ECLI:CZ:NSS:2018:KONF.25.2018:15
sp. zn. Konf 25/2018-15
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Radovana Havelce, Mgr. Víta
Bičáka, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl o návrhu
Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem Praha 9, Sokolovská 219, na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem ve Vsetíně, a Krajským soudem
v Ostravě a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně
pod sp. zn. 11 C 93/2017, o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím: žalobkyně SychrovNET s.r.o.,
IČ 26827921, se sídlem Vsetín, Bratří Hlaviců 89, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem,
advokátem se sídlem Praha 4, Hanusova 1537/1, a žalovaná R. H.,
takto:
P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně
pod sp. zn. 9 C 93/2017, o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím, je s p r á v n í o r g á n .
Odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným 30. 7. 2017 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon o některých
kompetenčních sporech“), se Český telekomunikační úřad domáhal, aby zvláštní senát rozhodl
spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Spor vznikl mezi ním a Okresním
soudem ve Vsetíně ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 11 C 93/2017 o zaplacení
1000 Kč s příslušenstvím.
[2] Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
[3] Žalobkyně poskytovala žalované telekomunikační služby na základě smlouvy
o poskytování telekomunikačních služeb z 11. 2. 2014 (dále jen „Smlouva“). Vzájemná práva
a povinnosti smluvních stran se řídily Smlouvou, Všeobecnými podmínkami společnosti
SychrovNET s.r.o. (dále „Všeobecné podmínky“) a ceníkem služeb.
[4] Žalovaná přes výzvu neuhradila dlužnou částku za poskytování služeb,
a proto jí žalobkyně dle bodu 3.11 Všeobecných podmínek přerušila poskytování služeb
(tzv. suspendace) a vyúčtovala suspendační poplatek ve výši 1000 Kč. Jelikož žalovaná dlužnou
částku a suspendační (respektive blokační) poplatek nezaplatila, obrátila se žalobkyně na soud.
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se domáhala, aby soud uložil žalované
povinnost zaplatit dlužnou částku za poskytování služeb s příslušenstvím a dále suspendační
poplatek ve výši 1000 Kč s příslušenstvím a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.
[5] Okresní soud ve Vsetíně vyloučil usnesením dne 24. 7. 2017 čj. 11 C 93/2017-1, nárok
týkající se suspendačního poplatku a jeho příslušenství k samostatnému řízení. Následně
usnesením ze dne 1. 9. 2017, čj. 11 C 93/2017-39 řízení zastavil (výrok I.) s tím, že po právní
moci usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.); současně
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud přitom
vycházel z ustanovení §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích
a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), z něhož
vyplývá, že k rozhodování sporů ve věcech úhrady za telekomunikační služby je příslušný Český
telekomunikační úřad. Suspendační poplatek je podle soudu sankcí za neplnění povinností
plynoucích pro příjemce služeb ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb; při běžném
ukončení smlouvy však žádný poplatek účtován není. S odkazem na právní názor vyslovený
v rozhodnutí zvláštního senátu sp. zn. Konf 27/2008 naznal, že by o suspendačním poplatku
měl rozhodovat Český telekomunikační úřad, neboť jde o důsledek porušení povinností
při poskytování telekomunikačních služeb.
[6] Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě,
který usnesením ze dne 21. 12. 2017, čj. 57 Co 449/2017-53, rozhodnutí okresního soudu
potvrdil. Uvedl, že suspendační poplatek plní zajišťovací, sankční a kompenzační funkci,
a proto představuje svou povahou smluvní pokutu. Odkázal rovněž na názor vyslovený
v rozhodnutí zvláštního senátu sp. zn. Konf 27/2008-7, dle kterého o smluvní pokutě
za porušení či nesplnění povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi osobou vykonávající
komunikační činnost a účastníkem, popřípadě uživatelem, rozhoduje ten orgán, který je příslušný
k rozhodování sporů o porušení povinnosti samotné, tedy Český telekomunikační úřad.
[7] Český telekomunikační úřad (dále též „navrhovatel“) s postupem soudů nesouhlasí
a podal proto zvláštnímu senátu návrh na řešení negativního kompetenčního sporu. Uvedl,
že odmítá svou kompetenci k rozhodnutí sporu o částku, která byla vyúčtována jako suspendační
poplatek. Pravomoc navrhovatele je totiž dána jen v případě kumulativního splnění osobní
a věcné podmínky; navrhovatel namítá nesplnění druhé z nich. Suspendační poplatek není podle
navrhovatele službou elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických
komunikacích, neboť vůbec nespočívá v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
ani není telekomunikační a přenosovou službou v sítích. Jde o cenu za administrativní, režijní,
softwarové a další náklady poskytovatele, nikoli samotnou službou elektronických komunikací.
Navrhovatel tedy není příslušným orgánem k rozhodnutí daného sporu týkajícího se povinnosti
k zaplacení suspendačního poplatku.
[8] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním orgánem a soudem se zvláštní
senát řídil následující úvahou:
[9] Podle §1 odst. 2 zákona o některých kompetenčních sporech je negativním
kompetenčním sporem ten, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí
v totožné věci individuálně určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřeli svou pravomoc
Okresní soud ve Vsetíně i navrhovatel, jedná se proto o negativní kompetenční spor,
k jehož projednání je příslušný zvláštní senát podle zákona o některých kompetenčních sporech.
[10] Zvláštní senát v usnesení čj. Konf 38/2009-12 vyložil, že k tomu, aby mohl navrhovatel
rozhodovat účastnické spory, musí být podle §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích naplněn osobní a věcný předpoklad. Osobní předpoklad založení pravomoci
navrhovatele se naplní, vznikne-li spor mezi osobou vykonávající komunikační činnost podle §7
zákona o elektronických komunikacích a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé.
Druhou nezbytnou podmínkou je pak věcný předpoklad, tedy povaha sporu; tato podmínka
je dle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích splněna tehdy, „pokud se spor týká
povinnosti uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.“
[11] Z výpisů z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé, že žalobkyně
je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalované naplňuje charakteristiku účastníka
podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
[12] Spornou je nicméně povaha sporu mezi těmito osobami, pokud jde o pohledávku
žalobkyně, která představuje suspendační poplatek. Navrhovatel namítl, že o takovém předmětu
sporu není oprávněn rozhodovat, neboť se nejedná o službu elektronických komunikací
ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích.
[13] Okresní i krajský soud vycházely z premisy, že suspendační poplatek má povahu smluvní
pokuty, která je důsledkem porušení povinnosti při poskytování telekomunikačních služeb;
proto by o věci měl rozhodovat navrhovatel. Naopak žalobkyně tvrdí, že suspendační poplatek
není smluvní pokutou, ale náhradou za administrativní zátěž spojenou s blokací. Navrhovatel
pak s odkazem na rozhodovací praxi uvedl, že suspendační poplatek není cenou za službu
elektronických komunikací, ale hradí se za nejrůznější běžné náklady žalobkyně.
[14] Zvláštní senát předesílá, že mu podle §2 odst. 1 zákona o některých kompetenčních
sporech přísluší projednat a rozhodnout kompetenční spor, tj. určit, který státní orgán věc samou
rozhodne. Zvláštnímu senátu zásadně nepřísluší na podkladě předložených smluvních
dokumentů provádět výklad projevu vůle žalobce a žalovaného (jakkoliv se těmito projevy nutně
zabývat musí) a jeho hmotněprávní posouzení (včetně jeho platnosti či neplatnosti); takový
výklad a právní posouzení jsou až součástí rozhodnutí ve věci samé, tudíž přísluší orgánu,
který má k rozhodnutí ve věci samé pravomoc.
[15] Zvláštní senát v usnesení ze dne 9. 9. 2008, čj. Konf 27/2008-7, na které odkazuje
i odvolací soud, řešil otázku pravomoci Českého telekomunikačního úřadu a soudů v občanském
soudním řízení rozhodnout o nároku na zaplacení smluvní pokuty za nevrácený zapůjčený
satelitní komplet, přičemž dospěl k závěru, že k rozhodnutí o takovém nároku je dána pravomoc
soudů. Přitom se zvláštní senát řídil následujícími úvahami: „Smluvní pokuta je typickým
soukromoprávním institutem; jde o způsob zajištění závazku, jehož účelem je zpravidla peněžitá sankce
za porušení či nesplnění (smluvní) povinnosti (§544 odst. 1 občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb.,
v tehdy účinném znění; poznámka zvláštního senátu). Při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku
elektronických komunikací, jejichž předmětem je právě nárok na smluvní pokutu, je však nutné především
vycházet z charakteru povinnosti, která byla porušena. Vztah mezi porušenou povinností a nárokem na smluvní
pokutu je totiž vztahem příčiny a následku, které nelze posuzovat odděleně; existence porušení povinnosti je přitom
určující pro existenci nároku na smluvní pokutu, nikoliv obráceně. O smluvní pokutě tedy bude rozhodovat
ten orgán, který je podle zákona příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti, za něž je smluvní pokuta
vymáhána.“ S odkazem na ustanovení §108 odst. 1 písm. g) a §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích, a tam upravenou pravomoc Českého telekomunikačního úřadu
rozhodovat spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, a ustanovení
§64 odst. 1 téhož zákona upravují povinnost účastníka uhradit za poskytnutou službu cenu
uzavřel, že „[p]okud by tedy ve smlouvě mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem byla
dohodnuta smluvní pokuta pro případ, že účastník neuhradí cenu za poskytnutou službu, byl by k rozhodování
o smluvní pokutě příslušný navrhovatel (…) neboť neuhrazení ceny za poskytnutou službu je porušením
povinnosti podle zákona o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu je na toto porušení přímo
navázán. Kdyby v takovém případě rozhodoval o smluvní pokutě soud, musel by nejprve posoudit, zda došlo
k porušení povinnosti uhradit cenu za poskytnutou službu, což by však znamenalo nepřípustnou ingerenci
do pravomoci navrhovatele, která je mu svěřena v citovaném §127 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích.“
[16] Žalobkyně ve věci samé uplatňuje nárok na zaplacení blokačního poplatku,
a to s odkazem na bod 3.10 Všeobecných podmínek.
[17] Podle bodu 3.10 Všeobecných podmínek je poskytovatel oprávněn písemně odstoupit
od smlouvy, respektive všech smluv uzavřených s uživatelem, jestliže uživatel nezaplatí
tři po sobě jdoucí vyúčtování ve lhůtě splatnosti, je v prodlení s úhradou jakéhokoliv svého
peněžitého závazku déle než 45 dnů, závažným způsobem poruší smlouvu nebo Všeobecné
podmínky nebo uživatel vstoupí do likvidace, je na něj podán insolvenční návrh, bylo rozhodnuto
o jeho úpadku, byl nařízen výkon rozhodnutí či exekuce prodejem jeho podniku nebo byla
uvalena nucená správa. Poskytovatel je současně s odesláním odstoupení oprávněn též omezit,
případně přerušit poskytování služeb, tzv. suspendace, a to i bez předchozího upozornění.
Za suspendaci je poskytovatel oprávněn požadovat úhradu suspendačního poplatku dle platného
a účinného Ceníku.
[18] Podle žalobkyně má blokační poplatek paušálně pokrýt předpokládané náklady
(administrativní zátěž), které žalobkyni vzniknou v souvislosti se suspendací. I pokud by zvláštní
senát z takového určení blokačního poplatku vyšel, byť to z označených ustanovení Všeobecných
podmínek nevyplývá, je zřejmé, že suspendací žalobkyně chrání své zájmy, jelikož přestává
poskytovat službu osobě, u které vyvstaly pochybnosti o její schopnosti či ochotě platit
za poskytované služby, neboť suspendaci lze provést pouze v souvislosti s nastalou
či očekávanou neschopností účastníka dostát závazkům ze smlouvy, v každém případě z důvodů,
za které podle smlouvy odpovídá žalovaná. Současně nelze nevidět, že i s poskytováním služby
elektronických komunikací, nedošlo-li by k její suspendaci, by nepochybně byly spojeny určité
administrativní náklady, zahájení a ukončení poskytování služby z toho nevyjímaje,
přičemž takové administrativní náklady jsou nepochybně zahrnuty v ceně služby.
[19] Suspendace sice nespočívá zcela ani převážně v přenosu signálů po sítích elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, současně
ale poskytovatel (žalobkyně) suspendací ani neposkytuje účastníkovi (žalované) žádnou službu
navíc. Jedná se o odpojení od dodávky služeb, které by tak jako tak poskytovatel v okamžiku
skončení smluvního závazku musel provést a nesl by s ním i související administrativní náklady.
[20] Byť samotná suspendace nepředstavuje poskytování služeb elektronických komunikací,
je na jejich poskytování úzce navázána, neboť dopadá na případy, kdy účastník neplní
své povinnosti vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací,
a to zejména povinnosti platební jako protiplnění za službu elektronických komunikací (alespoň
tak tomu má být v nyní projednávané věci). Nejedná se tedy o žádný další vedlejší smluvní vztah
mezi poskytovatelem a účastníkem, naopak je zde úzká souvislost s plněním smluvních závazků
ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, pakliže v důsledku výše uvedených
skutečností je poskytovatel oprávněn suspendovat dodávku služeb.
[21] Vzhledem k tomu, že v dané věci poskytovatel (žalobkyně) suspendací neposkytuje
účastníkovi (žalované) žádnou službu navíc, nýbrž suspendace je důsledkem porušení platební
povinnosti účastníka vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací
ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích (tj. povinnosti hradit cenu služby),
a právě pro takový případ si smluvní strany ujednaly povinnost zaplatit blokační poplatek, dospěl
zvláštní senát k závěru, že i zaplacení blokačního poplatku je povinností uloženou účastníkovi
na základě zákona ve smyslu §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, a k rozhodnutí
sporu o jeho zaplacení je tak dána pravomoc navrhovatele. Kdyby v takovém případě rozhodoval
soud, musel by nejprve posoudit, zda došlo k porušení povinnosti uhradit cenu za poskytnutou
službu, což by však znamenalo nepřípustnou ingerenci do pravomoci navrhovatele,
která je mu svěřena ustanovením §127 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích
(srov. citované usnesení čj. Konf 27/2008-7).
[22] Jak bylo již shora předesláno, tímto závěrem zvláštní senát nijak nepředjímá výklad
projevu vůle účastníků řízení o věci samé a jeho hmotněprávní posouzení (včetně posouzení
platnosti ujednání) v rozhodnutí o věci samé.
[23] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona o některých
kompetenčních sporech závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor
vznikl, pro správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Český telekomunikační úřad bude
tedy dále pokračovat v řízení vedeném dosud u Okresního soudu ve Vsetíně pod
sp. zn. 11 C 93/2017, o zaplacení 1 000 Kč s příslušenstvím.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. prosince 2018
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu