ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.317.2019:46
sp. zn. 1 As 317/2019 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Karla Šimky v právní věci navrhovatelky: M. M., zastoupena JUDr.
Ing. Liborem Kynclem, Ph.D., advokátem se sídlem Kaštanová 467/26, Jihlava, proti odpůrci:
obec Milotice, se sídlem Školní 72, Milotice, zastoupená Mgr. Martinem Hromkem, advokátem
se sídlem Vídeňská 153/119b, Brno, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy č. 2/2018-5 –
Územní plán Milotice, vydaném usnesením zastupitelstva obce Milotice dne 29. 3. 2018, v řízení
o kasační stížnosti navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2019, č. j.
63 A 2/2019 - 132,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Navrhovatelka n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Navrhovatelka je povinna zaplatit odpůrci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce,
advokáta Mgr. Martina Hromka.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatelka je vlastníkem či spoluvlastníkem pozemků p. č. X, p. č. X, p. č. X a
p. č. st. X v katastrálním území M. u K. Usnesením ze dne 29. 3. 2018 vydalo zastupitelstvo
odpůrce opatření obecné povahy č. 2/2018-5 – Územní plán Milotice. Opatřením obecné povahy
byly shora uvedené pozemky oproti územnímu plánu z roku 2000 vymezeny zčásti jako
nezastavitelné území v okolí zámeckého areálu a zčásti jako ochranné území hodnot zámeckého
areálu. Uvedené opatření obecné povahy napadla navrhovatelka u Krajského soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“) návrhem na jeho zrušení dle §101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), v plném rozsahu, alternativně v části týkající se pozemků
navrhovatelky. Domnívá se, že napadeným opatřením obecné povahy byla zkrácena na svých
právech, neboť územní plán zásadním způsobem omezuje stavební činnost na jejích pozemcích.
[2] Krajský soud napadeným rozsudkem návrh zamítl a uložil navrhovatelce zaplatit odpůrci
náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že odpůrce se řádně zabýval námitkami navrhovatelky
a rozhodnutí o námitkách je přezkoumatelné, důkladně odůvodněné, a se závěry odpůrce
se ztotožnil. Zdůraznil, že ani za účinnosti předchozího územního plánu navrhovatelka neměla
možnost na svých pozemcích stavět, neboť byly zahrnuty do přírodních ploch v nezastavěném
území obce. Funkční využití předmětných ploch nebylo napadeným opatřením obecné povahy
nijak změněno. Navrhovatelce nesvědčilo právo, aby byly její pozemky novým územním plánem
určeny k zastavění. V ochraně okolí zámku spatřuje obec závažný veřejný zájem a nepředpokládá
v tomto území urbanistický rozvoj, což je v rozhodnutí o námitkách dostatečně zdůvodněno
a podloženo.
[3] Námitka navrhovatelky, že při pořízení územního plánu nebyla zvolena možnost úpravy
omezující vlastníky méně, je dle krajského soudu obecná a neurčitá. Nedůvodnou shledal krajský
soud také námitku diskriminace, kterou navrhovatelka spatřuje v tom, že na okolních pozemcích
se nacházejí stavby, které nebyly řádně povoleny, obec chrání výhled na zámek jen z jedné strany
a zachází různě s pozemky ve stejné vzdálenosti od zámku. Pokud se v území nacházejí
nepovolené stavby nebo jiné stavby byly stavebním úřadem povoleny v rozporu s územním
plánem, neprokazuje to samo o sobě diskriminační přístup odpůrce vůči navrhovatelce. Rozdílné
zacházení odpůrce se srovnatelnými pozemky navrhovatelka nijak neprokázala. Stejné řešení bylo
zvoleno i pro ostatní pozemky v prostoru před zámkem, přičemž tyto pozemky nelze srovnávat
s pozemky, které se v prostoru před zámkem nenacházejí.
[4] Navrhovatelce nelze přisvědčit, že územním plánem obec obcházela složitý
administrativní proces vedoucí k rozšíření ochranného pásma památky dle zákona č. 20/1987 Sb.,
o státní památkové péči. Vymezení ochranného pásma zámku na základě rozhodnutí příslušného
orgánu památkové péče ze dne 1996 zůstalo nedotčeno. Stanovit funkční využití pozemků
a případně i chráněné hodnoty v území je v procesu územního plánování právem obce. Rozsah
ochrany území zámeckého areálu je dostatečně odůvodněn zejména v kapitole III. textové části
odůvodnění napadeného opatření obecné povahy v části, týkající se ochrany kulturních hodnot
a urbanistické koncepce. Obec vážila zájmy soukromých vlastníků na výstavbě v území a veřejný
zájem na ochraně zámeckého areálu, který byl po konzultaci s orgány státní památkové péče
upřednostněn. Pokud odpůrce na základě podkladového stanoviska odborného orgánu státní
památkové péče v územním plánu vymezil nezastavitelné území za účelem ochrany zámku
Milotice, postupoval zcela v souladu s §19 odst. 1 písm. m) zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Podle něj je úkolem územního plánování
mj. vytváření podmínek pro ochranu území podle zvláštních právních předpisů před negativními
vlivy záměrů na území, přičemž toto ustanovení odkazuje přímo na zákon o státní památkové
péči (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2017, č. j. 4 As 92/2017 - 37).
Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 28. 5. 2014, č. j. 9 Ao 6/2011 - 261,
je pořizovatel územně plánovací dokumentace oprávněn provést nástroj územního plánování
a regulaci určitých aktivit na jeho území, a to i nad rámec zákona, který chrání stejné hodnoty
na základě veřejného zájmu. Odpůrce ve shodě s odborným stanoviskem Národního
památkového ústavu ze dne 5. 4. 2016, č. j. OŽPÚP 16862/16, vyhodnotil dosavadní úroveň
ochrany zámku jako nedostatečnou. Zjistil totiž, že rozsah ochranného pásma památek příliš
nepřekračoval plochu památek, okolo nichž bylo prohlášeno, a nerespektoval dostatečně
např. osové průhledy, fortifikace či rozsah historického areálu zámku. Proto byla navržena
předmětná regulační opatření.
[5] Zcela nedůvodnou shledal krajský soud námitku absence vymezení územní rezervy
pro umístění východního obchvatu obce. Jak vyplynulo z jednání před soudem, již z nadřazené
územně plánovací dokumentace byl vypuštěn obchvat po přeložce silnice II/432, odpůrce
tudíž obchvat po konzultaci s nadřízeným orgánem územního plánování vypustil i z územního
plánu.
[6] Nedůvodná je i námitka navrhovatelky, že jí nebylo doručeno rozhodnutí o námitkách.
Toto rozhodnutí je součástí odůvodnění napadeného opatření obecné povahy a samostatně
se nedoručuje. Pokud dále navrhovatelka namítala, že zápis z jednání zastupitelstva, na němž
byl územní plán schválen, nebyl včas vyvěšen, není zřejmé, jakým způsobem měla
být navrhovatelka zkrácena na svých právech, pokud by k opožděnému vyvěšení skutečně došlo.
[7] K námitce, že pořizovatel nezpřístupňoval veřejnosti dokumenty z veřejného projednání,
opakovaného veřejného projednání a dalších úkonů v rámci pořizování územního plánu, odkázal
krajský soud na obsah spisu. Z něj vyplývá, že navrhovatelka mohla nahlížet do spisové
dokumentace a také tak opakovaně činila. Utajování či znepřístupňování dokumentů odpůrcem
či pořizovatelem v rámci pořizování a projednávání územního plánu nebylo prokázáno.
[8] Námitku, že veřejnosti nebyl dán dostatečný prostor pro dotazy na opakovaném
veřejném projednání a diskuse byla předčasně ukončena, vypořádal odpůrce v rozhodnutí
o námitkách. Pořizovatel v úvodu obou veřejných projednání seznámil přítomné s tím, jak bude
v projednání postupovat, několikrát vysvětloval projednávanou problematiku a účastníky
poučoval o právech a povinnostech, včetně vysvětlení postupu při nakládání s námitkami
a připomínkami. Z auditoria nezazněl jakýkoliv požadavek na zpřesnění či vysvětlení.
Navrhovatelka námitky včas a řádně podala, měla tedy pro další postup dostatek informací.
[9] Žádosti navrhovatelky o zařazení jejích pozemků do zastavitelného území pro bydlení
z let 2013 a 2015 jsou založeny ve spise a pořizovatel se jimi zabýval, avšak dospěl k závěru,
že upřednostní zachování současného stavu.
[10] Z grafické části územního plánu je patrné, jaké území je předmětem regulace a z jakého
důvodu. Proto je dle krajského soudu polemika navrhovatelky, že ochrana osových průhledů
vymezených odborným orgánem není nutná z důvodu existence vzrostlých stromů
(resp. při jejich předpokládaném vzrůstu po roce 2025), pouhou spekulací. Možným budoucím
vzrůstem stromů v okolí zámku nadto nelze argumentovat ve vztahu k územnímu plánu.
Tím spíše, že nejde o chráněné stromy či aleje, s nimiž by územní plán počítal z hlediska nutné
ochrany hodnot v území.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření odpůrce
[11] Navrhovatelka (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační
stížností. Namítá, že krajský soud se (stejně jako předtím odpůrce) nevypořádal s podáním
stěžovatelky ze dne 20. 8. 2013, napadený rozsudek je tudíž nepřezkoumatelný.
[12] V bodě 100. napadeného rozsudku krajský soud uvádí, že společné jednání o návrhu
územního plánu dne 7. 7. 2015 bylo posledním termínem pro možné uplatnění námitek.
Šlo však pouze o jednání dotčených orgánů, a nikoliv o veřejné projednání dle §52 odst. 1
stavebního zákona. Napadený rozsudek tak nemá oporu ve spisu.
[13] Na jednání zastupitelstva dne 25. 8. 2016 informoval starosta o zpracování podkladů
Národního památkového ústavu. V bodu 48. napadeného rozsudku krajský soud uvádí,
že o tomto materiálu probíhala diskuse, což nemá oporu ve spisu.
[14] Dle stěžovatelky docházelo v procesu pořizování územního plánu k nezákonnému
doručování mezi obcí, pořizovatelem a krajským úřadem, což činilo celý proces nepřehledným.
Krajský soud tento žalobní bod, vznesený stěžovatelkou na jednání, nevypořádal.
Se stěžovatelkou nikdo nechtěl jednat ohledně její žádosti o zařazení jejích pozemků do ploch
pro bydlení.
[15] Stěžovatelka má za to, že kdyby se obec zabývala její žádostí z roku 2013, mohla
by na svém pozemku stavět. Nyní jí v tom brání vymezení nezastavitelného území. Předchozí
územní plán připouští omezené množství staveb k ochraně přírody, které již nyní na pozemcích
umístit nelze.
[16] Krajský soud nezpracovával systematicky podklady stěžovatelky a pouze nekriticky
převzal závěry obce, pročež je na místě uvažovat o podjatosti soudu.
[17] Soud se taktéž nedostatečně vypořádal s odchylkou územního plánu od odborného
vyjádření Národního památkového ústavu, s argumentací stěžovatelky osovými průhledy
a výkladem pojmu „pohledové hodnoty“.
[18] Povinnost nahradit odpůrci náklady řízení je dle stěžovatelky nepřiměřená.
[19] V územním plánu obec chrání neexistující vodní tok.
[20] Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že pokud nevyhověl žádosti stěžovatelky
ze dne 20. 8. 2013 o změnu využití pozemku, nebyl povinen o tom vydávat samostatné
rozhodnutí. Krajský soud se s touto námitkou řádně vypořádal v bodě 129. napadeného
rozsudku. Případná nepřesnost v uvedení termínu společného jednání nemá vliv na zákonnost
napadeného opatření obecné povahy. Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný pouze
z toho důvodu, že se soud ztotožnil s argumentací jedné ze stran. Je patrné, že materiál
Národního památkového ústavu není rozhodnutím ani závazným stanoviskem a stěžovatelka
ani nespecifikuje, jak se od něj územní plán údajně má „odchylovat“. Není zřejmé, jak měla
být stěžovatelka zkrácena na svých právech e-mailovou komunikací mezi krajským úřadem
a zpracovatelem územního plánu, ani co měla stěžovatelka na mysli tím, že krajský soud nevzal
v úvahu výklad pojmu „pohledové hodnoty“. Otázka existence či neexistence vodního toku
na pozemku stěžovatelky nebyla pro věc nijak významná. Stěžovatelce nesvědčí subjektivní právo
na svém pozemku stavět, a nemohla tedy očekávat, že s ní bude obec spolupracovat tak, aby bylo
funkční využití jejího pozemku v novém územním plánu změněno. Ani náhradu nákladů řízení
nepovažuje odpůrce za nepřiměřenou. Stěžovatelka (zastoupena advokátem) si musela být
vědoma, že v případě neúspěchu bude v souladu se zákonem povinna nahradit náklady řízení
odpůrci, který je malou obcí bez právního oddělení či alespoň odborně způsobilého zaměstnance.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[22] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[23] Nejvyšší správní soud úvodem připomíná, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno
zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry předurčuje nejen
rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele,
aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí
městského soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2015, č. j.
8 As 109/2014 - 70). Stěžovatel je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků,
postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl krajský soud vůči němu dopustit v procesu
vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným (srov. obdobně rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS).
[24] Kasační stížnost je v tomto ohledu na hranici projednatelnosti, neboť s nosnými důvody
napadeného rozsudku stěžovatelka krom obecného nesouhlasu v zásadě nepolemizuje a v kasační
stížnosti napadá zejména domnělá marginální pochybení odpůrce v procesu přijímání
napadeného opatření obecné povahy, která mnohdy ani z povahy věci nemohla stěžovatelku
nijak zasáhnout v jejích veřejných subjektivních právech. Tyto námitky doplňuje obecnými
a zhusta obtížně srozumitelnými projevy nesouhlasu s posouzením krajského soudu.
[25] Krajský soud přiléhavě uvedl, že při hodnocení zákonnosti územního
plánu či jeho změny sleduje soud též zásady proporcionality a zdrženlivosti. Ke zrušení
územního plánu či jeho změně by měl proto soud přistoupit, pokud došlo k porušení zákona
v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 - 73,
publ. pod č. 1462/2008 Sb. NSS).
[26] Pro posouzení zákonnosti napadeného opatření obecné povahy je ze shora uvedených
důvodů podružné, zda odpůrce v odůvodnění uvedl chybně datum veřejného projednání,
neboť se jedná o pouhou zjevnou chybu v psaní a ze správního spisu je jasně seznatelné,
kdy k veřejnému projednání (resp. opakovanému veřejnému projednání) došlo. Není podstatné,
zda o odborném stanovisku Národního památkového ústavu ze dne 5. 4. 2016, č. j.
OŽPÚP 16862/16, které bylo jedním z podkladů při pořizování územně plánovací dokumentace,
proběhla diskuse, či nikoliv. I pokud by byl v územním plánu zanesen chybně neexistující vodní
tok, není to pro věc podstatné, neboť důvodem regulace pozemků stěžovatelky je ochrana
nezastavěného území obce a hodnot zámku, který je národní kulturní památkou, a nikoliv
ochrana vodního toku.
[27] Do veřejných subjektivních práv stěžovatelky nemohla nijak zasáhnout skutečnost,
že se odpůrce samostatně formálně nevypořádal s podáním stěžovatelky ze dne 20. 8. 2013.
Osoby dotčené územním plánem nemají v procesu územního plánování právo na to,
aby pořizovatel samostatně vypořádal každé jejich jednotlivé podání (učiněné třeba již v samém
počátku celého procesu). Stejně tak neexistuje subjektivní právo na to, aby obec vedla
o požadavcích jednotlivých osob na zastavitelnost jejich pozemků jakékoliv formalizované
jednání. Podstatné je, aby bylo dotčeným osobám umožněno jejich výhrady či podněty v procesu
územního plánování uplatnit, tj. zejména vznést námitky dle §52 stavebního zákona. Povinností
pořizovatele je, aby se s těmito námitkami řádně vypořádal. Stěžovatelka námitky včas uplatnila
a odpůrce se rekapitulaci námitek a jejich vypořádáním poměrně obsáhle věnoval v odůvodnění
napadeného opatření obecné povahy.
[28] Otázka, jakým způsobem spolu komunikoval krajský úřad a pořizovatel, se práv
stěžovatelky zjevně nijak nedotýká. Tuto námitku (poprvé vznesenou až v průběhu soudního
jednání) krajský soud zmiňuje v bodě 68. napadeného rozsudku a poté ji blíže nerozvádí.
Ze zvukového záznamu jednání je nicméně patrné, že ani krajskému soudu nebyla zřejmá
souvislost námitky s právy stěžovatelky, tuto souvislost ani její zástupce k dotazu soudu
neobjasnil. Krajskému soudu tudíž nelze vytýkat, že námitku nepojednal podrobněji, přičemž
vlastní ucelená argumentace soudu k procesu přijímání napadeného opatření obecné povahy
je plně dostačující.
[29] Pokud jde o podstatu sporu, proti závěrům krajského soudu stěžovatelka žádnou
konkrétní argumentaci nepředkládá. Krajský soud na několika místech napadeného rozsudku
zdůraznil, že obec při přípravě územního plánu vážila zájmy soukromých vlastníků na výstavbě
v území a veřejný zájem na ochraně zámeckého areálu, který byl po konzultaci s orgány státní
památkové péče upřednostněn. Obec ve shodě s odborným stanoviskem Národního
památkového ústavu ze dne 5. 4. 2016, č. j. OŽPÚP 16862/16, přistoupila k důkladnější ochraně
hodnot zámku (osové průhledy, fortifikace, historický areál zámku). Oproti předchozímu
územnímu plánu proto v napadeném opatření obecné povahy vymezila nezastavitelné území
v okolí zámeckého areálu a ochranné území hodnot zámeckého areálu. Odůvodnění napadeného
opatření obecné povahy shledal krajský soud přesvědčivým a přijatou regulaci ve vztahu k zásahu
do práv stěžovatelky shledal přiměřenou.
[30] Vymezením nezastavitelného území v okolí zámeckého areálu bylo oproti původnímu
stavu do práv stěžovatelky do jisté míry zasaženo. Ve vztahu k veřejnému zájmu na ochraně
hodnot spojených s národní kulturní památkou se však jedná o omezení přiměřené, neboť okruh
staveb, které bylo možné na pozemcích stěžovatelky umístit, byl i dříve značně omezený.
Jak upozornil krajský soud, pozemky stěžovatelky byly i předchozím územním plánem zahrnuty
do přírodních ploch v nezastavěném území obce. V nezastavěném území je přitom možné toliko
v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní
hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu,
přípojky a účelové komunikace, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování
jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace
a cestovního ruchu (§18 odst. 5 stavebního zákona). I pokud by tedy obec v napadeném opatření
obecné povahy nezastavitelné území v okolí zámeckého areálu nevymezila, stěžovatelka
by požadovanému využití pozemků (zastavění rodinným domem) nebyla o nic blíže. Subjektivní
právo na to, aby bylo novým územním plánem změněno dosavadní funkční využití pozemku
požadovaným způsobem, přitom stěžovatelce nesvědčí.
[31] K obecným tvrzením stěžovatelky, že krajský soud systematicky nezpracoval podklady
stěžovatelky a nevypořádal se s odchylkou územního plánu od vyjádření Národního
památkového ústavu, argumentací stěžovatelky osovými průhledy a výkladem pojmu „pohledové
hodnoty“, Nejvyšší správní soud stejně obecně konstatuje, že krajský soud se všemi námitkami
stěžovatelky řádně zabýval a jeho závěry jsou dostatečně odůvodněny.
[32] Přiznanou náhradu nákladů řízení považuje stěžovatelka za nepřiměřenou s ohledem
na její důchodový věk a ekonomickou sílu odpůrce. Zde je třeba zdůraznit, že krajský soud
při rozhodování o náhradě nákladů řízení vzal v úvahu, že odpůrce je malá obec, která
nedisponuje vlastním právním odborem, a nadto nebyla ani pořizovatelem územního plánu
(kterým byl Městský úřad Kyjov). K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že skutečnost,
že stěžovatelka je v důchodovém věku, sama o sobě nepředstavuje důvod hodný zvláštního
zřetele, pro který by bylo na místě náhradu nákladů řízení odpůrci ve smyslu §60 odst. 7 s. ř. s.
nepřiznat. Žádné jiné specifické individuální okolnosti podstatné pro rozhodnutí o nákladech
řízení stěžovatelka v řízení o žalobě ani v řízení o kasační stížnosti neuvedla.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle
§110 odst. 1 s. ř. s.
[34] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o nákladech řízení vycházel Nejvyšší správní soud
z usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47, podle něhož žalované
správní orgány mají, v případě že se nechají právně zastupovat, právo pouze „na náhradu účelně
vynaložených nákladů přesahujících jejich běžnou úřední činnost. Příkladem může být řízení o návrhu na zrušení
opatření obecné povahy (např. územního plánu) vydaného malou obcí, která nedisponuje odborným personálem
ani potřebnými finančními zdroji nezbytnými pro vedení složitého soudního řízení.“ Jelikož odpůrce
je relativně malou obcí bez příslušného odborného personálu, přiznal mu soud právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů. Zástupce odpůrce učinil v řízení o kasační stížnosti jeden
úkon právní služby, spočívající ve vyjádření ke kasační stížnosti [§11 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)]. Za tento úkon mu náleží mimosmluvní odměna dle §7 bodu 5. a §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu ve výši 3.100 Kč a paušální náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 4
advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Jelikož je zástupce odpůrce plátcem daně z přidané hodnoty,
je třeba zvýšit přiznanou odměnu o částku 714 Kč, která odpovídá 21% sazbě této daně. Částku
ve výši 4.114 Kč je navrhovatelka povinna zaplatit odpůrci do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jeho zástupce, advokáta Mgr. Martina Hromka.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2019
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu