ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.334.2019:23
sp. zn. 1 As 334/2019 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: M. P., zastoupen Mgr. Lukášem
Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, Liberec 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. 10. 2018, č. j. OD 909/18-3/67.1/18259/Rg, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 8. 2019, č. j. 60 A
16/2018 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Frýdlant (dále jen „městský úřad“) rozhodnutím ze dne 20. 8. 2018, č. j.
PDMUFT 20632/2018, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1
písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (zákon o silničním provozu), kterého se dopustil z nedbalosti tím, že dne 26. 1. 2018
v 19.30 hod. řídil motorové vozidlo tovární značky Nissan, registrační značky X, ulicí Purkyňova
ve Frýdlantu, kde nerespektoval dopravní značku B1 (Zákaz vjezdu všech vozidel v obou
směrech) s dodatkovou tabulkou „Platí od 1.11. - 15.3.“ Městský úřad uložil žalobci za uvedený
přestupek pokutu ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí městského úřadu odvolání, které žalovaný v záhlaví
specifikovaným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí v plném rozsahu potvrdil.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou krajský soud neshledal
důvodnou a zamítl ji. Nepřisvědčil tak žalobní námitce týkající se pochybení městského úřadu
spočívajícího v tom, že žalobce nepředvolal k ústnímu projednání přestupku. Pro účely správního
řízení totiž není nezbytně nutné, aby byl obviněný u ústního jednání přítomen. Žalobce
byl zastoupen zástupcem, který se ústního jednání účastnil, a jménem žalobce se k přestupku
vyjádřil. Soud dále nepovažoval napadené rozhodnutí za nezákonné z důvodu, že by z něj nebylo
zřejmé, za jaký skutek je žalobce trestán. Stejně tak s žalobcem nesouhlasil v tom, že bylo
dopravní značení v místě spáchání přestupku zmatečné. Dopravní značka, kterou žalobce porušil,
je v souladu s přílohou 3 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu
na pozemních komunikacích. Dodatková tabulka nacházející se pod touto značkou zpřesňuje,
v jakém období je třeba se zákazovou značkou řídit, a nedává prostor k pochybám. Krajský soud
se odmítl zabývat námitkou, že v posuzované věci nebyla naplněna materiální stránka přestupku,
neboť ji zástupce žalobce uvedl až při ústním jednání, a soud ji proto považoval za opožděnou.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil
mu věc k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel namítl neurčitost výroku rozhodnutí městského úřadu, neboť z něj nelze učinit
jednoznačný závěr o tom, jakou konkrétní povinnost stěžovatel porušil a jakého přestupku
se dopustil. Městský úřad totiž ve výroku svého rozhodnutí výslovně neuvedl §4 písm. c) zákona
o silničním provozu. Tento závažný nedostatek rozhodnutí městského úřadu neodstranil
ani žalovaný, který ve výroku svého rozhodnutí fakticky změnil rozhodnutí městského úřadu
tím, že uvedl: „řídil motorové vozidlo a v rozporu s ust. §písm. c) zákona o silničním provozu“, tedy
absentuje zde číslice 4. Pokud stěžovatel k těmto chybám ještě připočte, že žalovaný ve výroku
svého rozhodnutí uvedl zcela špatné číslo jednací napadeného rozhodnutí městského úřadu, musí
dospět k závěru, že všechna tato pochybení ve svém souhrnu jsou natolik závažná, že způsobují
nezákonnost rozhodnutí. Ani jeden ze správních orgánů (přestože byly na své chyby upozorněny
v žalobě) do doby rozhodnutí soudu neučinily žádný úkon, jímž by potvrdily, že se jednalo
o chybu v psaní či počtu, tj. nevydaly opravné rozhodnutí (viz §70 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu). Stěžovatel proto dovozuje, že se o zjevné chyby v psaní a počtech nejednalo.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že je toto pochybení možné překlenout
interpretací.
[6] V rámci další kasační námitky stěžovatel zopakoval, že vycházel z domněnky,
že se pod zákazem vjezdu objevuje dodatková tabulka „S povolením školy“, jejíž význam
odpovídá §67 odst. 5, 6 a 7 zákona o silničním provozu, tedy že zde vjezd (jako osoba
se zdravotním postižením) povolen má. Dodatková tabulka „Platí od 1. 11. – 15. 3.“ však
dle stěžovatele není právní úpravou povolena. Krajský soud měl proto na věc pohlížet tak, jako
by se tato dodatková tabulka na místě nevyskytovala, tedy by zde byl pouze prostý zákaz (značka
B1), do kterého stěžovatel jako držitel průkazu ZTP má volný přístup. Krajský soud
se srozumitelností dopravního značení a přípustností uvedené dodatkové tabulky, stejně jako
souladem tohoto značení se zákonnou úpravou, nezabýval.
[7] Stěžovatel dále soudu vytkl, že se nezabýval námitkou nenaplnění materiální stránky
přestupku z důvodu její opožděnosti. Nejednalo se totiž o novou námitku, nýbrž o pouhé
zpřesnění již uplatněného žalobního bodu (konkrétně žalobního bodu vymezeného v bodě 24
a 25 žaloby).
[8] Stěžovatel rovněž poznamenal, že na stejné místo jezdí pravidelně k volbám již několik
let a nikdy za to nebyl pokutován. Měl za to, že jakožto osoba se zdravotním postižením se může
k volební místnosti dopravit motorovým vozidlem. Požádal proto Nejvyšší správní soud,
aby posoudil, jaké právo má silnější povahu, zda právo účastnit se svobodně voleb či právo
na zajištění pořádku na pozemních komunikacích.
[9] Za nesprávný považoval stěžovatel rovněž závěr krajského soudu, že nebyl zkrácen
na svém procesním právu účastnit se projednání přestupku a vyjádřit se k věci. Cítí se být dotčen
tvrzením krajského soudu, že se k ústnímu jednání nedostavil bez náležité omluvy či bez vážného
důvodu. Stěžovatel totiž nebyl na ústní jednání řádně pozván, předvolání bylo doručeno pouze
jeho právnímu zástupci, nikoliv stěžovateli osobně. V protokole o ústním jednání ani nikde jinde
není uvedeno, že by se z jednání neomluvil, naopak ho omluvil jeho zástupce. Na zástupce
stěžovatele nelze vztahovat poučení o procesních právech osoby obviněné z přestupku, neboť
to musí být vždy učiněno výlučně ve vztahu k osobě obviněné z přestupku.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého v záhlaví
uvedeného rozhodnutí. Nadto poukázal na skutečnost, že dne 18. 9. 2019 vypracoval opravné
rozhodnutí, kterým do výroku napadeného rozhodnutí doplnil chybějící číslici 4. Žalovaný
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou týkající se neuvedení §4 písm. c)
zákona o silničním provozu ve výroku rozhodnutí městského úřadu a jeho neúplného uvedení
ve výroku rozhodnutí žalovaného. Krajský soud v této otázce správně odkázal na usnesení
rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46, č. 3656/2018 Sb. NSS, podle
něhož: „Správní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové části rozhodnutí […] uvést všechna
ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající
skutkové podstatě správního deliktu. Pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí neuvede všechna
ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit
závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné
interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje
učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové
části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící
ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.“ Je také namístě připomenout, že smyslem právních
požadavků na vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o přestupku je specifikovat
přestupek tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. V rozhodnutí
trestního charakteru je totiž nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt
postižen, aby bylo vyloučeno riziko dvojího postihu pro týž skutek, překážky věci rozhodnuté
a rovněž zajištěno řádné právo na obhajobu v případě podaného odvolání (viz rovněž usnesení
rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS).
[14] Ve světle uvedených judikaturních závěrů krajský soud správně posoudil, že v případě
stěžovatelem napadených rozhodnutí bylo možné překlenout namítané nedostatky ve výrocích
těchto rozhodnutí interpretací. Z rozhodnutí správních orgánů je bez pochyb zřejmé, za jaké
jednání byl stěžovatel trestán, takže sankcionované jednání nemohlo být zaměnitelné s jiným
jednáním. Městský úřad ve výroku svého rozhodnutí řádně vymezil skutek, který byl kladem
stěžovateli za vinu, a v odůvodnění rozhodnutí specifikoval, že obviněný porušil §4 písm. c)
zákona o silničním provozu. Žalovaný pak ve výroku napadeného rozhodnutí toto ustanovení
sice uvedl, nicméně zjevně písařskou chybou mu „vypadlo“ číselné označení paragrafu (tedy
číslice 4). Z odůvodnění obou rozhodnutí však bylo nepochybné, o jaké zákonné ustanovení
se jednalo. Krajskému soudu lze tedy přisvědčit, že se jednalo toliko o formální pochybení
bez vlivu na zákonnost napadených rozhodnutí. Pro posouzení věci přitom není podstatné,
že správní orgány v reakci na žalobní tvrzení nevydaly v souladu s §70 správního řádu opravná
usnesení (resp. žalovaný vydal opravné usnesení týkající se jeho písařské chyby ve výroku
rozhodnutí až dne 18. 9. 2019, tj. po až podání kasační stížnosti). Závažnost těchto pochybení
nebyla zvýšena tím, že žalovaný rovněž ve výrokové části napadeného rozhodnutí uvedl
nesprávné číslo jednací rozhodnutí správního orgánu I. stupně (městského úřadu). Opět se totiž
jednalo o toliko formální chybu nevyvolávající jakékoliv pochybnosti o tom, jaké rozhodnutí
žalovaný přezkoumával (žalovaný v napadeném rozhodnutí správně identifikoval správní orgán,
který rozhodnutí vydal, datum rozhodnutí, účastníka řízení a spisovou značku rozhodnutí).
[15] Stěžovatel dále zpochybňuje srozumitelnost a zákonnost dodatkové tabulky „Platí
od 1. 11. – 15. 3.“ umístněné pod dopravní značkou B 1 „Zákaz vjezdu všech vozidel v obou
směrech“. Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem považuje význam této značky
za zcela jasný. Je nepochybné, že zákaz platí v uvedeném období, a pokud zde není označen
konkrétní rok, je zjevné, že platí každý rok (přičemž stěžovatel spáchal přestupek právě
v uvedeném časovém rozmezí). Krajský soud se sice podrobněji nevyjadřoval k souladu
dodatkové tabulky se právní úpravou, nicméně z jeho odůvodnění je zřejmé, že ji za nezákonnou
nepovažoval. Je přitom nutno uvést, že ani případný rozpor dodatkové tabulky s právními
předpisy by neměl na posouzení protiprávního jednání stěžovatele vliv. Krajský soud totiž
správně poznamenal, že stěžovateli by nebylo ku prospěchu, pokud by místo této dodatkové
tabulky byla pod zákazovou značkou umístěna dodatková tabulka „Vjezd pouze na povolení
školy“, jak se stěžovatel údajně domníval. Stěžovatel netvrdil, že by takovým povolením
disponoval a pouze ze skutečnosti, že je držitelem průkazu ZTP, nelze dovodit, že by uvedeným
dopravním značením nebyl vázán. Zákon o silničním provozu sice upravuje případy, kdy osoby
se zdravotním postižením nemusí respektovat značku zákaz vjezdu, v nyní posuzované věci
se však o takový případ nejednalo. Ustanovení §67 odst. 6 toliko uvádí, že „[v] jednotlivých
případech a je-li to naléhavě nutné, mohou vozidla označená parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním
postižením vjíždět i tam, kde je značka „Zákaz vjezdu“ omezena dodatkovými tabulkami „JEN
ZÁSOBOVÁNÍ“, „MIMO ZÁSOBOVÁNÍ“, „JEN DOPRAVNÍ OBSLUHA“ a „MIMO
DOPRAVNÍ OBSLUHU“. Stěžovateli proto rovněž nelze přisvědčit, že by pro něj bylo jakkoliv
výhodnější, pokud by soud na věc pohlížel tak, jako by se dodatková tabulka na místě vůbec
nenacházela. Ani v takové situaci by totiž nebylo možno dovodit, že stěžovatel jako osoba
se zdravotním postižením nebyl dopravní značkou „Zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech“
vázán.
[16] Ke stěžovatelem namítanému nesprávnému posouzení opožděnosti námitky týkající
se nenaplnění materiální stránky přestupku Nejvyšší správní soud připomíná, že podle §71
odst. 1 písm. d) s. ř. s. je třeba formulovat žalobní body tak, aby z nich bylo jasně patrno, z jakých
důvodů žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Ustanovení §71
odst. 2 věty třetí s. ř. s. stanoví, že „[r]ozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit
o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.“. Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu „podat
do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem
stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou“.
[17] Stěžovatel uvedený žalobní bod v žalobě výslovně neformuloval a ani z textu žaloby
nebylo zřejmé, že by namítal nenaplnění materiální stránky přestupku. V žalobě pouze zmiňoval
okolnosti spáchání přestupku, to jest, že jel pomalu, nikoho neohrožoval, či měl za to, že jako
invalida může touto cestou jet. Na tato tvrzení však krajský soud v napadeném rozsudku
dostatečně reagoval s tím, že uvedené skutečnosti nejsou pro posouzení věci podstatné.
Upozornil přitom, že k naplnění skutkové podstaty daného přestupku došlo již porušením
povinnosti respektovat zákaz vjezdu vozidlem, bez ohledu na to, jakým způsobem jízdy
stěžovatel do zákazu vjel (viz bod 30 rozsudku krajského soudu).
[18] Nejvyšší správní soud se tedy přiklání k závěru krajského soudu, že námitku nenaplnění
materiální stránky přestupku je nutno považovat za novou námitku (nikoliv pouhé upřesnění
či rozšíření tvrzení uvedených v žalobě). Vzhledem k tomu, že ji zástupce stěžovatele uplatnil
až při ústním jednání, tedy po zákonné lhůtě stanovené pro podání žaloby, krajský soud správně
uzavřel, že jde o námitku opožděnou. Pro úplnost však Nejvyšší správní soud dodává,
že ve své judikatuře setrvale zastává názor, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny
zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech i materiální znak přestupku,
neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti (viz např. rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č. j.
5 As 104/2008 – 45, či ze dne 27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012 – 23). I v posuzované věci
tak je třeba mít materiální stránku přestupku za naplněnou.
[19] Krajský soud rovněž správně posoudil namítané zkrácení stěžovatele na procesním právu
účastnit se projednání přestupku. Stěžovatel konkrétně městskému úřadu vytýkal, že doručil
předvolání k ústnímu jednání toliko jeho zástupci a nikoliv také přímo jemu. Krajský soud v této
otázce správně odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která dovodila, že ústní
jednání ve věci obvinění z přestupku není zpravidla případem, kdy má účastník v řízení něco
osobně vykonat (§34 odst. 2 správního řádu). Není proto vadou řízení, pokud je předvolání
v takovém případě doručeno pouze zástupci obviněného. Osobní účast obviněného, který
je zastoupen, by byla vyžadována pouze tehdy, pokud by vyvstala potřeba jej vyslechnout
z důvodu zjištění skutkového stavu. V takovém případě by tedy musel správní orgán předvolat
přímo obviněného, jehož osobní účast by byla nutná pro dosažení cíle řízení, tedy pro zjištění
skutkového stavu [blíže viz např. krajským soudem odkazované rozsudky ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 1 As 100/2008 – 61, či ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 As 120/2014 – 21, č. 3104/2014, které
se sice vztahují k již neúčinnému zákonu č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nicméně jeho závěry
jsou plně aplikovatelné i ve vztahu k zákonu č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky
a řízení o nich, který dopadal na nyní posuzovanou věc (dále jen „zákon o odpovědnosti
za přestupky“)].
[20] Městský úřad postupoval v posuzované věci správně, pokud předvolání k nařízenému
ústnímu jednání zaslal pouze zástupci (zmocněnci) stěžovatele. Z protokolu o ústním jednání
ze dne 20. 8. 2018 vyplývá, že městský úřad nepovažoval za nezbytné provést výslech stěžovatele,
shromážděné důkazy měl za dostatečné pro řádné zjištění skutkového stavu. Ústní jednání tedy
mohlo proběhnout bez přítomnosti stěžovatele, který byl řádně předvolán (předvolání k ústnímu
jednání bylo správně doručeno zástupci stěžovatele, neboť osobní účast stěžovatele při jednání
nebyla nutná), a bez náležité omluvy nebo bez dostatečného důvodu se k jednání nedostavil
(viz §80 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky). Z protokolu o jednání není zřejmé,
že by jej z jednání omluvil jeho zástupce, jak stěžovatel uváděl v kasační stížnosti, nadto
by se patrně nejednalo o náležitou omluvu, neboť tu je třeba učinit u správního orgánu včas, tedy
pokud možno ještě před jednáním. Krajský soud správně uvedl, že stěžovatel nebyl nijak zkrácen
na svých procesních právech, měl možnost se k věci vyjádřit prostřednictvím svého zmocněnce,
případně mohl zaslat správnímu orgánu písemné vyjádření. Za pochybení nelze považovat
ani to, že poučení obviněného bylo v rámci ústního jednání učiněno pouze vůči zástupci
stěžovatele, neboť podstatou zastoupení je, že správní orgán jedná namísto s účastníkem řízení
s jeho zástupcem.
[21] Závěrem Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatelem uváděný výkon volebního
práva s nyní projednávanou věcí nijak nesouvisí. Stěžovatel není trestán za to, že jel vykonat
své aktivní volební právo, ani za to, že se k volební místnosti dostavil motorovým vozidlem.
Je trestán za to, že při odjezdu od volební místnosti nesprávně odbočil a porušil dopravní značku
B1 s dodatkovou tabulkou. Pro posouzení věci rovněž bylo bezpředmětné posuzovat, které
právo má silnější povahu (zda právo volební, či právo na zajištění pořádku na pozemních
komunikacích).
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.)
[23] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení tak nemá. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly náklady přesahující
rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud právo na náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu