ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.202.2018:33
sp. zn. 1 As 202/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: L. K., zastoupeného
Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti
žalované: Vězeňská služba ČR, Věznice Valdice, se sídlem nám. Míru 55, Valdice, o žalobě na
ochranu před nezákonným zásahem žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2018, č. j. 30 A 63/2017 – 51,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2018, č. j. 30 A 63/2017 – 51,
se ruší.
II. Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalované spočívajícím v provádění srážek
žalovanou z přijatých peněz pro úhradu nákladů výkonu trestu prováděných
od 23. 7. 2015 do 20. 3. 2017 odsouzenému P. K., nar. X, a vyplácení mu z přijatých
peněz 100 Kč měsíčně se o d mí t á.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem žalované spočívajícím v provádění srážek žalovanou
z přijatých peněz pro úhradu nákladů výkonu trestu prováděných od 23. 7. 2015
do 20. 3. 2017 odsouzenému P. K., nar. X, a vyplácení mu z přijatých peněz 100 Kč
měsíčně.
IV. Žalobce n em á p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice. Ředitel této věznice
v období od 23. 7. 2015 do dne podání žaloby, tj. 20. 3. 2017, ukládal odsouzenému P. K.
(spoluvězni žalobce) povinnost uhradit náklady výkonu trestu odnětí svobody dle §35 odstavce 1
zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. V tomto období věznice vydávala
rozhodnutí o uložení této povinnosti a současně s vydáním rozhodnutí vždy provedla srážku
z přijatých peněz, které měl P. K. na účtu vedeném věznicí, přičemž mu z přijatých peněz
vyplatila vždy 100 Kč měsíčně.
[2] Žalobce se u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal ochrany před výše
specifikovaným nezákonným zásahem žalované vůči jeho spoluvězni (tj. nikoliv vůči žalobci).
[3] Krajský soud stěžovatelem žalované zásahy rozdělil na dvě období, resp. na dva
samostatné zásahy. V prvním období od 23. 7. 2015 do 19. 1. 2017, kdy byla žalovanou vydána
rozhodnutí a provedeny srážky, již uplynula zákonná lhůta pro podání zásahové žaloby v délce
dvou měsíců podle §84 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Krajský
soud proto výrokem I. odmítl žalobu v tomto rozsahu. V druhém období od 20. 1. 2017 do dne
podání žaloby, tj. do 20. 3. 2017, již došlo k dodržení zákonné lhůty pro podání žaloby,
avšak žalobce brojil proti zásahu učiněnému vůči jeho spoluvězni. Výrokem II. proto krajský
soud ve zbytku žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť nesměřuje proti zásahu, který byl učiněn
přímo vůči žalobci (§82 s. ř. s.).
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[4] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil
věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Předně stěžovatel z procesní opatrnosti podotkl, že měl-li krajský soud odmítat druhý
ze zásahů pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatele, měl stejně tak učinit u výroku I. Následně
se stěžovatel mohl podle §82 odst. 3 ve spojení s §315 odst. 1 občanského soudního řádu
domáhat vydání bezdůvodného obohacení u soudu projednávajícího věci v občanském soudním
řízení.
[6] Stěžovatel se nicméně domnívá, že aktivně legitimován je. Žalovaná totiž provedla
bez exekučního příkazu srážky z účtu stěžovatelova spoluvězně ve svůj prospěch, ač tyto peněžní
prostředky měly náležet stěžovateli. Jinými slovy, žalovaná předbíhá v pořadí stěžovatele
při vyplacení pohledávky. Tímto nezákonným zásahem žalované byl žalobce přímo zkrácen
na svém právu vyplacení pohledávky, které mu garantuje pořadí pohledávky.
[7] Stěžovatelův spoluvězeň P. K. (dlužník) nemůže u poddlužníka (žalované) napadat pořadí
vyplácení pohledávek, toto může napadnout oprávněný (stěžovatel) proti poddlužníkovi
(žalované).
[8] Stěžovatelův spoluvězeň může z poloviny obdržených prostředků hradit pohledávky
uvedené v §25 odstavci 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody již v okamžiku, kdy prostředky
jsou převedeny na účet odsouzeného vedený věznicí. Žalovaná ale peníze zadržuje do doby
rozúčtování pracovní odměny. Stěžovatelův spoluvězeň tak nemůže s prostředky disponovat,
dokud ředitel věznice nevydá rozhodnutí o povinnosti náhrady nákladů výkonu trestu. Tento
postup volí proto, aby odsouzený tuto polovinu nemohl spotřebovat na úhradu zákonem
vyjmenovaných pohledávek dříve, než si žalovaná z těchto peněz srazí náklady výkonu trestu
jinak než jako správce daně, a aby předběhla v pořadí jiné oprávněné. Tím překračuje meze
své pravomoci. Z §25 odstavce 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody vyplývá,
že stěžovatelův spoluvězeň může ve stejném okamžiku nakládat s oběma polovinami zaslaných
peněz, byť k rozdílným účelům.
[9] Náklady výkonu nejsou daňovou pohledávkou a žalovaná má za to, že nemusí postupovat
dle daňového řádu. Trestní řád v §152a stanoví, že při správě placení pohledávek z trestního
řízení se postupuje podle daňového řádu.
[10] V nálezu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16, Ústavní soud konstatuje, že příjem
v podobě důchodu v okamžiku připsání na účet odsouzeného je stále důchodem chráněným
ustanovením o nezabavitelné částce. Podle tohoto nálezu tak odsouzený může již v okamžiku
připsání peněz na účet s těmito prostředky disponovat.
[11] Žalovaná zavedla interní pravidla tak, že odsouzený z konta „R“ nemůže nic hradit
a z konta „E“ lze hradit pouze zaevidované pohledávky uvedené v §25 odst. 4 zákona o výkonu
trestu odnětí svobody. Žalovaná zaeviduje pouze pohledávky, které byly do věznice doručeny
datovou zprávou nebo poštou přímo od instituce, která výkon rozhodnutí či žádost
o zaevidování pohledávky vydala.
[12] Stěžovatel má za to, že způsob, jakým žalovaná nakládá s polovinou peněžních
prostředků odsouzených (§18 odst. 3 nařízení generálního ředitele č. 43/2010), je za tím účelem,
aby odsouzený tuto polovinu nemohl spotřebovat na úhradu zákonem vyjmenovaných
pohledávek dříve, dokud si žalovaná z těchto peněz nesrazí náklady výkonu trestu jinak
než jako správce daně, a aby předběhla v pořadí jiné oprávněné - je-li nařízena exekuce na účet
odsouzeného.
[13] Žalovaná tak svévolně přiřadila §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody smysl
exekuční a nedovoluje vést exekuci na účet odsouzeného pro jiné než vyjmenované pohledávky,
aniž by již zmíněný nález Ústavního soudu něco takového stanovil. Tento diskriminační výklad,
znevýhodňující jiné oprávněné, uplatňuje žalovaná vůči stěžovateli od října 2017.
[14] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla kasační stížnost zamítnout. Stěžovatel
není příjemcem důchodu. Ke srážkám finančních prostředků dochází u jiného odsouzeného.
Žalovaná po celou dobu postupovala v souladu se zákonem.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost je přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí krajského
soudu v mezích uplatněných důvodů a vad, ke kterým je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] Podle §82 s. ř. s. „Každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo
proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany
proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ Stěžovatelem namítaný zásah (jako celek) ovšem
nesměřuje přímo proti stěžovateli, ale proti jeho spoluvězni.
[18] Argumentaci stěžovatele přednesenou v kasační stížnosti, že ho jakožto věřitele
stěžovatelova spoluvězně žalovaná (rovněž jako věřitelka) provedením srážky fakticky předběhla
v pořadí pohledávek, a tudíž se ho zásah přímo dotýká, je třeba odmítnout. Ze zákona o výkonu
trestu odnětí svobody a prováděcích předpisů vyplývá, že žalovaná vystupuje (vůči stěžovatelovu
spoluvězni) toliko jako správkyně peněžních prostředků jejich vlastníka v průběhu trestu odnětí
svobody (viz rozsudky ze dne 22. 11. 2018, č. j. 1 As 200/2018 - 26, a ze dne 5. 12. 2018,
č. j. 1 As 201/2018 - 23). Jedná se o činnost ve vztahu k vlastníku finančních prostředků, která
musí být vykonávána s ohledem na jeho oprávněné zájmy, nikoliv v přímém vztahu k případným
věřitelům. Žádný z věřitelů vlastníka těchto finančních prostředků tak nemá oprávnění podat vůči
žalované zásahovou žalobu, neboť k nim nemá věznice jako správkyně majetku žádný vztah.
[19] Žalovaný zásah z pohledu veřejnoprávního nesměřuje vůči stěžovateli. Pouze vlastník
finančních prostředků by si mohl podat zásahovou žalobu směřující proti žalované s argumentací,
že jeho prostředky nebyly spravovány v souladu se zákonem.
[20] Kasační soud se však dále zabýval rovněž namítaným nesprávným postupem krajského
soudu. Krajský soud totiž žalobou napadené zásahy rozdělil na dvě období, resp. na dva
samostatné zásahy. Žalobu pak částečně odmítl pro opožděnost a v části, v níž byla zákonná
lhůta dle §84 s. ř. s. dodržena, žalobu zamítl – s odůvodněním, že zásah směřoval vůči
stěžovatelovu spoluvězni, tedy jiné osobě.
[21] Podle §46 odst. 1 s. ř. s. „Nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže
a) soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky
řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení
pokračovat,
b) návrh byl podán předčasně nebo opožděně,
c) návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou,
d) návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.“
[22] V projednávané věci mělo dojít k odmítnutí návrhu pro nedostatek aktivní legitimace,
nikoliv k jeho zamítnutí jako tomu bylo v nyní projednávané věci. To má svůj význam zejména
z hlediska hospodárnosti řízení, neboť právě v této věci došlo k nařízení soudního jednání,
přestože bylo již z podané žaloby na první pohled zjevné, že brojí proti zásahu směřujícímu vůči
jiné osobě. K podání takové žaloby by byl aktivně legitimován právě stěžovatelův spoluvězeň.
[23] Ostatně, pokud tvrzený zásah žalované nebyl způsobilý zkrátit subjektivní práva
stěžovatele, nebyl ani naplněn jeden z pojmových znaků zásahu podle §82 s. ř. s. Podle dřívější
judikatury platilo, že „posouzení, zda úkon správního orgánu může být pojmově nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením ve smyslu §82 s. ř. s., je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé),
nikoli otázkou existence podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“ (usnesení rozšířeného senátu
ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 - 247, č. 1773/2009 Sb. NSS).
[24] Tyto závěry, z nichž krajský soud zjevně vycházel, však byly dalším judikaturním vývojem
překonány. V rozsudku ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015 - 160, č. 3687/2018 Sb. NSS,
rozšířený senát upřesnil, že „pokud je zjevné a nepochybné, že jednání popsané v žalobě nemůže být vzhledem
ke své povaze, povaze jeho původce či jiným okolnostem „zásahem“ ve smyslu legislativní zkratky v §84 s. ř. s.,
i kdyby byla tvrzení žalobce pravdivá, musí být taková žaloba odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
jelikož chybí podmínka řízení spočívající v připustitelném (plausibilním) tvrzení nezákonného zásahu.“ Tento
rozsudek Nejvyššího správního soudu byl sice následně zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, avšak z důvodů nevztahujících se k citovanému závěru.
Ten se naopak stal základem navazující judikatury Nejvyššího správního soudu i krajských soudů
ve správním soudnictví (za všechny např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018,
č. j. 9 A 17/2018 - 48, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2018, č. j.
5 Afs 7/2018 - 39, a ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Afs 8/2018 - 37, č. 3757/2018 Sb. NSS).
[25] Platí tedy, že aby však bylo možno přistoupit k meritornímu přezkumu tvrzeného
zkrácení na žalobcových právech, musí být takové zkrácení na žalobcových právech myslitelné
(tedy alespoň hypoteticky možné). V nyní projednávané věci tomu tak ale není, neboť tvrzený
zásah žalované zjevně směřuje pouze do práv žalobcova spoluvězně jako vlastníka finančních
prostředků spravovaných žalovanou. Žaloba tudíž měla být krajským soudem odmítnuta
pro nedostatek podmínek řízení zjevný na první pohled z tvrzení v žalobě, a nikoliv meritorně
zamítnuta.
[26] Nadto kasační soud - vzhledem ke strukturování výroků krajským soudem na „pozdě
a včasně napadený“ zásah - konstatuje, že jakkoliv zákon ani doktrinální literatura výslovně
nestanoví hierarchii důvodů odmítnutí návrhu stanovených §46 odst. 1 s. ř. s. při jejich
eventuálním souběhu, v případech, kdy je bez dalšího zjevné nesplnění některé z klíčových
podmínek, by měl být zpravidla důvod zakotvený v písm. c) tohoto ustanovení upřednostněn
před opožděností návrhu podle písm. b) téhož ustanovení. Je proto namístě žalobu jako celek
odmítnout podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[27] Pro postup kasačního soudu v případech, kdy došlo k meritornímu zamítnutí žaloby,
ačkoliv nebyly splněny podmínky řízení, zákon umožňuje, aby sám Nejvyšší správní soud spolu
se zrušením rozsudku žalobu odmítl: „jestliže již v řízení před krajským soudem byly důvody pro zastavení
řízení, odmítnutí návrhu nebo postoupení věci, rozhodne o tom současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu
Nejvyšší správní soud“ (podle §110 odst. 1 s. ř. s.).
[28] Podle rozsudku kasačního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 Afs 283/2018 - 39, platí:
„Jestliže může Nejvyšší správní soud sám shledat opožděnost žaloby a na základě toho ji jako celek odmítnout
[§110 odst. 1 ve spojení s §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], pak není důvod, aby vracel věc krajskému soudu
k doplnění odůvodnění v případě, kdy se jedná o jednotlivý opožděně uplatněný žalobní bod (§71 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud může v takovém případě doplnit odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a sám vysvětlit,
proč byl podle jeho názoru žalobní bod uplatněn opožděně a nebylo třeba jej věcně vypořádat.“ Tyto závěry
lze rovněž vztáhnout i na nedostatek aktivní legitimace stěžovatele dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.,
který byl v odůvodnění tohoto rozsudku stěžovateli vysvětlen.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Ze shora uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
jako celek, a protože již v řízení před krajským soudem byly pro tento postup důvody (§110
odst. 1 věta prvá za středníkem), odmítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalované
podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[30] Podle §110 odst. 3 s. ř. s. platí, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského
soudu a rozhodl-li současně o odmítnutí návrhu, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházely
zrušenému rozhodnutí krajského soudu.
[31] Nejvyšší správní soud tedy rozhodl o nákladech řízení podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Jelikož byla žaloba odmítnuta, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení o žalobě (výrok III).
[32] V řízení o kasační stížnosti je třeba úspěch účastníků posuzovat dle celkového úspěchu
ve věci. Ačkoliv Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobce napadený rozsudek zrušil,
návrh žalobce měl být od počátku ve správním soudnictví odmítnut. S ohledem na to lze
za celkově procesně úspěšného účastníka považovat žalovanou. Té však v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto jí soud jejich náhradu
nepřiznal. Celkově neúspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nemá
(§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu