou částku za poskytování služeb, a proto
jí žalobkyně dle bodu 3.10 Všeobecných podmínek přerušila poskytování služeb (tzv. suspendace)
a vyúčtoval suspendační poplatek ve výši 1000 Kč. Jelikož žalovaná suspendační (respektive
blokační) poplatek nezaplatila, obrátila se žalobkyně na soud. Návrhem na vydání elektronického
platebního rozkazu z 3. 11. 2016 se domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit
1000 Kč s příslušenstvím a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.
[5] Okresní soud ve Vsetíně usnesením čj. 7 C 31/2017-29 řízení zastavil (výrok I.) s tím,
že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.)
a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud vycházel
z §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), a dospěl k závěru, že k rozhodování
sporů ve věcech úhrady za telekomunikační služby je příslušný Český telekomunikační úřad. Soud
uvedl, že blokační poplatek má sankční charakter, jelikož je účtován pouze v případě suspendace
služeb z důvodu porušení smlouvy. Při běžném ukončení smlouvy však žádný poplatek účtován
není. Soud odkázal na rozhodnutí zvláštního senátu čj. Konf 27/2008-7 ohledně smluvních
pokut a usoudil, že by o blokačním poplatku měl rozhodovat Český telekomunikační úřad.
[6] Proti rozhodnutí okresního soudu podal žalobce odvolání ke Krajskému soudu
v Ostravě, který rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Uvedl, že blokační poplatek plní
zajišťovací, sankční a kompenzační funkci, a proto představuje svou povahou smluvní pokutu.
Odkázal na rozhodnutí zvláštního senátu čj. Konf 27/2008-7 s tím, že o smluvní pokutě
za porušení či nesplnění povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi osobou vykonávající
komunikační činnost a účastníkem, popřípadě uživatelem, rozhoduje ten orgán, který je příslušný
k rozhodování sporů o porušení povinnosti samotné, tedy Český telekomunikační úřad.
[7] Český telekomunikační úřad (dále „navrhovatel“) s postupem soudů nesouhlasil a podal
zvláštnímu senátu návrh na řešení negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že odmítá svou
kompetenci k rozhodnutí sporu o částku, která byla vyúčtovaná jako blokační poplatek.
Pravomoc navrhovatele je totiž dána v případě kumulativního splnění osobní a věcné podmínky;
navrhovatel namítá nesplnění druhé z nich. Blokační poplatek není službou elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, neboť vůbec
nespočívá v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, ani není telekomunikační
a přenosovou službou v sítích. Blokační poplatek je cenou za administrativní, režijní, softwarové
a další náklady, nikoli samotnou službou elektronických komunikací. Navrhovatel tedy není
příslušným orgánem k rozhodnutí daného sporu týkajícího se povinnosti k zaplacení blokačního
poplatku.
[8] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním orgánem a soudem se zvláštní
senát řídil následující úvahou:
[9] Podle §1 odst. 2 zákona o některých kompetenčních sporech je negativním
kompetenčním sporem spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí
v totožné věci individuálně určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřeli svou pravomoc
Okresní soud ve Vsetíně a Krajský soud v Ostravě i navrhovatel, jedná se proto o negativní
kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát podle zákona o některých
kompetenčních sporech.
[10] Zvláštní senát v usnesení ze dne 14. 9. 2009, čj. Konf 38/2009-12, vysvětlil, že k tomu,
aby mohl navrhovatel rozhodovat účastnické spory, musí být podle §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích naplněn osobní a věcný předpoklad. Osobní předpoklad založení
pravomoci navrhovatele se naplní, vznikne-li spor mezi osobou vykonávající komunikační
činnost podle §7 zákona o elektronických komunikacích a účastníkem, popřípadě uživatelem,
na straně druhé. Druhou nezbytnou podmínkou je pak věcný předpoklad, tedy povaha sporu;
tato podmínka je dle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích splněna tehdy, „pokud
se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.“
[11] Z výpisů z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé, že žalobkyně
je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalovaného naplňuje charakteristiku
účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
[12] Spornou je povaha sporu mezi těmito osobami, pokud jde o pohledávku žalobkyně,
která představuje blokační poplatek. Navrhovatel namítl, že o takovém předmětu sporu není
oprávněn rozhodovat, neboť se nejedná o službu elektronických komunikací ve smyslu
§2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích.
[13] Soud prvního stupně i odvolací soud uvedly, že blokační poplatek má povahu smluvní
pokuty, a proto by o věci měl rozhodovat navrhovatel. Naopak žalobkyně tvrdí, že blokační
poplatek není smluvní pokutou, ale náhradou za administrativní zátěž spojenou s blokací.
Navrhovatel s odkazem na svou rozhodovací praxi uvedl, že blokační poplatek není cenou
za službu elektronických komunikací, ale hradí se za nejrůznější běžné náklady žalobkyně.
[14] Zvláštní senát předesílá, že mu podle §2 odst. 1 zákona o některých kompetenčních
sporech přísluší projednat a rozhodnout kompetenční spor, tj. určit, který státní orgán věc samou
rozhodne. Zvláštnímu senátu zásadně nepřísluší na podkladě předložených smluvních
dokumentů provádět výklad projevu vůle žalobce a žalovaného (jakkoliv se těmito projevy nutně
zabývat musí) a jeho hmotněprávní posouzení (včetně jeho platnosti či neplatnosti),
neboť takový výklad a právní posouzení jsou až součástí rozhodnutí ve věci samé, tudíž přísluší
orgánu, který má k rozhodnutí ve věci samé pravomoc.
[15] Zvláštní senát v usnesení ze dne 9. 9. 2008, čj. Konf 27/2008-7, na které odkazuje
i odvolací soud, řešil otázku pravomoci navrhovatele a soudů v občanském soudním řízení
rozhodnout o nároku na zaplacení smluvní pokuty za nevrácený zapůjčený satelitní komplet,
přičemž dospěl k závěru, že k rozhodnutí o takovém nároku je dána pravomoc soudů. Přitom
se zvláštní senát řídil následujícími úvahami: „Smluvní pokuta je typickým soukromoprávním institutem;
jde o způsob zajištění závazku, jehož účelem je zpravidla peněžitá sankce za porušení či nesplnění (smluvní)
povinnosti (§544 odst. 1 občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy účinném znění; poznámka
zvláštního senátu). Při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku elektronických komunikací,
jejichž předmětem je právě nárok na smluvní pokutu, je však nutné především vycházet z charakteru povinnosti,
která byla porušena. Vztah mezi porušenou povinností a nárokem na smluvní pokutu je totiž vztahem příčiny
a následku, které nelze posuzovat odděleně; existence porušení povinnosti je přitom určující pro existenci nároku
na smluvní pokutu, nikoliv obráceně. O smluvní pokutě tedy bude rozhodovat ten orgán, který je podle zákona
příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti, za něž je smluvní pokuta vymáhána.“ S odkazem
na ustanovení §108 odst. 1 písm. g) a §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích,
a tam upravenou pravomoc navrhovatele rozhodovat spory mezi osobou vykonávající
komunikační činnost a účastníkem, a ustanovení §64 odst. 1 téhož zákona upravují povinnost
účastníka uhradit za poskytnutou službu cenu uzavřel, že „[p]okud by tedy ve smlouvě mezi osobou
vykonávající komunikační činnost a účastníkem byla dohodnuta smluvní pokuta pro případ, že účastník neuhradí
cenu za poskytnutou službu, byl by k rozhodování o smluvní pokutě příslušný navrhovatel…, neboť neuhrazení
ceny za poskytnutou službu je porušením povinnosti podle zákona o elektronických komunikacích a nárok
na smluvní pokutu je na toto porušení přímo navázán. Kdyby v takovém případě rozhodoval o smluvní pokutě
soud, musel by nejprve posoudit, zda došlo k porušení povinnosti uhradit cenu za poskytnutou službu,
což by však znamenalo nepřípustnou ingerenci do pravomoci navrhovatele, která je mu svěřena v citovaném §127
odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.“
[16] Žalobkyně ve věci samé uplatňuje nárok na zaplacení blokačního poplatku,
a to s odkazem na bod 3.10 Všeobecných podmínek.
[17] Podle bodu 3.10 Všeobecných podmínek je poskytovatel oprávněn písemně odstoupit
od smlouvy, resp. všech smluv uzavřených s uživatelem, jestliže uživatel nezaplatí tři po sobě
jdoucí vyúčtování ve lhůtě splatnosti, je v prodlení s úhradou jakéhokoliv svého peněžitého
závazku déle než 45 dnů, závažným způsobem poruší smlouvu nebo Všeobecné podmínky nebo
uživatel vstoupí do likvidace, je na něj podán insolvenční návrh, bylo rozhodnuto o jeho úpadku,
byl nařízen výkon rozhodnutí či exekuce prodejem jeho podniku nebo byla uvalena nucená
správa. Poskytovatel je současně s odesláním odstoupení oprávněn též omezit, případně přerušit
poskytování služeb, tzv. suspendace, a to i bez předchozího upozornění. Za suspendaci
je poskytovatel oprávněn požadovat úhradu suspendačního poplatku dle platného a účinného
Ceníku.
[18] Podle žalobkyně má blokační poplatek paušálně pokrýt předpokládané náklady
(administrativní zátěž), které žalobkyni vzniknou v souvislosti se suspendací. I pokud by zvláštní
senát z takového určení blokačního poplatku vyšel, byť z označených ustanovení Všeobecných
podmínek nevyplývá, je zřejmé, že suspendací žalobkyně chrání své zájmy, jelikož přestává
poskytovat službu osobě, u které vyvstaly pochybnosti o její schopnosti či ochotě platit
za poskytované služby, neboť suspendaci lze provést pouze v souvislosti s nastalou
či očekávanou neschopností účastníka dostát závazkům ze smlouvy, v každém případě z důvodů,
za které podle smlouvy odpovídá žalovaný. Současně nelze nevidět, že i s poskytováním služby
elektronických komunikací, nedošlo-li by k její suspendaci, by nepochybně byly spojeny určité
administrativní náklady, zahájení a ukončení poskytování služby z toho nevyjímaje,
přičemž takové administrativní náklady jsou nepochybně zahrnuty v ceně služby.
[19] Suspendace sice nespočívá zcela ani převážně v přenosu signálů po sítích elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, současně
ale poskytovatel (žalobkyně) suspendací ani neposkytuje účastníkovi (žalovanému) žádnou službu
navíc. Jedná se o odpojení od dodávky služeb, které by tak jako tak poskytovatel v okamžiku
skončení smluvního závazku musel provést a nesl by s ním i související administrativní náklady.
[20] Byť samotná suspendace nepředstavuje poskytování služeb elektronických komunikací,
je na jejich poskytování úzce navázána, neboť dopadá na případy, kdy účastník neplní
své povinnosti vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací,
a to zejména povinnosti platební jako protiplnění za službu elektronických komunikací (alespoň
tak tomu má být v nyní projednávané věci). Nejedná se tedy o žádný další vedlejší smluvní vztah
mezi poskytovatelem a účastníkem, naopak je zde úzká souvislost s plněním smluvních závazků
ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, pakliže v důsledku výše uvedených
skutečností je poskytovatel oprávněn suspendovat dodávku služeb.
[21] Vzhledem k tomu, že v dané věci poskytovatel (žalobkyně) suspendací neposkytuje
účastníkovi (žalované) žádnou službu navíc, nýbrž suspendace je důsledkem porušení platební
povinnosti účastníka vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací
ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích (tj. povinnosti hradit cenu služby),
a právě pro takový případ si smluvní strany ujednaly povinnost zaplatit blokační poplatek, dospěl
zvláštní senát k závěru, že i zaplacení blokačního poplatku je povinností uloženou účastníkovi
na základě zákona ve smyslu §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích a k rozhodnutí
sporu o jeho zaplacení je tak dána pravomoc navrhovatele. Kdyby v takovém případě rozhodoval
soud, musel by nejprve posoudit, zda došlo k porušení povinnosti uhradit cenu za poskytnutou
službu, což by však znamenalo nepřípustnou ingerenci do pravomoci navrhovatele,
která je mu svěřena ustanovením §127 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích
(srov. citované usnesení čj. Konf 27/2008-7).
[22] Jak bylo již shora předesláno, tímto závěrem zvláštní senát nijak nepředjímá výklad
projevu vůle účastníků řízení o věci samé a jeho hmotněprávní posouzení (včetně posouzení
platnosti ujednání) v rozhodnutí o věci samé.
[23] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona o některých
kompetenčních sporech závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor
vznikl, pro správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Český telekomunikační úřad bude
tedy dále pokračovat v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 31/2017,
o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. prosince 2018
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu