ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.178.2018:36
sp. zn. 1 As 178/2018 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. T., zastoupeného
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2017, č. j. KUJCK 46897/2017/ODSH,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 23. 4. 2018, č. j. 56 A 6/2017 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Rozhodnutím ze dne 12. 1. 2017 uznal Městský úřad Strakonice žalobce vinným
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), za což mu uložil pokutu ve výši 1.500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši
1.000 Kč. Žalobce porušil právní povinnost uloženou §4 písm. c) zákona o silničním provozu
tím, že dne 17. 1. 2016 v 15:10 hod. řídil osobní automobil zn. Volvo XC60, RZ X, po pozemní
komunikaci I/4 ve směru od Strakonic na Prahu, přičemž v úseku mezi odbočkami k obci Rovná
předjížděl před ním jedoucí osobní automobil Peugeot Expert X, RZ X, čímž nerespektoval
dopravní značku č. V1a „podélná čára souvislá“. Rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, které
žalovaný zamítl.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích. Krajský soud žalobu neshledal důvodnou a zamítl ji.
[3] K námitce prekluze přestupku soud konstatoval, že přechodné ustanovení obsažené
v článku XXVI zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony (dále jen „novela“) obsahuje tzv. dělenou účinnost a stanovuje
pro různá ustanovení různé okamžiky nabytí účinnosti. Článek I bod 6, vnáší do §20 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ustanovení o přerušování běhu lhůty k projednání přestupku.
Článek II odst. 3 obsahuje pouze základní legislativní pravidlo, že nové znění uvedeného §20
se užije pro přestupky spáchané ode dne účinnosti novely. Pozdější účinnost článku II odst. 3
žádným způsobem nebrání nabytí účinnosti článku I bod 6 v souladu s přechodnými
ustanoveními.
[4] Přestupkové jednání žalobce se událo dne 17. 1. 2016, tedy za účinnosti novelizovaného
znění zákona o přestupcích. V souladu s §20 odst. 2 zákona o přestupcích byla roční prekluzivní
lhůta přerušena doručením příkazu o uložení pokuty dne 21. 3. 2016 a vydáním rozhodnutí,
kterým byl žalobce uznán vinným dne 14. 7. 2016 a 12. 1. 2017. Napadené rozhodnutí nabylo
právní moci dne 14. 4. 2017. Podle §20 odst. 3 téhož zákona platí, že přestupek nelze projednat,
uplynuly-li od jeho spáchání dva roky. Odpovědnost žalobce za přestupek tedy nezanikla.
[5] Následně se krajský soud zabýval námitkami nedostatečně zjištěného skutkového stavu,
které shledal nedůvodnými. V řízení nebylo osvědčeno, že by žalobce objížděl stojící vozidlo.
K pohybu předjížděného vozidla se vyjádřili jak dva policisté, tak řidič tohoto vozu a jeho
spolujezdkyně (svědek J. P. a A. P .). Uvádí-li tito svědci, že jejich vozidlo jelo konstantní
rychlostí, která je mj. zachycena i na založených videozáznamech, není důvodu jejich výpověď v
kontextu zbylých svědeckých výpovědí zpochybňovat.
[6] Podle soudu není pravdou, že správní orgány neprovedly žádný žalobcem navrhovaný
důkaz, neboť v podání ze dne 4. 5. 2016 žalobce navrhl „provedení svědecké výpovědi řidiče druhého
vozidla jedoucího na videozáznamu přímo za obviněným“. Tento svědek, J. P., ani spolujezdkyně A. P.
nepotvrdili žalobcovu verzi. Z videozáznamu na CD „VIDEO 1,2“ je zřejmé, že v čase 4:12
projíždí vozidlo žalobce, poté v čase 4:17 předjížděné vozidlo se svědky J. P. a A. P., následně v
čase 4:18-20 policejní vozidlo vjíždí na hlavní komunikaci a započíná pronásledovat vozidlo
žalobce. Jiné vozidlo než vozidlo svědka J. P. na videozáznamu za vozidlem žalobcem není
zachyceno.
[7] Krajský soud neshledal, že by neprovedení výslechu žalobce a navrhovaného svědka P.
bylo vadou, neboť existovaly jiné vhodnější důkazní prostředky ke zjištění skutkového stavu
bez důvodných pochybností. Správní orgán nebránil žalobci ve výpovědi, mohl se dostavit
na jednání a svoji výpověď přednést. Žalobce tak nebyl zkrácen na svých právech, ani v žalobě
neuvedl nová skutková tvrzení. Ohledně svědka P. se krajský soud ztotožnil s hodnocením
správního orgánu. Jeho přítomnost ve voze žalobce byla shromážděnými podklady vyloučena.
Stejně tak navrhovaný vyšetřovací pokus byl s ohledem na obsah videozáznamu a dalších
podkladů nadbytečný. Soud uzavřel, že správní orgány zjistily skutkový stav v dostatečném
rozsahu a bez důvodných pochybností. Tvrzení žalobce nemohla do tohoto zjištěného
skutkového stavu vnést žádné pochybnosti.
[8] Negativní vztahy mezi žalobcem a svědky J. P. a A. P . nebyly osvědčeny, žalobce zůstal
pouze v rovině tvrzení a tito svědci uvedli, že jej neznají. Proti tvrzením žalobce stojí i výpověď
dvou policistů, jejichž nestrannost a věrohodnost se žalobce neúspěšně snažil zpochybnit
poukazem na šikanózní průběh silniční kontroly. Jakékoli šikanózní jednání však nebylo správním
orgánem zjištěno a z videozáznamu o průběhu kontroly jej nezjistil ani krajský soud. Silniční
kontrola žalobce byla rychlá, policisté pouze zběžně zkontrolovali povinnou výbavu vozidla,
žalobce se nenacházel v žádné zjevné nepohodě, netrpěl zimou apod. (jak uváděl před správními
orgány), neboť přestože měl oblečenou mikinu, vyhrnul si rukávy a v průběhu silniční kontroly
kouřil cigarety a sám pořídil několik fotografií.
[9] K námitkám týkajícím se vad výroku prvostupňového správního rozhodnutí citoval
krajský soud usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46,
č. 3656/2018 Sb. NSS. Skutek byl dle soudu dostatečným způsobem vymezen, stejně tak právně
kvalifikován. Rozsah právní kvalifikace skutku žalobce neponechává žádné pochyby o tom, jakou
právní povinnost žalobce porušil. Nadto, právní norma obsažená v §4 písm. c) zákona
o provozu na pozemních komunikacích není normou blanketní či odkazující. Soud dodal,
že význam dopravního značení podle prováděcího předpisu vyložil prvostupňový správní orgán
v odůvodnění svého rozhodnutí.
[10] K námitce, že správní orgán ve výroku o trestu neuvedl odkaz na §12 odst. 1 zákona
o přestupcích, krajský soud konstatoval, že správní orgán opřel výši pokuty o rozhodné
ustanovení §125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu. Ustanovení zakotvujícího pravidla
pro stanovení výše sankce není podstatnou náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu.
Jedná se o obecná pravidla, jimiž je správní orgán povinen se při ukládání sankcí řídit. V tomto
případě byla tato pravidla dodržena a správní orgán nebyl povinen dikci tohoto ustanovení
doslovně do výroku svého rozhodnutí uvádět. Žalobce navíc porušení §12 odst. 1 zákona
o přestupcích nenamítal.
[11] Soud neshledal důvodnou ani námitku, že žalovaný nezkoumal, zda se prvostupňový
správní orgán neodchýlil od právního názoru žalovaného vysloveného v jeho předchozím
zrušujícím rozhodnutí. Žalovaný na základě blanketního odvolání žalobce přezkoumal
prvostupňové správní rozhodnutí v zákonem předpokládaném rozsahu a neshledal žádné vady,
ke kterým by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti, tedy ani odchýlení se od závazného
právního názoru. S ohledem na to, že prvostupňový správní orgán se v minulosti dopustil
pochybení při odůvodňování výše sankce, výroku rozhodnutí a při vypořádání důkazních návrhů
a takovéto vady žalovaný nyní neshledal, nelze než uzavřít, že z podstaty věci se žalovaný i tímto
zabýval.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[12] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností.
[13] K posouzení námitky týkající se prekluze stěžovatel uvádí, že argumentace krajského
soudu je vnitřně rozporná, neboť konstatoval, že čl. II odst. 3 stanoví, že změna prekluzivní lhůty
se uplatní až od účinnosti celého zákona (tj. 1. 10. 2016). Následně však uvedl, že „pozdější účinnost
článku II odst. 3 žádným způsobem nebrání nabytí účinnosti článku I bod 6 v souladu s přechodnými
ustanoveními.“. Krajský soud nevysvětlil, proč se nemá použít čl. II. odst. 3 a nezabýval
se podrobnou argumentací stěžovatele směřující k opačnému závěru. Stěžovatel vycházel
též z metodiky Krajského úřadu Jihomoravského kraje a v poslední době rovněž došlo k vydání
několika rozsudků Krajským soudem v Brně, které s názorem žalobce souzní (rozsudky ze dne
4. 4. 2018 č. j. 41 A 17/2017 – 62, a ze dne 18. 4. 2018, č. j. 41 A 23/2017 – 51).
[14] Stěžovatel zastává názor, že úprava přerušování běhu lhůty k projednání přestupku nabyla
účinnosti 1. 10. 2015, ale použitelná byla teprve na přestupky spáchané po 1. 10. 2016. Účinností
zákona se rozumí účinnost celého zákona, jak vyplývá z Legislativních pravidel vlády. Rozpory
a nejasnosti nelze vykládat k tíži dotčených osob. Pokud právní úprava pro svou nedokonalost
umožňuje různé výklady, je nutné upřednostnit takový výklad, který je pro obviněného příznivější
(in dubio mitius), k čemuž odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne ze dne 15. 12. 2003, sp. zn.
IV. ÚS 666/02 a ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 283/96. Při tom je nutné respektovat
uznávané metody výkladu právních textů, zde zejména kolizní pravidlo „Lex specialis derogat legi
generali“. Speciálním je čl. II odst. 3, který upravuje pouze a výhradně účinnost přerušování lhůty
k projednání přestupku, a proto má přednost před obecným čl. XXVI, který upravuje účinnost
celého zákona č. 204/2015 Sb., resp. účinnost celého čl. I odst. 6 (který neobsahuje pouze úpravu
přerušování běhu lhůty k projednání přestupku). Stěžovatel upozorňuje, že čl. II odst. 3
by byl naprosto zbytečným ustanovením, pokud by k novelizaci mělo dojít s účinností
od 1. 10. 2015. Nadto i důvodová zpráva (str. 73) uvádí, že k účinnosti novelizace prekluze mělo
dojít až s účinností celého zákona, tj. od 1. 10. 2016.
[15] Stěžovatel dále namítá, že ve výroku správního rozhodnutí chybí odkaz na zákonné
ustanovení definující údajně porušenou dopravní značku, a odkaz na ustanovení definující
pravidla pro ukládání sankce (§12 odst. 1 zákona o přestupcích).
[16] Krajský soud poukázal na skutkovou kvalifikaci přestupku, která však není relevantní,
neboť právní předpis vyžaduje, aby ve výroku byla obsažena jak skutková kvalifikace, tak právní
kvalifikace. Odkaz na §4 písm. c) zákona o silničním provozu je nedostatečný. Z něj totiž nelze
seznat, jaká konkrétní povinnost měla být porušena, jedná se o ustanovení blanketní. Konkrétní
pravidlo jednání je obsaženo v jiném právním předpisu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje
na usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46. Stěžovatel namítá,
že se nemohl ani řádně hájit, neboť se nemohl seznámit s ustanovením definujícím dopravní
značku, kterou měl údajně porušit.
[17] Argumentace krajského soudu k absenci odkazu na §12 odst. 1 zákona o přestupcích,
že uložená sankce je určitá a logická, neodpovídá na stěžovatelovu námitku. Ustanovení §125c
odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu upravuje rozmezí, v jakém je možno sankci uložit,
tedy odlišnou problematiku od §12 zákona o přestupcích (jaká kritéria má správní orgán
při ukládání sankce uvážit). Stěžovatel pak uvádí, že nesoulad rozhodnutí s §12 odst. 1 zákona
o přestupcích by mohl namítat pouze, pokud by věděl, že správní orgán dle tohoto ustanovení
postupoval či měl postupovat.
[18] Stěžovatel dále nesouhlasí s vypořádáním žalobní námitky, že se žalovaný v rozhodnutí
nezabýval tím, zda se správní orgán prvého stupně řídil jeho závazným právním názorem
uloženým v předcházejícím zrušujícím rozhodnutí. Pokud žalovaný vady neshledal, nelze uzavřít,
že z podstaty věci se žalovaný touto otázkou zabýval, jak tvrdí krajský soud. Je také možné,
že danou otázku opomenul zkoumat. Lze pouze spekulovat, která z těchto situací nastala a z toho
důvodu rozhodnutí není přezkoumatelné. Totéž je možné uvést k přezkumu vad, k nimž
by byl žalovaný povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
[19] Závěrem stěžovatel namítá, že krajský soud aproboval rozhodnutí, stojící na neúplně
zjištěném skutkovém stavu a zároveň nesprávně posoudil právní otázku zákonnosti neprovedení
důkazů, které žalobce navrhoval ve svůj prospěch.
[20] Stěžovatel tvrdil svou verzi skutkového průběhu a označil i důkazy na podporu svých
tvrzení. Postupoval tedy v souladu se zákonem, který nepředpokládá nutnost „osvědčení“ určité
skutečnosti. Obviněný nemusí prokázat, že se skutkový průběh nepochybně odehrál
tak, jak tvrdí, postačí mu, aby vznikla ne zcela nepravděpodobná možnost, jak judikoval Nejvyšší
správní soud v rozsudku č. j. 7 As 83/2010 – 66. Krajský soud nesprávně interpretoval
videozáznam, z nějž dovodil, že za žalobcem jiné vozidlo, než jím objížděné, nejelo. Krajský soud
však zcela pominul, že videozáznam byl pořízen z policejního vozidla, které na komunikaci najelo
sice za objížděným vozidlem, avšak před vozidlem, jehož řidiče navrhoval slyšet žalobce. Proto
předmětné vozidlo na záznamu vidět ani být nemohlo. Stěžovatel tak namítá, že skutkový stav
nebyl bez důvodných pochybností zjištěn. Správní orgán vyšel z výpovědí policistů (kteří však
nemohli vidět, co tvrdí, že viděli, což stěžovatel tvrdil a navrhoval prokázat) a z výpovědí osádky
objížděného vozidla, se kterou má však žalobce dlouhotrvající neshody (což stěžovatel tvrdil
a navrhl prokázat). Naopak skutkový průběh tvrzený stěžovatelem, k němuž navrhl jednoznačné
důkazy, správní orgán odmítl vzít v potaz. Stěžovatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 As 58/2008 – 63, a ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62,
č. 847/2006 Sb. NSS a tvrdí, že správní orgány i krajský soud porušily jeho právo na výslech
svědků ve svůj prospěch za stejných okolností, jako svědků v jeho neprospěch.
[21] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zákon č. 204/2015 Sb., obsahuje
přechodná ustanovení k článku I týkajícím se zákona o přestupcích. Ministerstvo vnitra
se přiklonilo k výkladu, podle něhož se přechodná ustanovení k zákonu o přestupcích budou
aplikovat podle nabytí účinnosti jednotlivých bodů novely zákona o přestupcích. Právní názor
žalovaného se opírá o metodickou příručku Ministerstva vnitra k zákonu č. 204/2015 Sb.,
dostupnou na internetových stránkách ministerstva. Žalovaný má dále za to, že výrok rozhodnutí
splňuje požadavky zákona. Je v něm uvedenou, jakou značku žalobce přejel, příslušné ustanovení
je potom detailně popsáno v odůvodnění. Neuvedení §12 odst. 1 zákona o přestupcích
nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí. Dále uvádí, že nedostatky zjištěné žalovaným (vytknuté
v prvním zrušujícím rozhodnutí) byly nalézacím orgánem v dalším řízení odstraněny. Pokud
by tomu tak nebylo, odvolací orgán by následně rozhodnutí nepotvrdil. Ke skutkovému stavu
konstatuje, že byl zjištěn bez pochybností, důkazy tvoří ucelený řetězec, vzájemně se doplňují
a nejsou v rozporu. Závěrem se žalovaný zcela ztotožnil s posouzením věci krajským soudem.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[23] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[24] Otázkou účinnosti novelizace §20 zákona o přestupcích zákonem č. 204/2015 Sb., která
do tohoto ustanovení zavedla skutečnosti přerušující běh prekluzivní lhůty, se komplexně zabýval
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 87/2018 - 34. V dané věci
stěžovatel uplatňoval obdobnou argumentaci jako v nyní projednávaném případě. Soud dospěl
k závěru, že: „[n]ení tedy pochyb o tom, že samotné novelizované znění §20 nabylo účinnosti již dne
1. 10. 2015. (...) Samotný čl. II bod 3 novely není zahrnut mezi ustanoveními, na která dopadá výjimka
z obecné účinnosti novely. To znamená, že zatímco novelizované znění §20 nabylo účinnosti již dne 1. 10. 2015,
samotné přechodné ustanovení k §20 nabylo účinnosti o rok později. (...) Jazykový výklad tedy (...)vede k závěru,
že od 1. 10. 2015 byla účinná změna §20 zákona o přestupcích, avšak pro tuto změnu nebyla v právním řádu
v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 upravena přechodná ustanovení. (...) Je pravdou, že jazykový výklad
vede z legislativně technického hlediska k poměrně nestandardnímu závěru, že přechodné ustanovení ke změně
§20 nabylo účinnosti o rok později než samotná změna §20. Ani tato skutečnost však nečiní úpravu
přechodného ustanovení obsoletní. (...) V nyní posuzované situaci je zřejmé, že přechodné ustanovení mělo
být s ohledem na svůj úzký vztah k ustanovení měnícímu §20 účinné současně s ním, tedy od 1. 10. 2015.
Nezahrnutí přechodného ustanovení do výjimek uvedených v čl. XXVI je třeba s ohledem na povahu přechodných
ustanovení považovat za nedůslednost zákonodárce, který nemohl zamýšlet, aby v období od 1. 10. 2015
do 30. 9. 2016 neplatilo přechodné pravidlo mající toliko akcesorický charakter. Obdobnou nedůsledností
je rovněž použití formulace ‚ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona‘ v přechodném ustanovení za situace,
kdy je účinnost novely dělená. Stěžovatel dovozuje, že je tímto obratem myšlena účinnost novely jako celku,
tj. 1. 10. 2016. Takový závěr ovšem nemá žádné opodstatnění. Novela žádnou „celkovou“ účinnost neobsahuje.
Není tedy důvod, aby muselo být citovaným obratem myšleno právě a pouze pozdější datum účinnosti. Upravuje-li
novela dvě data účinnosti, je nutné obrat ‚ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona‘ vnímat dvojitě, a to vždy
v závislosti na tom, zda daná norma souvisí s ustanovením, které nabylo účinnosti dne 1. 10. 2015, anebo
s ustanovením, které nabylo účinnosti dne 1. 10. 2016. Jak již bylo uvedeno výše, přechodná ustanovení mají
akcesorický charakter. Z toho plyne, že daný obrat je v jejich případě nutné vztahovat na účinnost konkrétní
normy, k níž se přechodné ustanovení vztahuje. V nyní posuzovaném případě tedy na účinnost změny §20
zákona o přestupcích, která nastala dne 1. 10. 2015. Opačný výklad by vedl pouze k tomu, že by přechodné
ustanovení v podstatě ještě nahrazovalo legisvakanční lhůtu, což však není jeho účelem. Tento účel naplnila
ustanovení upravující účinnost, která stanovila, po jaké době od vyhlášení novely ve Sbírce zákonů byla změna
§20 účinná. Výše uvedené vede k jednoznačnému závěru, že §20 ve znění novely je možné aplikovat na činy
spáchané po jeho účinnosti, tj. po 1. 10. 2015. Nelze proto než konstatovat, že zákon neumožňuje více
rovnocenných způsobů výkladu, a nelze tak na věc aplikovat zásadu in dubio mitius (při pochybnostech postupovat
mírněji).“
[25] Uvedený závěr pak vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 204/2015 Sb. Pozdější
účinnost zákonodárce stanovil pro ustanovení týkající se zavedení Rejstříku trestů, a to s ohledem
na technickou náročnost faktického vytvoření tohoto rejstříku. Naopak pro ustanovení, která
nejsou na technické vytvoření Rejstříku trestů nijak navázána, zákonodárce zjevně stanovil
účinnost dřívější (srov. body 31 a 32 citovaného rozsudku).
[26] Krajský soud tak otázku prekluze přestupku posoudil správně a kasační námitka není
důvodná. Rozsudky krajského soudu, na které odkazuje stěžovatel ve své kasační stížnosti, byly
zrušeny rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2018, č. j. 2 As 168/2018 – 24
a ze dne 13. 9. 2018, č. j. 2 As 155/2018 – 26.
[27] Z výroku rozhodnutí žalovaného se podává, že obviněný „byl shledán vinným ze spáchání
přestupku z nedbalosti podle §125c odst. 1 písm. k zákona o silničním provozu, kterého se dopustil porušením
§4 písm. c) téhož zákona dne 17. 1. 2016 v 15:10 hod. při řízení motorového vozidla tov. zn. Volvo XC60,
RZ X, po pozemní komunikaci č. I/4, v úseku mezi odbočkami k obci Rovná, ve směru od Strakonic na obec
Praha, když v úseku zmíněné pozemní komunikace, označeném vodorovnou dopravní značkou č. V1a (podélná
čára souvislá), tuto nerespektoval a přejel ji při předjíždění před ním jedoucího vozidla Peugeot Expert X, RZ
X.“
[28] Dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu: Fyzická osoba se dopustí přestupku
tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní
nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.
[29] Dle §4 písm. c) zákona o silničním provozu: Při účasti na provozu na pozemních komunikacích
je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami,
dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.
[30] Z uvedených citací plyne, že §4 písm. c) zákona o silničním provozu zakotvuje obecnou
povinnost řídit se dopravními značkami, na jejíž porušení odkazuje §125c odst. 1 písm. k) zákona
o silničním provozu. Je však třeba dát za pravdu stěžovateli, že samotný odkaz na §4 odst. c)
zákona o silničním provozu nevypovídá o tom, jaká konkrétní povinnost plynoucí z dopravní
značky byla porušena.
[31] Rozšířený senát se v usnesení ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 49, k této
problematice vyjádřil tak, že: „správní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové části
rozhodnutí (§68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) uvést všechna ustanovení, byť obsažená
v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního
deliktu.“ Dále pokračoval, že však nelze postupovat formalisticky a jakoukoliv vadu vymezení
právní kvalifikace správního deliktu ve výrokové části považovat za důvod pro zrušení správního
rozhodnutí: „Pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí neuvede všechna ustanovení, která zakládají
porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení.
Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude
významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou
normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl,
a jaká neuvedl. Samozřejmě pokud by správní orgán blíže necitoval další ustanovení zakládající (plnohodnotnou)
normu ani v odůvodnění, bude to zpravidla důvod pro zrušení správního rozhodnutí. Důležité bude
též to, zda neuvedení určitého ustanovení zakládá nějakou relevantní právní otázku, např. nebude-li jasné, jaká
norma má být použita s ohledem na časový střet nového a starého zákona.“
[32] Žalovaný tedy pochybil, pokud ve výroku neodkázal též na právní předpis vymezující
obsah porušené povinnosti podle dopravního značení. Vzhledem ke konkrétním okolnostem
nyní projednávaného případu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uvedená vada
nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí žalovaného a že jeho zrušení by bylo přehnaným
formalismem.
[33] Zejména je třeba zohlednit, že ze způsobu, jakým byl ve výroku formulován spáchaný
skutek, je zcela zřejmé, o jaké porušení právních povinností se jedná. Řidič předjížděním před
ním jedoucího vozidla porušil dopravní značku č. V1a „podélná čára souvislá“, tím, že ji přejel.
V odůvodnění pak správní orgán prvního stupně odkázal na vyhlášku č. 294/2015 Sb., kterou
se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, a uvedl, že pokud značka č. V1a
slouží k oddělení protisměrných jízdních pruhů, což platilo v konkrétním případě, musí řidič jet
vpravo od této značky. Značku je zakázáno přejíždět nebo ji nákladem přesahovat, pokud to není
nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění
na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci.
[34] Lichá a zjevně účelová je tak námitka stěžovatele, že se nemohl účinně bránit, neboť
nebyl seznámen s právní kvalifikací skutku. Právní předpis definující dopravní značku V1a
byl uveden v odůvodnění rozhodnutí a samotná právní kvalifikace uvedená ve výroku rozhodnutí
je dostatečně jasná, neboť zahrnuje označení porušené dopravní značky a povinnosti
z ní vyplývající.
[35] Ani absence odkazu na §12 odst. 1 zákona o přestupcích nezpůsobuje nezákonnost
rozhodnutí žalovaného. Správní orgán prvního stupně i žalovaný správně ve výroku uvedli,
dle kterého ustanovení ukládali stěžovateli pokutu, tedy dle §125c odst. 5 písm. g) zákona
o silničním provozu. Dle tohoto ustanovení se za přestupek uloží pokuta v rozmezí od 1.500 Kč
do 2.500 Kč. V rámci odůvodnění pak správní orgány uvedly, že stěžovateli byla uložena pokuta
ve výši 1.500 Kč, tedy na samé spodní hranici zákonné sazby zejména z důvodu, že stěžovatel
neměl v době rozhodování jiný záznam v evidenční kartě řidiče a také že stěžovatelovým
jednáním nebyli bezprostředně ohrožení jiní účastníci silničního provozu. Je tedy zřejmé,
že ačkoliv správní orgány neuvedly odkaz na §12 odst. 1 zákona o přestupcích, který stanoví,
k jakým kritériím má správní orgán přihlížet při určování druhu sankce a její výše, podle tohoto
ustanovení samy postupovaly. Výtky proti výši sankce či jejímu odůvodnění pak mohl stěžovatel
uplatnit bez ohledu na to, zda ustanovení bylo či nebylo uvedeno.
[36] Důvodnou neshledal Nejvyšší správní soud ani námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného. Stěžovatel podal blanketní odvolání, které nijak nedoplnil. Námitku, že by správní
orgán prvního stupně nereflektoval důvody zrušení prvního rozhodnutí, nevznesl. Žalovaný
proto přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy dle §89 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu. Dodržení závazného právního názoru je otázkou, která spadá
pod přezkum zákonnosti rozhodnutí [§90 odst. 1 písm. b) správního řádu], žalovaný by tedy
k takové vadě musel přihlédnout i bez uplatněné námitky. Pokud by takovou vadu shledal, bylo
by na místě rozhodnutí správního orgánu zrušit. Z judikatury však vyplývá, že není-li výslovně
uplatněna námitka, nemusí soud (v nyní projednávané věci správní orgán) svůj závěr o přezkumu
ex offo uvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 4. 2009, č. j. 1 Afs 145/2008 – 135, či ze dne 31. 7. 2018, č. j. 1 As 49/2018 - 62). Tedy
neshedal-li žalovaný, že by se správní orgán prvního stupně odchýlil od právního názoru
vysloveného v prvním zrušovacím rozhodnutí žalovaného, nebyl povinen tuto skutečnost
do odůvodnění rozhodnutí výslovně uvádět.
[37] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkami týkajícími se nedostatečně zjištěného
skutkového stavu. Ze správního spisu (konkrétně z vyjádření stěžovatele ze dne 4. 5. 2016)
vyplývá, že stěžovatel navrhoval k prokázání své verze skutkového stavu provést svědeckou
výpověď „řidiče druhého vozidla jedoucího na videozáznamu přímo za obviněným“. Z videozáznamu
je pak zřejmé, že za stěžovatelem jelo přejížděné vozidlo, jehož řidič i jeho spolujezdkyně byli
správním orgánem vyslechnuti. Tito svědci naopak potvrdili průběh událostí, tak jak je v úředním
záznamu, oznámení o přestupku a následně v rámci výslechu popsali policisté. Výslech řidiče
jiného vozidla tak, jak nyní tvrdí v kasační stížnosti, ve správním řízení stěžovatel nenavrhoval.
[38] Správní orgán odůvodnil, z jakého důvodu neprováděl stěžovatelem navrhovaný
vyšetřovací pokus či výslech údajného spolujezdce stěžovatele. Věrohodnost výpovědí
zasahujících policistů nebyla žádným způsobem snížena, minutu a půl trvající kontrola povinné
výbavy zcela jistě nedosahuje šikanózního jednání vůči stěžovateli tak, jak bylo popsáno
v rozsudku ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63. Své tvrzení o neshodách se svědky P. pak
stěžovatel nijak neprokázal, ani k jeho prokázání nenavrhl provést žádné důkazy. Sám stěžovatel
ve svém vyjádření uvádí, že svědci odpověděli, že řidiče vozidla neznají, pouze proto, že ho
nepoznali. I proto není důvod pochybovat o věrohodnosti jejich výpovědí, které učinili nezávisle
na osobě řidiče předjíždějícího auta. Námitka, že zákon nepředpokládá nutnost „osvědčení“
určité skutečnosti, je lichá, neboť z kontextu rozsudku je zjevné, že krajský soud tento výraz
použil pro prokázání určité skutečnosti. Ačkoliv obviněný z přestupku není povinen prokazovat
svoji nevinu, stojí-li proti němu ucelený řetězec důkazů, jako tomu bylo v nyní projednávaném
případě, nepostačí ke zpochybnění skutkového stavu pouhé tvrzení žalobce bez podložení
konkrétními návrhy na prokázání. Rozsudek ve věci sp. zn. 7 As 83/2010 není na projednávaný
případ přiléhavý, neboť se v něm jednalo o situaci tvrzení proti tvrzení a nestrannost policistů
byla zpochybněna.
[39] V dané věci se nejedná ani o situaci obdobnou řešené v rozsudku ze dne 20. 1. 2006, č. j.
4 As 2/2005 - 62, na který stěžovatel odkazuje. Nejvyšší správní soud v rozsudku uvedl, že nelze
a priori odmítnout výslech svědků s poukazem na účelovost pro přátelský vztah k osobě
obviněného. V dané věci však nebylo sporu o tom, že se na místě spáchání údajného přestupku
další svědci nacházeli. V nyní souzené věci bylo výslechem policistů i svědků P. zjištěno, že se
stěžovatelem ve voze žádný spolujezdec (pan J. P.), kterého stěžovatel navrhoval vyslechnout
jako svědka, necestoval.
[40] Krajský soud tak správně vyhodnotil, že skutkový stav byl zjištěn v souladu se zásadou
materiální pravdy.
IV. Závěr a náklady řízení
[41] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[42] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu