ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.299.2019:42
sp. zn. 1 As 299/2019 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce:
Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem
Dlážděná 1003/7, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2017, č. j.
22/2017-130-SPR/3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 21. 8. 2019, č. j. 11 A 138/2017 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalobci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Drážního úřadu (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 7. 2016, č. j.
DUCR-44056/16/Ho, kterým správní orgán I. stupně podle §10 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách (dále jen „zákon o drahách“), nařídil žalobci, aby provedl nezbytná opatření
k odstranění vzniklého zdroje ohrožení dráhy a provozu na ní do 30. 11. 2016. Zdrojem
ohrožení dráhy se tímto rozhodnutím rozuměly stromy rostoucí na pozemku p. č. 205
v k. ú. Dasnice podél celostátní dvoukolejné elektrifikované železniční dráhy Chomutov –
Cheb, v mezistaničním úseku Citice – Dasnice, mezi železničním km 216,120 – 216,215, které
svojí výškou a dopadovou vzdáleností mohou způsobit vznik mimořádné udá losti na dráze
s možným důsledkem ohrožení života, zdraví nebo škody značného rozsahu. Správní orgán
považoval za nadbytečné pořizovat dendrologické posudky pro účely posouzení, zda se jedná
o zdroj ohrožení dráhy, neboť byl obeznámen s případy pádů zdravých a nepoškozených
dřevin do průjezdného profilu koleje s následným poškozením drážních vozidel, a proto
za zdroj ohrožení označil každou dřevinu splňující stanovená kritéria.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“). Městský soud žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Soud přisvědčil námitce žalobce, že za nebezpečí ve smyslu §10 odst. 1 zákona
o drahách nelze považovat všechny stromy rostoucí na lesním pozemku, které svojí výškou
a dopadovou vzdáleností mohou způsobit vznik mimořádné události na dráze. Paušální
nařízení odstranit všechny stromy, které by vzhledem ke své výšce a vzdálenosti od trati
mohly do dráhy spadnout, posoudil městský soud jako nezákonné. Správní orgány pochybily,
pokud bez bližšího šetření, přizvání osoby potřebné odbornosti nebo vypracování znaleckého
posudku opřely uložení povinnosti pouze o konstatování, že dle judikatury může být i zdravý
strom nebezpečný. Uvedeným postupem porušily základní zásady činnosti správních orgánů,
konkrétně ustanovení §2 odst. 3 [zásada přiměřenosti] a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád (dále jen „s. ř.“) [zásada materiální pravdy].
[4] K povinnosti žalobce nést náklady za kácení stromů soud kons tatoval, že v kontextu
povinnosti prevence dle §2900 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „občanský zákoník“), může být povinnost odstranit nebezpečí na náklady vlastníka
pozemku založena nejen konáním, ale i opomenutím, avšak v projednávaném případě nelze
vyvozovat závěr o takovém omisivním porušení prevenční povinnosti žalobcem. S ohledem
na absenci zkoumání dotčených stromů není jisté, zda stromy představují nebezpečí
pro dráhu, a proto kácení stromů na jeho náklady po žalobci nelze požadovat.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[6] Dle stěžovatele je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť soud nijak neodůvodnil, proč se pojem nebezpečí podle §10 odst. 1
zákona o drahách vztahuje jen k pravděpodobnosti pádu stromu a nikoli k jeho následkům, proč
by kterýkoli strom bez ohledu na jeho zdravotní stav, jen s ohledem na svůj vzrůst a vzdálenost
od dráhy, neměl znamenat nebezpečí, a nakonec, proč žalobce neodpovídá za stav, kdy stromy
nechal vyrůst do kritické výšky a vzdálenosti od dráhy, a nenese tak náklady na jejich odstranění.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti konkrétně namítá, že městský soud nesprávně posoudil
pojem „nebezpečí pro dráhu“ podle §10 odst. 1 zákona o drahách z hlediska pravděpodobnosti
pádu stromu, ačkoli měl naplnění tohoto pojmu hodnotit z hlediska důsledků tohoto pádu.
Následky pádu stromu jsou stejné v případě zdravého i nemocného stromu. Nynější nepříznivé
klimatické jevy osvědčily, že i objektivně zcela zdravý strom se v důsledku silného poryvu větru,
podmáčené půdy nebo přívalů sněhu může stát nebezpečím pro dráhu, když zcela náhle,
nekontrolovaně a nepředvídatelně zasáhne do průjezdného profilu dráhy. Vyžadované
prokazování adekvátně narušeného dendrologického zdraví všech stromů určených ke kácení
by tedy bylo nedůvodným zatěžováním účastníků řízení a nadbytečným generováním nákladů.
Každý, i zdravý strom o kritické výšce a vzdálenosti od dráhy pro ni představuje nebezpečí
již v důsledku hrozby opakujících se negativních klimatických jevů, nikoli až v momentě vzniku
bezprostřední kritické situace, neboť v takovém případě by správní řízení podle §10 zákona
o drahách nebylo dostatečně rychlou reakcí na dané nebezpečí. Konstatování o porušení §3 s. ř.
je nesprávné. Městský soud zjevně nevzal v úvahu nález Ústavního soudu Pl. ÚS 11/01 ze dne
6. 3. 2002, č. 144/2002 Sb., dle kterého je porušením povinnosti vlastníka pozemku například
vysázení stromu na nevhodném místě. Ústavní soud tedy neřeší pravděpodobnost pádu,
ale důsledky, které budou u stromu vysazeného na nevhodném místě vždy stejné, bez ohledu
na příčiny pádu. Z důvodu nesprávného posouzení této právní otázky pak městský soud dospěl
k nesprávnému závěru, že není založena odpovědnost vlastníka pozemku sousedícího s dráhou
za existenci nebezpečí, které ji ohrožuje.
[8] Městský soud podle názoru stěžovatele vůbec neměl poměřovat zásah správních orgánů
principem proporcionality, neboť jakákoli existence stromu na nevhodném místě v sousedství
dráhy představuje protiprávní stav, a v takovém případě není chráněno vlastnictví ve smyslu čl. 11
Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn.
25 Cdo 2357/2013, je odpovědnost vlastníka zdravého stromu za jeho pád na dráhu vyloučena
a s ohledem na §2924 a §2927 občanského zákoníku je vyloučena i odpovědnost osoby
zúčastněné na řízení a žalovaného, což znamená, že za škodu způsobenou pádem takového
stromu nikdo neodpovídá. Za takové situace podle stěžovatele vyžaduje ochrana života a zdraví
osob na dráze, aby byl jakýkoliv strom nacházející se na nevhodném místě, v němž představuje
pro dráhu nebezpečí, preventivně odstraněn. V opačném případě by nikdo za škodu způsobenou
případným pádem takového stromu neodpovídal. V tomto kontextu pak není ani rozhodující,
o kolik stromů se jedná.
[9] Stěžovatel závěrem dodal, že vzhledem k nepřiznání odkladného účinku odvolání
již došlo k pokácení stromů, a není tedy možné každý ze stromů individuálně prošetřit,
jak požaduje městský soud v napadeném rozsudku.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry
napadeného rozsudku. Excesivní výklad §10 zákona o drahách tak, jak jej činí žalovaný,
by zakládal přímou povinnost všech vlastníků lesních pozemků nejen v okolí drah,
ale i pozemních komunikací vykácet všechny zdravé vzrostlé stromy, které svou dopadovou
vzdáleností mohou dotčený provoz ohrozit, což dozajista nebylo záměrem zákonodárce.
Žalovaný chybně vykládá výše citovaný nález Ústavního soudu, neboť v projednávaném
případě nedochází žalobcem k vysazování stromů na nevhodném místě formou konání, když
lesní pozemky jsou primárně určeny právě k jejich vysazování. Každoročně probíhají
pochůzky žalobce a osoby zúčastněné na řízení za účelem vytipování a odstranění stromů
v okolí dráhy, které ji bezprostředně ohrožují, a žalobce tak naplňuje svou prevenční
povinnost. Situaci, kdy několik mimořádných událostí v drážní dopravě způsobil pád stromu
v důsledku působení vyšší moci, správní orgány nevhodně vyřešily přenesením veškeré
odpovědnosti na žalobce s odůvodněním, že příčinou vzniku škody je výška samotných
stromů.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] Soud se v souladu se svou relevantní judikaturou (například rozsudky ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007 – 58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, ze dne 8. 4. 2004, č. j.
4 Azs 27/2004 – 74, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, či ze dne 5. 11. 2014, č. j.
3 As 60/2014 – 85) nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dospěl přitom k závěru, že městský soud úvahy týkající
se otázky, kdy strom představuje nebezpečí pro dráhu, řádně odůvodnil, ostatně stěžovatel
s tímto odůvodněním věcně polemizuje a Nejvyšší správní soud se touto otázkou bude věcně
zabývat níže. V bodě 45 napadeného rozsudku městský soud také jasně vyložil, proč
v projednávaném případě nelze vyvozovat závěr o omisivním porušení prevenční povinnosti
žalobcem. Soud proto uzavírá, že napadený rozsudek je přezkoumatelný.
[13] Stěžovatel tvrdí, že městský soud ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nesprávně
posoudil právní otázku, kdy dřeviny v blízkosti dráhy představují „nebezpečí“ v podobě „padání
stromů nebo jejich částí“ podle §10 odst. 1 zákona o drahách. Dle tohoto ustanovení „[v]lastníci
nemovité věci v sousedství dráhy jsou povinni strpět, aby na jejich pozemcích byla provedena nezbytná opatření
k zabránění sesuvů půdy, padání kamenů, lavin a stromů nebo jejich částí , vznikne-li toto
nebezpečí výstavbou nebo provozem dráhy nebo přírodními vlivy; vznikne-li toto nebezpečí z jednání těchto
vlastníků, jsou povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad. O rozsahu a způsobu provedení nezbytných
opatření a o tom, kdo je provede, rozhodne drážní správní úřad.“
[14] Toto ustanovení blíže určuje omezení vlastnického práva vlastníka nemovitosti sousedící
s železniční tratí a vychází z existence ochranného pásma dráhy, jehož hranice vymezuje §8
zákona o drahách. Primárním předpokladem pro takové omezení vlastnického práva je právě
existence nebezpečí pro dráhu, v projednávaném případě v tom, že na pozemku rostou stromy,
které mohou do dráhy spadnout.
[15] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry městského soudu, že prostá existence
stromů určité výšky a dopadové vzdálenosti do dráhy nemůže sama o sobě představovat
nebezpečí pro dráhu, pokud správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda je nebezpečí pádu těchto
stromů do dráhy reálné. Správní orgány jsou povinny zjistit okolnosti, z nichž se nebezpečí
podává, např. stáří či zdraví stromu, morfologii terénu či stav podloží. Touto další okolností
nemůže být pouze možný budoucí extrémní (tedy nikoliv běžný) klimatický jev, který by mohl
strom v budoucnu zasáhnout. Má-li nebezpečí spočívat v tom, že na pozemku rostou stromy,
které mohou (s ohledem na svoji výšku a dopadovou vzdálenost) do dráhy spadnout,
pak nařízení odstranění stromů, které by vzhledem ke své výšce a vzdálenosti mohly do dráhy
železnice spadnout, musí být podloženo konkrétními skutkovými zjištěními, z nichž hrozící
nebezpečí pádu stromů vyplývá. Nepostačí pouze hypotetická možnost, že určitý strom
by v případě pádu mohl zasáhnout dráhu, třebaže aktuálnímu nebezpečí pádu tohoto stromu
nic nenasvědčuje.
[16] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že pokud by chtěl zákonodárce pod pojem
nebezpečí pro dráhu zahrnout výskyt jakýchkoliv, tj. i zdravých a řádně zakořeněných stromů,
které toliko v důsledku nepředvídatelných příčin mohou (v podstatě kdykoliv) dopadnout
do dráhy a ohrozit její provoz, vymezil by tomu odpovídající omezení vlastníků sousedních
pozemků výslovně, například tak, že by paušálně stanovil, že v ochranném pásmu dráhy
se nesmějí nacházet žádné stromy. Samotná dikce ustanovení §10 odst. 1 zákona o drahách však
naopak míří na výjimečné situace, kdy nastane a je zjištěn určitý nežádoucí stav, v jehož důsledku
již hrozba pádu do dráhy není čistě hypotetická, ale přinejmenším předvídatelná.
[17] Jak vyplývá z podnětu k zahájení správního řízení ze dne 18. 3. 2016, č. j.
5631/2015-SŽDC-OŘÚL-STKV/14736, který správnímu orgánu I. stupně adresovala osoba
zúčastněná na řízení, dne 23. 2. 2016 se uskutečnilo místní šetření se zástupci správce pozemku
(žalobce), při kterém bylo označeno 23 stromů, které ohrožují bezpečnost provozované dráhy
a drážní dopravy, přičemž se jednalo převážně o dub zimní, javor klen, modřín opadavý a lípu
srdčitou. Tyto závěry byly potvrzeny státním dozorem, který se konal dne 26. 5. 2016, jak plyne
z protokolu o kontrole datovaného stejným dnem, č. j. DUCR-28070/16/Ho. Z protokolu
je také zřejmé, že zástupci žalobce souhlasili s kácením 23 označených stromů. Ze stanovisek
žalobce i odboru životního prostředí Městského úřadu Sokolov, doložených během řízení před
správním orgánem I. stupně, plyne, že tito nesouhlasili s plošným kácením dle výšky stromů
a jejich dopadové vzdálenosti. Následně však správní orgán I. stupně rozhodl (a stěžovatel toto
rozhodnutí potvrdil), že mají být pokáceny všechny stromy, které se nacházejí v sousedství dráhy
a dosáhly takové výšky, že v případě pádu nutně zasáhnou do průjezdného profilu dráhy.
[18] Jak správně uvedl městský soud, správní orgán I. stupně i stěžovatel postupovali
nezákonně, pokud pouze na základě kritéria výšky a dopadové vzdálenosti od dráhy stanovili
okruh stromů, které měl žalobce pokácet, aniž by ověřili, zda tyto stromy představují skutečné
nebezpečí. Na tom nic nemění ani závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
2. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2358/2013, na nějž stěžovatel odkázal a který se zabýval odpovědností
vlastníka pozemní komunikace za škodu vzniklou uživateli komunikace v důsledku pádu
vyvráceného stromu. Nejvyšší soud v tomto rozsudku pouze konstatoval, že obecná prevenční
povinnost vlastníka komunikace se nemůže vztahovat na případ pádu jinak zdravého stromu
s adekvátním kořenovým systémem, pokud k jeho vyvrácení došlo v důsledku extrémní
klimatické zátěže, neboť v takové situaci nebylo objektivně možné nebezpečí pádu stromu
předvídat. Pokud stěžovatel z tohoto rozsudku dovozuje povinnost vlastníka pozemku
přiléhajícího k dráze bez jakékoliv diferenciace pokácet všechny stromy, ať už zdravé či nezdravé
a poškozené, pokud se nacházejí v dopadové vzdálenosti od dráhy, pak podle kasačního soudu
taková povinnost z odkazovaného rozsudku neplyne a jeho závěry ji ani nijak neimplikují.
[19] Stěžovatel dále argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. Pl. ÚS
11/01, v němž Ústavní soud zrušil předchozí znění §10 zákona o drahách. Důvodem
neústavnosti tehdejší formulace tohoto ustanovení byla právě paušálně stanovená povinnost
správního úřadu vydat rozhodnutí o odstranění zdroje ohrožení na náklady jeho vlastníka
či provozovatele bez možnosti v individuálních případech diferencovat dle zjištěných skutkových
okolností. Ani tento nález proto neimplikuje povinnost vlastníka odstranit všechny stromy
v dopadové vzdálenosti dráhy, naopak Ústavním soudem uplatněná argumentace je založena
na principech individuálního posouzení dané situace a přiměřenosti uloženého opatření. Tomuto
požadavku současné znění §10 zákona o drahách vyhovuje, ovšem pouze tehdy, pokud jsou tyto
principy zohledněny právě při výkladu pojmu „nebezpečí“ pro dráhu.
[20] Nejvyšší správní soud proto naopak sdílí i závěr městského soudu o tom, že při výkladu
§10 zákona o drahách je třeba zohlednit princip proporcionality, který je ostatně nutno uplatnit
vždy při řešení střetu základních práv, resp. veřejných zájmů (v daném případě veřejného zájmu
na ochraně zdraví a bezpečnosti cestujících na straně jedné a vlastnického práva, jakož i práva
na ochranu životního prostředí na straně druhé). Také tomuto principu proto odpovídá výklad,
který pod pojmem nebezpečí pro dráhu rozumí skutečné a reálně hrozící nebezpečí, které
lze předem předvídat, nikoliv pouze potenciální hrozba spojená s tím, že se stromy nacházejí
v dopadové vzdálenosti od dráhy. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že podle
čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je nucené omezení vlastnického práva možné
pouze za náhradu (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/08). Náhrada
není ústavním předpokladem pro omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 3 Listiny pouze
tehdy, pokud vlastník zneužívá vlastnické právo na újmu práv druhých nebo v rozporu
se zákonem chráněnými obecnými zájmy, nebo pokud jeho výkon poškozuje lidské zdraví,
přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem (viz nález Ústavního soudu ze dne
13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03). Tato ústavněprávní východiska je třeba respektovat
i při výkladu §10 odst. 1 zákona o drahách. Ústavně konformně lze proto omezit vlastnické
právo bez poskytnutí odpovídající náhrady pouze tehdy, pokud jeho výkon představuje reálně
hrozící poškození lidského zdraví, případně i jinou škodu, kterou lze předvídat (pouze v takovém
případě lze soudit, že vlastník věci zneužil svého vlastnického práva na úkor práv druhých
či v rozporu s chráněným zájmem, pokud bylo možné vznik škody předvídat, a navzdory tomu
neučinil opatření, aby jejímu vzniku zabránil); v jiných případech z ústavně zaručené ochrany
vlastnického práva plyne povinnost jeho omezení kompenzovat poskytnutím odpovídající
náhrady. Jinak řečeno, omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, který sousedí s dráhou,
spočívající v pokácení stromů bez náhrady, může být ústavně konformní pouze tehdy, pokud
se týká odstranění stromů, které prokazatelně představují ohrožení zdraví a životů osob, nebo
jiné předvídatelné poškození dráhy, neboť pouze v takovém případě dochází k omezení
vlastnického práva v souladu s čl. 11 odst. 3 Listiny. Tomu odpovídá povinnost správního orgánu
zkoumat, zda ten který strom skutečně představuje takové nebezpečí. V opačném případě
paušálního odstranění všech stromů v tzv. dopadové vzdálenosti od dráhy, jako se tomu stalo
v tomto případě, by kromě dodržení principu přiměřenosti muselo být omezení vlastnického
práva spojeno s náhradou, s níž však ustanovení §10 zákona o drahách nepočítá.
[21] Z výše uvedených důvodů je proto třeba souhlasit s městským soudem
i v tom,že je povinností stěžovatele toto reálné nebezpečí (projevující se například ve stáří
stromu, pevnosti jeho kořenového systému atd.) při stanovení opatření podle §10 zákona
o drahách konkrétně zkoumat. Pouze v takovém případě lze považovat výklad tohoto zákonného
ustanovení za ústavně konformní. Této povinnosti však neodpovídá postup stěžovatele v dané
věci, kdy nebezpečí pro dráhu paušálně dovodil v případě všech stromů, nacházejících
se v dopadové vzdálenosti od dráhy.
[22] Současně je však nutné korigovat závěry městského soudu o tom, že je na stěžovateli,
aby v dalším řízení doplnil dokazování a odstranil tak soudem vytýkaný nedostatečně zjištěný stav
věci. Jak stěžovatel podotýká, odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebyl
přiznán odkladný účinek a stromy byly již v mezidobí na náklady žalobce pokáceny. Neexistuje
tak „hmotný předmět“, o němž se správní řízení vede (srov. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j.
2 As 139/2015 - 25). To však nic nemění na závěru, že napadeným rozsudkem zrušené
rozhodnutí stěžovatele je nezákonné. Pouhá existence stromů určité výšky v určité dopadové
vzdálenosti od dráhy nepostačuje k závěru, že stromy představují nebezpečí pro dráhu.
Bez ohledu na to, jak se žalovaný v dalším řízení konkrétně vypořádá se vzniklou skutkovou
situací (neboť již nelze posoudit nezbytnost a přiměřenost opatření ve vztahu k jednotlivým
stromům v okolí dráhy), nesmí být jeho rozhodnutím zmařeno právo žalobce domáhat
se případně náhrady škody, která mu v důsledku nezákonného rozhodnutí žalovaného vznikla.
To ostatně vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, podle níž podmínka existence nezákonného
rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je splněna tehdy,
bylo-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno nebo změněno
pro nezákonnost, a to bez ohledu na další průběh řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno
(srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 11. 9. 2019, č. j. 31 Cdo 1954/2019 - 249).
[23] Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud správně posoudil právní otázku, za jakých
podmínek představují stromy v blízkosti dráhy „nebezpečí“ v podobě „padání stromů nebo jejich
částí“ podle §10 odst. 1 zákona o drahách, a napadený rozsudek proto shledal zákonným.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji zamítl
podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[25] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalobce, kterému však v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť jí soud neuložil žádnou povinnost a nezjistil žádné důvody hodné zvláštního zřetele (§60
odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu