ECLI:CZ:NSS:2019:1.AFS.15.2018:61
sp. zn. 1 Afs 15/2018 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: J. M., zastoupen Mgr. Pavlem
Drumevem, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému: Generální
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
16. 2. 2015, č. j. 1885-3/2015-900000-304.7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 9 Af 30/2015 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Celní úřad Praha D8 rozhodl dne 25. 3. 2011 o propadnutí 16.786 litrů minerálního oleje
patřícího žalobci a zajištěného při kontrole provedené dne 25. 3. 2009 na adrese Hostivická 7,
Praha 5.
[2] Celní ředitelství Praha zamítlo odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 25. 7. 2011.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí celního ředitelství žalobou podanou u Městského soudu
v Praze, který jej rozsudkem ze dne 3. 12. 2014, č. j. 5 Af 58/2011 – 26, zrušil a vrátil
věc žalovanému k dalšímu řízení (pozn. celní ředitelství bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno
zákonem č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, a jeho působnost přešla
na žalovaného). Důvodem zrušení byla skutečnost, že v napadeném rozhodnutí zcela chyběla
úvaha o přiměřenosti a individualizaci sankce – propadnutí zajištěných výrobků. Tehdejší právní
úprava poskytovala prostor pro správní uvážení, celní ředitelství proto bylo povinno odůvodnit,
proč rozhodlo o propadnutí všech zajištěných výrobků, a nikoliv jen části z nich.
[4] Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 16. 2. 2015 změnil výrok rozhodnutí celního
úřadu tak, že jej formálně zpřesnil, aby lépe odrážel „skutek“, za který bylo uloženo propadnutí
vybraných výrobků. Materiálně výrok rozhodnutí prvního stupně potvrdil.
[5] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u městského soudu, který
ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
[6] Městský soud považoval za vhodné vyjádřit se nad rámec žalobních bodů k otázce
prekluze. Nesouhlasil s žalovaným, že vůbec nemohlo dojít k prekluzi oprávnění uložit sankci.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Afs 170/2014 – 35,
3263/2015 Sb. NSS, není možno rozhodnout o propadnutí vybraných výrobků podle §42
odst. 11 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 4. 2011
v případě, že zaniklo právo vyměřit spotřební daň z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty. V nyní
posuzované věci k prekluzi práva vyměřit daň nedošlo. Celní orgány rozhodly o propadnutí
výrobků v době, kdy byla spotřební daň řádně vyměřena (spotřební daň byla vyměřena platebním
výměrem ze dne 12. 5. 2009, odvolání i žaloba byly následně zamítnuty).
[7] Soud nepřisvědčil námitce, že žalovaný dostatečně nereflektoval závěry předchozího
zrušujícího rozsudku. V rozsudku č. j. 5 Af 58/2011 – 26 městský soud shledal rozhodnutí
celního ředitelství nepřezkoumatelným, neboť v něm chyběla úvaha o přiměřenosti sankce,
nevyslovil však žádné úvahy, jak konkrétně by měly celní orgány v dalším řízení rozhodnout.
Žalovanému proto nelze vytknout, že v napadeném rozhodnutí de facto znovu potvrdil výrok
rozhodnutí celního úřadu a rozhodl o propadnutí všech vybraných výrobků.
[8] Městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž bylo
propadnutí všech vybraných výrobků podle §42 odst. 11 zákona o spotřebních daních ve znění
účinném do 30. 4. 2011 pravidlem a pouze ve výjimečných případech bylo namístě rozhodnout
o propadnutí pouze části vybraných výrobků, nebo od něj zcela upustit. V nyní posuzované věci
žalovaný řádně odůvodnil, proč považoval závažnost jednání žalobce za natolik vysokou,
že odůvodňovala propadnutí všech vybraných výrobků. Žalovaný se s otázkou individualizace
a přiměřenosti podle soudu řádně vypořádal. Přesto však městský soud považoval za potřebné
částečně korigovat odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť z hlediska ústavních požadavků
je třeba vždy zachovat možnost zohlednit i osobní a majetkové poměry odpovědného subjektu.
Žalobce však netvrdil žádné okolnosti, které by svědčily pro závěr, že by propadnutí všech
vybraných výrobků mohlo mít likvidační či rdousící efekt. Takové okolnosti nevyplynuly
ani ze spisu. Námitky žalobce týkající se nepřiměřenosti sankce byly pouze obecné. Ve stejné
míře obecnosti proto soud uzavřel, že žalovaný odůvodnil napadené rozhodnutí dostatečně
a správně a nejednal v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatel namítl, že žalovaný nerespektoval předcházející rozsudek, v němž městský
soud vyslovil závěr o nepřezkoumatelnosti původního rozhodnutí v dané věci a zavázal
žalovaného rozhodnutí řádně, srozumitelně a relevantně odůvodnit. Městský soud v nyní
napadeném rozsudku „rezignoval“ na své předchozí rozhodnutí a v podstatě pouze akceptoval,
že dostatečné odůvodnění již není (ve všech souvislostech) relevantní, resp. že stačí pouze
poukaz žalovaného na to, že postupoval tak, jak podle zákona mohl. Podle právní úpravy účinné
do 30. 4. 2011 byl celní orgán oprávněn (nikoliv povinen) rozhodnout o propadnutí vybraných
výrobků. Měl tedy prostor pro správní uvážení, které bylo třeba srozumitelně, určitě a ústavně
konformně odůvodnit.
[11] Dále stěžovatel uvedl: „Správní soud dále považoval za vhodné se vyjádřit k otázce prekluze práva,
resp. vyjádřit se k rozhodnutí o propadnutí výrobků tak, že s ohledem na sankční povahu rozhodnutí nelze
souhlasit se žalovaným v tom, že v dané věci vůbec nemohlo dojít k prekluzi uložit sankci, resp. že délka postupu
celních orgánů byla omezena toliko pořádkovou lhůtou. Správní soud dále ve svém rozhodnutí uvádí, že Nejvyšší
správní soud poukazuje (ve svých rozhodnutích) na zásadu subsidiarity a proporcionality, přičemž dále správně
uvádí, že účelem citovaného usnesení je tedy zabránit distribuci a spotřebě vybraných výrobků. Nejvyšší správní
soud, resp. žalovaný tak dospěl k závěru, že poté, co zanikne právo vybrané výrobky zdanit, zanikne rovněž
právo rozhodnout o jejich propadnutí.“
[12] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s napadeným rozsudkem.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, podle níž městský soud „rezignoval “ na svůj
předchozí pokyn uložený žalovanému v rozsudku č. j. 5 Af 58/2011 – 26. V nyní napadeném
rozsudku městský soud stěžovateli vysvětlil, v čem spočíval důvod zrušení rozhodnutí celního
ředitelství v předchozím řízení (chybějící úvaha o přiměřenosti sankce propadnutí vybraných
výrobků) a jaký pokyn žalovanému uložil (doplnit tuto úvahu). Městský soud také podrobně
rozebral důvody, pro které považoval tento pokyn za splněný, byť částečně názor žalovaného
korigoval.
[16] Stran požadavků na odůvodnění sankce ukládané podle §42 odst. 11 zákona
o spotřebních daních ve znění účinném do 30. 4. 2011 městský soud odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 7 Afs 36/2011 – 125, podle kterého citované
ustanovení poskytuje celním orgánům prostor pro správní uvážení. Zároveň z tohoto rozsudku
vyplývá, že zpravidla bude rozhodnuto o propadnutí všech zajištěných vybraných výrobků,
a to zejména tehdy, bude-li z jednání subjektu zřejmé, že tak činil z důvodů zištných, ve snaze
vyhnout se placení spotřební daně či z jiných nekalých důvodů. Naopak v případech,
kde jde o pochybení spíše administrativní povahy a kdy je z jednání subjektu patrné, že nejednal
ve zlém úmyslu, bude namístě rozhodnout o propadnutí pouze části výrobků či dokonce
v případě z materiálního hlediska zcela bagatelních pochybení od uložení uvedené sankce zcela
upustit.
[17] Tato obecná východiska městský soud následně aplikoval na posuzovanou věc a uzavřel,
že žalovaný přiměřenost sankce pečlivě odůvodnil. V souladu s citovanou judikaturou žalovaný
konstatoval, že k propadnutí jen části výrobků je třeba přistoupit pouze za zvláštních,
výjimečných okolností. Poukázal na to, že v daném případě byla závažnost jednání žalobce
z materiálního hlediska vysoká. Vybrané výrobky byly zatíženy vysokou sazbou spotřební daně
ve výši 9,95 Kč/litr a žalobce jejich zdanění neprokázal. Městský soud souhlasil s žalovaným,
že tyto okolnosti jsou při posouzení závažnosti protiprávního jednání žalobce stěžejní. Nejednalo
se o pouhé pochybení administrativní povahy. Žalovaný také v souladu s judikaturou správních
soudů uzavřel, že dodatečné zaplacení spotřební daně nelze považovat za výjimečnou okolnost,
která by odůvodňovala uložení jiné sankce než propadnutí všech vybraných výrobků. Žalobce
byl k zaplacení daně fakticky donucen až na základě exekučních příkazů a učinil tak až jeden
a půl roku po vydání platebního výměru.
[18] Podle městského soudu se tedy žalovaný s otázkou individualizace a přiměřenosti řádně
vypořádal. Přesto však městský soud považoval za potřebné částečně korigovat odůvodnění
napadeného rozhodnutí. Žalovaný při hodnocení lékařských zpráv předložených žalobcem
konstatoval, že jednání žalobce bylo natolik společensky nebezpečné, že propadnutí všech
vybraných výrobků bylo nutností a nebylo možné zohlednit jakékoliv osobní poměry. Městský
soud upozornil v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 37/11, v němž se Ústavní soud zabýval přiměřeností sankce propadnutí věci podle
zákona o spotřebních daních a konstatoval, že uložení této sankce by v konkrétním případě
mohlo být protiústavní. Orgánům veřejné moci je zachována možnost v každém jednotlivém
případě zohlednit kromě závažnosti deliktu a okolností jeho spáchání i majetkové poměry
odpovědného subjektu. V nyní posuzované věci však městský soud neshledal, že by doklady
předložené žalobcem nasvědčovaly tomu, že by uložení sankce mohlo mít likvidační či rdousící
efekt. Žalobce jimi prokazoval svůj zdravotní stav, v žalobě však nepředložil žádné tvrzení
ohledně svých majetkových poměrů. Žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, že majetkové
poměry žalobce jsou kritické, nevyplývají ani ze správního spisu. Nesprávný názor žalovaného
tedy podle městského soudu neměl vliv na zákonnost a správnost napadeného rozhodnutí.
[19] Stěžovatel na výše popsané odůvodnění městského soudu v kasační stížnosti nijak
konkrétně nereaguje, pouze obecně namítá, že žalovaný své rozhodnutí srozumitelně
a relevantně neodůvodnil. Takto obecně formulovaná námitka však není způsobilá účinně
zpochybnit podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku městského soudu. V této souvislosti
Nejvyšší správní soud podotýká, že v soudním řízení správním vymezuje hranice soudního
přezkumu žalobce, resp. stěžovatel. Soud není povinen ani oprávněn nahrazovat jeho projev
vůle, domýšlet za něj argumenty a vyhledávat na jeho místě možné vady napadeného správního
či soudního rozhodnutí, není-li k jejich přezkumu vázán z úřední povinnosti (viz např. rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS).
[20] Druhou část kasační stížnosti, která je citována výše v bodě [11], tvoří pouhé
konstatování toho, co městský soud ve svém rozsudku řekl, aniž by stěžovatel vyjádřil nesouhlas
či jakoukoliv výhradu k tomuto odůvodnění. Nejvyšší správní soud přezkoumává především
rozhodnutí a postup krajského (městského) soudu, stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní
argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského (městského)
soudu. Žádná taková argumentace ale v této části kasační stížnosti obsažena není. Soud
neshledal, že by bylo možné tuto část považovat za kasační bod (srov. rozsudek ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS, a výše citovaný rozsudek
č. j. 4 As 3/2008 – 78, v nichž rozšířený senát vymezil pojem žalobní bod, tyto závěry
lze obdobně použít i pro kasační řízení), a proto se touto částí kasační stížnosti blíže nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[21] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné
V Brně dne 10. ledna 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu